Dostal na šibenici Slánského. Doubek nařizoval týrání vězňů, dostal odměnu a pak kriminál | info.cz

Články odjinud

Dostal na šibenici Slánského. Doubek nařizoval týrání vězňů, dostal odměnu a pak kriminál

Bohumil Doubek byl jednou z hlavních osobností procesu s Rudolfem Slánským. Nestál ovšem před zinscenovaným soudem, kde by se zodpovídal ze svých domnělých zločinů proti Komunistické straně Československa (KSČ). To on totiž vyšetřování proti nepřátelům v KSČ na počátku 50. let vedl. Přihlížel a schvaloval mučení zadržených a dobře věděl, že 11 lidí, kteří u soudu dostali trest smrti, se přiznalo pouze pod nátlakem a navíc k něčemu, co neudělali. Kvůli svému angažmá v jednom z nejhorších monstrprocesů 50. let nakonec propadl obavám o vlastní život a alkoholu. Nikdy svých zločinů ale nelitoval.

Doubek píše, že dělal jen to, co po něm chtěla strana. On se za to všechno nijak neomlouval. V jeho přiznáních není ani špetka toho, že by litoval činů vůči vyšetřovaným. Občas se výslechů i sám účastnil,“ vysvětluje badatel Radek Schovánek. Náčelník Správy vyšetřování StB měl na svědomí život několika lidí a brutální týrání desítek dalších. Za svoji dobrou službu, která v roce 1952 vedla k trestu smrti 11 domnělých nepřátel strany, dostal tehdy odměnu 30 tisíc korun.

Z medika vyšetřovatelem StB. Důvěra Sovětů ho vynesla do čela vyšetřování

Bohumil Doubek se narodil 14. října 1919 v Praze. Po absolvování gymnázia začal studovat na lékařské fakultě Karlovy univerzity, ale kvůli uzavření vysokých škol za druhé světové války studium nedokončil. Pracoval jako úředník a ihned po válce v květnu 1945 vstoupil do KSČ. Nejprve pracoval na sekretariátu Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ), ale poměrně záhy se přesunul k vyšetřování nepřátel strany.

„Do svojí funkce se dostal klasicky jako mnoho komunistů po válce. Stoupal ve stranické hierarchii, až byl jmenován vyšetřovatelem. Pochopitelně musel mít naprostou důvěru Sovětů. A také musel mít žaludek na to, aby nařizoval používání brutálních výslechových metod,“ popisuje Schovánek vlastnosti, které Doubka vynesly až k vyšetřování údajného spikleneckého centra kolem osoby generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského.

Od března 1950 vedl Doubek sektor VI/A, kde měli být vyšetřováni ti, kteří představují pro stranu nejvyšší ohrožení. Počátek 50. let byl totiž obdobím honu na nepohodlné kádry a bylo potřeba také najít viníky tehdejší neutěšené ekonomické situace.

„Důvod toho procesu je potřeba dát do souvislostí. Tehdy se připravovala měnová reforma, hroutila se ekonomika komunistického Československa a bylo potřeba to na někoho svést. Je potřeba si v tom časovém sledu uvědomit, v době jakých událostí se vše dělo. Jako viníka toho zla nakonec vybrali Rudolfa Slánského. Dobře totiž zapadal i do vlny antisemitismu. To byla podle mě řízená Stalinova msta za to, že českoslovenští komunisté pomohli zachránit Izrael, pomohli mu přežít první válku a Izrael se pak nepřiklonil na stranu socialistických zemí,“ vysvětluje některé důvody stranických čistek Schovánek.

Bití, nadávky i psychický teror. Jeho úkolem bylo vymlátit doznání

Ještě před zatčením Slánského se ale do rukou vyšetřovatelů StB a především Doubka dostal také bývalý poslanec Otto Šling. To on byl jedním z prvních, který pod tlakem sadistického mučení a psychického nátlaku začal udávat jména údajných spojenců spiknutí proti straně.

„Protože jsme neměli k vyšetřování téměř žádných usvědčujících materiálů, bylo nám (...) všemi (sovětskými) poradci zdůrazňováno, že rafinovaný nepřítel a zkušený špion nezanechává po sobě nebo po své činnosti usvědčující materiály a že je třeba ho k doznání přinutit. Protože však takoví lidé jsou neobyčejně zatvrzelí, je třeba nedat jim čas k tomu, aby se mohli k výslechům připravit. Poradci bylo zdůrazňováno, že je nutno vyšetřovance nervově vyčerpat a přesvědčit je o tom, že již nemají žádnou naději na záchranu a jen doznání jim může zajistit alespoň nepatrné výhody,“ popisoval výslechové metody sám několik let po procesech Doubek. (Doubkova výpověď vyšla v knize Karla Kaplana, kterou vydal Ústav pro studium totalitních režimů pod názvem StB o sobě - výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka; poznámka autorky)

Výslechové metody se různily od bití, mlácení hlavou o zeď, fackování až po prosté, ale zřejmě velice účinné odpírání spánku, vody, nebo možnosti se posadit či lehnout. Vyšetřovatelé se neštítili ničeho.

„Nesměl si vůbec sednout, nespal, bylo s ním cloumáno a tlučeno o zeď. Mimo to ho Majer stále ponižoval (sypal mu popel z cigarety do rukávu jako do popelníku), hrubě narážel na jeho židovský původ a nadával mu,“ popsal Doubek praktiky jednoho z dalších vyšetřovatelů ve svém svědectví z roku 1955. 

Jeho role v celém procesu byla klíčová. „Doubek byl jedním ze čtyř nejvyšších představitelů StB zodpovědných za vyšetřování. On konkrétně vyšetřoval nepřátele ve straně, přímo skupinu Slánský a spol. Byl přímo řízený sovětskými poradci, se kterými konzultoval celý průběh procesu,“ potvrzuje Schovánek. A přestože sám nutil obviněné, aby vypovídali tak, jak bylo potřeba, i on se držel předem stanovených pokynů.

Doubek jako režisér cizí hry. Výslechové metody převzali od gestapa

„O tom, kdo bude zatčený, rozhodovali sovětští poradci, možná po poradě s Gottwaldem. Doubek byl ,pouze' řezník, který nařizoval kruté výslechy. Sovětští poradci potřebovali vyšetřování někam vést a Doubkovým úkolem bylo zajistit, aby lidé přiznávali to, co bylo potřeba. Doubek byl vykonavatelem, který organizoval proces, ale pouze jako režisér hry, kterou píše někdo jiný,“ vysvětluje badatel. 

INFOGRAFIKA: Proces se Slánským a spol.INFOGRAFIKA: Proces se Slánským a spol.autor: INFO.CZ

To samozřejmě Doubkovu vinu a odpovědnost za životy odsouzených nijak neumenšuje. Nemohl by se ani odvolávat na to, že nedokázal domyslet celou šíři svých postupů.

„Doubkovým úkolem bylo vymlátit z lidí to, co bylo třeba. Jeho metody se podobaly tomu, co dělalo za války gestapo, i tomu, jak se vyslýchalo při retribučních procesech po válce. Lidé byli vystavováni bití a všemožnému násilí. Ve výpovědích, které Doubek posléze učinil, popisuje, že vyšetřování většinou probíhalo tak, že se s vyšetřovancem sepsal nějaký protokol, který se nejdříve přinesl sovětským poradcům, ti přepsali formulace tak, aby vyhovovaly zadání, a až potom se protokol dal vyšetřovanci k podpisu,“ popisuje Doubkovu práci a odpovědnost Schovánek.

Proces byl jen divadlo pro veřejnost. Doubek za dobrou práci získal vysokou odměnu

Samotný proces s Rudolfem Slánským a dalšími 13 obviněnými, který se uskutečnil v listopadu 1952, byl už pak spíše pouhou formalitou a divadlem pro veřejnost. O vině a potrestání se rozhodlo ještě dávno před začátkem soudu. Proces byl tak přehlídkou doslova pečlivě nacvičených vystoupení mezi prokurátory a obžalovanými, kteří se své výpovědi museli naučit předem nazpaměť.

„Že se obvinění i svědci učí své výpovědi zpaměti, věděli všichni (prokurátoři), protože to jsme před nimi netajili, a také to věděli podle toho, že jim při procesu odpovídali přesně podle protokolů. Sami to nazývali dobrou přípravou procesu. S předsedou senátu Novákem si rozdělili a určili, kdo položí kterou otázku, a ve svých protokolech si to označili barevnými tužkami,“ popsal později Doubek přípravu procesu s prokurátory.

Svoji předem nacvičenou roli tak neměli jen vyslýchaní, ale i soudci, kteří se ve svém zjišťování pravdy měli taky držet pouze jediné linie a neklást vlastní předem neschválené otázky. „Když čtete vyšetřovací spisy, tak to funguje trochu jako divadelní představení. Vůbec nemusíte číst odpovědi, stačí jen číst ty otázky. Tímto způsobem je obraz vyšetřování mnohem jasnější,“ potvrzuje Schovánek.

A svoji práci odvedl Doubek zřejmě dle očekávání. Údajní nepřátelé strany byli odstraněni, 11 lidí dostalo u soudu trest smrti, další tři doživotí. Doubek naopak obdržel Řád republiky, mimořádné povýšení a odměnu 30 tisíc korun. Průměrná hrubá měsíční mzda v roce 1950 byla pro srovnání podle Českého statistického úřadu 948 korun.

Hned po procesu chtěl odejít. Měl strach o vlastní osud

Ačkoli by si měl Doubek po úspěšném procesu užívat získaných výhod a pocitu dobře odvedené práce, rozhodl se, že už nechce být vyšetřovatelem StB. Začal mít totiž zřejmě sám strach.

„Příslušníci StB věděli, že vše bylo vykonstruované a že dřív nebo později dojde i na ně. V Sovětském svazu to bylo stejně. Ti, kteří se podíleli na velký represích v roce 1937 a 1938, po skončení teroru byli sami zlikvidováni. Důvod, proč Doubek po procesech žádal, aby mohl odejít z funkce, tkvěl v tom, že někteří sovětští poradci, kteří proces řídili, byli odvoláni, zatčeni a zastřeleni. Doubek pochopitelně věděl, že proces byl vykonstruovaný, a obával se, že i on by mohl dopadnout podobně,“ vysvětluje badatel.

Nadřízení ho ale nechtěli nechat odejít. Přitom už v březnu 1953 se začala situace měnit. „První rehabilitace se rozběhly ihned po Stalinově smrti. Začalo se mluvit o tom, že procesy byly vykonstruované. Pořád šlo ale pouze o rehabilitaci členů strany. Komunisté zatím vůbec neuvažovali o revizi procesů s ostatními odsouzenými. Mysleli tím pouze na sebe a své soudruhy kamarády,“ popisuje Schovánek. 

Společně s postupným odsuzováním Stalinova kultu na Doubka tehdy zřejmě dolehla obava, že by se brzo z vyšetřovatele mohl sám stát obětí podobného procesu. Propadl alkoholu a údajně zpronevěřil i finance StB pro vlastní účely. V říjnu 1954 se tak zřejmě i s úlevou dostává ze služeb Ministerstva vnitra. Možná si konečně oddechl. Ale ne na dlouho.

I na Doubka dopadla spravedlnost. Utnuli ji ale soudruzi z politbyra

V červnu 1955 byl Doubek zatčen a vyloučen za strany. Komunistická „spravedlnost“ dopadla i na něj a měl se zodpovídat ze svého podílu na odsouzení Slánského skupiny, respektive za používání nepřiměřených vyšetřovacích metod. Co vše bylo za jeho uvězněním, ale není úplně jasné.

„Velkou roli tehdy hrála také řevnivost mezi jednotlivými příslušníky. StB měla totiž v této době doslova podobu sekty. Byla všemocná. Neplatily pro ni žádné zákony, a proto i jednotlivé složky mezi sebou nedodržovaly žádná pravidla. Boj o moc byl tak velmi silný, protože šlo také o peníze a třeba i o přístup k majetku zabavovanému emigrantům, který běžně rozkrádali. Z dokumentů zachovaných v personálních spisech je občas vidět, jak na sebe příslušníci StB navzájem žalují. I to mohl být důvod, proč byl Doubek vyšetřován, ale to se velice špatně rozkrývá bez konkrétního svědectví, které by to dokazovalo,“ objasňuje badatel.

Právě při věznění na Pankráci Doubek sepsal rozsáhlou výpověď o tom, jak vyšetřování a příprava procesu vypadala a díky tomu je tak obraz tehdejších poměrů mnohem jasnější. Doubek ve svém svědectví ovšem nijak nelitoval neprávem potrestaných, ani se neomlouval, spíše se hájil tím, že dělal to, co po něm strana - a především sovětští poradci - chtěli.

V květnu 1957 stanul před soudem, který mu uložil devítiletý trest. Opět bylo potřeba najít viníka a tentokrát jím byl Doubek. Žádné dlouhé věznění spojené se zpytováním svědomí se ale nekonalo.

„Velmi často se stávalo, že ti, kteří komunistům sloužili a prokazatelně se dopustili nějakých zločinů, se z vězení dostali ven velmi rychle. Soudruzi se o své lidi uměli postarat,“ uzavírá Schovánek. 

Doubek psal prezidentovi Antonínovi Novotnému opakovaně žádost o udělení milosti. „Odvážil jsem se prosit o milost také proto, že všem, kteří se na tehdejším dění podíleli, nebylo měřeno stejně. Byl jsem odsouzen a ostatní, kteří dělali přesně totéž co já, ve stejných podmínkách a dokonce ještě po mém odchodu z vyšetřování (...) nebyli stíháni vůbec,“ stěžoval si Doubek v žádosti o milost z konce listopadu 1957.

A podařilo se. Politbyro ÚV KSČ v prosinci 1957 rozhodlo o prominutí zbytku Doubkova trestu. Půl roku po vynesení rozsudku tak byl bývalý vyšetřovatel opět volný. Poté pracoval v Čedoku a zemřel v roce 1975.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud