Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Slavný ekonom předpověděl krizi, teď varuje znovu: Svět vykročil k ekonomické pohromě

Slavný ekonom předpověděl krizi, teď varuje znovu: Svět vykročil k ekonomické pohromě

Slavný investor a ekonomický guru Jim Rogers tvrdí, že se na svět žene nejhorší ekonomická pohroma za poslední desítky let. Její původ je prý zatím nejasný, dopad však bude drtivý. Stephen Jen, bývalý ekonom Mezinárodního měnového fondu a analytik, který předpověděl asijskou finanční krizi v roce 1997, nyní přichází s možným scénářem právě takové pohromy. Popsal fenomén, který jako varovný prst hrozí, že pokud podlehneme uspokojení ze zotavující se ekonomiky, dostaneme se rovnou na dálnici do ekonomického pekla.

Stephen Jen může předpovědět další krizi. Nedávno tento majitel hedgeového fondu poukázal na problém, který dokáže vehnat světovou ekonomiku na pořádně vysoký útes.

Jen si uvědomil, že nastupující ekonomiky světa – například Rusko, Čína či Indie – se čím dál větší měrou podílejí na světovém bohatství na úkor rozvinutých ekonomik. Disproporci pak nalezl v tom, že navzdory stále dravějšímu růstu nemají tyto státy místní příležitosti pro investice bez přílišného rizika, do kterých by své bohatství vkládaly. A to je problém.

Vzhledem k tomu, že jejich vlastní dluhopisy jsou investory vnímány jako rizikové, jsou tyto země nuceny investovat přebytečný kapitál například do bezrizikových dluhopisů, za které jsou považovány buď americké cenné papíry nebo německé a britské státní dluhopisy. Druhou možností pak je, že se ve svých investicích mohou obrátit k rizikovějším aktivům. Obě cesty mají svá úskalí.

Příliš vysoké sázky na riziko by se nemusely vyplatit, platilo to za starověkého Říma, platí to i nyní. „Díky neúměrné podpoře centrálních bank a vlád se během poslední krize nepodařilo odstranit z ekonomik nerovnováhy, které většinou během krize zmizí. Ozdravný proces nebyl dotažen do konce. Koledujeme si proto o další, mnohem hlubší krizi,“ říká pro server INFO.CZ Jiří Cihlář, analytik společnosti Next Finance. „Je otázkou času, kdy dorazí,“ dodává.

Z Jenem popsaného problému navíc vyplývá, že nastupující ekonomiky mají problém vytvořit funkční trh se státními dluhopisy, do kterých by investoři chtěli vkládat své peníze. „Například Čína by měla bezpochyby vytvořit mnohem likvidnější a otevřenější dluhopisový trh,“ myslí si Alicia Garcia Herrero, hlavní ekonomka pro asijsko-pacifickou oblast společnosti Nitixis. „Pokud by se tak skutečně stalo, pomohlo by to mezinárodně rozšířit tamní měnu jüan a vytvořit alternativu k americkým dluhopisům,“ dodává odbornice s tím, že bez dostatečně velkého a likvidního trhu se státními dluhopisy se žádná měna nemůže stát měnou skutečně mezinárodní.

Podle jiných ekonomů je však vytvoření takového dluhopisového trhu jen otázkou času a první krůčky jsou již vidět. Například Evropská centrální banka v úterý oznámila, že ve svých rezervách snížila část amerických dluhopisů a nahradila je těmi čínskými. Z pohledu celkového dluhu, který instituce drží, se však jednalo pouze o minimální objemy. 

Zahraničních vlastníků čínského státního dluhu jsou tak jen necelá čtyři procenta, naopak u amerického dluhu v objemu 14,4 bilionu dolarů je podíl zahraničních vlád a investorů přibližně 44procentní. Závazky USA drží největší měrou Japonsko (1,1 bilionu dolarů) následované Čínou (1,06 bilionu dolarů), Irskem (308 miliard dolarů) a Brazílií a Kajmanskými ostrovy (shodně 258 miliard dolarů).

Přestože se tak jedná o vcelku nenápadné fenomény, podle ekonomického guru Jima Rogerse budou příští spouštěče krize právě nenápadné. Podle Rogerse bude spouštěč krize velmi nenápadný. „Naposledy to byl Island, a mnoho lidí přitom netušilo, kde Island vůbec leží či že má vůbec nějaký finanční sektor. Myslím, že spouštěčem další krize bude opět nějaká nenápadná záminka, která roztočí smrticí finanční spirálu,“ říká Rogers. 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1