Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš lavíruje, oproti Sobotkovi se sune do pozice mnohem slabšího premiéra, soudí Wagnerová

Babiš lavíruje, oproti Sobotkovi se sune do pozice mnohem slabšího premiéra, soudí Wagnerová

Pokud Miloš Zeman občas jedná na hraně ústavnosti, záleží podle Elišky Wagnerové na ostatních aktérech, kam až prezidenta pustí. Bývalá soudkyně Ústavního soudu a současná senátorka v této souvislosti hovoří především o premiérovi Andreji Babišovi. „Záleží hodně na premiérovi, jak se zachová a nakolik dokáže prezidentovi čelit. A pokud se v tomto ohledu, tedy pokud jde o vztah vlády a prezidenta, Bohuslavu Sobotkovi podařilo svou roli ustát, a ustál ji se ctí a obhájil pozici premiéra jako vůdčí figury ve vztahu k výkonné moci, Andrej Babiš spíše nyní třeba v otázce Miroslava Pocheho spíše lavíruje,“ říká Wagnerová v bilančním rozhovoru. Rozhodla se totiž neobhajovat svůj mandát senátorky, i proto se rozhovor netočí pouze kolem aktuální politické situace.

Na podzim vám končí mandát senátorky. Z jakých důvodů jste se rozhodla ho neobhajovat?

Pokud dojíždíte z Brna do Prahy vlakem, a já jezdím vlakem, jste na cestě tři hodiny tam, a tři hodiny zpět. Nejen že mě to už zmáhá, ale také mne to nebaví. Navíc si umím představit, že čas strávený na cestách prožiji smysluplněji.

A pokud jde o samotné působení v Senátu, řekla byste, že vás něco odradilo od toho, abyste to zkusila znovu? Anebo jinak: jaká je vaše základní zkušenost s působením v horní komoře?

Samozřejmě že to pro mě byla veliká změna. Přece jenom, pokud přijdete ze soudního prostředí do prostředí politického, ihned zjistíte, že jsou to dva různé světy. To jsem ale čekala. A musím říct, že většina kolegů, se kterými jsem pracovala, byla příjemných. Za což jim jsem vděčná.

Na druhou stranu se člověk musí vypořádat s tím, že se s racionalitou, která je typická pro soudnictví, v politice nesetkáte. Zatímco soudnictví je svět pravidel, politika je světem dohod. A já sice nemám nic proti dohodám, avšak občas jde o dohody, které jdou na hranu třeba i ústavnosti. A tam už problém mám. Neumím s tím už plně dobře pracovat.

Nebo zmíním jinou věc. Pokoušela jsem se prosadit novely zákonů, anebo jen pozměňovací návrhy. A přestože se něco podařilo prosadit, opakovaně se mi stávalo, že ležely ve sněmovně třeba i dva roky, aniž by byly projednány. Bylo mi pak třeba řečeno, že jsem za ně málo lobbovala, že jsem se málo snažila, aby byly zařazeny na jednání.

A to je přesně to, co já prostě neumím, a ani umět nechci. Myslím si, že by tady měla být nějaká pravidla, avšak opak je pravdou. A jsou lidi, kteří v tom navzdory absenci pravidel umějí chodit a vyšlapou si cestičky, což ale já nechci dělat. A musím taky říct, že považuji za velký deficit, pokud nemáme ustálená pravidla týkající se způsobu, jakým mají být zařazovány návrhy zákonů k projednání Poslanecké sněmovny.

Přitom chápu, že tady jsou vládní zákony, které by asi měly mít přednost. Marná sláva, jde o zákony, které jsou o politickém směřování celého státu, ale zároveň je podivné, pokud si jeden poslanec podá sebepitomější návrh, a jenom proto, že si cestičku prošlape, tak ho dostane na plénum sněmovny.

V čem vás politický provoz zklamal, v čem naplnil vaše očekávání, co vás naopak – ať už v dobrém nebo ve zlém – překvapilo?

Je to těžký. Určitě nemohu říct, že bych tam šla s velkými očekáváními. Přesto jsem věřila, že by se některé věci mohly podařit. Na mysli mám zejména pravidla týkající se Ústavního soudu. Myslela jsem si, že se nám například za těch šest let podaří prosadit, aby ústavní soudci nemohli mít víc než jeden mandát. A měl by být řekněme dvanáct let dlouhý. A přestože v té věci již panuje vcelku široký konsensus, včetně samotného Ústavního soudu, nepodařilo se to.

Z druhé strany mě vcelku těší, že se budu se Senátem loučit s tím, že na poslední schůzi budeme projednávat můj návrh týkající se přestupkové imunity, který již prošel Poslaneckou sněmovnou. Druhým úspěchem je, že prošel stykový zákon, o kterém se sice dlouhé roky mluvilo, ale přijat byl až letos. A musím říct, že bez intervencí předsedy Senátu Milana Štěcha by se to nejspíš nepodařilo. Tento rok tedy odcházím s tím, že jsem zaznamenala dva docela slušné úspěchy.

A pokud jde obecně o politické prostředí. O způsob, jakým funguje. Překvapilo vás něco?

Ani ne. Tušila jsem, že je to tak, jak to je. V tomto ohledu lze říct, že mě nezaskočilo nic. Možná mě pouze překvapilo, že tam jsou lidé, kteří se musí vyslovit téměř ke každému bodu, byť o něm třeba prakticky nic nevědí. A přestože většinou skončí u svých floskulí, které třeba ani nesouvisí s projednávaným bodem, musí na sebe upozornit. Jejich výdrž v tomto ohledu člověka vždycky překvapí. A pochopit to nedokážu ani u těch, kteří třeba zrovna obhajují mandát. Buď mám co říct k projednávané věci, anebo nemám a mlčím.  

Do Senátu jste byla zvolená v roce 2012. Zažila jste tedy ještě poslední fázi politiků a stran, které tady dominovaly po celé polistopadové období, zároveň jste byla v politice v čase nástupu nových protestních stran, tím mám na mysli především hnutí ANO. Vím, že Senát není Poslanecká sněmovna, přesto: jak jste tuto fázi přechodu vnímala?

No, do Senátu se ale tyto nové síly ještě až tak nedostaly. Klub hnutí ANO má pět členů. A to jsou jeho součástí lidé, kteří nejsou členy ANO.


Takže pokud jsme roky slýchali, že Senát je pojistkou, ve které se společenské a politické změny projevují postupně, neboť se volí vždycky jen třetina senátorů, tak se podle vás ukazuje, že v tomto ohledu plní svou funkci?

Přesně tak. Pokud ANO převálcovalo svou konkurenci ve sněmovních volbách, v Senátu se to zatím neprojevilo. Jak říkám, jen s odřenýma ušima dali dohromady klub.

Přesto musíte ale nějak vnímat, jak se za těch šest let politika proměnila. V roce 2012 byl na Hradě Václav Klaus, mezitím máme přímo voleného prezidenta, který o sobě sám třeba tvrdí, že k Ústavě přistupuje kreativně. Také nový premiér má ambivalentní vztah k dělbě moci, zákonodárným procesům a podobně. Jednoduše řečeno, klade důraz na efektivitu a zaběhané procesy ho spíše zdržují…

Ze své zkušenosti bych skoro řekla, že by si jisté zefektivnění celý proces zasloužil. Minimálně v jednání zastupitelských sborů by to nebylo na škodu. Pochopitelně by se to muselo velmi dobře promyslet, aby to nebylo na úkor podstaty demokracie. Tím myslím především to, aby se neblokovala práva opozice. To by bylo špatně.

Avšak že by mělo k nějakému zefektivnění dojít, s tím bych asi souhlasila. Platí to ale především pro Poslaneckou sněmovnu, v Senátu je to celkem dané třicetidenní lhůtou, kterou máme k projednání zákonů. A buď se do ní vejdeme, anebo nevejdeme. Mimo jiné to znamená, že se tady nějaké velké obstrukce jen těžko provozují.

Celkově byste řekla, pokud jde o vyváženost jednotlivých mocí, moci výkonné a zákonodárné, nebo o vztah horní a dolní komory, že se Ústava osvědčila?

Myslím si, že se v zásadě osvědčila. Pouze Senát, i když je fakt, že tak byl koncipovaný, je bohužel ve výrazně slabším postavení. Mnoho kolegů/senátorů například irituje, že zamítneme zákon, případně ho sněmovně vracíme s pozměňovacími návrhy, a sněmovna ho může velmi snadno přehlasovat. Možná by se mohlo zvýšit kvórum pro přehlasování, nejednou se stává, že má sněmovna tendenci senátní návrhy ignorovat, nebo doslova zašlapat. Na druhou stranu se celý zákonodárný proces nesmí zabrzdit, muselo by se to detailně promyslet.


Jak vnímáte – pokud jde o ústavnost – způsob, jakým si na Hradě počíná přímo zvolený prezident? Třeba v souvislosti se vznikem vlády?

Pokud bych to měla říct velmi zdvořile, řekla bych, že si počíná velmi neobratně. Což je u natolik zkušeného politika, jakým je Miloš Zeman, zarážející. Na jednu stranu říká, že mu není nic do toho, jak rychle vznikne vláda, že je to věc premiéra, pak ale vidíme, že svá vlastní slova nedodržuje.

Zdá se, že do toho silně a ze zákulisí naopak zasahuje. Nikdo mě například nepřesvědčí, že postup komunistů v souvislosti s nominací Miroslava Pocheho neovlivnila schůzka jejich předsedy s Milošem Zemanem krátce předtím, než oznámili, že vládu s ním nebudou moct tolerovat. Podle mého soudu to nebylo z jejich hlavy.

Je to můj soukromý dojem, který nikomu nevnucuji: pan prezident je obdivovatelem jednobarevné vlády, ostatně se tím ani nijak netají a sám takovou vládu vedl, a já si myslím, že svými kroky de facto pracuje na rozložení případné koalice hnutí ANO a sociální demokracie.

Takže podle vás usiluje o vznik jednobarevné vlády?

Usiluje podle mého soudu o to, aby se do hry vrátila jednobarevná vláda Andreje Babiše s podporou komunistů a SPD Tomia Okamury. Což je to dost otřesná představa. A myslím, že ani Babiš takovou variantu nijak nepreferuje.  

A pokud jde o lhůty? Vždyť o důvěře první vládě Andreje Babiše sněmovna rozhodovala někdy v lednu a teprve v těchto dnech bude jmenována její nástupkyně…

Samozřejmě, že je to dlouhá doba. Ale zase z druhé strany, hodně se to natáhlo třeba tím, že se dlouho čekalo na sociální demokraty. Nejdříve na sjezd, potom na referendum.

Jak zpětně hodnotíte schválení přímé volby prezidenta? Nevychýlila rovnováhu výkonné moci směrem k prezidentovi?

Především: sice byla schválená přímá volba prezidenta, avšak na jeho kompetencích se vůbec nic nezměnilo. Pouze on si to vykládá tak, že když je zvolen přímo, tak má větší pole působnosti. Je to naprosto lichá myšlenka, prostě to není pravda. Modus volby nemá vůbec co do činění s rozsahem jeho oprávnění a kompetencí. Přestože jde o lichou úvahu, prezident s ní pracuje. Přitom jsem osobně přesvědčená, že bylo dobře, když se mu nerozšiřovaly kompetence.

Nechtěli jsme poloprezidentský, tím méně prezidentský systém. A jen tak mimochodem, k prezidentskému nebo poloprezidentskému systému sahaly některé postkomunistické státy a nikde to nedopadlo dobře. Je to totiž jisté nakročení k autoritářství, a pokud někde funguje poloprezidentský systém, což je příklad především Francie, souvisí to s dlouhodobě pěstovanou politickou kulturou vztahů. A ta u nás naprosto absentuje. O to nebezpečnější je takové modely přejímat.

Pokud jde ale o Miloše Zeman, je také pravda, že pokud si počíná tak, jak si počíná, záleží hodně na premiérovi, jak se zachová a nakolik dokáže prezidentovi čelit. A pokud se v tomto ohledu, tedy pokud jde o vztah vlády a prezidenta, Bohuslavu Sobotkovi podařilo svou roli ustát, a ustál ji se ctí a obhájil pozici premiéra jako vůdčí figury ve vztahu k výkonné moci, Andrej Babiš nyní třeba v otázce Miroslava Pocheho spíše lavíruje.
    
Obávám se, že se tak sune do pozice mnohem slabšího premiéra a tedy do pozice mnohem slabšího partnera prezidenta Zemana. Přitom na premiérovi teď bude záležet, kam až prezidenta pustí.

A pohybuje se prezident – anebo pohyboval – podle vašeho mínění v nějakém ohledu, v nějaké situaci, na hraně ústavy nebo ústavnosti?

Samozřejmě, že se pohybuje na hraně Ústavy. Ale vždycky se mu to podaří v poslední chvíli nějak vybrat.

Jinými slovy: jediná obrana vůči jeho počínání je obrana politická? Přičemž klíčovou roli hraje premiér?

Ano, přesně tak. Ale i na ostatních hráčích bude záležet, i oni si budou muset své kompetence, pokud by se po nich prezident sápal, obhájit.

Myslíte, že to zvládnou?

Těžko říct. Andrej Babiš teď zrovna nemá ty nejskvělejší chvíle. Z toho, co předvádí, jsem spíše rozpačitá. Je evidentní, že se z nějakých důvodů necítí být ve vztahu k prezidentovi úplně pevně v kramflecích. Nechápu to. Má druhý pokus, další už od prezidenta nedostane. Jeho závislost by se tedy měla na prezidentovi zmenšovat. 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718