Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Když prohřešky přebíjejí pozitiva. S pověstí evropských fondů má nově pomoct Transparency International

Když prohřešky přebíjejí pozitiva. S pověstí evropských fondů má nově pomoct Transparency International

Fondy EU se v České republice netěší pozitivní pověsti. I přesto, že díky nim vznikla řada zajímavých a prospěšných projektů, jsou spojené s podvody a korupcí. Teď se má jejich obraz změnit, zatím se tak děje v pilotním fázi.

Přinášejí změnu k lepšímu, přesto mají fondy v České republice špatnou pověst, které se jen obtížně zbavují. Peníze z nich podpořily desítky tisíc projektů, které zlepšily život konkrétních obyvatel: Jejich město či vesnici lépe spojily s okolím, vznikla díky nim kanalizace, nová pracovní místa nebo zábrany proti povodním. To ale zastírají především odhalené případy podvodů s dotacemi a korupce, které v minulých letech zásobovaly stránky novin a které se nevyhnuly ani vysoce postaveným politikům.

Negativní nálepka může být přitom značně nebezpečná. „Kvůli jednotlivým pochybením nelze odsuzovat celou, pro náš stát klíčovou, oblast,“ upozorňuje Irena Dufková z protikorupční organizace Transparency International. V minulém období 2007-2013 mohlo Česko z fondů EU získat zhruba 700 miliard korun (pro úplnost dodejme, že přibližně pět procent zůstalo nevyužitých) a v současné „sedmiletce“ je pro něj v unijním rozpočtu vyčleněno až 648 miliard korun (včetně tzv. výkonnostní rezervy, na kterou si může stát sáhnout, pokud splní všechny předem dané podmínky).

Čerpání evropských peněz v ČR v říjnu 2016
Zájemci o evropské dotace v České republice mohou v současné době žádat o 65 % z celkové částky na programové období 2014-2020, která činí zhruba 648 miliard korun. Jednotlivá ministerstva již vyhlásila 381 výzev za 422 miliard korun. Smluvně zajištěno mělo Česko ke konci letošního října 9,5 % evropských peněz. Jde o přibližně 58,1 miliardy korun. (Zdroj: ČTK)

Nelichotivá image fondů způsobuje mimo jiné to, že přínosné projekty často zůstávají v šuplíku a o podporu se neucházejí. „Možní žadatelé mohou mít výborné nápady, ale nechají se odradit špatnou pověstí fondů nebo složitostí celého procesu, a nakonec do toho nejdou,“ myslí si Dufková.

Ze špatné image využívání unijních peněz podle ní nemají radost ani lidé v tzv. řídících orgánech, kteří mají na starosti administrativu spojenou například se schvalováním projektů v jednotlivých operačních programech. „Není to vůči nim fér. Tito lidé mají pocit, že jsou pod neustálým tlakem a dozorem, a práce v takovém prostředí není motivující,“ uvedla Dufková. Navíc to může odrazovat budoucí pracovníky a odborníky, kteří by chtěli v oblasti fondů pracovat, dodala.

Neopakovat vyčítané chyby

Kvůli odhaleným případům korupce a podvodů v dotacích a také nedostatkům v auditech Bruselu bylo České republice v minulosti na čas pozastaveno proplácení již schválených projektů. Instituce kritizovaly nastavení kontrolního a auditního systému a také nestabilní personální politiku na klíčových postech souvisejících s čerpáním na relevantních ministerstvech. Poté, co vláda přijala krizová opatření, Evropská komise tok peněz do Česka obnovila. Nové sedmileté období se i proto stalo příležitostí, jak vyčítané chyby znovu neopakovat.

„Už před několika lety jsme si v přijatém plánu řekli, co jsou slabá místa s potenciálem pro korupční jednání a co je potřeba udělat proto, abychom je omezili,“ říká k tomu náměstkyně ministryně pro místní rozvoj Olga Letáčková.

Transparency International v tomto ohledu hodnotí pozitivně například menší počet operačních programů a zavedení jednotných pravidel, snížení politického vlivu při kontrolách nebo lepší a rychlejší komunikaci mezi úřady a příjemci dotací. Zapracovat by se naopak mělo ještě více na komunikaci s veřejností a také v oblasti veřejného zadávaní, které zůstává i nadále „jednou z nejcitlivějších oblastí“.

Pomoct by měla i spolupráce se zmiňovanou organizací, která se nachází v pilotní fázi a zaměřuje se na kontrolu zatím jednoho vybraného projektu (v případě ČR jde o projekt ke vzniku a provozu informačnímu systému MS2014). V budoucnu je však pravděpodobné, že se kontroly rozšíří do všech operačních programů a v problematických oblastech se mohou stát i povinnými, vysvětlila INFO.CZ náměstkyně Letáčková.

Spolu s Českou republikou se projektu, který zastřešuje Evropská komise a který funguje již od devadesátých let minulého století, účastní dalších 11 zemí, převážně ze střední a východní Evropy doplněné ještě o Portugalsko, Itálii a Řecko, tedy země, které měly nebo mají z nejrůznějších důvodů potíže s čerpáním evropských prostředků. „Není to tak, že by Evropská komise vybrala státy, které mají problémy s fondy EU. Země, které měly zájem se zapojit, se přihlásily samy,“ dodala k tomu Letáčková.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1