Komunisty jsme měli zakázat. Jdeme po cestě k demokracii, ale ještě tam nejsme

Aneta Černá

Jsou Češi dnes tam, kde si přáli být po pádu železné opony? Politici po 17. listopadu 1989 slibovali, že do několika let doženeme Rakousko a přeměníme se v plnohodnotnou demokratickou zemi. Pět osobností pro INFO.CZ hodnotí, co se povedlo a v čem mají Češi ještě rezervy. Vzácně se ovšem shodují - nezakázat komunistickou stranu a nepotrestat viníky rudých zvěrstev byla chyba.

Zdena Mašínová, bývalá politická vězeňkyně, dcera odbojáře Josefa Mašína a sestra bratrů Mašínových

Kde jste byla a jak jste se dozvěděla o protestech 17. listopadu 1989?

Byla jsem tehdy v Praze a s manželem jsme chodili na různé manifestace. A na jedné z nich jsem zaslechla Grebeníčka mladšího, který vykřikoval My máme času dost. A už je to tady, už jsou zpátky.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Já jsem tušila, že když bude komunistická strana dál existovat, bude to mít dalekosáhlé následky. Tato zločinecká organizace měla být postavena mimo zákon. A už tenkrát jsme tušili, že to není dobře, protože tam, kde byl zločin, měl být trest. A nikdo z těch, kdo tady pomáhali upevňovat totalitu, nebyl potrestán, přechod byl skutečně sametový. S tím jsem od začátku nesouhlasila. Z dnešního vývoje mám proto velké obavy.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Já doufám, že se ozvou mladé generace. Ty musí, jde přece o ně. Musí konečně dát najevo svůj názor a požadavky. Není přece možné, aby v čele země ve střední Evropě byli lidé jako pan Zeman nebo pan Babiš. To je přece provokace. Pokud má bývalý spolupracovník StB funkci premiéra, tak co může další generace čekat? Vždyť to, co dělá se svými dětmi… to bylo typické i pro komunisty, ti taky zavírali nepohodlné lidi do blázince. Podle mě by už ulice měly být dávno plné.

Mikuláš Kroupa, ředitel a zakladatel Post Bellum, novinář

Kde jste byl a jak jste se dozvěděl o protestech 17. listopadu 1989?

Bylo mi čtrnáct let. Na Národní jsme byli s mámou a čtyřmi bratry, ani si nepamatuji, jestli tam byla s námi nejmladší sestra Majda, možná v kočárku. Táta byl po operaci, takže s námi nemohl. Ještě před tím, než průvod pohotovostní pluk s obušky sevřel do kleští, podařilo se nám utéct do Ostrovní ulice, kde bydlela teta. Pamatuji si z toho podvečera, jak sedím u tety u nové hračky, u počítače značky Commodore, a bratranci mi ukazují, co všechno se s tím dá dělat. Mnohem živější vzpomínku na protesty mám z demonstrace z 10. prosince 1988 ze Škroupova náměstí. S Jankem (poznámka: investigativní novinář Janek Kroupa) jsme tam drželi transparent „Svobodu politickým vězňům“. Existuje z toho fotografie.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Pamatuji si nádhernou atmosféru sametové revoluce. Všichni se k sobě chovali, jako bychom byli blízcí přátelé, ohleduplně, laskavě. Vrací se mi z té doby jeden obraz. Je z bohoslužby v katedrále, kde měl nádhernou řeč kardinál Tomášek o lásce ke svobodě, věrnosti, o oběti, o tom, že církev stojí na straně utlačovaných, na straně všech lidí dobré vůle a je tu i pro ty, kteří hledají a zpytují svědomí. Lidé stáli i před katedrálou, protože se nevešli dovnitř. A na Hradčanském náměstí jsme pak před arcibiskupským palácem, z balkonu nám Tomášek kynul, a my dojatě zpívali „Slunce ať svítí, kde jsi ty!“ To je nezapomenutelné. Milovali jsme Ameriku, Sovětským svazem jsme pohrdali. Socialismus, marxismus, komunismus všechny tyhle loupežnické ideologie v těch dnech vzájemné blízkosti, pod obrovským náporem touhy žít si svůj život po svém, zhynuly, jakoby definitivně prohrály. Z étosu Sametové revoluce mnoho nezbylo.

Ale mnoho z toho zůstává. Jsme každý zodpovědný za svůj život. Jsme svobodní. Nikdo nás necenzuruje, můžeme svobodně bojovat za své přesvědčení. Svobodně tvořit, podnikat, spolkařit, cestovat, o něco dobrého usilovat, kandidovat. Je odporné, že politici liknavým přístupem dovolili exekuční mafii zbídačit statisíce lidí. Je těžké se dovolat spravedlnosti, když soudy rozhodují v horizontu mnoha let. Stydím se, jak se chováme ke svým evropským spojencům a nadbíháme diktátorským režimům v Číně a Rusku. Zcela jsme vytěsnili občanské vzdělávání, vzdělávání k demokracii běžné v Německu, Francii, Velké Británii a dalších zemích Evropy. Není divu, že vliv získávají neonacistické, xenofobní, antievropské proudy. Chybí moudří politikové. Převažují pragmatici, bývalý komunisté, estébáci a bezcharakterní vypočítaví podrazáci.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Jeden známý herec, milovník bojových umění, bývalý policista, majitel takřka opancéřovaného vozu Land Roveru, s ústy plnými vlastenectví, v diskuzi o tom, co by dělal, kdyby nás třeba napadlo Rusko, prohlásil, že by sbalil rodinu, ujel někam do africké pouště se svým skvělým vozem připraveným na cokoliv. Ostatní jsou mu u pr…ele. Promiňte ten výraz. Všichni přikyvovali. Představoval jsem si, co by mu na to asi řekl třeba generál Tomáš Sedláček, který nasazoval svůj život za 2. sv. války, po válce ho komunisté zavřeli na devět let do lágru. Ale. Také se mi vybavuje rozhovor s nejlepším českým karatistou, kterého se ptali, co by dělal, kdyby ho někdo přepadl. Říkal, že by utekl. Redaktor se zeptal jinak. A co kdybyste tam měl kamarády? Karatista odpověděl, že by jim zavelel, aby utekli a utíkal by taky. Redaktorovi to nedalo a zeptal se: „A kdybyste nemohl utéci a měl byste tam rodinu, tak to byste taky utíkal?“ A on na to: „Ne. Rval bych se jako lev!!!“ Myslím, že tohle jsou Češi. Brbláme, po hospodách vykládáme, jak je svět v hajzlu. Ale když na to přijde, rveme se jako lvi. Jenomže i lva můžete dostat do klece. Chytí se do pasti. Sám vlastní neobezřetností přijde o svobodu. Zatím jsme svobodní lvi.

sinfin.digital