Bojovat v roce 1968 s okupanty nemělo smysl. Západ by nám na pomoc nepřišel, tvrdí Tomek | info.cz

Články odjinud

Bojovat v roce 1968 s okupanty nemělo smysl. Západ by nám na pomoc nepřišel, tvrdí Tomek

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se do Československa začaly valit desetitisíce vojáků Varšavské smlouvy. Z několika směrů začali obsazovat území, kde se místní politici snažili už několik měsíců aplikovat „socialismus s lidskou tváří“. Sověti to ale vnímali jako pokus o kontrarevoluci. Příjezd cizích tanků museli českoslovenští vojáci sledovat z kasáren doslova se založenýma rukama. Dostali rozkaz nebojovat. Podle historika Vojenského historického ústavu Prokopa Tomka by ale ozbrojený protest neměl smysl. „Západ by nám rozhodně na pomoc nepřišel. Neudělal nic ani tehdy, když už bylo jasné, že se jedná o násilnou intervenci proti vůli zdejšího politického vedení i obyvatel. Podle mě bylo Československo obětováno v zájmu vyššího cíle a tím bylo zachování mocenské rovnováhy v Evropě,“ vysvětluje Tomek v rozhovoru o situaci v Československé lidové armádě v roce 1968.

Jaká byla počátkem roku 1968 situace v armádě? Zasáhla nějak vojáky takzvaná Šejnova aféra?

Armáda v době Pražského jara zažívala přelomové období, na které měla kauza generála Jana Šejny významný vliv. Šejna byl tajemníkem hlavního výboru KSČ na ministerstvu obrany. Současně byl dobrým přítelem syna prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného a také velký podporovatel hlavy státu, což mu zaručovalo určitou moc. Vedl velice nákladný život stranického funkcionáře, i proto kšeftoval s auty a zemědělskými produkty. Na konci roku 1967 sílily kritické hlasy vůči Novotnému a Šejna si uvědomil, že kdyby Novotný skončil, mohla by skončit také jeho kariéra. A možná by mohl být i trestně stíhán. Proto začal intrikovat a zprvu se pokoušel pro Novotného získat podporu. V rámci komunistického hlavního výboru inicioval sepsání dopisu na prezidentovu podporu. Dopis byl pak odeslán předsednictvu ÚV KSČ, které bylo tímto jednáním velice roztrpčeno, protože do té doby nebylo zvykem, že by se do politických problémů nějak míchala armáda.

Z vojenských funkcionářů dopis na podporu Novotného nepodepsal jediný - generál Martin Dzúr, náměstek ministra. Krátce na to Šejna utekl na Západ a odvezl s sebou i některá vojenská tajemství. Dezerce vysokého funkcionáře a ještě na Západ, to byla tehdy skutečně mimořádná věc, která zapříčinila velkou krizi důvěry společnosti v armádu. Následovala sebevražda generála Vladimíra Janka, velitele hlavní správy pozemního vojska, který měl podle některých se Šejnou chystat vojenský převrat, aby zachránil Novotného. Osobně si to nemyslím, spíše se u Janka nakumulovalo víc problémů. Po těchto dvou incidentech rezignoval dlouholetý ministr národní obrany Bohumír Lomský. Armáda tak působila v očích veřejnosti v prvních měsících roku 1968 jako dost podezřelá síla, která se zřejmě snaží podporovat staré pořádky.

Převládalo toto negativní vnímání armády i po zbytek roku, respektive do srpna 1968?

Už před srpnem vylepšila armádě alespoň částečně pověst například Vojenská politická akademie. Byla to vysoká škola, kde působila řada velice inteligentních vojáků a historiků, kteří vypracovali memorandum s názvem Formulovat a konstituovat československé státní zájmy v oblasti vojenství. V tomto dokumentu popsali, že Československo má své vlastní a poněkud odlišné zájmy než země Varšavské smlouvy. Memorandum tak bylo vnímáno jako snaha odtrhnout armádu od vlivu Sovětského svazu. Dokument podepsalo asi 40 vyšších důstojníků a intelektuálů v uniformách. O tomto dokumentu se později v době normalizace mluvilo jako o dokumentu podporujícím kontrarevoluci. Část ze signatářů pak skončila v disentu, protože akademie byla po srpnu 1968 zrušena. Většina z těch podepsaných byla poslána do zálohy, to znamená, že byli vyhozeni z armády.

Jaro 1968 byla obecně doba, kdy se lidé začali chovat jinak. Například generál Václav Prchlík, který byl dlouhá léta náčelníkem hlavní politické správy Československé lidové armády, v létě 1968 vystoupil na tiskové konferenci před novináři a kriticky hovořil o cvičení Šumava. Mimo jiné mluvil i o tom, jak fungují struktury velení Varšavské smlouvy, a zmínil, že Československo a další partneři nemají ve skutečnosti žádný vliv, vše je jen v rukách sovětského velení. Tím vyvolal v Moskvě velkou nevoli a ostrou reakci: obvinili ho, že vyzradil vojenská tajemství. Pro Moskvu to byl navíc další důkaz, že je v Československu „nepořádek“, který je třeba uklidit. Prchlík pak v roce 1969 zmizel z armády. Byl dokonce i trestně stíhán a odsouzen za vyzrazení vojenského tajemství.

Armáda byla opravdu počátkem roku 1968 vnímána jako konzervativní až podezřelá síla, která chce u moci držet staré pořádky. Současně se v ní ale začaly objevovat samostatné projevy snah o reformu a o hájení skutečných československých zájmů, což se naprosto vymykalo dosavadním desetiletím vývoje. Negativní vnímání armády převládalo v podstatě až do srpna 1968, kdy vojáci, přestože nebojovali, získali u lidí lepší pověst, protože se jednoznačně postavili proti okupaci.

Tušili armádní představitelé, že se chystá invaze vojsk Varšavské smlouvy?

Okupaci Československa realizovali jeho vlastní spojenci. V rámci jakéhokoli spojeneckého svazku zpravidla nesbíráte informace na své spojence. Československá lidová armáda se tak nezabývala zjišťováním, jestli se nás náhodou nechystají přepadnout naši partneři. Přesto mohli vojáci získat podezření právě při cvičení Šumava, které se stále prodlužovalo, nicméně tanky nakonec odjely.

Zpětně se nám zdá, že politické vedení mohlo z různých výhružek Sovětského svazu pochytit signály o chystané operaci. Zřejmě si to ale nechtěli připustit. My dnes už víme, že sovětské vedení začalo o intervenci uvažovat počátkem května. Dne 31. července 1968 pak byly vojenské síly už připraveny na invazi. Představme si, že by naše rozvědka měla informace o tom, že se útok chystá. Jak by s nimi měla naložit? Pokud bychom v reakci na ně provedli vojenská opatření, druhá strana by se to okamžitě dozvěděla. A byl by to pro ni důkaz o tzv. kontrarevoluci.

Pražské jaro – časová osaPražské jaro – časová osaautor: Info.cz

Zmínil jste, že se vojáci postavili proti okupaci. Jakým způsobem?

V noci z 20. na 21. srpna vydal ministr Dzúr rozkaz, ve kterém sdělil, že nás obsazují spřátelená vojska a nemá se jim klást odpor. Naopak apeloval na to, aby jim naši vojáci případně poskytli pomoc. Rozkaz vydal proto, že mu zástupci sovětského velení řekli, že s touto akcí souhlasí předsednictvo ÚV KSČ v čele s Dubčekem. Ministra tak záměrně dezinformovali.

Během noci se tento rozkaz dostal dálnopisem na všechny útvary. Nikde nedošlo k ozbrojenému odporu vůči obsazujícím vojskům. Zároveň ale naši vojáci nikde okupantům nepomáhali. Na některých místech byly z kasáren vyvezeny do lesů menší ozbrojené oddíly, kdyby bylo potřeba nějak zasáhnout, protože situace byla nejasná. Rozkaz sice zněl „neklást odpor“, ale ze stylu vojenské operace se dalo předpokládat, že další vývoj by mohl být komplikovaný.

Konkrétní neozbrojený odpor vojáků spočíval například v tom, že armáda poskytla vysílačky pro šíření legálního československého rozhlasu. Cizí armády totiž ničily rozhlasová zařízení, aby zabránily přenosům. Vysílačky vojenských útvarů se používaly také k odposlechu sovětských vojsk a byly napojeny i na rušení provozu intervenujících vojsk. Někde došlo třeba k blokování přistávacích drah na letištích, aby tam sovětská letadla nemohla přistávat. U výsadkového útvaru v Prostějově byli vyčleněni vojáci, kteří byli připraveni zasáhnout, protože se objevovaly informace, že českoslovenští vedoucí funkcionáři byli uneseni a výsadkáři by je mohli osvobodit. Záhy se ale ukázalo, že byli odvezeni na území bývalé Podkarpatské Rusi a do Moskvy, takže to nebylo reálné. Vojáci také psali protestní petice a ve většině případů neposkytovali žádnou pomoc intervenujícím vojákům.

Vojáci dostali rozkaz neklást odpor. Jak jim ovšem byl vysvětlen rozpor mezi tím, že sice přísahali bránit Československo, ale v době okupace vojskem jiného státu nesměli zasáhnout?

Vojákům to předložili tak, že nás obsazují spojenci. Kdyby k intervenci došlo ze strany jiného státu, byla by totiž reakce jasná. Obsazující armáda ale věděla vše o strukturách našich jednotek a těžko bychom bojovali proti někomu, kdo věděl vše o našem rozložení sil i zbraních. Kdyby navíc českoslovenští vojáci začali bojovat proti vlastním spojencům, mohli by to Sověti použít jako důkaz, že tady kontrarevoluce skutečně probíhá. Pokud by navíc naše armáda měla bojovat, musela by dostat oficiální rozkaz. Ten ale nemůže vydat ministr národní obrany, ale pouze politické vedení země. Vojáci jen plní rozkazy, nemůžou se sami rozhodnout. Takový rozkaz ale nepřišel a ani nemohl. Do takového dobrodružství by se politické vedení nepustilo.

Zahrajme si trochu na alternativní historii. Co by se stalo, kdyby se naše armáda bránit začala?

Pokud by například začal bojovat nějaký velitel divize nebo pluku, musel by se pro takový čin rozhodnout na vlastní odpovědnost, A vystavil by se riziku následných vážných sankcí, protože k takovému kroku nebyl oprávněn. Je otázkou, jestli by to ale vůbec šlo, protože vojáci jsou naučení působit pouze na rozkaz. Není to horda lidí, která by byla zvyklá rozhodovat se na základě svých názorů a momentální nálady. Bojovat by navíc nebylo možné ani z materiálních důvodů. Byli jsme tehdy plně závislí na dodávkách pohonných hmot ze Sovětského svazu. Bez nich by bojové operace mohly trvat nanejvýš několik dní. Přitom k obsazení celého státu došlo během jedné noci a dopoledne. Boj byl prakticky nemožný.

Lidé spíše doufali, že když cizí vojska uvidí, že je tady klid a nikdo proti nim nebojuje, tak je to přesvědčí o tom, že tady nebují žádná kontrarevoluce. A proto rychle odjedou. Hodně se tehdy mluvilo o nedorozumění, které je třeba vysvětlit. A vše pak bude zase v pořádku. Apelovalo se na zdravý rozum, což byla iluze, protože tento přístup nemohl armády donutit k odchodu.

Přece jen, kdyby došlo k ozbrojenému odporu, nedonutilo by to ostatní země k nějakému zásahu?

Západ by nám rozhodně na pomoc nepřišel. Neudělal nic ani tehdy, když už bylo jasné, že se jedná o násilnou intervenci proti vůli zdejšího politického vedení i obyvatel. Podle mě bylo Československo obětováno v zájmu vyššího cíle. A tím byla mocenská rovnováha v Evropě.

Což zní podobně jako důvody uzavření Mnichovské dohody v roce 1938…

V roce 1938 jsme ale měli spojence, Francii, který nám byla povinna pomoci, ale své závazky opustila právě podpisem Mnichovské dohody. V roce 1968 nám ovšem Západ nebyl nijak povinen pomoci. Navíc pokud by se jejich vojska dala do pohybu, tak by to Sověti mohli interpretovat jako důkaz kontrarevoluce. Československo by přece šly podpořit imperialistické armády.

V Rakousku byla vyhlášena pohotovost jednotek, které vyčkávaly zhruba 30 km od hranic. A sledovaly, co se bude dít. Dnes se na to díváme s odstupem, protože víme, jak to dopadlo, ale tehdy nebylo jasné, co se stane. V dobovém vnímání mohlo jít i o začátek třetí světové války. Byla to největší vojenská operace v Evropě po skončení druhé světové války. Na území Československa bylo asi 300 tisíc vojáků a armády byly v pohotovosti i v dalších zemích.

Od srpna do konce roku 1968 zemřelo vlivem okupace 137 Čechoslováků. Je to podle Vás hodně, nebo vzhledem k množství cizí techniky a vojáků na našem území mohlo být toto číslo ještě vyšší?

Většina obětí padla během prvních dní okupace. V Praze to bylo dvacet osob, v Liberci sedm, v Košicích šest. Byl letní den, doba míru a z ničeho nic začaly na ulicích umírat lidé. To byl samozřejmě šok. Navíc se bavíme jen o těch mrtvých, ale zpravidla na určitý počet mrtvých připadá větší počet těžce raněných. To jsou často ti, kteří si odnesou trvalé následky, amputace, zranění hlavy, páteře.

Velká část obětí zemřela při autonehodách nebo požárech, některé ale zemřely vlivem střelby. V září byl při diskusi se sovětským vojákem zastřelen Miroslav Beránek. V té době také opilý polský voják v Jičíně zastřelil dva lidi a těžce zranil několik dalších. Lidé tehdy nepochybně cítili bezmoc, protože v ulicích byli cizí ozbrojení vojáci a nikdo nevěděl, jestli náhodou nenarazí na někoho, kdo tu zbraň použije. Na klidné letní dny a bez výstrahy to bylo určitě hodně, ale mohlo to být jistě i horší.

Počet zemřelých se do statistik uvádí do konce roku, ale podmínky se zásadně změnily 16. října 1968, když byla podepsána smlouva o podmínkách pobytu sovětských vojsk. Tím se právně hodně změnilo. Drtivá většina skutků, která se uskutečnila do tohoto data, se vůbec nevyšetřovala.

Docházelo mezi vojáky v té době k sebevraždám a dezercím?

U sebevražd je většinou problém určit jejich skutečný důvod. Dezercí zprvu příliš mnoho nebylo, protože vojáci většinou chtěli zůstat. Situace byla nejasná a oni chtěli zemi bránit, jak jim velela povinnost, nechtěli utíkat před nepřítelem. 

Jak se následné posrpnové období a normalizace projevily v armádě?

Změny, které se děly v armádě, kopírovaly do značné míry vývoj ve státě. Situace byla nejdřív nejasná a očekávalo se, že jednání pomohou stávající stav modifikovat. Smlouva o dočasném pobytu byla zklamáním, protože v ní nebylo řečeno, kdy vojska odejdou. Situace se výrazně změnila na jaře 1969, když se Gustav Husák stal 1. tajemníkem komunistické strany. Zahájil tvrdou normalizaci, začaly čistky a prověrky. A tehdy se opět měnily charaktery. Ministr národní obrany Dzúr se z reformisty, kterým byl na jaře 1968, změnil v poslušného realizátora sovětských požadavků a ochotného přisluhovače normalizace. Přitom ještě v roce 1969 a 1970 na něj stále přicházela řada stížností kvůli jeho chování v roce 1968 a on se musel různě bránit i vysvětlovat.

Všichni vojáci také museli napsat takzvané doplňky k životopisu. Tam museli uvést, co dělali od ledna do srpna 1968: zda se účastnili politických akcí, podepsali nějaké rezoluce, či vrátili sovětská vyznamenání, což někteří vojáci pro srpnu 1968 udělali. Poté následovaly stranické a kádrové pohovory. Asi čtyři tisíce vojáků musely odejít. Ještě více ale bylo těch, kteří byli vyhozeni z komunistické strany. Část z nich mohla v armádě zůstat, ale měli omezený postup, nemohli se už dostat na žádné vyšší pozice a jejich nadřízení neustále sledovali, jak se chovají a zda dobře pracují. Stali se takovými vojáky druhé kategorie.

Jak se následně vyvíjel názor veřejnosti na československou armádu? Změnilo se nějak její vnímání po demonstracích v srpnu 1969, když se armáda aktivně účastnila zásahů proti protestujícím?

O názorech společnosti nemáme z té doby dostatek nezávislých údajů. Nicméně se domnívám, že od armády po srpnu 1969 už nikdo nic nečekal. Stala se na dalších dvacet let součástí normalizačního mocenského systému.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud