Články odjinud

Budoucnost levice? Záleží na ČSSD. Pokud se zabetonuje, může přijít něco nového, říká Kunštát

Budoucnost levice? Záleží na ČSSD. Pokud se zabetonuje, může přijít něco nového, říká Kunštát

Uplynulé volby přímo vybízejí k úvahám, zda se tu neotevírá prostor pro vznik nové liberálně či progresivně orientované levicové strany. Podle politologa Daniela Kunštáta to bude záviset především na vnitřním vývoji ČSSD. Pokud jde o strukturální předpoklady vzniku nové strany, vidí především dva. „Za prvé, ČSSD a KSČM se zabetonují ve svém kulturně konzervativním ghettu, opřeném o národovecký a sociální populismus s viditelně východním trademarkem, čímž definitivně ztratí jakýkoliv kontakt s liberálněji naladěnými voliči. Za druhé, na přitažlivosti ztratí politické formace, které, třebaže v některých případech možná ne úplně vědomě, oslovují mimo jiné i levicověji zaměřené voliče orientované na tzv. postmateriální agendu.“ Více v obsáhlém rozhovoru, který s Kunštátem vedl politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál.

O víkendu se nekonaly volby pouze u nás, ale také v sousedním Bavorsku. Na první pohled zaujme, jakého výsledku tam dosáhli Zelení. Jak byste ho okomentoval?

Výsledek bavorských voleb asi není úplně náhodný. Úspěch Zelených je zde potřeba vidět v širším kontextu. Zelení jsou dnes už tradiční stranou, jejich rodokmen sahá až do 70. let minulého století a přinejmenším od počátku let osmdesátých jsou pevně integrovanou součástí německé politiky. Ačkoliv výsledky Zelených jsou v Německu prostorově nerovnoměrné – s mnohem většími zisky ve městech a obecně bohatých regionech – a mají kolísavou tendenci, obecně lze říci, že jsou už desetiletí plně etablovanou politickou alternativou obou velkých stran pravice i levice.

Zelení se navíc postupem času proměnili jak programově, tak voličským zázemím. Zatímco původně představovali stranu radikální či alternativní mládeže, „chaotů“, jak se často říkalo, dnes jsou systémově zcela konformní stranou spořádané středostavovské elity. Některé průzkumy dokonce naznačují, že voliči Zelených jsou z hlediska výše příjmů vůbec nejbohatším sektorem německého elektorátu.

Opravdu?

Ano, to je dnes reálné sociální zázemí liberální levice. Tomu odpovídá i určitá flexibilita politických strategií. Konkrétně v Bavorsku dokázali Zelení převzít nejen mnoho voličů sociální demokracie, ale i křesťanských sociálů. A to i pomocí rétoriky, která by dříve byla nemyslitelná. Nezdráhali se hovořit o bavorské identitě, včetně toho, že používali termín Heimat, tedy slůvko, které (nejen) v prostředí německé levice vždy mělo dosti negativní konotace.

Pokud bychom se vrátili k nám, nejen uplynulé komunální a senátní volby, ale i loňské sněmovní naznačují, že v Česku levice naopak mizí ze scény. Čemu tento trend přičítáte?

Propad české levice má své ryze domácí příčiny, navíc rozdílné u ČSSD na straně jedné, a KSČM na straně druhé. Ale zároveň je i součástí trendu, který lze zaznamenat v celé řadě vyspělých evropských demokracií. Koneckonců, byla-li řeč o Německu, tamější sociální demokraté jsou pěkným příkladem postupné eroze voličské přízně.

Evropská levice, tedy přinejmenším její tradiční část, zjevně nedokázala reagovat na proměny voličských vzorců v posledních letech, kdy původně silný sociálně ekonomický, chcete-li třídní náboj, už zjevně nemá takový mobilizační potenciál, jako tomu bylo v relativně nedávné minulosti. Problém české sociální demokracie je možné vcelku stručně shrnout do několika hesel: Nejednota, spory, frakcionářství, ideová neukotvenost, personální nouze, taktické i strategické chyby.

Naproti tomu KSČM už asi vyčerpala protestní potenciál, respektive ztratila na něj monopol a zároveň se zmítá v těžké demografické krizi, která decimuje vnitrostranickou organizační strukturu a výrazně limituje schopnost strany v každodenní politické práci. Důsledkem je, že česká levice není schopna čelit nástupu hnutí ANO, které stále evidentněji opanovává levicový elektorát.

Faktem ale je, že se ČSSD i KSČM posledních let lze označit spíše za konzervativní levici. Na oslovování levicových progresivně orientovaných voličů de facto rezignovaly. Neukazuje se, že to byla chyba?

V tomto smyslu nelze hodnotit českou levici en bloc. KSČM nikdy neměla ani stín ambicí pohrávat si s nějakými modernizačními akcenty, ani v reálné programatice, ani v rétorice směrem k voličům. Naopak, KSČM byla a je velmi konzervativní v tom smyslu, že její základní poselství, opřené o nostalgii po starých dobrých časech minulého režimu a delegitimizaci polistopadového systému, zůstalo neměnné a do nedávné doby koneckonců také voličsky poměrně produktivní.

Jiná je situace u ČSSD. Sociální demokraté se vlastně nikdy nedokázali rozhodnout, zda budou otevřenou progresivní stranou, středo-levicovou catch all party, anebo tradicionalistickou „starou levicí“ řekněme zemanovského ritu. Problém sociální demokracie netkví ani tak v tom, že se rozhodne pro jednu nebo druhou cestu, ale v tom, že voličům není a vlastně ani nikdy nemohlo být jasné, zda volí politický svět Škromacha, Foldyny či Haška, anebo Dienstbiera či Sobotky. A toto schizma trvá dodnes a v kontextu nástupu ANO podlé mého nemůže dopadnout dobře.

Nebo ještě jinak: ČSSD se musí pevně přimknout k jedné nebo druhé linii a toto směřování dát najevo i v personální rovině. Jedině tak se může stát čitelnou, srozumitelnou stranou. V tuto chvíli ČSSD představuje konfliktní společenství, spojení dvou úplně odlišných, nekompatibilních politických orbitů. A jestliže tato křídla spolu zůstanou pod jednou střechou, tak či tak prohrají obě. Nevidím tedy jinou realistickou a zejména voličsky perspektivní možnost, než že dříve nebo později dojde k rozdělení strany. Nyní se hraje vlastně jen o to, která vnitrostranická frakce si ponechá značku ČSSD.

A nevzniká tu tedy prostor pro vznik nového levicového subjektu?

Vše skutečně závisí na vnitřním vývoji ČSSD. Pořád se domnívám, že z mnoha ryze praktických důvodů, jako jsou tradice, organizační struktura, funkční aparát, apod., má nejlepší předpoklady být „novým levicovým subjektem“ paradoxně právě ČSSD. Nejsem si zároveň ale jist, zda současná ČSSD bude umět nebo ještě spíše, bude chtít, tento potenciál využít. Pakliže ve straně zůstane silné zemanovské křídlo, které sociální demokracii léta systematicky decimuje, považuji tuto možnost – a obecně možnost resuscitace ČSSD – za prakticky vyloučenou.

V soutěži o levicově liberální hlasy ČSSD vyklidila pole a přepustila tyto své bývalé voliče například Pirátům, Starostům, různým menším lokálním stranám nebo nezávislým iniciativám. V daném okamžiku jsou tedy tito voliči přinejmenším dočasně saturování politickou nabídkou zmiňovaných stran, které se však záměrně neprofilují jako levicové. A je otázkou, jak by se tito voliči zachovali, kdyby dostali nabídku například nějaké nové strany s liberálním apelem, ale zároveň strany, která se sebedefinuje explicitně levicově.

Přesto, jaké jsou strukturální předpoklady úspěchu takové strany?

Po mém soudu jsou dva: za prvé, ČSSD a KSČM se zabetonují ve svém kulturně konzervativním ghettu, opřeném o národovecký a sociální populismus s viditelně východním trademarkem, čímž definitivně ztratí jakýkoliv kontakt s liberálněji naladěnými voliči. Za druhé, na přitažlivosti ztratí politické formace, které, třebaže v některých případech možná ne úplně vědomě, oslovují mimo jiné i levicověji zaměřené voliče orientované na tzv. postmateriální agendu.

Tedy ty, kteří primárně nechtějí vysoké daně ani masivní přerozdělování, ale preferují „přátelský“, sociálně citlivý stát, civilizovaný veřejný prostor, kvalitní veřejné služby ve zdravotnictví a školství, efektivní státní správu, podporu nekomerční kultury či respekt k různým kulturním identitám a v neposlední řadě také pevné ukotvení v demokratické Evropě. Hlasy těchto voličů dnes sbírají třeba Piráti, různé místní platformy typu Praha sobě nebo Žít Brno, ale do určité míry i TOP 09 nebo STAN.

Jan Keller kdysi s jistou mírou nadsázky řekl, že zatímco pravici spojují peníze, levici rozdělují ideje. Progresivní levice trpí roztříštěností, chybí tu osobnosti, které by ji dokázaly integrovat…

To je sice pro – s prominutím – ideologického levičáka možná zábavný bonmot, ale obávám se, že je to přesně ta optika, která odkazuje k marxistickým schématům někdy v 70. letech. Podprahové, morálně nálepkující sdělení – pravice = peníze, levice = ideje – je přesně ten typ politické rétoriky, kterou by třeba ti zmiňovaní a úspěšní němečtí Zelení asi nejen v Bavorsku nepoužili. Levice a pravice jsou kategorie hodnotové, zájmové, ne morální.

Autentická progresivní levice, nemýlím-li se, by měla být antitezí staromódního, třídně uvědomělého levičáctví, které dnes už nezajímá ani ty tolik vzývané lidi práce. Ale otázka pořád zní: jaké myšlenky, inspirace, hodnoty, témata můžeme v českém prostředí spojovat s „progresivní levicí“ – ať už ve smyslu politické nabídky či určitého voličského sektoru? A když už jste zmínil Kellera, v symbolické a personální rovině můžeme nastolit možná provokativní otázku: Je faktickým a především perspektivním představitelem progresivní levice Keller, nebo spíše Čižinský? Hamáček, nebo spíše Bartoš?

Pojďme zpět k případnému vzniku nové strany. Pokud jde o program: je zjevné, že by musela umět oslovit jak městské liberály, tak lidi práce. Lze to u nás skloubit?

Ale jistěže lze – ovšem ve velmi omezené míře. Podobně zaměřená strana asi nebude stranou s většinovým posláním, jak zní politologický termín. Je trochu problém skloubit, mírně řečeno, ne zcela totožné zájmy a politické preference „městského liberála“ a „člověka práce“ (pakliže přistoupíme na toto nepřesné dualistické zjednodušení).

Stačí, když si obě tyto rozostřené a vnitřně diferencované entity sociálně alespoň velmi zhruba dekódujeme: na jedné straně vzdělanější, bohatší, s různými aspekty globalizace srozuměný, politicky a občansky aktivní muž či žena, na straně druhé spíše méně vzdělaný, politicky jen omezeně kompetentní volič s rutinním zaměstnáním a velmi limitovanými možnostmi seberealizace. Přesto je v ideálním případě představitelné, že lze vytvořit i mezi těmito dosti odlišnými světy jistý svorník.

Povídejte…

Vždy pochopitelně záleží, kolik „liberalismu“ a kolik „levicovosti“, respektive jakého liberalismu a jaké levicovosti, namixujeme do politických sdělení a politické praxe. A především: zda tento politický apel bude garantován a srozumitelně komunikován autentickou personou nebo personami – protože, jak víme, kádry rozhodují o všem.

Co je ale možná ještě důležitější: jde o to, nalézt a věrohodně komunikovat příběh, který osloví a integruje různorodé zájmové skupiny a životní strategie. Příběh s velkým P. Entuziastický, ambiciózní, pozitivní příběh odkazující k budoucnosti, rýsující perspektivu státu a společnosti. Může to být třeba projekt „přátelské“, sociálně inkluzivní, zároveň ale pluralitní a v různých dimenzích spravedlivé společnosti. Bez paternalismu a ideologického harampádí staré levice.

Dalším faktorem, který zásadně ovlivňuje volební výsledky, je schopnost oslovit lidi také na periferii, mimo pražské centrum. Kdokoli, kdo tady chce uspět, musí do velké míry zapomenout na – řekl bych – pražské elitářství…

Naznačená štěpná linie neodděluje ani tak Prahu a zbytek země, jako spíše větší města a menší obce nebo ještě jinak, centrální a periferní oblasti uvnitř jednotlivých regionů. Levicový liberál se ovšem jaksi přirozeně rekrutuje tak či onak spíše z městských elitních vrstev – profesních, kulturních, akademických…

Pomyslná strana levicového liberála musí zapomenout na klasickou populistickou dichotomii (městská) elita versus obyčejný člověk, vůbec zkrátka nemůže na podobný způsob uvažování v žádném smyslu přistoupit. Čímž se dostáváme k předešlé otázce: lze politicky integrovat městské liberály a „lidi práce“? A když ano, za jakých podmínek?

Vrátil bych se zase k příkladu německých Zelených. Ani oni, velmi mírně řečeno, příliš nebodují v periferních oblastech s horší sociální strukturou. Taková je zkrátka realita a nedělejme si iluze, že podobný typ stran může silně akcentovat postmateriální témata a zároveň masově oslovovat voliče, kteří nezřídka přirozeně inklinují spíše k autoritářským, v mnoha ohledech konzervativním receptům zleva i zprava.

Celá věc má přinejmenším ještě jednu rovinu: materiální zázemí. Lze si vůbec představit, že by v současném Česku, které je v mnoha ohledech zpátečnické, byla taková strana schopna sehnat dostatečné finance na své fungování?

Na to je v podstatě jednoduchý, jakkoliv v praxi obtížně realizovatelný recept. Důvěryhodní a zajímaví lidé, zajímavé myšlenky, nadšení, efektivní komunikace. S tím ruku v ruce přijdou drobní i větší donátoři a s případnými volebními úspěchy následně i státní příspěvky. Ostatně, Piráti nebo třeba Praha sobě svého času jistě nevstupovali do volební soutěže s velkolepým finančním zázemím a přesto se dokázali významně prosadit.

Úspěch budovaný na základě drobné, systematické práce zdola, je navíc zcela jistě z hlediska české politické kultury nesrovnatelně zdravější, než úspěch vzešlý z opačné logiky, kdy se bohatý kmotr rozhodne nalít obrovskou sumu peněz do shora budovaného politického projektu.

 

Články odjinud