Byla jako anděl. Osmnáctiletá studentka zachránila po válce pětačtyřicet dětí z Údolí smrti

Jan Kvapil

redaktoři Paměti

PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ | Čin dvou olomouckých studentek, které nebyly lhostejné k zoufalé situaci dětí ve zničených obcích na východním Slovensku, patří k neznámé česko-slovenské historii. Díky uchovanému svědectví Květoslavy Bartoňové ho můžete 75 let po konci války objevit.

Po 2. světové válce se tisíce Čechoslováků ocitly v zoufalé situaci. Během bombardování ztratily domovy, trpěly hlady a nemocemi. Nejhorší situace panovala na severovýchodním Slovensku, kde na podzim roku 1944 probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace. Většina obyvatel se zachránila včasnou evakuací, po návratu domů je čekal hrůzný pohled na trosky domovů a stovky těl mrtvých vojáků. Zejména pro děti to byl traumatický zážitek. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí.

Pomoc organizovaly československé úřady, Spojené národy pro pomoc a obnovu UNRRA, o děti vracející se z koncentračních táborů se staral zkušený sociální pracovník Přemysl Pitter. Až 75 let po druhé světové válce se objevuje dosud nezdokumentovaný případ výjimečné poválečné solidarity – záchrany 45 dětí ze zničených východoslovenských vesnic v tzv. Údolí smrti, kterou zorganizovala osmnáctiletá studentka Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová. Její vyprávění natočili v roce 2016 redaktoři Paměti národa, publikují ho až nyní podle přání výjimečně skromné paní Bartoňové.

O autorovi

Šestadvacetiletý Jan Kvapil, dokumentarista a novinář spolupracující s Pamětí národa, v roce 2016 hledal téma absolventské práce na žurnalistice na Palackého univerzitě v Olomouci. Procházel příběhy v databázi Paměti národa a našel vyprávění Květoslavy Bartoňové, které o rok dříve zaznamenal dokumentarista, editor Paměti národa Vít Lucuk. Paní Bartoňová žádala, aby její příběh nebyl během jejího života publikovaný, nestála o popularitu. Ve vyprávění dlouze vzpomínala na svého otce československého legionáře, na tetu řeholnici vězněnou komunisty, na manželovu rodinu, která vlastnila továrnu, co jim komunisté sebrali, na úmrtí syna na rakovinu. Novináře Kvapila při poslechu jejího vyprávění na Paměti národa nejvíc zaujala drobná poznámka paní Bartoňové, že pomohla dětem z Údolí smrti, a rozhodl se o této události zjistit víc: „Paní Bartoňovou jsem poprvé navštívil na oddělení geriatrie Fakultní nemocnice Olomouc, kde se léčila po zranění kyčelní kosti. Malá osmaosmdesátiletá stařenka ležela na pokoji spolu s několika dalšími pacientkami. Doktor ji zakázal vstát z postele, a tak jsem si k ní sedl a dlouho jsme si povídali. Nikdy se tím, co tenkrát udělala, nechlubila. Byla to úžasná paní,“ doplňuje dokumentarista Kvapil.

Když osmnáctiletá Květa Axmanová přijela v létě 1946 se spolužačkou Věrou Kristovou z Učitelského ústavu a dvěma gymnazisty do zpustošeného Údolí smrti, prožili všichni otřes. Do obcí Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná tehdy vezli z Olomouce sbírku šatstva a dalších potřebných věcí. Po návratu se Květa nemohla zbavit vzpomínek na výjevy zkázy napáchané válkou a nespokojila se s jednorázovou dobročinnou pomocí.

Nuzné a deprimující prostředí, z něhož děti vysvobodila, popsala Květa ve svém vyprávění pro Paměť národa. „Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Když jsme jimi procházeli, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny,“ vyprávěla paní Bartoňová. Místní obyvatelé s vděkem přijali oblečení a provedli je obcemi v Údolí smrti. Název mu dali sovětští a českoslovenští vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami wehrmachtu.

Obyvatelé žili v provizorních staveních z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin. „Vezměte si nás, vezměte si nás!’ prosily nás děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ říkala paní Květoslava. „Škola nebyla a všechno tam bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.“

Květa jako osmnáctiletá školačka neměla peníze, aby jim zajistila jídlo a ubytování. Děti hned odvést nemohla, ale na zpáteční cestě do Olomouce vznikl plán, jak by se jim dalo pomoci pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Jen díky osobnímu nasazení studentek měly děti ve věku od 6 do 14 let na začátku školního roku 1946/47 zajištěné jídlo, ubytování, lékařkou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich na Olomoucku našlo i náhradní rodiny.

Dochovaly se seznamy dětí

Přípravy nemohly trvat dlouho, protože letní prázdniny se chýlily ke konci a děti měly v Olomouci nastoupit do školy. Studentka učitelství Květa Axmanová zaslala do vesnic prosbu, aby děti na její náklady vypravily do Olomouce, že je bude čekat na nádraží. Na konci srpna jí konečně došel telegram od místního úřadu: „Oznamujeme, že děti v počtu pětačtyřicet odcestují 30. srpna o 4 hodině ranní.“

Děti vybrané místními úřady tak díky dívkám přijely ze Svidníku do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé: „Čekala jsem je na nádraží s lékařkou z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny Komenia (místní škola, pozn. red.), kde jsem pro ně měla připravené slamníky. Zůstaly tam jen pár dní,“ vzpomínala paní Květa. Všechny děti prošly lékařskou prohlídkou. Později vznikly i fotografie, které posílala Československá společnost dárcům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Květa si vytvořila seznam obsahující jména dětí, jejich věk a váhu.

O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Kronika řeholnic, ve které bychom se mohli dočíst detaily, shořela. Řeholnice ji ukryly u jedné rodiny, po estébácké likvidaci klášterů během Akce K se ale rodina polekala a kroniku spálila. Zbytek dětí našel nový domov v rodinách v Olomouci a v okolí, které se přihlásily na výzvu Československé společnosti.

„Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětlovala paní Bartoňová. Některé děti také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jim hrála na klavír.

sinfin.digital