Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dluhy i odcizení rodin. Obce loni za státní peníze pochovaly stovky lidí

Dluhy i odcizení rodin. Obce loni za státní peníze pochovaly stovky lidí

Ještě v roce 2007 se obce musely postarat o pohřeb jen 140 lidí, u nichž se nenašel nikdo, kdo by jim poslední rozloučení vypravil. O deset let později počet takzvaných sociálních pohřbů narostl desetinásobně.

V roce 2017 tak už obce zařizovaly pohřeb na státní útraty u 1450 zemřelých. I když v absolutních počtech nejde o závratné číslo a souhrnný výdaj nepřesahuje deset milionů korun, více než o peníze jde o to, jakou informaci o vývoji ve společnosti takový nárůst sociálních pohřbů dává.

„Viděl bych za tím odcizování se rodin,“ říká Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni, analytik zaměřující se na oblast dluhů, vzdělání, sociálního znevýhodnění a socioekonomii.

„Může to být důsledek doby normalizace – pozdního věku se dožívají lidé, co za normalizace dávali své děti do jeslí a může to mít nějaký vliv v pozdějším odcizení. Ale to je jen taková moje teorie. Faktorů, proč narůstá počet sociálních pohřbů, je jistě více. Může to souviset i s tím, že lidé mají méně peněz, ale není to primární,“ říká Hůle.

Novinář Tomáš Koloc nabízí hypotézu, že za nárůstem sociálních pohřbů mohou být i exekuce, konkrétně obavy, že se vypravením pohřbu člověk přihlásí k dědictví, respektive k dluhům zemřelého.

„Netvrdím, že to tak je, ale s tímto výkladem jsem se osobně setkal. Když mi zemřel otec, který měl velké dluhy, nabádala mne sociální pracovnice, abych pohřeb nevypravoval, protože ze zkušenosti ví, že to lze považovat za přihlášení se k závazkům zemřelého,“ vypráví Koloc.

Evropští mamánci (oprava)Evropští mamánci (oprava)autor: Info.cz

Takový výklad ale odmítají experti v oboru, právníci i ministerstvo pro místní rozvoj.

„Podle judikatury – z obstarání zůstavitelova pohřbu není možné usuzovat na to, že dědictví vypravitel pohřbu nechce odmítnout. To, že zemřelý byl v exekuci, nelze vykládat jako přihlášení se k závazku,“ říká mluvčí ministerstva Veronika Vároši.

„Z aktuálních sociologických průzkumů vyplývá, že důvodů pro nevypravení pohřbu je vždy více, nikoli pouze jeden. Obecně se dá dovodit, že dobrovolně nikdo nevypraví pohřeb osobám opuštěným již za života, bez velkého majetku a bez fungujících rodinných a příbuzenských vazeb,“ dodává Vároši.

Souvislost s exekucemi, v nichž je v Česku zhruba 900 tisíc lidí, nevidí ani Daniel Hůle, který se tématu dlouhodobě věnuje. „Když zaplatím pohřeb ze svého, tak to nemá s dědictvím absolutně nic společného,“ říká.

Může se však podle něj občas stát, že když člověk zemře, v tu chvíli nemusí mít známé pohledávky a až později se přihlásí věřitelé. „A na vás s dědictvím padne i dluh, o němž jste nevěděli,“ dodává.

Advokát Petr Němec, který se též problematice exekucí dlouhodobě věnuje, zdůrazňuje, že dědicem se lze stát jen usnesením soudu (notáře) v rámci dědického řízení.

„Dědicem se nestanete tím, že zaplatíte něčí pohřeb, to bychom při smrti bohatých lidí mohli sledovat velkou přetahovanou o fakturu za pohřeb. Faktura není dědický titul. Věřitel se pochopitelně nemůže domáhat po někom uhrazení dluhu s tím, že ta osoba zaplatila pohřeb. Akt pohřbení tedy nelze vykládat jako přihlášení se k závazku, tj. k dluhu, to je právní nesmysl,“ zdůrazňuje Němec.

Připouští sice, že růst počtu sociálních pohřbů může mít sociologickou souvislost i s počtem exekucí, ale mnohem více s rozkladem rodinných vazeb a změnou hodnot ve společnosti obecně.

„Exekuce tam roli hrát můžou jako fenomén, který snižuje zájem příbuzných o takovou osobu, natož o její dědictví. Je pak logické, že se budou chtít vyhnout dalším výdajům, jako je náklad na pohřeb, když vědí, že budou muset stejně odmítnout dědictví. O urnu si pak požádají,“ říká Němec.

Jen za první čtvrtletí roku 2018 stát obcím proplatil pohřby dalších 243 zemřelých. I když by bylo zajímavé vědět, v jakých krajích a oblastech počet sociálních pohřbů vzrostl především, ministerstvo pro místní rozvoj takové statistiky nevede.

„Byly by zavádějící: obce mají pohřbívací povinnost, a ta se netýká trvale žijících občanů, ale potenciálně všech lidí, kteří na území obce zemřou – cizinci, lidé beze jména, bezdomovci. Při porovnávání by pak byly ve značné nevýhodě ty obce, na jejichž území jsou například domovy důchodců, léčebny dlouhodobě nemocných, nemocnice a tak podobně,“ vysvětluje Veronika Vároši.

Sociální pohřby v ČR 2007 – 2017

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

-1