Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dejvické divadlo zrekonstruovalo vraždu ruského agenta Litviněnka. Je to událost roku

Dejvické divadlo zrekonstruovalo vraždu ruského agenta Litviněnka. Je to událost roku

25 let jedné z nejikoničtějších pražských divadelních scén měl za úkol zmapovat, shrnout a zúročit režisér, herec a moderátor Jiří Havelka. Dostal k tomu ansámbl složený ze špičkových herců, jejichž jména znají – v české kotlině typicky – diváci s vytříbeným intelektuálním vkusem i běžní sledovači televizních pořadů (s prostupností obou kategorií ovšem Havelka počítá a spolu s herci ji přímo „antisnobsky“ tematizuje). Krom toho však dostal, podle vlastních slov vlastně i trochu „shůry“, také mimořádně silné společenské téma vraždy agenta Litviněnka, jež se mu – záměrně i spontánně – podařilo organicky propojit jak s fenoménem Dejvického divadla, tak s dramatickým odkazem snad vůbec nejklasičtějším - Hamletem. Vznikl jen zdánlivě eklektický kus, jenž by mohl být zároveň intelektuálním kabaretem, detektivkou nebo dokumentární rekonstrukcí – pokud by nebyl v první řadě mapováním způsobů, jakými se – slovy režiséra „antiinternetové a antivirtuální“ divadelní médium může dotknout člověka.

„U divadla hraje vždycky velkou roli očekávání, což o Dejvickém divadle platí snad ještě více, protože má dostatečné renomé a hrají v něm  ´známé tváře´,“ říká Havelka. „Dostali jsme se tím k otázce, co vlastně můžou tito herci na divadle hrát, za předpokladu, že je jejich spektrum omezené diváckou anticipací,“ vysvětluje. Na samém počátku hry, pro niž je charakteristický takřka úplný scénický minimalismus, tak „vidíme“ šestici miláčků českého diváctva zakrytou kusy černé látky. Kromě účelové minimalizace očekávání odkazuje strohá rekvizita právě i k hamletovskému otcovskému duchu. „´Kdo tam?´, zní první věta Shakespearova emblematického díla,“ přibližuje úvodní situaci režisér. „Kdo je vlastně v tom publiku, jaké je publikum Dejvického divadla – jaké publikum je to dnešní, večerní – co je to za lidi? I to byla součást našeho pojetí,“ doplňuje.

Podle Havelky nebyla geneze konečné podoby jeho autorské hry (na jejímž scénáři se podílel také režijní asistent Petr Erbes, dramaturgyně Eva Suková a improvizační vklad samotných herců) zdaleka tak koncepční, jak by se mohlo při sledování zdát. V pozadí neobyčejně promyšleně působící koncepce stojí tápavé začátky i počáteční absence scénáře. „Bylo to strašně těžké,“ líčí Jiří Havelka. „Zkoušet jsme začali v listopadu a na společné sestavení definitivního tvaru jsme měli jen pár týdnů. Je to vždycky velký stres. Věc se teprve rodí, ale herci už chtějí mít něco v ruce. Všechno se děje vlastně za chodu. Zlomový moment byl, když jsme přišli na základní nápad pantomimy, která je stěžejní i v hamletovské vraždě krále Gonzaga, a pochopili jsme, že se stane do jisté míry klíčem ke všemu ostatnímu. Teprve pak nadešlo ono šťastné období, kdy se obsah začne potkávat s formou a začnou se vynořovat další spojitosti, o kterých jste dosud neměli tušení.“

A právě tehdy začal nabývat čím dál konkrétnějších obrysů i příběh, jehož forma zpracování i samotné téma mají potenciál upoutat nejen širší diváckou a kritickou pozornost, ale způsobit i zpozornění mimouměleckých kruhů. Jako paralelu gonzagovské  ´hry ve hře´ a ´fikce ve fikci´ totiž autoři zvolili jednu z nejožehavějších mezinárodních politických kauz posledních dekád: nájemnou vraždu exilového ruského agenta FSB Alexandra Litviněnka, jehož paralela s Hamletem se nabízela i skrze způsob provedení vraždy: mimořádně rafinovaně provedené otravy.

„Situace naší hry stojí na transformaci živého těla do mrtvého během 23 dnů, kdy se otrava postupně projevuje,“ přibližuje Havelka. „Stejně jako u Hamleta je pro mě fascinující už sama tělesná rovina příběhu – téma smrti a ´Cháronovy cesty´, jíž umírající absolvuje."

V případě Alexandra Litviněnka trvala tato cesta extrémně dlouho, a vázala na sebe minimálně tři velmi dramatické linie. Zatímco se celý oficiální aparát pokoušel zjistit příčinu Alexandrova prudce se zhoršujícího stavu, probíhaly i zoufalé snahy o jeho léčbu a zároveň pátrání po faktických okolnostech případu, u něhož bylo takřka od počátku jasné, že je v něm „cosi shnilého“.

„Situace, kdy se umírající člověk stává předmětem doličným a zároveň s tím se přímo podílí na vyšetřování vlastní vraždy, je sama o sobě zcela unikátní a fascinující,“ říká režisér. „Neexistuje žádný jiný případ zavražděného oponenta Kremlu, který by prošel takovýmto vyšetřováním, byť jdou počty obětí tohoto systému jdou do tisíců,“ dodává.

Přes nepopiratelné politikum hry však nechápe její manifestační, apelativní povahu jako prvořadou.

„Politika tvoří jednu z linií; ale je jich tam daleko víc – linie herců, linie divadla jako takového, linie komunikace, fikce a skutečnosti, manipulace, a především ona bazální emoční rovina – umírající člověk, jeho rodina, jeho přátelé,“ vysvětluje Jiří Havelka. „Zároveň je ale třeba se k věcem postavit čelem: duch otce také velmi přesně a bez vytáček určil jako vraha Claudia. V tomto ohledu pro nás bylo mimořádně důležité přistoupit manifestačně ke kauze, ve které existují nezpochybnitelná fakta. My sice na začátku zpochybňujeme úplně všechno - protože na jevišti nic jako pravda neexistuje; každý herec se ve svém monologu vždy pohybuje na škále mezi postavou a sám sebou v různých valérách, aby si divák nikdy nebyl ničím jistý. I přes tuto manipulaci však člověk musí mít určitý stavební kámen, cosi, o co se opřít lze. Kdybychom ho zpochybnil, zbláznili bychom se.“

A je to právě tento předpoklad: že přes veškerou relativitu a relativizaci, klam a hru nelze ztratit orientaci v kategoriích dobra a zla, aniž by člověk zešílel, která Vraždu krále Gonzaga povyšuje dalece nad pouhou sofistikovanou stand-up comedy či bravurní špionážní hru.

Jiří Havelka upozorňuje i na to, že bahno spojené s devalvací binarity morálních kategorií nabývá na významové síle i za nejaktuálnějšího společenského stavu, který nazývá „další normalizací“.

„Takového stavu velmi rádi využívají ti, kteří si nesou škraloupy z minulosti, ať už jsou to komunisté či neofašisté. Je to velký průšvih. Přesahu do současnosti se ostatně na divadle vyhnout nedá. I kdybychom zkoušeli Hamleta, strávíme týdny na zkouškách povídáním o Babišovi nebo Okamurovi,“ říká kategoricky.

Do hry tak zároveň vrací i jedno z nejobtížnějších (a nejtrýznivějších i nejvděčnějších) dilemat, totiž do jaké míry je herec-protagonista vázán vlastními etickými závazky a žebříčkem hodnot, má-li hrát „pro režim“ nebo proti němu. Spolek herců z Dejvického divadla měl podle Jiřího Havelky jasno prakticky od počátku. „Konzultace s herci byla permanentní, nejsem typ direktivního režiséra,“ uvádí. „Na základních tématech jsme se shodli hned zkraje. Přestože naším záměrem nebylo moralizování, nešlo nebrat v potaz, že ve světovém dramatu existuje scéna divadla na divadle - vražda krále Gonzaga - jejímž základním sdělením je nastavení zrcadla, usvědčení člověka ze zločinu a probuzení jeho svědomí. Právě toho svědomí, které, jak se domnívám, je velkým tématem dneška,“ říká Havelka, který zároveň přiznává, že souboru se během zkoušení letmo dotkl i strach.

„Třeba Klára Melíšková se chvílemi bála, říkala, ať nevyslovujeme jméno Putin. Pak už jsem radši přestal nosit na zkoušky dokumenty k tématu. A vysvětlili jsme si, že my zpřítomňujeme jeden příběh, podáváme zprávu, nejsme soudci ani vyšetřovatelé. Že to už všechno proběhlo, ale existuje materiál, který je jednoduše nezpochybnitelný. Že to je třeba chápat tak, že udržujeme naživu děje minulé. Ostatně, už Martin Hilský napsal ve svém rozboru Hamleta, že divadlo je vlastně permanentní vyvolávání duchů.“

Sám lidský předobraz Litviněnka-neživého ducha, který své pachatele usvědčuje „hlasem ze záhrobí“, je pak postavou eufemisticky řečeno komplikovanou. Jeho kariéra začala strmě stoupat ještě než dovršil 30 let věku, v roce 1988 – u KGB. Kým byl člověk, který ústy jednoho z protagonistů hry „vždy usiloval především o spravedlnost“ v očích režiséra?

„Jeho transformace v člověka, který vystoupí proti systému, je fascinující. Víme, že než se ´odrodil´ FSB, dostal rozkaz zabít svého kolegu, tomu se ale vzepřel. Svou představu o něm jsem získal i z Někrasovova dokumentu Rebellion: The Litvinenko Case. Nepůsobí tam zrovna sympaticky; takový hubeňoučký Rus, co neustále ohrnuje ret. Všichni kriminalisté, kteří ho znali, se shodli na tom,že když byl na oblastní policii, zvládl vyřešit za 3 dny to, co běžní policajti za 3 týdny. Byl velmi zapálený. Myslím si, že ještě před svým přerodem musel pravděpodobně spáchat nejrůznější šílenosti. Ale skutečnost, že se vzepřel vlastnímu systému, a ještě v Rusku, kde je dost jasné, že to nemůže dopadnout dobře, je samo o sobě velká věc. Pro mě je tedy hrdinou, byt spíše nesympatickým,“ říká režisér.

Dosud avizované reprízy hry, která dnes premiérovala, jsou zatím beznadějně vyprodané; na poslední chvíli se ještě přidávala další řada míst na sezení. Myslí si její autor, jemuž jde o kontroverze údajně ze všeho nejméně, že ho v souvislosti s ní mohou čekat i napjaté reakce „vyšších míst“? A není taková otázka děsivá v první řadě sama o sobě?

„Myslím si, že to, že bude hra nějakým způsobem monitorována, vyloučené není,“ je přesvědčen Havelka. „Během debat na zkouškách jsme nicméně dospěli k tomu, že divadlo dnes přeci jen zajímá strašně málo lidí. Je to titěrné médium, a v tom je zároveň jeho obrovská deviza: vždy zůstávalo mimo struktury, a i v těch nejtěžších cenzurních dobách umělo být nositelem určitých hodnot skrze spodní proudy. Jestli totiž něčemu dokáže šikovně uniknout, je to cenzura. Divadlo nemá hmotný nosič, a umí se snadno stát jakýmsi fórem. Nemůžu se zbavit ani pocitu, že se dnes divadlo může znovu vrátit k obdobné funkci, jakou mělo v období kolem 17. listopadu. Že je nutné prostě jen ´neodehrát´ večer, ale s diváky se potkat, a o situaci s nimi přímo mluvit. Dnešní dobu skutečně vnímám takto hraničně,“ uzavírá Jiří Havelka.

 

 

Skupinka cizinců v centru Prahy brutálně napadla číšníka. Šli na něj v sedmi, je ve velmi vážném stavu

Pražští kriminalisté hledají skupinu sedmi mužů, zřejmě cizinců, kteří v sobotu večer napadli číšníka na zahrádce restaurace ve Vladislavově ulici. Muž skončil ve velmi vážném stavu na jednotce intenzivní péče a podstoupil operaci hlavy. Za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví hrozí pachatelům v případě odsouzení až deset let vězení.

Na webu zveřejnili policisté fotografie všech sedmi podezřelých i video z napadení, které se odehrálo na náměstíčku u obchodního centra Quadrio. Záběry najdete na konci článku.

Číšník se dostal do konfliktu s hledanými poté, co je upozornil, že nemohou na zahrádce konzumovat donesený alkohol. "Skupina sedmi mužů zaútočila na personál restaurace, jednoho číšníka povalili na zem a tam ho začali mlátit pěstmi a kopat do něj. Když poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi, tak podezřelí z místa utekli na tramvaj číslo 14 a odjeli směrem na Karlovo náměstí," popsal napadení mluvčí policie.

Link

Kriminalisté na základě dosavadního vyšetřování předpokládají, že podezřelí jsou cizinci, kteří by mohli bydlet v hotelu, penzionu či jiném typu ubytování v Praze nebo okolí. "Proto prosíme především recepční a všechny jiné svědky, jestli muže viděli nebo vědí, kde by se mohli nacházet, ať kontaktují tísňovou linku 158," uvedl mluvčí.

4934827:article:true:true:true

4934826:article:true:true:true

4934825:article:true:true:true

-1