Češi mysleli, že na ně z letadel útočí černoši. Hloubkaře koncem války vítali i proklínali | info.cz

Články odjinud

Češi mysleli, že na ně z letadel útočí černoši. Hloubkaře koncem války vítali i proklínali

Útočili především v posledních týdnech druhé světové války. Likvidovali hlavně lokomotivy a letiště a snažili se tak zasadit nacistům poslední fatální ránu. Takzvaní hloubkaři, letci z Velké Británie a Spojených států, mají kromě materiálních škod na svědomí ale i lidské životy. Kvůli jejich útokům v protektorátu zemřelo přes tisíc lidí. Proto je Češi vnímali rozporuplně – jedni je vítali jako osvoboditele, druzí jejich útoky kritizovali. A přispělo k tomu i následných 40 let komunistické propagandy. „Pocity byly smíšené, protože lidé si najednou uvědomovali, že během vteřiny, kdy seděli ve vlaku a jeli do práce, jim najednou hrozilo smrtelné nebezpečí, a to nikoli ze strany Němců, ale spojenců. Každopádně každá poškozená lokomotiva chyběla, protože nemohla táhnout náklad, který by byl potřebný jinde,“ vysvětluje badatel Filip Vojtášek, který o letcích a jejích útocích na území protektorátu právě vydal knihu Pod palbou hloubkařů, v níž shrnuje poznatky, které sbíral 25 let.

Vysvětlete prosím na úvod, co nebo kdo byli ti hloubkaři?

Byla to spojenecká stíhací letadla, která na konci války útočila na různé pozemní cíle na území, jež byla okupována Německem, a mezi které lze samozřejmě počítat české země. Co se týče samotného slova hloubkaři, tak to vzniklo doslovným překladem německého termínu Tiefflieger neboli hloubkový letec. Nemá to nic společného s hloubkou nebo ponorem, ale s tím, že tato letadla se pohybovala velice nízko nad zemí, tedy hluboko pod obvyklou letovou hladinou. Hloubkařům se často u nás říkalo také kotláři, což souvisí s tím, že útočili často na kotle parních lokomotiv.

Jaké byly další cíle jejich útoků v českých zemích?

Nejčastěji se zaměřovali právě na železniční dopravu, přesněji řečeno na parní lokomotivy, protože jakýkoli zásah do kotle stroje znamenal jeho vážné poškození, respektive vyřazení z provozu. Tím se komplikovalo válečné úsilí nepřítele. Hloubkaři útočili na letiště, zejména v Čechách, kde se postupně v dubnu 1945 soustřeďovaly různé letecké jednotky Německa před postupující východní i západní frontou. Možná nejkontroverznějším cílem hloubkařů byly prostředky silniční dopravy. Často šlo totiž třeba o auta na dřevoplyn, které používaly české firmy nebo čeští civilisté, a hloubkaři tak nezasahovali jen vojenská auta. Nemluvě o tom, že napadali i zemědělské povozy, což byl naprosto civilní cíl nijak nesouvisející s nepřátelskou armádou. Bohužel přitom samozřejmě umírali či byli vážně zraněni lidé. Musíme si však uvědomit, že se o den dříve jinde piloti mohli setkat s tím, že i tyto povozy využívala německá armáda, která pod senem ukrývala munici.

Měli hloubkaři určené vždy konkrétní cíle, které mají zničit?

Málokdy ještě před nasednutím do letadla věděli, na co budou útočit. Tak to bylo pouze v případě akcí proti letištím během některých misí. V naprosté většině případů ale hloubkaři prováděli takzvaný ozbrojený průzkum. To znamenalo, že stíhací letadla odstartovala a návodčí je vyslal do nějakého prostoru, kde by měla operovat. Určil jim například město nebo území a jeho okolí. Mohlo se ale stát, že tam doletěli a zjistili, že na místě jsou už americké pozemní jednotky. V té chvíli pak bylo zcela na rozhodnutí velitele formace, nejčastěji 12členné, co podniknou dál a jaký cíl si vyberou. Většinou to pak byly vlaky, auta nebo další cíle, které mohly sloužit nepříteli. Ty mise nebyly plánovány tak důkladně, jak bychom si představovali. O cíli se většinou dozvěděli až ve vzduchu a mohlo se to operativně měnit.

Mohl si tedy pilot třeba sám určit, na co bude útočit?

To určitě ne, přece jen šlo vojenskou formaci. Zpravidla to bylo tak, že dvanáct letadel bylo rozděleno do tří rojů po čtyřech. V praxi to vypadalo tak, že například jeden z rojů dostal za úkol útočit na konkrétní cíl a další dva poskytovaly něco jako výškové krytí. Nebylo to tak, že by pilot zahlásil, že něco vidí, rozhodl se podle svého uvážení, vypálil dávku z kulometů a pak se vrátil ke svým kolegům.

Hloubkaři operovali v českých zemích až na konci války. Můžete to nějak přesněji časově vymezit?

Úplně první útok, o kterém vím, se odehrál 21. května 1944. Nebylo to ale v protektorátu, nýbrž na území Říšské župy Sudety u Mariánských Radčic. Byla to tehdy spíše velmi nahodilá akce. Ten den spojenci nasadili velké množství stíhacích letadel v rámci útoku proti železniční síti v Německu. Jedna stíhací skupina, která se dostala nejvýchodněji, se ocitla nad Mariánskými Radčicemi. Poté byl ale poměrně dlouho ještě klid.

Další útok se odehrál až 24. srpna 1944, tentokrát už na území protektorátu u Kutné Hory, kde byl napaden vlak. Poté následovala další prodleva a k prvnímu rozsáhlejšímu útoku došlo až 11. října 1944 v okolí Brna. To byl ten zlomový okamžik, kdy lidé, protektorátní správa i nacistický okupační aparát začali vnímat hloubkové letce jako nebezpečí. Nejen pro vojenskou mašinérii, ale i pro život obyvatel. V říjnu a prosinci 1944 se uskutečnily další dva velké útoky, o kterých se psalo už i v novinách. Stále to ale byly ojedinělé záležitosti, hloubkaři neútočili denně a na několika místech. To se zlomilo až 10. dubna 1945. Naprostá většina útoků hloubkařů se odehrála mezi tímto datem a 4. květnem 1945, tedy v průběhu asi tří týdnů.

Lokomotiva zasažená palbou hloubkařůLokomotiva zasažená palbou hloubkařůautor: Pod palbou hloubkařů

Odehrávaly se ty akce hloubkařů ve dne, nebo také za tmy?

Asi 5 procent útoků ze strany britského letectva se uskutečnilo v noci nebo v brzkých ranních hodinách. Například 12. října 1944 začal útok na letiště u Českých Budějovic v 6:40, tedy ještě před východem slunce. V několika případech došlo i k útokům ze strany amerických nočních stíhacích letadel, která zde ale operovala velmi sporadicky. Tma navíc ještě více komplikovala orientaci letců, a proto velice často minuli původně zamýšlený cíl nebo se spletli v jeho určení, obvyklá byla i záměna o několik desítek kilometrů. Přes 90 procent útoků hloubkařů se ale odehrálo přes den.

Jak moc letci omylem míjeli předem určené cíle?

I když nám se to může zdát jako chyba, pro ně to v pravém slova smyslu až takový problém nebyl. Pokud se stále pohybovali nad územím, které okupoval nepřítel, tak pro ně bylo jedno, jestli zaměnili třeba Horažďovice za Suchdol nad Lužnicí, ač je dělí 100 kilometrů. Z jejich pohledu se tak moc nestalo, protože stále útočili na lokomotivy, které mohly sloužit nepříteli. Když minuli původní cíl, bylo to obvykle v řádu stovek metrů až jednotek kilometrů.

V knize popisujete, že letci se před zahájením útoku snažili dát znamení a varovat cestující ve vlaku, aby včas utekli….

Ano, stávalo se to především u osobních vlaků. Není známo, jestli k tomu měli piloti nějaký oficiální pokyn, ale varovali strojvedoucího a cestující tím, že před zahájením útoku přeletěli trať. Zamávali třeba křídly a snažili se dát najevo, co mají v úmyslu. Strojvedoucí s topičem zastavili lokomotivu a společně s ostatními železničáři a cestujícími se snažili vzdálit od vlaku. Tím samozřejmě nebezpečí zcela nepominulo, protože nikdo nemohl odhadnout, jakým způsobem hloubkař na vlak zaútočí a odkud bude nalétávat. Zároveň občas netrefili cíl. Lidé tedy občas umírali, i když stihli vlak opustit. Když bylo zamračeno, nebo výhled zakrýval les, tak personál vlaku občas varování ani nestihl zahlédnout. Jiná situace byla, když šlo o nákladní nebo cisternový vlak nebo vlak s naloženými vojenskými auty, tanky a podobně. To hloubkaři útočili okamžitě, bez varování. I přesto, že lokomotiva mohla táhnout vojenský arzenál, tak ji ale často řídili Češi a mezi obětmi tak najdeme i české železničáře. 

A co ten mýtus o tom, že v letadlech seděli černoši? Jak to bylo doopravdy?

To je skutečně jeden z mýtů, který je s útoky hloubkařů spojený. Dá se ale racionálně vysvětlit. Lidé, kteří zahlédli pilota nízko letícího letadla, pravděpodobně viděli jeho hlavu v kukle, ochranné brýle a možná i dýchací masku. V rychlosti a za sklem to mohlo vypadat jako tmavý stín, a proto se mezi lidmi začalo povídat, že stroje pilotují černoši. Tato informace se velmi rychle rozšířila a i dnes je možné na ni ve vzpomínkách narazit. Na druhou stranu je pravda, že se nad českými zeměmi pohybovala také 332. stíhací skupina, která jediná měla ve svých řadách piloty tmavé pleti.

Pilot v kabině zahalený do kukly a s dýchacím přístrojem mohl připomínat černochaPilot v kabině zahalený do kukly a s dýchacím přístrojem mohl připomínat černochaautor: Pod palbou hloubkařů

Jak se nacisté proti útokům hloubkařů bránili?

Němci umísťovali kolem letišť silnou protiletadlovou obranu, převážně kanóny ráže 20 a 37 milimetrů. Piloti si to uvědomovali a zpravodajská služba to velmi dobře věděla. Tyto kanóny byly postupem času připojovány i k vlakům. Případů, kdy by se piloti setkali s aktivní palbou při útocích na lokomotivy, je ale poměrně málo – například u Strakonic 11. dubna 1945. Ve srovnání s tím, co piloty čekalo při útocích na letiště, se to nedalo srovnat. To byl tedy základní způsob vojenské obrany proti útočícím letadlům. Civilní protiletecká ochrana pak byla plně organizovaná podle německého vzoru, říkalo se jí Luftschutz a spočívala v různých opatřeních, například v hloubení okopů u železničních stanic. Dráhy také vydávaly pokyny pro zaměstnance i cestující, jak se chovat při útoku. Lidé byli poučováni, co mají dělat, jakým směrem mají opouštět vagóny a podobně. Tyto pokyny svědčí o tom, že úřady si plně uvědomovaly velké nebezpečí spojené s akcemi hloubkařů.

Jak moc byl odpor proti leteckým útokům úspěšný?

Obrana byla poměrně efektivní, ale nedá se říct, že by útokům zabránila. 16. a 17. dubna 1945 zaznamenali hloubkaři asi největší ztráty, přišli o 23 letadel. Protiletadlová obrana byla až do poslední chvíle velkou hrozbou, na rozdíl od německých letadel, která se dostávala do vzduchu stále v menším a menším počtu, a proto se shromažďovala kvůli nedostatku paliva na letištích mimo jiné v Čechách.

V těch dvou dnech sice hloubkaři ztratili nejvíce letadel, zároveň ale zasáhli i nejvíce cílů…

Ano, první z těch dní udeřili na letiště – Kbely, Čakovice, Letňany, Ruzyně, Klatovy a další. Američané v dokumentech tvrdí, že ten den na letištích v protektorátu zničili 320 letadel a 230 jich poškodili. Velmi pravděpodobně byl ten počet výrazně nižší, chybí ale věrohodné dokumenty z německé strany. Druhý den se uskutečnily útoky na železniční dopravu. Bylo tehdy hezké počasí, což hloubkařům umožnilo operovat od osmi hodin ráno do osmi hodin večer. Podle dochovaných pramenů bylo ten den na území Čech vyřazeno z provozu až 100 lokomotiv, což je obrovské číslo.

Který den byl naopak nejtragičtější z hlediska největšího počtu obětí?

To byl pravděpodobně 29. duben 1945. Průzkumná letadla, která pravidelně monitorovala situaci, ráno zjistila, že na silnici mezi Prahou a Strakonicemi se pohybuje velké množství vozidel různého typu. Zpravodajská služba to vyhodnotila jako přípravu k nějakému většímu útoku. Tak to ale nebylo. Byla to vojenská a civilní vozidla a velké množství uprchlíků. Seshora to mohlo vypadat ale jako vojenská kolona. Američané na to okamžitě reagovali a poslali sem velké množství letadel. Bohužel to vyústilo v to, že ten den zemřelo nejvíce lidí. Nejen českých a německých civilistů, ale i vojáků. Umírali v Miroticích, Milíně, Táboře, Zdicích a na dalších místech. Speciálně Mirotice na to velmi doplatily. Tam jedna z těch kolon už předchozí den zastavila. Místní si riziko velmi rychle uvědomili, ale než se domluvili na odjezdu kolony, tak bylo 29. dubna ráno a všechno to vypuklo. Bylo zničeno velké množství aut a vozů, ale také domů na náměstí.

Zmínil jste, že časté byly útoky na lokomotivy, které i v případě vojenského nákladu často řídili čeští strojvůdci. Kolik bylo celkově obětí mezi železničáři?

Celkem zahynulo 83 železničářů, ale ne všichni byli české národnosti. Při útocích hloubkařů také zahynulo 210 českých a 331 německých civilistů. Nezanedbatelné množství tvořili také němečtí a maďarští vojáci, zhruba třetinu. Nedá se tedy říct, že většina obětí byli Češi, nicméně tvořili poměrně velkou skupinu.

Kniha Filipa Vojtáška Pod palbou hloubkařůKniha Filipa Vojtáška Pod palbou hloubkařůautor: INFO.CZ

Co se stalo s těmi hloubkaři, kteří na území protektorátu havarovali?

Víme celkem o třiceti. Méně než půlka jich padla, ti zbývající byli až na dva zajati a po výslechu převezeni do zajateckého tábora. Ve dvou případech se těm pilotům podařilo uniknout. Barton Williams nouzově přistál u Chebu a po několika dnech se mu podařilo dostat na druhou stranu fronty k Američanům. Frederick Turner havaroval u Štědronína na Písecku. Jeho případ je trochu záhadný. Od jeho dcery jsem dostal výpověď, kterou sepsal jen s malým časovým odstupem po válce. V ní tvrdí, že se celou dobu po dopadu snažil vyhýbat kontaktu s místními lidmi. Nenarazil ani na vojáky a sám bloudil několik dní v prostoru mezi Otavou a Strakonicemi. Poté se štěstím narazil na americké vojáky, kteří mezitím přijeli do jihozápadních Čech. Nechci spekulovat, co přesně se odehrálo, jeho vzpomínku v knize cituji. Mohl se třeba obávat toho, že když zmíní jméno někoho, kdo mu pomohl, v době, kdy Evropa byla na pokraji studené války, tak mu tím uškodí. Bohužel ale nemáme žádný jiný zdroj, který by mohl jeho výpověď doplnit.

Jaký názor tehdy Češi na hloubkaře měli? Považovali je za nepřátele, kteří jim usilují o život, nebo naopak za předzvěst konce války?

Názory se tenkrát a vlastně i dnes dost liší. Na jedné straně na ně lidé obdivně vzpomínají jako na hrdiny spojenecké armády, kteří byli důkazem, že se válka chýlí ke konci. Když útočili, tak se totiž široko daleko nikde proti nim neobjevilo žádné německé letadlo. Na druhé straně jsou i velmi kritické vzpomínky lidí, kteří se naopak divili, proč pár dní před koncem války hloubkaři ničili jejich majetek a ohrožovali jejich životy. Pocity byly smíšené, protože lidé si najednou uvědomovali, že během vteřiny, kdy seděli ve vlaku a jeli do práce, jim najednou hrozilo smrtelné nebezpečí, a to nikoli ze strany Němců, ale spojenců. Není sporu o tom, že i u nás tyto útoky vedly k tomu, že vojenská moc Německa byla ochromována, ale do jaké míry se to reálně podařilo, nejsme schopni vyčíslit. Každopádně každá poškozená lokomotiva chyběla, protože nemohla táhnout náklad, který by byl potřebný jinde.

Přispěla podle Vás k tomu negativnímu vnímání hloubkařů nějak i následná komunistická propaganda? Byli to přece jen západní vojáci.

Komunisté odsuzovali leteckou válku ze strany západních spojenců jako celek. Zdůrazňovali, že ač šlo o naše spojence, tak u nás ničili a zabíjeli. Tyto operace, nálety i útoky hloubkařů, byly oficiálně hodnoceny vesměs kriticky a zdůrazňovaly se zejména materiální škody například na našich továrnách, které nemohly hned po válce začít sloužit českému lidu, a taky samozřejmě oběti mezi civilními obyvateli. Bohužel v některých případech je to ideologické zabarvení patrné i v kronikách, zvlášť v těch, které byly dopisovány až zpětně. Je třeba ale dodat, že například v regionálních časopisech vycházely v 70. a 80. letech statě (například od Zdeňka Bičíka), které průběh a výsledky těchto akcí posuzovaly objektivně, třebaže nebyly k dispozici prameny jako dnes.  

Je možné se s Vaším Průvodcem vydat po dosud viditelných stopách po hloubkařích v krajině?

Díky pomoci lidí, kteří v místech útoků bydlí a zajímají se například o historii železnice, jsem mohl v knize použít některé fotografie, které mi poskytli. Stopy po útocích jsou nadále viditelné a je jich možná víc, než si dokážeme uvědomit. Jsou to střely na fasádách a podobně. A plno je jich jistě ještě nezaznamenaných. Budu vděčný, když mi čtenáři dají jakýkoli tip, abych informace mohl ještě doplnit.  

Když mluvíte o doplnění knihy, jakými informacemi byste ji chtěl při případném příštím vydání ještě rozšířit? V Průvodci například zmiňujete, že počet obětí nemusí být konečný, protože někteří lidé mohli podlehnout těžkým zraněním až posléze, což lze zjistit pouze z matrik, ke kterým zatím není volný přístup.

To je jedna z věcí, kterou bych rád udělal, protože v tomto směru je v dosavadním bádání určitá mezera. Matriky jsou v tomto případě velmi důležitým pramenem. Navíc každý, kdo někdy sestavoval podobnou publikaci, ví, že jakmile odevzdá rukopis, dříve nebo později se objeví informace, které předtím postrádal. Snažím si samozřejmě všechno poznamenávat. Zajímavým zdrojem informací mohou být i písemné zmínky a vzpomínky lidí německé národnosti, které bydleli v těch napadených oblastech, po válce byli odsunuti do Německa a předpokládám, že od nich se můžeme dozvědět o dalších případech.

Jak dlouho jste na knize pracoval?

Materiály jsem sbíral celkem 25 let a knihu jsem psal 4 roky. Nejsem profesionální historik, v každém případě mi to trvalo asi o něco déle, než bych chtěl.

Co Vás vůbec přivedlo k zájmu o hloubkaře?

V 90. letech jsem se – jako leckdo jiný – začal zajímat o havarovaná spojenecká letadla na našem území. Když jsem začal procházet archivy, tak jsem znovu a znovu narážel na hlášení o útocích na vlak. Těch případů bylo poměrně dost, rozhodně víc než množství havarovaných letadel. Říkal jsem si, že je to zvláštní, a současně jsem neměl pocit, že by se o to někdo jiný zajímal. Čím víc jsem do toho pronikal, tak jsem zjišťoval, že je to téma, které dosud nebylo příliš zpracované. V řadě článků i knih, které o letecké válce vycházely, útoky hloubkařů zmiňovány jsou, ale většinou jen okrajově jako vedlejší téma. Říkal jsem si, že to zkusím zpracovat, ale opravdu jsem byl překvapený počtem případů i tím, že pokud jde o území protektorátu, existuje poměrně dost dochovaných materiálů. Sice nejsou shromážděny na jednom místě, ale je jich dost. Veřejná správa včetně četnictva a železniční správy fungovaly prakticky až do povstání, nedošlo k žádné evakuaci a ničení dokumentů, a proto jsou jejich úřední zprávy základním pramenem. Jsou relativně spolehlivé a dají se doplnit vzpomínkami pamětníků. Snažil jsem se to konfrontovat také s prameny americké provenience, a pokud jsou k dispozici, tak také s německými dokumenty. Přesto to téma ale stále nepovažuji za uzavřené, pořád se dá zjistit něco nového.

Tipy na další místa, kde hloubkaři útočili a kde jsou po nich stále viditelné stopy, můžete Filipu Vojtáškovi psát na emailovou adresu hloubkari@seznam.cz, nebo na jeho facebookovou stránku Kde všude u nás udeřili hloubkaři.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud