Češi po válce šikanovali německé děti. V zajateckých táborech umíraly na záškrt a úplavici | info.cz

Články odjinud

Češi po válce šikanovali německé děti. V zajateckých táborech umíraly na záškrt a úplavici

Češi po válce šikanovali německé děti. V zajateckých táborech umíraly na záškrt a úplavici
 

Poválečný odsun Němců z českého území patří k nejtemnějším okamžikům našich dějin. Tvrdé a mnohdy devastující dopady měla tehdejší doba rovněž na zhruba 100 tisíc česko-německých dětí. Češi jim často nadávali do germánů a různě jim ubližovali. Právně byly mnohé z obětí najednou bezprizorní. Patrně více než 10 tisíc dětí, nejen česko-německých, skončilo po druhé světové válce v internačních táborech. Žily tam ve strašných podmínkách. Historii, před kterou jsme se snažili dlouhodobě zavírat oči, rekapituluje výstava Děti nepřítele? v Ústí nad Labem. K vidění bude už jen o tomto víkendu.

„Děti trpěly podvýživou a nemocemi jako například střevní katar, záškrt nebo úplavice, na jejichž následky i umíraly. Na příkaz ministerstva vnitra měly být všechny děti do 14 let koncem léta 1945 z táborů propuštěny, ale v praxi se tam nacházely ještě o rok později,“ dočteme se na jednom z panelů vizuálně velmi úsporné výstavy Muzea města Ústí nad Labem, která nechává promlouvat zejména fakta. Celkovou prázdnotou prostoru a strohostí exponátů podporuje tísnivý pocit z přečteného.

„Zoufalá situace česko-německých dětí nekončila ani jejich propuštěním z tábora. Nařízení z Prahy sice změnila oficiální postavení těchto dětí z právního hlediska, ale málokdy skutečně změnila jejich vnímání v rámci české společnosti. V některých regionech musely podobně jako německé obyvatelstvo nosit bílé pásky a dostávaly stejně nízké příděly potravin,“ stojí pak na dalších řádcích.

Českoslovenští představitelé se totiž nějakou dobu nemohli shodnout na tom, jak k těmto dětem vlastně přistoupí: „Nakonec bylo rozhodnuto, že česko-německé děti náležejí k českému národu a mají být vychovány k lásce k Československu. Tato výchova měla být v extrémních případech zaručena odnětím dětí z jejich vlastních rodin. Děti z česko-německých rodin byly postupně vyňaty z protiněmeckých opatření a postaveny na roveň českým dětem. Některé místní úřady však i nadále považovaly tyto děti a jejich rodiče za Němce, a tedy za nepřátele státu a národa.“

Ani samy děti ale mnohdy neměly ve své národnosti jasno. Jeden z pamětníků například vzpomíná, jak před německou babičkou hajloval a před českou tetou tvrdil, že je Čech. Od obou za to dostával peníze.

Česko-německé děti nakonec zneužila komunistická propaganda, jejich prostřednictvím chtěla rovněž navázat nový a pozitivní vztah s Německem: „S nástupem socialismu v Československu se změnila i definice „nepřítele státu“ z národnostní na politickou. Podobně jako v prvních poválečných letech i v období socialismu měly zájmy státu přednost před zájmy samotných dětí. Práva česko-německých rodin byla potvrzena ministerstvem vnitra již v červnu 1948, a tím byla problematika dětí česko-německého původu na státní úrovni uzavřena. Jejich vnímání společností to však ovlivnilo jen málo.“ 

Problémy neměly ale jen česko-německé děti, jak výstava dále dokumentuje. Své si v té době zažívaly například i potomci amerických vojáků, stejně jako ti, kteří se nějak odlišovali, třeba Romové či homosexuálové. Těžké postavení měli po roce 1948 taktéž děti tehdejších „třídních nepřátel“.

Hlavním autorem a kurátorem česko-německé putovní výstavy je Michal Korhel z Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, za rozhovory s pamětníky vedle něj stojí ještě Paměť národa.

I když výstava není k Čechům nikterak milosrdná, už v úvodu naznačuje, o co jejím autorům šlo. „Při vzpomínání nejde o to vyvolat pocit viny. Vzpomínat znamená především porozumět. Porozumět tomu, co se událo, a jaký to má na nás vliv,“ najdeme totiž hned u vstupu citát Liliana Thurama.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud