Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Bude další osmičkový rok pro Česko přelomovým? Uplyne půlstoletí od Pražského jara

Bude další osmičkový rok pro Česko přelomovým? Uplyne půlstoletí od Pražského jara

„Osmičkové“ roky patří v českých dějinách k těm přelomovým. V roce 1278 svedl Přemysl Otakar II bitvu na Moravském poli, při které zemřel. V roce 1348 byla založena Karlova univerzita, roku 1648 skončila uzavřením vestfálského míru Třicetiletá válka, s rokem 1848 se pojí revoluční události nebo slavné psaní Františka Palackého do Frankfurtu. Pokud se příští rok zaměříme výhradně na „krátké“ 20. století, připomeneme si sedmdesát let od komunistického převratu, padesát let od Pražského jara a především monumentální počin Tomáše Masaryka a jeho spojenců doma i v zahraničí. V roce 2018 uplyne sto let od založení Československé republiky. 

„Myslím, že téma sta let masarykovské první republiky zcela překryje další kulatá výročí. Jak tzv. vítězný únor, tak i půlstoletí od Pražského jara,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog Ladislav Cabada. Podle něj je totiž přirozené, že si právě první republiku spojujeme s nadějemi a pozitivním obrazem Čechů a Čechoslováků. „Pokud si připomínáme výročí vzniku Československa, vrací se česká otázka, která tehdy byla s úspěchem vyřešena, když naplněny byly staré české sny po svobodě a samostatnosti v demokratické Evropě,“ doplňuje Cabadu jeho kolega Milan Znoj.

Jedním dechem ale upozorňuje, že v současnosti v této otázce spíše bloudíme a tápeme. „Řešení, která se nabízí, naši svobodu v demokratické Evropě spíše ohrožují. Česká národní emancipace probíhala ve znamení liberalismu a s vědomím toho, že český národ může být svobodný jenom ve svobodném nadnárodním federativním politickém režimu, který ambice velkých národů zbrzdí a s menšími národy bude jednat po právu,“ připomíná Znoj. Prvotní byl podle něj Palackého program demokratizace a federalizace rakouské monarchie.



„Na ten navazoval Masaryk za první republiky, když doufal v evropskou federaci demokratických národů, ve které najde naše republika své spravedlivé místo. V současnosti ale stojíme znovu před otázkou, zda Česká republika bude součástí Evropské unie, anebo zda se dostaneme na okraj. Odpovědností české politické elity proto je, abychom zůstali v jádru evropské integrace. Všechny řeči o české svobodě mimo EU jsou úklady falešných hráčů. Bohužel stále více lidí těmto našeptávačům věří,“ říká Znoj exkluzivně pro INFO.CZ.

Přesto věří, že nám výročí vzniku Československa může pomoci, abychom vystřízlivěli z falešných řečí restituentů střední Evropy. Politolog Petr Just zase upozorňuje, že je odkaz na tradice první republiky sice dodnes pro mnohé politiky rétoricky oblíbené téma, avšak otázkou podle něj je, jak by se Masaryk nebo jiní klíčoví prvorepublikoví politici na některé ze současných politiků dívali. Podle něj by to bylo nikoli podle toho, co říkají, nýbrž spíše na základě jejich činů.

„Osobnost TGM dodnes zanechala stopy v neformální síle prezidentského úřadu. Na prezidenty se totiž nedívá jen z pohledu nějakého výčtu pravomocí z ústavy, ale také jako na osobu, která svého vlivu dosahuje i nad rámec ústavy. Tuto tradici založil už Masaryk a vtiskl tím prezidentskému úřadu mnohem větší sílu, než by odpovídala ústavnímu vymezení. A na tuto tradici mnozí jeho nástupci navazovali, viděli jsme to u všech tří polistopadových prezidentů,“ uvažuje Just.

Pokud jde o roky 1948 a 1968, je podle něj potřeba si je připomínat z důvodu aktuálního negativního trendu relativizace nedemokratických a demokracii ohrožujících a omezujících ideologií. Co se týče Pražského jara, podle Cabady může být sice vnímáno jako sympatický pokus o dílčí liberalizaci, nicméně tvrdí, že existuje dostatek důkazů o limitované vstřícnosti reformních komunistů a jejich odporu ke skutečné politické soutěži a pluralitě. Také Znoj nepochybuje, že je dobré si Pražské jaro 1968 si připomínat, avšak zároveň tvrdí, že je třeba o něm také přemýšlet. 


„Bylo to období pamětihodné v českých dějinách nejen proto, že se národ semknul v odporu proti okupantským vojskům pod vedením Sovětského svazu, ale hlavně proto, že to byl celonárodní pokus o reformu socialismu, který přinesl demokratizaci politiky a rozkvět kultury. Pražské jaro samo stačí jako doklad toho, že teorie totalitarismu brání pochopení vlastní minulosti a je spíše zdrojem neplodných polemik, které jenom zastírají současný zápas o politickou moc,“ říká Znoj.

Podle sociologa Ondřeje Císaře by nás výročí příštího roku mohla inspirovat nejen k reflexi, ale také k debatě o naší budoucnosti. Hovoří v této souvislosti především o širších problémech globalizace a jejich důsledcích, ať už se jedná o příjmové nerovnosti, klimatické změny nebo o naši účast v evropské spolupráci. „Ve skutečnosti to téměř nikoho nezajímá a ani nemáme osobnost, která by něčeho takového mohla být nositelem,“ dodává Císař skepticky.



„Kdysi jsem do nějakého média řekl, že stejně jako se již nikdy nedočkáme nového Karla Gotta, nedočkáme se ani nového Václava Havla, ve všem dobrém i zlém, co se s takovými integrujícími osobami pojí. Nerad bych si jen stěžoval, ale kdo je tady schopen říct něco inspirativního v souvislosti se stoletím Československa? Čekám prázdné fráze, ale ani myšlenku, ani odvážný čin,“ pokračuje sociolog v rozhovoru pro INFO.CZ.

Politická elita podle něj dlouhodobě pouze klouže po povrchu a jediným překvapivým činem je pak prezident hrozící pěstí v televizi. „Ale stejně jen ve jménu svých vlastních předsudků, což takové překvapení není. Nakonec to nejspíš skončí dalším útěkem do historie, zástupem publikací a jiných produktů, které se budou vracet zpátky. Příběh pro budoucnost nám chybí a příští rok jej nepřinese,“ uzavírá Císař.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744