Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Z boží vůle bankéř… Svět deset let po začátku krize ukazuje, že ilumináti tu za nitky netahají

Z boží vůle bankéř… Svět deset let po začátku krize ukazuje, že ilumináti tu za nitky netahají
 

Před deseti lety padla americká investiční banka Lehman Brothers a následně se utrhla lavina – globální finanční krize. Díky záchranným operacím, které následovaly, sice obrazně řečeno – i když někdy i fakticky – netekla v ulicích krev, zároveň se ale otupil tlak na potřebné systémové změny. Už příští krize tak může být fatální.

Tématu se věnuje „trojrozhovorová“ kniha Kafkonomie: Z boží vůle bankéř.

Přední český ekonom Tomáš Sedláček a publicista a konzultant Roman Chlupatý přizvali k debatě Jorise Luyendijka, nizozemského antropologa a spisovatele, který zkoumal v londýnské City bankéře coby specifický druh.

Roman Chlupatý (R): Bank of England přiznává, že z protikrizových opatření disproporcčně profitovali bohatí, kteří mají zainvestováno v cenných papírech, kteří vlastní nějaká aktiva, jejichž cena rostla. Takzvané oživení tak bylo dvojrychlostní, což v praxi znamená, že se nerovnost mezi lidmi, jeden z největších problémů dneška, zhoršila.


Podrobnosti o knize Kafkonomie: Z boží vůle bankéř – a dalších knihách trilogie – najdete na stránkách nakladatelství 65. pole zde.


Tomáš Sedláček (T): Toto jako by si přímo říkalo o nějakou konspirační teorii. A pokud použiji ten nejradikálnější výklad konspirační teorie, řeknu, že konspirujeme proti sobě samým. Neexistuje žádný Joda, ilumináti, prostě kdokoli, kdo v pozadí tahá za nitky. Ostatně si myslím, že to je technicky nemožné. Každému, kdo věří podobným teoriím, doporučuji, aby se například pokusil zorganizovat své sousedy, aby přišli a uklidili veřejný prostor. Pokud se mu to podaří, pak se můžeme bavit o konspiracích. Věci se prostě nikdy nedějí tak, jak jsou naplánovány. K tomu snad jen dodám – že nejde o žádnou konspiraci, to je snad horší, než kdyby nějaká existovala. To, že nic podobného neexistuje, je prostě špatná zpráva.

Joris Luyendijk (J): Proto si také myslím, že jsou mnozí Arabové příliš velcí optimisté. Mluví o světovém řádu, který je proti nim. Přitom žádný řád neexistuje, pereme se s chaosem.

Zeptej se lvů, kdo je bohatý

R: Nemusí jít nutně o nic organizovaného, programového. To, že systém disproporčně odměňuje ty nahoře (což je nezpochybnitelné, jak ukazují data o distribuci bohatství na Západě za posledních několik desítek let), může být pouhým vedlejším produktem darwinistické snahy o přežití těch nejschopnějších. Otázka je, zda má, respektive by mělo mít něco takového v civilizované společnosti místo.

T: Ten nejschopnější vždy definuje systém, který následně definuje to, kdo je nejschopnější. Ti, kteří jsou dnes „nejschopnější“, tak nejsou úplně nejschopnější, ale řekněme mazaní. Nejsou to lidé, kteří by například přežili nějakou katastrofu. Jsou chytří, to jistě, ale vítězí jen díky tomu, že právě na rozum je systém nastavený. Metaforicky řečeno, zeptejte se lvů, zda je zajímá, jak je kdo chytrý, bohatý nebo zda má akademický titul. Sní vás, ať máte Ph.D., anebo jste nedokončil základní školu. Čímž chci říci, že přežití nejschopnějších nedává smysl, pokud k němu nepřipojíte definici toho, co a za jakých podmínek „nejschopnější“ znamená.

Navíc lidé, o kterých tu mluvíme, nejsou často ani nijak extrémně chytří. Pokud bychom to měli měřit nějak objektivně, tak nejbohatší lidé dneška často ani nedokončili vysokou školu. Nic proti, jen to ukazuje, že podle standardních měřítek nepatří mezi nejbrilantnější. Jsou tam, kde jsou, díky tomu, že byli na správném místě ve správný čas; že jsou schopni odvyprávět svůj příběh, svoji myšlenku, způsobem, kterému ostatní porozumí. A v neposlední řadě – tak to určitě vidí sami – díky bohu, respektive systému. Stručně řečeno, jde o kontext. A potíž s kontextem je ta, že pokud se zeptáte řekněme nevolníka ve 13. století, zda je spravedlivé, že on se dře do úmoru s pluhem každý den, sedm dní v týdnu, zatímco jeho pán nedělá v podstatě nic (a navíc možná spí s nevolníkovou ženou), onen nevolník vám řekne, že to spravedlivé je.

R: Jste si tím jistý? Není to spíše tak, že cítí nespravedlnost, ale zároveň bezmoc?

T: Určitě měl pocit, že je to spravedlivé, dokud k němu někdo nepřišel a neřekl mu: „To není fér, zasloužíš si také nějaký odpočinek.“ Je to tudíž o něčem, co už tu dnes zaznělo, o ideologii. Současný systém, současná ideologie, je přitom něčím, čemu věříme a co zároveň nenávidíme. V této souvislosti bych připomněl druhou otázku, kterou Bůh položí Adamovi: „Kdo ti to řekl (že jsi nahý)?“ Jde o ideologii v duchu otázky „kdo ti to řekl“.

Dám vám příklad, který často dávám svým studentům: Když sledujete film s upíry, musíte po dobu, co trvá, na upíry prostě věřit. Jinak nemá smysl se na něj dívat. Podobně se pak stavíme k sociální realitě, prostě ji akceptujeme. Proč? Proto, že nic lepšího nemáme po ruce, alternativa prostě není, což vám potvrdí i ti nejradikálnější lidé napravo, jako je Donald Trump, nebo nalevo, jako je Slavoj Žižek. Pokud se jich zeptáte, přiznají, že za současný systém nemají náhradu.

Proto tu máme něco, co nazývám soft erotic kritikou. Vypadá to, jako že ničí systém, ale ve skutečnosti ho zpevňuje. Přežití demokracie a kapitalizmu je totiž podmíněno existencí kritiky. Tu ale všichni, včetně mě, limitují vědomím, že nemají nic lepšího po ruce. Proto soft erotic – hezky to vypadá, ale ve skutečnosti nikdy k ničemu nedojde. A tím, že nedojde k „pohlavnímu styku“, se nerodí ani potomci, tedy životaschopný konkurenční, respektive alternativní systém. Stávající systém kritizujeme, voláme po něčem lepším, říkáme, že by se mohlo vylepšit toto a tamhleto, ale když nám někdo nabídne pomyslný trůn cara a s ním možnost dělat si věci po svém, všichni do jednoho říkáme: „Ne, ne, ne, já ničeho takového nejsem schopen, jen upozorňuji na drobnosti, které by bylo možné zlepšit.“

To mě přivádí zpět ke konceptu poloboha, který jsem zmínil na začátku. Bůh uvede systém do pohybu, pak přijde polobůh a věci pokazí. Do systému vpraví zlo. V křesťanství a v judaizmu tato postava chybí – a můj radikální příspěvek do této kapitoly je, že oním polobohem jsme my lidé. My jsme svým způsobem posledním článkem stvoření. Adam může pojmenovat zvířata a starat se o zahradu ráje. A všichni dobře víme, jak to dopadne. Jinými slovy, jsme spolutvůrci reality, v ideologickém slova smyslu, ale i ve smyslu toho, co děláme a co neděláme. Vytváříme tento svět, je náš, a my jsme polobozi, kteří prostě věci čas od času podělají, omluvte můj slovník.

Jak je to s trvalým růstem

J: Často se mluví o tom, že je třeba najít udržitelnou podobu kapitalizmu. Tím je myšleno takovou, která by byla schopna zajistit trvalý růst. To je jeden z cílů, který je nám opakovaně předhazován. Když se nad tím ale zamyslíte, je to šílené. Trvalý růst totiž odporuje omezeným zdrojům, s nimiž musíme pracovat, ať se nám to líbí, nebo ne. Čelíme tak otázce, co je naším skutečným zadáním: Máme vylepšit systém? Teď je tu určitě mnoho věcí, které je možné udělat, které by ho vylepšily. Můžeme vylepšit práci ratingových agentur, účetních firem, navýšit kapitálovou přiměřenost a tak dále. Prostě, je toho dost, co můžeme dělat a systém tím, jak říkáte, zpevnit. Pak se ale jen dostaneme o kousek dál, zařadíme vyšší rychlost, jinak se v podstatě nic zásadního nezmění.

T: Nevíme, kam jedeme. Svoji nevědomost nicméně kompenzujeme rychlostí…

J: Je zajímavé o těchto věcech mluvit v Praze, rodném městě Franze Kafky. Podle mě je Kafka mnohem významnější autor než Orwell. Ten totiž stále ještě viděl zlo vně, popsal ho jako něco, co se nám děje, což je ostatně velmi populární narativ v anglo-americké literatuře.

T: Přesně tak, systém mi ubližuje.

J: Ano, já jsem rytíř a bojuji proti zlu, které je někde vně. A Kafka říká ne, ne, ne…

T: … my jsme tím drakem, tím zlem…

J: … my jsme oním „vnějškem“, a tím také sami sobě žalářníkem.

R: Tím se mimochodem vracíme k úvodní myšlence koncentračního tábora – nebo samotky –, do kterého sami sebe uvrháme. Nejsme schopni vystoupit z prefabrikovaného myšlenkového rámce, vystoupit ze zajetých kolejí, a tak současné problémy zkoušíme řešit s pomocí včerejších receptů, myšlenek, které nás svým způsobem do současné šlamastiky dostaly. Příkladem je důraz na růst bez kontextu, tedy bez zamyšlení se nad tím, co a komu může něco podobného způsobit. Nepřijde vám to paradoxní, pokud ne přímo absurdní?

J: To, že právě o těchto věcech mluvíme v Praze, kam jsme každý dorazili odjinud, má zajímavý rozměr. Nepodceňujme to, že byl ekonomický růst až do roku 1989 v podstatě nástroj, jak porazit Sověty, kteří byli do roku 1989 zosobněním zla. Moc jsme toho nemohli dělat, zejména my jako Nizozemci, občané malé země, nicméně všichni jsme si byli vědomi toho, že takřka každý z východního bloku chce utéct k nám na Západ a takřka nikdo ze Západu nechtěl na Východ. Důvod byl jasný, východní systém byl prostě strašný. Polovina Evropy žila pod totalitním diktátem. Pamatuji si, jak nám bylo, když jsem vyrůstal, připomínáno, že jsme byli v roce 1945 osvobozeni, ale východní Evropa je stále okupována. A pokud nebude naše ekonomika růst, můžeme se stát další obětí Sovětů, zněl dodatek.

V době studené války byla značná část ideologie Západu opřena o víru v malou nebo přímo neexistující vládu. Ayn Randová přišla s jednou dlouhou agitkou proti totalitnímu systému. Stvořila ideologii jen proto, aby našla alternativu k centrálně řízenému, paternalistickému systému. Řízená, paternalistická byrokracie opřená o stát totiž stvoří podmínky, v nichž se nedá žít, jak potvrdil sovětský experiment. A Randová přišla se samoregulujícím systémem bez centra. Možná nic takového neexistuje – víme, že neexistuje –, ale alespoň šlo o intelektuální alternativu k sovětskému argumentu, že systém potřebuje pomyslný středobod a tím je komunistická strana.

V tomto kontextu je dobré si uvědomit, že od konce studené války uběhlo necelých třicet let. Když se přitom zaměříte na akademickou obec ve Spojených státech, zjistíte, že většina z těch, kteří jí vládnou nebo kteří jí dominují, vyrostla během studené války a všeho, co s tím souviselo. Vzpomeňte si na McCarthyho a na to, co se stalo akademické levici v USA v 50. letech. Prostě zmizela. Argument, že je třeba najít humánní a udržitelnou formu kapitalizmu – a že je to možné –, byl tehdy v Americe v podstatě zapomenut, protože podobné věci byly vnímány jako první krok na cestě k sovětizaci. Pak najednou sovětské impérium zkolabovalo, ale tento světonázor, postoj, společně s tím nezmizel.

Chybí nepřítel, který sjednocuje

R: Nedávno jsem mluvil s respektovaným ekonomem a komentátorem Financial Times Johnem Kayem a ten zmínil, že politické strany na Západě, ať už jde o pravici, nebo levici, zmíněný pád komunistického bloku ideově vyprázdnil. Levice najednou svým způsobem přišla o důkaz, že existuje alternativní horizont, ke kterému sice vedou různé cesty, ale přece jen vedou. Pravice přišla o nepřítele. A toto vakuum se za oněch necelých třicet let nepovedlo vyplnit. Právě kvůli této ideologické vyšeptalosti máme krizi politiky ve Spojených státech, v Británii, ale i na evropském kontinentu. Najednou totiž chybí nepřítel, který sjednocuje.

T: Klíčová otázka tak dnes zní: Proti čemu rosteme, nebo od čeho rosteme, případně směrem k čemu rosteme? Řekněme, že na chvíli, pro zjednodušení, budeme věřit ve Fukuyamův koncept „konce historie“, tedy v argument, že Západ vyhrál studenou válku. Dobře, takže válku se povedlo vyhrát, už není třeba se předvádět, je na čase se uvolnit, zpomalit. Ale opak je pravda. Snažíme se růst proti Číně – jinými slovy hospodářsky soupeřit s Čínou –, ale to tak úplně nefunguje, protože Čína není nepřítel. Obchodujeme s ní, snažíme se ji zapojit do našich struktur a tak dále. Takže premisa, že je musíme přerůst, protože jinak zvítězí oni a my zemřeme, v tomto případě nefunguje. Jednou možností, jak to uchopit, jak se k potřebě růstu postavit, je přijmout, že rosteme takříkajíc sami od sebe, pryč od své minulosti. Jako by byl růst ten jediný způsob, jak dojít spasení.

J: Podle mě v tomto smyslu velmi zajímavě zafungoval koncept dluhu, zadlužení. Jako by se během krize objevila úleva z toho, že je tu opět něco, proti čemu lze bojovat. Najednou nemělo smysl uvažovat o světě po studené válce, světě, který už nemá tu potřebu růst zbožštit. To je příliš iluzorní, éterické. Je třeba nastartovat válečnou mašinerii, protože se objevil nový nepřítel – dluh. Toho je třeba se zbavit. Je třeba od něj utéct, a to prostřednictvím růstu, který nás tentokrát neosvobodí (neochrání) od Sovětů, ale od dluhu.

T: Když nemáte vnějšího nepřítele, což je přesně situace, v níž my na Západě teď jsme, stáváme se nepřítelem my. Jen si to vezměte, kde byli v letech 2007 a 2008 Číňané? Kde byly ekologické problémy?

To nezpůsobilo kolaps ekonomiky. A tím vůbec nepodceňuji ekologické problémy, které máme. Jen tím říkám, že krizi nezpůsobilo nic zvenčí, byli jsme to my, naše vlastní stvoření. Byli to Američané, kdo to udělal Američanům. I proto je zajímavé srovnat reakci na teroristické útoky na Spojené státy z 11. září roku 2001 s tím, co já nazývám útokem účetních, neboli s účetními skandály, které se provalily tentýž rok.

Enron a další průšvihy byly jistou předzvěstí finanční krize, která propukla v roce 2008. Obé totiž bylo způsobeno dogmaticky kapitalistickými Američany nosícími bělostné košile a reprezentujícími do značné míry systém a to, jak byl vnímán úspěch. Za každý dolar, který tito lidé vydělali, mohli děkovat systému – a přitom ho podváděli. To přineslo mnohem větší hospodářské škody než 11. září, což je ostatně krásně vidět na grafech, které ukazují, že po teroristických útocích šlo vše dolů a za pár měsíců se to zvedlo. Po účetních skandálech to bylo jinak, najednou totiž zmizela důvěra. Komu také věřit, když nemůžete věřit ani účetním? Myslím si, že právě v tu chvíli jsme si uvědomili, že naším největším nepřítelem jsme my sami. A to je pochopitelně informace, kterou je velmi obtížné vstřebat.


Ukázku z knihy publikoval server HlídacíPes.org se souhlasem autorů i vydavatelství.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Výsledky 1. kola voleb 2. kolo Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Dění a výsledky ve druhém kole senátních voleb vám přinášíme i v online přenosu>>>

Komunální volby 2018

Výsledky voleb Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Volby 2018 - Volební videa a bohaté galerie najdete na Blesk.cz>>>

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Většinu velkých měst získalo ANO, neovládlo ale Prahu. Významně ztratila ČSSD

Hnutí ANO získalo v letošních komunálních volbách nejvíce velkých měst. Ztratilo ale Prahu, kde vyhrála ODS před Piráty, ANO tam skončilo páté. V Brně, Ostravě a řadě dalších měst však zvítězilo. Významné ztráty zaznamenala sociální demokracie. V celé republice pak tradičně nejvíce zastupitelských křesel získala nejrůznější místní sdružení nezávislých kandidátů. Volební účast se pohybovala mírně nad 47 procenty, což je zhruba o tři procentní body víc než v roce 2014. Vyplývá to z údajů na volebním serveru.

Občanští demokraté sice v Praze vyhráli, ale mohou i tak skončit v opozici. O koalici chtějí totiž další subjekty, jež v hlavním městě uspěly - hnutí Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) - jednat s Piráty. Do pražského zastupitelstva se poprvé od roku 1990 nedostanou zástupci ČSSD a KSČM. Sociální demokraté nebudou poprvé od roku 1990 ani v zastupitelstvech některých dalších měst, kde dosud měli vliv na chod radnic. Platí to například pro Hradec Králové, Ústí nad Labem a Zlín.

ODS, která v Praze vyhrála komunální volby, získala v 65členném zastupitelstvu 14 mandátů. Druzí Piráti mají 13 mandátů stejně jako třetí Praha Sobě a čtvrtá koalice TOP 09 a STAN. Hnutí ANO, jež mělo v minulém období primátorku, v Praze skončilo na pátém místě. Bude mít 12 křesel.

Volby

V Brně vyhrálo hnutí ANO s 23,03 procenta voličů a v pětapadesátičlenném zastupitelstvu získalo 18 mandátů. Na druhém místě skončila ODS s podporou Svobodných s výsledkem 18,55 procenta, což znamená zisk 14 mandátů. Primátor a lídr ANO Petr Vokřál jednal už s jedničkou ODS Markétou Vaňkovou. Ani jeden spolupráci nevyloučil, ale ani ji nepotvrdil.

V Ostravě vyhrálo ANO s velkým náskokem. Získalo 32,72 procenta hlasů a 21 mandátů v zastupitelstvu, které má 55 členů. Na druhém místě skončilo hnutí Ostravak, volilo ho 11,49 procenta lidí a má sedm mandátů. Ostravský primátor a lídr vítězného hnutí ANO Tomáš Macura už před volbami tvrdil, že by uvítal pokračování nynější koalice s hnutím Ostravak, ODS a lidovci. Dnes ČTK řekl, že to platí.

ANO zvítězilo ve valné většině krajských měst, na prvním místě skončilo také v Plzni, Olomouci, Jihlavě, Hradci Králové, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích a Zlíně. V Liberci skončilo ANO druhé, vyhráli tam Starostové pro Liberecký kraj.

Link

Z dalších statutárních měst zvítězila například v Karviné a ve Frýdku-Místku ČSSD. V Třinci vyhrálo sdružení Osobnosti pro Třinec, v Kladně Volba pro Kladno a v Mostě hnutí ProMOST. Občanští demokraté zvítězili v Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi a Teplicích. ANO vyhrálo v Chomutově, Přerově, Prostějově, Havířově, Děčíně a Opavě.

Drahoš a Čunek se můžou smát, o Senát zápolí ODS s ANO. Rath s Paroubkem propadli>>>

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš označil výsledky v krajských a okresních městech za úspěch. ANO podle něj mění Česko k lepšímu. Pražský výsledek předseda ANO a premiér považuje za důsledek toho, jaké bylo působení zástupců hnutí v hlavním městě v uplynulých čtyřech letech. Neočekává, že by výsledek voleb ovlivnil fungování koaliční menšinové vlády ANO a ČSSD.

Podle předsedy ODS Petra Fialy občanští demokraté ve volbách jasně posílili a ukazuje se, že strana jde krok po kroku správným směrem. V příštích volbách do Poslanecké sněmovny by podle něj měla ODS bojovat o směřování Česka proti "levicovému hnutí ANO". Babiš předtím při hodnocení voleb levicovou orientaci svého hnutí odmítl a Fialu kvůli podobným vyjádřením kritizoval.

Link

Předseda ČSSD Jan Hamáček bere výsledek voleb jako signál, že se sociální demokracie už odrazila ode dna, na které dopadla v loňských sněmovních volbách. Úspěchy se dostavily tam, kde je strana konsolidovaná, řekl. Vyzdvihl výsledky v Karviné, Frýdku-Místku či Náchodě, naopak pro velká města chce hledat nová témata, za vhodné považuje dostupné bydlení.

Volby se podle komisí obešly bez větších problémů. V Ústeckém kraji ale policie přijala několik podnětů kvůli podezření z možného pokusu o ovlivnění voleb, všemi se zabývá. Kriminalisté zasahovali ve volebních místnostech v Ústí nad Labem a Bílině na Teplicku, podrobnosti ale zatím policie sdělovat nebude.

Sto třicet mega v hajzlu a Prahu nemáme. Komentář čtěte zde>>>

Po volbách už padají hlavy. Rezignovat se chystá místopředseda ČSSD Foldyna>>>

-1