„Brněnský Anthropoid“ i hrůzy nacismu a komunismu: TOP články INFO.CZ o historii | info.cz

Články odjinud

„Brněnský Anthropoid“ i hrůzy nacismu a komunismu: TOP články INFO.CZ o historii

„Brněnský Anthropoid“ i hrůzy nacismu a komunismu: TOP články INFO.CZ o historii
 

I v uplynulém roce 2019 jsme vám na INFO.CZ přinášeli známé, ale často úplně neznámé či pozapomenuté příběhy z našich dějin. V seriálu Zrůdy StB jsme poukázali na ty nejbrutálnější příslušníky komunistické Státní bezpečnosti, v podcastu Černá historie zase vyprávěli o hrdinech, zrádcích i obyčejných lidech, které zasáhly zlomové okamžiky 20. století. Ale bylo toho mnohem více. Nahlédněte do výběru těch nejzajímavějších historických článků, které na INFO.CZ v roce 2019 vyšly. 

Osvobodil Prahu, a proto ho Sověti nesnášeli. Komunisté Kutlvašra poslali do lágru  

Karel Kutlvašr dovedl Pražany k vytoužené svobodě. Stál v čele Pražského povstání a dojednal kapitulaci německých vojsk. Na konci války by klidně v hlavním městě mohly vznikat pomníky tohoto účastníka obou odbojů a mohl by se dočkat nejvyšších vojenských a státnických poct... místo toho jej ale komunisté křivě obvinili z velezrady a na několik let zavřeli do lágru. Sochy se totiž směly stavět jen sovětským osvoboditelům. Příběh Karla Kutlvašra, který velel v květnu 1945 povstání v hlavním městě, byl tématem jednoho z dílů podcastu Černá historie.

Bývalý boxer při výslechu zmrzačil ženu a zabil dva muže. Po revoluci ale Picha rehabilitovali  

Miroslav Pich nebyl jen úředníkem Státní bezpečnosti (StB). Svoji práci bral jako poslání a pro splnění úkolů neváhal i zabíjet. Osobně při výslechu zavraždil nejméně dva lidi. Jednoho ubil vlastníma rukama, druhého zmrzačil a odvezl na Slovensko, kde ho zastřelil a zahrabal. Neštítil se mlátit a mrzačit i ženy. Ani jemu se nakonec nevyhnuly stranické čistky, i ve vězení ale Pich věrně sloužil dál straně a udával na spoluvězně, jak mohl. Po revoluci byl následně rehabilitován jako skuteční političtí vězni. O životě a zločinech Picha se více dočtete ve čtvrtém díle seriálu Zrůdy StB.

Krutý nacista se mstil za své neúspěchy. Čechům lámal prsty a pálil řasy cigaretou  

Pálení řas cigaretou, kopání i rozdupávání prstů používali nacisté k tomu, když potřebovali ze zadržených vymlátit doznání. Aktivním mučitelem byl několik let i vedoucí exekutivního oddělení zlínského gestapa Karl Raschka. Ačkoli mu poválečný soud prokázal vinu na smrti 95 lidí, pravděpodobně jich v protektorátu ubil mnohem více. „Vyslýchal mně gestapák Raschka od zlínského gestapa. První otázka byla: Kde máš syna? Když jsem odpověděl, že nevím, tak mě 12krát uhodil nějakou gumovou koulí do obličeje. Upadl jsem do bezvědomí. Za jak dlouho jsem přišel k sobě, nevím. Když jsem se však probral, měl jsem vyražených šest předních zubů a rozbitý nos,“ vzpomíná na Raschkovo řádění jeden z těch, kteří teror přežili. Válečný i poválečný osud Karla Raschky přiblížil druhý díl seriálu Zrůdy gestapa.

Čeští odbojáři museli za vlastní popravu nacistům zaplatit. V Plötzensee hladem jedli větve  

Před smrtí dostali cigarety a půl litru piva. Pak přešli několika kroky malý dvorek, kde na ně naposledy dopadly paprsky slunce, a vešli do budovy z červených cihel. Uprostřed stála gilotina a nad ní traverza s kovovými háky, na kterých mistr popravčí se svými pomocníky odsouzené věšel. Tak vypadala poslední cesta českých vlastenců, členů odboje, které nacisté popravovali v berlínské věznici Plötzensee. Daleko od domova, bez možnosti před smrtí vidět ještě své blízké. Přestože Čechoslováci byli ve zdejší věznici druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích, berlínská káznice stále zůstává poněkud ve stínu známější pražské Pankrácké sekyrárny, přestože zde padly stovky hrdinů československého hnutí protinacistického odporu.Vypravili jsme se na místo, kde za války zemřelo 667 statečných Čechů.

Tady nacisté trýznili české vlastence: do ran jim lili i žíraviny. 10 zajímavostí o Pečkárně  

Pohasínaly tu naděje, ale také se utvrzovaly charaktery. Petschkův palác, nebo-li lidově zvaná Pečkárna, byla řídící úřadovnou gestapa v Praze a doslova místem, kde se za protektorátu koncentrovalo to nejhorší zlo. Celami zde za šest válečných let prošly desetitisíce Čechů, kteří museli čelit tomu nejbrutálnějšímu mučení a nátlaku. Někteří odolali, jiní se zde naopak přiklonili na stranu nacistů. Místo však zůstává i 70 let po válce zachováno téměř v původním stavu. Přečtěte si deset zajímavostí o chmurném místě, které zasáhlo do české historie.

„Brněnský Anthropoid“, na který se mělo zapomenout. Odbojáři za války nezabili jen Heydricha  

Jména Jana Kubiše a Josefa Gabčíka zná snad skoro každý, kdo kdy něco slyšel o protinacistickém odboji v protektorátu. Parašutisti výsadku Anthropoid, kteří zaútočili v květnu 1942 na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, ale nebyli jediní, kteří se pokusili odstranit vykonavatele okupační moci. Jeden atentát se uskutečnil ještě na sklonku války, mluvit o něm nechtěli ale ani nacisté a po válce ani komunisté. Jména Aloise Bauera a Vladimíra Blažky, kteří v Brně vykonali úspěšný útok na vysokého představitele SS Augusta Gölzera, tak zůstal v podstatě v zapomnění, než na něj upozornil historik Jiří Skoupý. Ten o odbojové operaci z února 1945 letos napsal celou knihu Zapomenutý brněnský atentát.

Nemohli už ani plakat. Vězni v Treblince museli znovu vykopat mrtvé příbuzné a spálit je  

Měli na výběr. Buď budou dál trpět v nelidských podmínkách, při kterých denně vykopávali a přenášeli mrtvé, nebo se pokusí odporovat a možná přežijí. Vězni vyhlazovacího tábora Treblinka se 2. srpna 1943 rozhodli pro druhou možnost. Přestože byli vyhladovělí a zubožení, dokázali přemoci stráže a utéct do okolních lesů. Konce války se dožilo asi šedesát z nich. Díky tomu mohli podat důležité svědectví o existenci tohoto zařízení, kam nejezdili židé pracovat, ale pouze umírat. Nacisté zde zabili až milion lidí, veškeré stopy se jim ale podařilo zahladit a svědectví přeživších je tak doslova jediným důkazem o zdejších zvěrstvech.

Celá Praha byla pracovištěm StB. Občany sledovali z kostela i kuchyně, tvrdí Tomek  

V Praze v období komunistické totality existovaly stovky konspiračních bytů, ve kterých se scházeli důstojníci Státní bezpečnosti (StB) se svými agenty. Estébáci také využívali řadu možností, aby mohli své „nepřátele režimu“ sledovat doslova za všech okolností. Kromě informací z odposlechů měli k dispozici i fotografie a záznamy pořízené z tajných pozorovacích bodů. Ty se nacházely například na půdách, kde byly falešně označeny jako zařízení požární ochrany, nebo přístroje na kontrolu otřesů metra. Komunisté se ale nevyhýbali ani bizarnějším pozorovatelnám, například kuchyni v bytě jedné starší paní. „Za oknem jí nainstalovali jakousi bednu, která vypadala jako skříňka na nádobí, ale ve skutečnosti v ní byla kamera,“ vysvětlil v rozhovoru historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek, který chystá nové vydání svého průvodce Estébáckou Prahou.

Ani po revoluci nevíme, kdo pracoval pro StB. Svazky ničili i v 90. letech, tvrdí Schovánek  

Od sametové revoluce letos uplyne třicet let. Přesto se nedá říct, že by doba komunismu už byla definitivně za námi. Otázka spolupráce se Státní bezpečností (StB) je stále živá, především i proto, že bývalí kolaboranti s rudým režimem se podle badatele Radka Schovánka stále drží ve vysokých politických funkcích. Ani po třech desetiletích svobody se navíc nepovedlo došetřit velkou část komunistických zločinů a chybí i dostupná a úplná databáze příslušníků StB. Snaha napravit křivdy monstrprocesů se přitom objevila už v 60. letech. Práci ale ztěžují chybějící dokumenty, které se zřejmě ničily i po revoluci. „Existuje silné podezření, že se velké množství originálních svazků skartovalo v archivu Ministerstva vnitra ještě v druhé polovině devadesátých let,“ vysvětlil badatel Radek Schovánek, který mimo jiné svědčil proti Andreji Babišovi u soudu, který posuzoval premiérovu spolupráci s StB.

Za masakr na Balkáně mohly fake news. Mohlo se to stát i u nás, varuje vyšetřovatel Dzuro  

Vladimír Dzuro začínal jako vyšetřovatel na pražské kriminálce. Díky dobré znalosti angličtiny a vytrvalosti ale po dvanácti letech praxe začal jako první Čech pracovat u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a byl tím, kdo zatkl vůbec prvního válečného zločince od dob druhé světové války. Předcházela tomu ale půlroční práce a silná zkušenost s odkrytím a exhumací masového hrobu. „Samotné vyjmutí těl je fyzicky náročná práce, jelikož jednotlivá těla jsou k sobě doslova přilepena rozkládající se tkání. Je to takový zápas, při kterém jsme těla doslova vytrhávali ze země. Byl to velmi fyzický zážitek. Jeden antropolog to nazýval „giving birth to the dead“. Byla to pro mě obrovská škola života, na kterou jsem tehdy asi nebyl zcela připravený,” vysvětlil Vladimír Dzuro v letošním rozhovoru.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud