Jak zlepšit pomoc ohroženým dětem? Nerušit co funguje a zvednout odměny pěstounům, říkají odborníci | info.cz

Články odjinud

Jak zlepšit pomoc ohroženým dětem? Nerušit co funguje a zvednout odměny pěstounům, říkají odborníci

Pomoc ohroženým dětem musí i nadále poskytovat pěstouni společně s dětskými centry a domovy. Jednostranná preference některého z typů péče o ohrožené děti by podle odborníků mohla zhoršit ochranu dětí a zúžit možnosti řešení jejich konkrétní situace. Ministerstvo práce o sociálních věcí totiž pořád uvažuje o úplném zrušení dětských domovů.  

Zlepšení a změny současného systému ochrany dětí by se ale podle zástupců pěstounů, dětských center a dětských domovů, ale i opatrovnických soudů, psychologů a sociálních pracovníků, kteří se nedávno sešli na odborném semináři v Senátu, měly týkat zejména fungování přechodných pěstounů. „Nerušme to, co funguje! Dobře fungující systém ochrany ohrožených dětí by měl nabízet širokou škálu pomoci, která musí být zaštítěna skutečnými odborníky. Debata o případných změnách musí být vyvážená a nesmí být zkratkovitě zužována na spor mezi zastánci pěstounské a ústavní péče. Takový spor neexistuje,“ uvedla senátorka Jitka Chalánková, podle které právě taková setkání, výměna praktických zkušeností a sdílení konkrétních případů dětí mohou přispět k debatě, která bude respektovat nejlepší zájem dítěte a nebude zatížena jednostrannými recepty nebo ideologií. „Je třeba odmítnout neustálý tlak na transformaci systému za každou cenu. Osudy dětí nelze nasoukat do jedné šablony. Politici a odborníci by měli ve vzájemné součinnosti sledovat výhradně zájem dítěte, který se může v individuálních případech lišit,“ říká senátorka Jitka Chalánková, která se ohroženým dětem věnuje dlouhé roky.

Preferování přechodných pěstounů na úkor dlouhodobé pěstounské, či ústavní péče nerozumí také dlouholetý ředitel Dětského centra pro ohrožené a postižené děti ve Znojmě Milan Špaček. „Dítě, které se náhle ocitne v situaci, kdy je vytrženo z rodiny, z prostředí, které je mu vlastní, má velmi traumatizující zážitek. Vší silou se upíná k naději, že se tento, pro něho nenormální stav, znovu vrátí zpět a bude se moci vrátit domů. Pro něj cizí lidé ho odvedou a předají cizím lidem, kteří mají co? Simulovat rodinu?“ říká Špaček s tím, že když se dítě ocitne v cizím bytě, kde nic nezná, v péči lidí, které vidí poprvé, jen těžko se může cítit dobře a zapomenout, že není doma.

„Podle praxe v profesionálních pěstounských rodinách tam dítě je určitou dobu, pak by zase mělo jít do dalšího cizího bytu k jiným cizím lidem, zase se muset orientovat v pro něho neznámém prostředí často velmi odlišném od toho na co bylo zvyklé. Tato simulace rodinného prostředí, podle mého názoru, jen prohlubuje zmatek v hlavě dítěte, vytváří nejistotu, zda vůbec někdy nastane možnost vrátit se domů ke svým rodičům. Traumatizace dítěte se prohlubuje, mohou se objevit poruchy psychiky, odmítání, mutismus, nebo agresivní reakce,“ vysvětluje Špaček.

Špaček dále popisuje, že přijde-li dítě do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, ví okamžitě, že to není domov a rodina, a že je to jakési provizorní řešení jeho nešťastné situace. Dostane se mu veškeré péče psychologické, zdravotnické- je-li to potřeba, a jeho akutní potřeby jsou okamžitě řešeny. Dítě ale ví, že toto není normální a trvalé prostředí a přístup ze strany pečovatelů v něm posiluje naději, že tento pobyt skončí a bude se moci vrátit domů.

Další otázkou, na kterou zastánci profesionálních pěstounů nedovedou dát odpověď je, co dělat když se v nouzové situaci ocitne sourozenecká skupina, např. 3 a více sourozenců. Kteří profesionální pěstouni jsou ochotni si vzít skupinu 4 nebo 5 sourozenců, kteří spolu vyrůstají a jsou si navzájem jedinou oporou a jistotou, že ještě není vše ztraceno? Jak chtějí umístit do standartního bytu dvou nebo třípokojového, kde už jsou dva dospělí, další čtyři nebo i více dětí různého věku od školáků po batolata?

„Jednoduché řešení, které všichni ti propagátoři profesionální pěstounské péče znají, je roztrhat sourozeneckou skupinu a umístit jednotlivé děti do různých přechodných pěstounských rodin. Zamysleli se ti lidé, kteří přechodnou pěstounskou péči prosazují, nad tím, co těm dětem dělají? Co za strašnou psychickou újmu ji způsobují?  Zařízení pro okamžitou pomoc jsou pro přijímání sourozeneckých skupin připravené. Vytvářejí podmínky pro to, aby sourozenci mohli být stále spolu, a je jednoznačně prokázáno, že u sourozeneckých skupin, kterým je umožněno být i nadále spolu se výrazně zkracuje adaptace na nové prostředí a neumenšuje se naděje na návrat do rodiny k životu, na který byli zvyklí,“ říká Špaček s tím, že princip dlouhodobé pěstounské péče nicméně podporuje.

„Podporuji trvalou pěstounskou péči proti krátkodobé profesionální a ústavní péči. Není -li jiná možnost, tak umístění dítěte do pěstounské rodiny, která už má zkušenosti a dokáže pro dítě vytvořit prostor pro jeho zdravý rozvoj, je velmi dobrým řešením. Naštěstí v naší zemi je hodně opravdu dobrých a nadšených lidí, kteří obětují své pohodlí a čas a vytváří pro děti láskyplné prostředí, kde může dítě dobře a zdravě vyrůstat. Stále ale není práce těchto pěstounů dostatečně společensky ohodnocena,“ komentuje svůj postoj Špaček. 

Špaček jako ředitel Dětského centra pro ohrožené a postižené děti ve Znojmě vysvětluje, i jak vlastně vypadá zařízení určené právě pro ohrožené děti. To znojemské, v jehož čele stojí, bylo založené podle vzoru německého centra Sonnenhof v Bavorsku. Je zdravotnickým zařízením Jihomoravského kraje, které poskytuje služby a pečuje o děti s nejrůznějšími typy zdravotního a sociálního postižení. Vzniklo v roce 1989 z bývalého kojeneckého ústavu jako první dětské centrum v tehdejším Československu a jeho smyslem je soustředit všechny zdravotnické a sociální služby, které postižené děti a jejich rodiny potřebují, na jedno místo.

„Péče o děti se dělí na péči denní, týdenní a dlouhodobou. Poskytovaná péče často začíná už v porodnici, nejčastěji po komplikovaných porodech, nebo při vrozených vadách a v případě zdravotních postižení její poskytování překračuje 6 let věku. Nejsou výjimkou děti, kterým Dětské centrum poskytuje veškerou lékařskou, rehabilitační a sociální péči až do 19 let věku,“ popisuje Špaček principy fungování péče o ohrožené děti. „Hlavní náplní zdravotnické péče je péče lékařská a rehabilitační. Z lékařských oborů je zastoupeno dětské lékařství, neurologie, ortopedie a oční lékařství. Rehabilitace, která je vedena odborným lékařem pro rehabilitaci obsahuje prakticky všechny typy rehabilitace pohybového ústrojí, včetně léčebné hipoterapie. Sociální péče spočívá především v pomoci dětem a jejich rodinám, které se ocitnou v tíživé životní situaci, kdy nejsou tyto rodiny schopny poskytnout svým dětem péči a ochranu, kterou potřebují. Děti, jejichž rodiče se o ně odmítají starat, jsou v zařízení pouze po dobu, než je pro ně nalezena vhodná náhradní rodina. Děti, kterou jsou sociálně ohroženy, jsou přijímány bezodkladně, kteroukoli denní či noční hodinu. V případě potřeby jsou přijímány děti i s jejich rodiči,“ dodává.

Smyslem těchto zařízení bylo, jak zjednodušeně vysvětluje Špaček, centralizovat diagnostiku, léčbu a pomoc celým rodinám, ve kterých měli dítě nebo děti se speciálními potřebami. Ušetřit je tak zmatku, chyb a možná i trápení při objíždění odborníků, čekání v čekárnách, předávání odborných zpráv mezi institucemi, kdy velmi často docházelo ke ztrátám a disenterpretaci jednotlivých částí. Vznikem DC se pak podle Špačka nesmírně zkrátila doba mezi diagnosou, odborným vyšetřením a zahájením léčby, vše bylo na jednom místě.

Péče o ohrožené děti se bohužel dostává do zájmů veřejnosti a médií především v případech jejího selhání. Příkladem z poslední doby je zmizelá sedmiletá Valerie, jejíž babička, která byla dívčinou poručnicí, odešla letos v červenci od soudu s trestem osmi let za týrání, opuštění, za zanedbání výživy, ohrožování výchovy a za zpronevěru dávek, které žena na svěřenou dívku pobírala. Žena Valerii podle verdiktu soudu nejpozději před Vánocemi 2017 opustila a zanechala na nezjištěném místě. Předtím ji údajně rok a čtvrt týrala, stejně jako jejího bratra. Podle státní zástupkyně Ivy Brücklerové si žena k sobě vzala děti svého mrtvého syna pouze ze ziskuchtivosti a hrabivosti. „Díky štědrým sociálním dávkám se jí docela pěkně dařilo umořovat její četné exekuce,“ uvedla tehdy žalobkyně.

Odborníci případ komentovali jako naprosté selhání celého systému sociálně-právní ochrany dětí. Zaznívalo mimo jiné i to, že případ ukazuje to, že kontroly dětí jsou mnohdy pouze formální, a mnohdy kontrola ani děti nevidí. Experti zároveň poukazovali na velký tlak, aby děti co nejdříve odcházely do pěstounských rodin a neprodlužoval se pobyt dětí v ústavních zařízeních. Nebezpečí pro systém péče o děti vidí odborníci také v neprofesionálních zásazích z míst, která jsou nositeli politické odpovědnosti za zdravé fungování přirozeného prostředí pro děti, tj. rodiny a časté přijímání celoplošných řešení od stolu, lidmi s akademickým vzděláním, ale bez zkušeností ze skutečného života.

„Stát nesmí ztratit dítě z dohledu. Politiku péče o ohrožené děti musí určovat a garantovat stát, nikoliv nevládní organizace!“ říká senátorka Jitka Chalánková, která na půdě Senátu zorganizovala seminář, kterého se zúčastnili zástupci pěstounů, dětských center a dětských domovů, ale i opatrovnických soudů, psychologové a sociální pracovníci.  V Česku funguje nyní 27 dětských domovů a center pro děti do tří let a podle loňských plánů ministerstev práce a zdravotnictví by jich mělo zůstat sedm.

Snahám zrušit ústavní výchovu a ponechat pouze ochrannou výchovu v případě dětí páchajících trestnou činnost ředitel znojemského dětského centra Milan Špaček nerozumí. Je podle něj pravda, že ústavní výchova je nejzazší forma péče o děti a dospívající, kdy už opravdu není jiné možné řešení rodinné situace. Zároveň uznává, že v některých ústavech, ve kterých jsou děti a mladiství, kteří už ve svém životě spáchali nějaký trestný čin, je možnost, že se tyto děti od svých zkušenějších vrstevníků naučí, co ještě neumí a pokračují v trestné činnosti, a tak plynule přejdou do dospělosti a stávají se klienty nápravných zařízení pro dospělé. Řešení této situace je podle Špačka vždy komplikované a každé řešení je velmi složité a těžké a vždy je riziko, že se to nepodaří. „Nevím, jestli je ochranná výchova tím jediným správným řešením. Vždy záleží na zařízení, na jeho vedení a pracovnících, zda vytvoří pro své klienty takovou atmosféru, ve které děti získají vzdělání a výchovu, prostě naději do svého budoucího života,“ říká Špaček.

Podle Špačka by systém péče o ohrožené děti měl ctít základní zásady. Udělat maximum možného, aby děti mohly vyrůstat ve zdravé normální rodině, která jako jediná je schopná poskytnout dítěti bezpečí, výchovu a naplnit všechna práva a potřeby, které dítě má. Další způsoby jsou vždy snahou minimalizovat možná nebezpečí a škody. Je to úplné osvojení, tj. adopce a dlouhodobá pěstounská péče. Jiná řešení, jako pobyt v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, eventuelně krátkodobé pobyty v přechodné pěstounské péči, by měly být omezeny na co nejkratší dobu. To úplné poslední řešení je ústavní péče. Ale ani toto řešení, jak upozorňuje Špaček, nezbavuje orgány péče a ochrany dětí povinnosti stále usilovně hledat lepší a trvalé řešení situace, ve které se dítě octlo.

Ministerstvo práce a sociálních věcí chystá novelu zákona o ochraně dětí.  Ta mimo jiné obsahuje zvýšení odměny přechodných pěstounů. Chce také více přispívat na provoz klokánků a podobných zařízení.  Odměna pěstouna na přechodnou dobu činí 20.000 korun hrubého měsíčně. Podle jedné z verzí by se mohla zvýšit na 30.000 korun. U přechodných pěstounů má dítě zůstat nejvýš rok, do té doby by se měla jeho situace vyřešit a mělo by se dostat domů, k dlouhodobým pěstounům, nebo adoptivním rodičům. Podle údajů ministerstva práce bylo na konci loňska u přechodných pěstounů 792 chlapců a děvčat. U dlouhodobých pěstounů pak žilo 11.529 dětí. O téměř tři čtvrtiny z nich se starali příbuzní, o víc než čtvrtinu pak cizí lidé.

Odměna pro dlouhodobého pěstouna za péči o jedno dítě činí podle webu resortu 12.000 korun měsíčně, o dvě děti 18.000 korun, nejméně o tři děti či vážně postižené dítě pak 30.000 korun měsíčně. Vyplácejí se i příspěvky na potřeby dítěte a další dávky. Státní příspěvek na pobyt dětí v klokánku a podobných domovech by se mohl zvednout z 22.800 na 30.000 korun měsíčně. Zařízením během roku dosavadní dotace nestačí a ministerstvo jim musí vyplácet mimořádné dotace.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud