Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Debata o czexitu se v Česku „šíří jako infekce“. Už její samotná existence ale může být nebezpečná

Debata o czexitu se v Česku „šíří jako infekce“. Už její samotná existence ale může být nebezpečná

Českou veřejnou debatou obchází nové strašidlo – je jím pojem czexit, tedy možný odchod Česka z Evropské unie. O tom, co bylo ještě před časem naprosto nemyslitelné, se dnes debatuje jako o reálné možnosti a odborníci varují před katastrofickým scénářem, který by byl po odchodu z unie nevyhnutelný. Už jen to, že se czexit stává součástí veřejné debaty, může být pro Česko nebezpečné. Zatímco v Británii se o vystoupení hovořilo už od 90. let, v Česku se pojem czexit objevil jako rána z čistého nebe a šíří se rychleji, než je zdrávo.  

Pojem czexit se začal objevovat už v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU, o kterém obyvatelé ostrovního království rozhodli v červnu 2016. Poté, co se nejčernější obavy naplnily a brexit se stal skutečností, se strhla lavina, během které se však hovořilo například také o frexitu, tedy o opuštění EU ze strany Francie.

V Česku, které se stává jednou z nejvíce euroskeptických zemí v unii, však situace došla tak daleko, že se možnost vystoupení z EU stává součástí veřejné debaty – a to navzdory tvrzení politiků, že si czexit nepřejí a nic dobrého by to Česku nepřineslo. Humbuk kolem czexitu v posledních dnech vyvolalo jednání zástupců stran ANO, SPD, KSČM a Pirátů o obecném referendu. Hnutí ANO sice trvá na tom, že by se otázky kladené voličům neměly členství Česka v EU týkat, opak ale požaduje hnutí SPD Tomia Okamury.

Právě jednání o referendu vyvolalo velký zájem médií, ekonomů a odborníků. Pojem czexit se tak začal šířit veřejným prostorem rychleji, než by bylo zdrávo. „Způsob, jakým se ta debata o referendu šíří jako infekce, mi připadá jako z jiného světa,“ řekl pro INFO.CZ ekonom České spořitelny Petr Zahradník, který se problematice Evropské unie dlouhodobě věnuje. Případný odchod Česka z EU přirovnává ke katastrofě století.

„Jsem celkem zhrozen tím, co se v České republice na toto téma děje a jak toto sémě klíčí bez jakéhokoliv racionálního důvodu. Země, jejíž HDP má růst pět procent ročně a má nejnižší nezaměstnanost v EU právě díky tomu, že je její součástí, takovýmto způsobem hazarduje se svým členstvím – to mi opravdu přijde téměř jako choromyslnost,“ dodává Zahradník.

Už jen to, že se o možnosti czexitu vůbec diskutuje, však může být nebezpečné. Čím víc se totiž bude o czexitu mluvit jako o reálné možnosti, tím víc hrozí, že se toto téma bude v očích veřejnosti legitimizovat. „Už samotná existence debaty o možnosti referenda o vystoupení vytváří veřejný prostor pro debatování toho samotného odchodu z Evropské unie. Myslím, že to je absolutně zbytečné a nebezpečné,“ říká pro INFO.CZ ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic, podle kterého v Česku neexistují racionální důvody, proč unii opouštět.

„Jediným důvodem je celkové negativní naladění Čechů vůči EU, ale pokud u takto závažné otázky neexistuje nějaká kultivovaná, dlouhodobá debata založená na argumentech, tak není možné podsouvat občanům, aby o tom v brzké době rozhodovali v referendu,“ říká také Bartovic.

Na rizika spojená s debatou o czexitu ve včerejším rozhovoru pro INFO.CZ upozornil i předseda Polanecké sněmovny Radek Vondráček za hnutí ANO, které ale s SPD o obecném referendu otevřeně jedná. „Pro mě je ale czexit naprosto zásadní otázka. Je nebezpečné se o tom vůbec jen bavit. Euroskepticismus tady z nějakého důvodu je a je na politicích, aby vysvětlovali výhody EU, jak je důležité, že jsme v EU a jaká by to byla katastrofa, pokud bychom vystoupili,“ tvrdí Vondráček.

Kritici by mohli namítnout, že když to šlo v Británii, proč by to nešlo u nás. Británie se však ve vztahu k EU vždy držela tak trochu zpátky, debata o vystoupení se zde navíc vedla přes dvě desetiletí a nebyla ani tak hysterická.

„Ta diskuse o brexitu byla v Británii dlouhodobá – uvažovalo se o tom už v souvislosti s přijetím Maastrichtské smlouvy od 90. letech. Debata o vystoupení se v Británii vedla i v rámci politických stran a dlouhodobě o tom psaly i tamní euroskeptické deníky,“ vysvětluje pro INFO.CZ analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a odborník na vztah Evropské unie s anglofonními zeměmi Kryštof Kruliš s tím, že u nás je to zatím sezónní záležitost.

„To téma u nás není dost etablované na to, aby čas na referendum dozrál. Je to zřejmě reakce na špatnou migrační politiku EU, ale to je jedna marginálie, která tady rozproudila velkou debatu, která ale kromě této jedné politiky nemá jiné opodstatnění,“ dodává Kruliš.

Podle politologa a vedoucího Filosofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem Daniela Kroupy diskuse o czexitu škodí Česku už dnes. „Já se domnívám, že samotná debata, tak jak je dnes vedena, způsobuje škody České republice především proto, že znejišťuje její postavení v Evropské unii. Pokud jste investorem a budete uvažovat o tom, kam vložíte své peníze, tak se zemi, o které nevíte, kam patří, rozhodně vyhnete,“ říká odborník a bývalý disident.

Tento negativní důsledek debaty o czexitu už tento týden pocítil viceprezident Svazu průmyslu a dopravy ČR Radek Špicar. Poté, co se v médiích objevily zprávy o rozhovorech nad zákonem o obecném referendu, se totiž s obavami ozvali investoři z Japonska. Špicar jim pak musel zprávy z médií vysvětlovat během osobního setkání.

„Odmítáme jakékoliv zpochybňování našeho členství v EU. Vysílá to negativní signál zahraničním investorům. Zpochybňování našeho členství v EU a z něj vyplývající nejistota by zahraniční investory mohlo vést k pozastavení plánovaných investic a v krajním případě i k odchodu ze země. Že se nejedná jen o hypotetickou možnost, můžeme sledovat na příkladu Velké Británie,“ napsal poté viceprezident v tiskové zprávě.

Daniel Kroupa zároveň upozorňuje, že pokud má být referendum skutečně demokratickým nástrojem, vyžaduje to širokou veřejnou debatu. V současných podmínkách „nesmírně fragmentovaných médií“ ji ale podle něj vůbec vést nelze. „Důsledkem této situace je, že by rozhodující slovo v referendu dostali lidé, kteří nejen že jsou o celé záležitosti nejméně informovaní, ale ani o žádné informace zájem nemají,“ domnívá se politolog a dodává, že zavedení referenda ještě víc rozštěpí českou společnost – je to totiž hra s nulovým součtem, kdy jeden bere vše a druhý o všechno přijde. „Toto je pro naši zemi rozhodně nežádoucí stav,“ říká Kroupa.

Jak by případné referendum o czexitu dopadlo, se lze jen dohadovat. Současné průzkumy veřejného mínění však nahrávají spíš táboru těch, kteří by v referendu hlasovali pro ANO. Nedávná studie bratislavského nevládního institutu Globsec například ukázala, že Evropskou unii hodnotí kladně méně než polovina Čechů mladších 35 let, což je nejskeptičtější postoj v rámci zemí visegrádské čtyřky.

Navzdory podobným průzkumům Bartovic věří, že by v případě referenda Češi řekli czexitu NE. „Já pevně věřím, že by případná debata, která by tomu referendu předcházela, dostatečně velkou většinu Čechů přesvědčila, že jakýkoliv czexit by nenávratně poškodil českou ekonomiku a v konečném důsledku i samotnou životní úroveň občanů,“ říká Bartovic s tím, že Česko nemá ve světě takové postavení jako Velká Británie. „Věřím, že by Češi pochopili, že by zůstali obklopení Evropskou unií jako jakýsi ostrov, rozhodli by se tedy správně – to znamená zůstat v Evropské unii,“ uzavírá ředitel institut EUROPEUM.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1