„Beznadějný případ, ani tam nechoďte.“ Budoucí lékaři se učí chovat slušně k pacientům | info.cz

Články odjinud

„Beznadějný případ, ani tam nechoďte.“ Budoucí lékaři se učí chovat slušně k pacientům

REPORTÁŽ | Žena, která přišla kvůli chybě gynekologa o dítě, chlapec, jenž po banálním zákroku trhání mandlí skončil jako ležák a dcera, která se nemůže domoci zjištění, proč zemřela její matka. Pořad ČT Infiltrace, který před časem představil příběhy tří pacientů, jejichž osud skončil tragicky kvůli aroganci zdravotníků, sklidil velký ohlas. A debata stále neutichá. Naopak se vynořují nové příběhy. Jak se vlastně dnešní lékaři učí etiku? A lze to vůbec naučit?

Před tabulí posluchárny sedí dívka v bílém plášti, na stole před sebou má přehnutý papír A4 s nakresleným nakousnutým jablkem a upřeně papír hypnotizuje. Prsty jí přitom běhají po imaginární klávesnici počítače, a aniž by se podívala na vedle sedící spolužačku, která hraje pacientku, pálí otázky jednu za druhou na počítač. „Alergie? Operace? Vážné prodělané nemoci? Otec a matka ještě žije? Jejich diagnózy? Kouříte?“

Slečna zaskočeně a nejistě odpovídá, a když řekne, že celá rodina má dědičný problém se štítnou žlázou, vysokým tlakem, obezitou a cukrovkou, „lékařku“ to nezarazí, nesáhne po tlakoměru, ale dál buší do počítače a střílí na jeho monitor své otázky. Pak zachrčí imaginární tiskárna a lékařka se konečně otočí s potvrzením v ruce k pacientce, poprvé se na ni podívá a podá jí papír se slovy: „Pět set korun zaplaťte u sestry“.

„Tak tohle je má zkušenost před nástupem do práce. Uznávám, že vedle jiných osudových věcí, na které člověk nikdy nezapomene, když je vážně nemocný a leží třeba v nemocnici, je to možná banalita, ale já jsem si tuto zkušenost a tuto scénku zvolila záměrně, protože si myslím, že nesprávné chování lékařů k pacientům se odvíjí právě od takovýchto maličkostí,“ říká studentka, která ve scénce sehrála roli pacientky. A rovnou popisuje, co všechno bylo od lékařky špatně a jak se sama cítila – jen jako zbytečný hmyz v ordinaci, který je důležitý pouze ve chvíli placení. Přitom brigáda, na kterou studentka medicíny nastupovala, nepatří k těm nejsnazším a minimálně změření tlaku je tady rozhodně na místě.

Medici si přehrávají reálné scénky ze života 

Studentky si vymění bílý plášť a s ním i své role a přehrává se další scénka, kterou zažili sami medici nebo jejich nejbližší při střetu s lékaři. Nejenže si nepříjemný zážitek se spolužáky prožijí znovu, ale sami pro sebe přitom pojmenovávají, co všechno bylo v jednotlivých příbězích a v chování zdravotníků špatně. Takto vypadá běžná hodina etiky na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, jíž vede zdejší proděkan David Marx. Přední český odborník na kvalitu ve zdravotnictví a také muž, který jako jeden z prvních začal upozorňovat na to, že k výuce medicíny patří i něco jako „Kinderstube“, tedy základní slušné chování k pacientovi a znalost toho, co prožívá tváří v tvář autoritě lékaře.

Ne všechny příběhy jsou však tak banální jako neúcta lékařky, která se na svou pacientku nepodívala, ani ji před nástupem do práce neprohlédla. Jsou příběhy, které uvíznou v hlavě navždy.

Například pan Marek. Důchodce, který už deset let chodil ke své praktické lékařce na vesnici a bral jako normální, že je úsečná a na pacienta se ani nepodívá, když datluje do počítače. Holt, lékař má mít svou autoritu, myslel si a řešil s ní své běžné denní starosti. Třeba jestli má smysl v jeho věku ještě zakládat penzijní připojištění. To vše až do chvíle, kdy bezstarostně přišel pro výsledky svého preventivního vyšetření.

„Tady to máte, vypadá to na rakovinu slinivky, takže si to vezměte a běžte se objednat do Ústřední vojenské nemocnice, to máte nejblíž. Jo a to důchodové připojištění už asi nebudete potřebovat, s tím bych si starosti nedělala,“ mávla na něj rukou s vějířem papírů lékařka.

„Je to nedávný příběh mého strýce. Zůstal stát s pusou dokořán, neschopný pochopit, co se právě jen tak mimochodem dozvěděl – že asi brzy zemře. Paradoxní je, že podrobné vyšetření ve Vojenské nemocnici ukázalo, že má jen silnou cukrovku, ale ne nádor,“ popisuje další studentka. Hrobové ticho spolužáků po této scénce je výmluvné. „Všichni si v duchu slibují, že takto se chovat nebudou,“ říká mi pak David Marx. „Potíž je, že ryba smrdí od hlavy, takže strašně moc záleží na tom, na jaké pracoviště se pak po škole medik dostane. Převezme automaticky chování tamních starších autorit, i když si na škole stokrát sliboval, že ne,“ popisuje Marx.

„Kdo má pořád poslouchat to fňukání?“ 

Další scénka lékař-pacient. Tentokrát vyšetření ženy na mamografu kvůli podezření na rakovinu prsu. „Proč se tak potíte? Strachy? Proč proboha? To tady poslouchám celý den, samé fňukání, a že se každá bojí, nevím čeho, je to jak mor, pořád dokola. Pojďte si sem dřepnout sama, za ty peníze, a celý den poslouchat, jak se někdo bojí a heká,“ utrhl se lékař na spolužačku „pacientku“ v další scénce ze života. Tentokrát z vyšetření matky medičky.

Student Marian si zase připravil prezentaci včetně ukázek rentgenu. Jeho vlastní příběh, coby desetiletého dítěte, které si v ústech nahmatalo bouličku. „První lékař se choval tak, že on je jediný správný a rozumí tomu, a že diagnóza, že v deseti letech přijdu o deset zubů, je ta jediná možná. Teprve třetí lékař se snažil najít řešení, operoval mě a pak jsem musel nosit rovnátka, ale zuby mi zůstaly zachovány,“ popisuje svůj boj s tři a půl centimetru velkým nádorem. „Žádná cysta, jak tvrdil první zubař, jehož řešením bylo vytrhat mi zuby z půlky čelisti,“ vzpomíná Marian. 

Z těch příběhů mrazí v zádech. A závěrečná hodina semestru o etice v medicíně graduje. Představte si, že se o sobě na chodbě nemocnice od lékařů dozvíte, že „to je neřešitelná situace“. Beznadějný případ. „Nemá cenu, aby tam vizita chodila, jdeme dál...“ dozvěděl se pacient, skrze pootevřené dveře nemocničního pokoje. Shodou okolností to byl navíc lékař, kamarád přednosty kliniky, takže VIP pacient.

Jenže ležel v nemocnici už tři dny, aniž by mu někdo vysvětlil proč a co se s ním bude dít dál. Diagnózu znal. Deset let se léčil s Parkinsonovou chorobou a věděl, že se mu bortí páteř. Jenže neznal prognózu a výsledky posledních vyšetření. Zjistil je skrze pootevřené dveře, když nad ním primář nevybíravě zlomil hůl před mediky, doprovázejícími jej na vizitě,“ vypráví další student Jan Siblík příběh svého příbuzného. 

Tato situace nadzvedne z židle i pedagoga, jež studenty zásady správné komunikace s pacientem učí. „Myslel jsem, že takové základní přehmaty se už skoro ani nedějí,“ kroutí hlavou David Marx. „Když takto vypadá komunikace mezi VIP pacientem a nemocnicí, jak asi vypadá ta s normálním člověkem?“ dodává. Studenti mu oponují. Pacient se prý měl hned bránit. Oni by si prý stěžovali. „Jenže ono to není jednoduché,“ upozorňuje proděkan. V pozici pacienta je totiž každý v podřízené roli, i když má sám titul MUDr. A stěžovat si, to chce v takovou chvíli hodně odvahy. Což pacient v oslabení obvykle nezvládne. A v podřízené roli vůči „bílému plášti“ je v nemocnici každý pacient.

Svým studentům Marx vštěpuje nejen to, jak komunikovat a hlavně co nedělat, což si ostatně medici zkoušejí sami na sobě při předváděných scénkách a pak vypráví, jak se při tom cítili. Leckdy jsou dost překvapení, jak nepříjemné je i to, že se na ně lékař téměř nepodívá a komunikuje jen s obrazovkou počítače.

Lékař musí umět důstojně zvládnout i hypochondra

Marx se jim snaží předat i to, jak by měli odbourat v Česku zažitý paternalistický přístup lékaře k pacientům, a neváhá pozvat třeba herce z malých divadel, aby předvedli chování obtížného pacienta. Hypochondra, paní, co si přišla jen popovídat, agresivního tatíka, ustrašenou bojácnou matku malého dítěte, přemoudřelý typ „všechno vím, všechno znám, protože jsem si to nastudoval na internetu“. Studenti se pak s herci v roli pacientů musí popasovat a správně je zvládnout.

David Marx jako první v Česku začal již po revoluci mluvit o tom, že to, co je v zahraničí normální, by mělo fungovat i u nás. Tedy že na Západě nikdo neudělá atestaci bez toho, že by se nejdřív pacientovi představil a podal mu ruku. Za nezdvořilost vůči pacientovi se třeba v Anglii vyhazuje od zkoušek na medicíně. „Podávat ruku a představit se, se už lékaři u nás naučili. Jinak je ale stále mantra léčit pacienta důležitější, než se s ním slušně bavit,“ podotýká Marx.

„Bylo mi devatenáct a měl jsem zánět středního ucha, což jsem nevěděl,“ začal svůj příběh další student Jan Hucek. Skončil na pohotovosti, kde se na něj lékař nepodíval, jen vypisoval papíry do počítače a bez vysvětlení řekl směrem k sestře: podržte mu hlavu, jdeme píchat. „Bylo mi jasné jedno: musím se rychle vysmeknout,“ vzpomínal. „Jenže v okamžiku, kdy jsem se zeptal, co se bude dít dál, lékař vytřeštil oči s výrazem: „Ježíši, pacient mluví. Nebo 'ONO' to něco chce…“ popsal. „Co na tom bylo špatně? Všechno. Přitom já jen chtěl vědět, na co se mám připravit,“ zhodnotil medik.

Scénka střídá scénku a prakticky po každém vystoupení spolužáků následuje bouřlivá debata. Jak vzácně tady působí jeden pozitivní příběh, kdy byl alergický medik coby pacient přijat u lékařky včas na předem objednanou hodinu, čas vyhrazený pacientovi patřil jen jemu, a ne datlování do počítače, a lékařka mu dopodrobna vysvětlila, jaké výsledky přišly, co znamenají a kam a proč pacienta dál odesílá na vyšetření. „Pravda, lékařka je to soukromá, platí se jí na ruku,“ dodává medik jednu z možných příčin, proč si alergoložka tak hledí svých pacientů. 

Ani nad pacientem v narkóze se nežertuje 

Mladí medici a medičky ještě neobroušení běžným nemocničním provozem, si také při své praxi dobře všímají špatné komunikace mezi lékaři a sestrami. Tedy toho, co pacient neslyší, protože je třeba zrovna na operačním sále v narkóze. A studenti negativně hodnotí rádoby vtipy pronesené vůči vzhledu pacienta, i když to neslyší, nebo fakt, že služebně starší lékař nemá sterilizovaný nástroj, protože mu upadl, a přesto jej použil. „Což jsou věci, z nichž vznikají soudní spory, pacientovi to může poškodit zdraví,“ usazuje to do legislativního rámce Marx.

„Oceňuji, že máme dnes tolik příkladů chybné komunikace v medicínském týmu. Nenechte se nikdy uchlácholit staršími, že tohle už viděli nebo zažili tisíckrát a nikdy se nic nestalo. Chleba jste taky viděli tisíckrát a stejně ho neupečete,“ nabádá mediky, kteří se ve svých příbězích věnovali i tomu, když se před operací lékař pohádá se sestrou, čí je vina, že není připravený jeden konkrétní nástroj.

Podle Marxe se i díky tomu blýská na lepší časy. „Dříve jsem v posluchárně slýchal jen příběhy na lince lékař – pacient. Dnes slyším i pozitivní věci. Nebo jako teď, příklady chybné komunikace mezi zdravotnickým personálem,“ říká Marx. Za ta léta, co vyučuje, může srovnávat. „Studenti jsou dnes zralejší, zcestovalí a mají blíž k sociální roli lékaře. Dělají i spoustu věcí mimo medicínu. A nebojí se ozvat vůči starším kolegům a říct, co dělají špatně,“ porovnává Marx.

A pravda, také už mu kolegové tolik nenadávají, že učí studenty blbiny, místo aby byla na prvním místě léčba pacienta a snaha jej uzdravit. „Což se ovšem vůbec nevylučuje,“ podotýká Marx. „Je to jako když jdete k někomu na návštěvu. Taky mu přece hned po zazvonění bez pozdravu nerozrazíte dveře a nevhamtáte mu do obýváku v botech,“ připodobňuje.   

Proč jsme dospěli až tak daleko, že se medici musí učit, jak se slušně chovat k pacientům, je podle něj nasnadě. „Vezměte si ta léta komunismu. To byla devastace komunikace. Třicet let je málo na to, aby se to napravilo,“ říká.

Hrozí i soudní žaloby 

„Navíc stavovská lékařská organizace selhává, tedy Česká lékařská komora, protože se jí povedlo soustředit pozornost pouze na peníze, ne na etiku a komunikaci. Naopak byly doby, kdy jí bylo zatěžko vůbec přijmout fakt, že medici se chování k těm slabším v systému zdravotnictví skutečně musí učit,“ vysvětlil Marx. Přitom právě kvůli špatné komunikaci má lékařská komora každoročně plné ruce práce: až 90 procent stížností z celkem zhruba třinácti set, s nimiž se na stavovský orgán pacienti každoročně obracejí, má svůj původ právě v chybné komunikaci. A ta také vede mimo jiné k soudním sporům u pacientů, kteří svou stížnost chtějí dovést do konce a lékaře „potrestat“.

Závěr letošního akademického roku byl však pro studenty předmětu Etika v medicíně optimistický. Většina z nich chce totiž vyrazit do zahraničí na zkušenou. Podle Marxe pak prý jen stačí počkat na generační obměnu, aby bylo pro lékaře samozřejmostí chovat se  k pacientům zdvořile. V Česku se lékaři často brání tím, že povídat si s pacientem je pro ně luxus, když je jich v práci méně, než má být a oni nestíhají. I proto Česká lékařská komora chystá kampaň, která vypukne v nejbližších dnech, kde se bude tématy, jako je etika, personální podvyživenost nemocnic, přepracovanost lékařů a příčiny zadlužení nemocnic podrobně zabývat. 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud