Články odjinud

Komunisty jsme měli zakázat. Jdeme po cestě k demokracii, ale ještě tam nejsme

Komunisty jsme měli zakázat. Jdeme po cestě k demokracii, ale ještě tam nejsme

Jsou Češi dnes tam, kde si přáli být po pádu železné opony? Politici po 17. listopadu 1989 slibovali, že do několika let doženeme Rakousko a přeměníme se v plnohodnotnou demokratickou zemi. Pět osobností pro INFO.CZ hodnotí, co se povedlo a v čem mají Češi ještě rezervy. Vzácně se ovšem shodují - nezakázat komunistickou stranu a nepotrestat viníky rudých zvěrstev byla chyba.

Zdena Mašínová, bývalá politická vězeňkyně, dcera odbojáře Josefa Mašína a sestra bratrů Mašínových

Kde jste byla a jak jste se dozvěděla o protestech 17. listopadu 1989?

Byla jsem tehdy v Praze a s manželem jsme chodili na různé manifestace. A na jedné z nich jsem zaslechla Grebeníčka mladšího, který vykřikoval My máme času dost. A už je to tady, už jsou zpátky.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Já jsem tušila, že když bude komunistická strana dál existovat, bude to mít dalekosáhlé následky. Tato zločinecká organizace měla být postavena mimo zákon. A už tenkrát jsme tušili, že to není dobře, protože tam, kde byl zločin, měl být trest. A nikdo z těch, kdo tady pomáhali upevňovat totalitu, nebyl potrestán, přechod byl skutečně sametový. S tím jsem od začátku nesouhlasila. Z dnešního vývoje mám proto velké obavy.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Já doufám, že se ozvou mladé generace. Ty musí, jde přece o ně. Musí konečně dát najevo svůj názor a požadavky. Není přece možné, aby v čele země ve střední Evropě byli lidé jako pan Zeman nebo pan Babiš. To je přece provokace. Pokud má bývalý spolupracovník StB funkci premiéra, tak co může další generace čekat? Vždyť to, co dělá se svými dětmi… to bylo typické i pro komunisty, ti taky zavírali nepohodlné lidi do blázince. Podle mě by už ulice měly být dávno plné.

Mikuláš Kroupa, ředitel a zakladatel Post Bellum, novinář

Kde jste byl a jak jste se dozvěděl o protestech 17. listopadu 1989?

Bylo mi čtrnáct let. Na Národní jsme byli s mámou a čtyřmi bratry, ani si nepamatuji, jestli tam byla s námi nejmladší sestra Majda, možná v kočárku. Táta byl po operaci, takže s námi nemohl. Ještě před tím, než průvod pohotovostní pluk s obušky sevřel do kleští, podařilo se nám utéct do Ostrovní ulice, kde bydlela teta. Pamatuji si z toho podvečera, jak sedím u tety u nové hračky, u počítače značky Commodore, a bratranci mi ukazují, co všechno se s tím dá dělat. Mnohem živější vzpomínku na protesty mám z demonstrace z 10. prosince 1988 ze Škroupova náměstí. S Jankem (poznámka: investigativní novinář Janek Kroupa) jsme tam drželi transparent „Svobodu politickým vězňům“. Existuje z toho fotografie.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Pamatuji si nádhernou atmosféru sametové revoluce. Všichni se k sobě chovali, jako bychom byli blízcí přátelé, ohleduplně, laskavě. Vrací se mi z té doby jeden obraz. Je z bohoslužby v katedrále, kde měl nádhernou řeč kardinál Tomášek o lásce ke svobodě, věrnosti, o oběti, o tom, že církev stojí na straně utlačovaných, na straně všech lidí dobré vůle a je tu i pro ty, kteří hledají a zpytují svědomí. Lidé stáli i před katedrálou, protože se nevešli dovnitř. A na Hradčanském náměstí jsme pak před arcibiskupským palácem, z balkonu nám Tomášek kynul, a my dojatě zpívali „Slunce ať svítí, kde jsi ty!“ To je nezapomenutelné. Milovali jsme Ameriku, Sovětským svazem jsme pohrdali. Socialismus, marxismus, komunismus všechny tyhle loupežnické ideologie v těch dnech vzájemné blízkosti, pod obrovským náporem touhy žít si svůj život po svém, zhynuly, jakoby definitivně prohrály. Z étosu Sametové revoluce mnoho nezbylo.

Ale mnoho z toho zůstává. Jsme každý zodpovědný za svůj život. Jsme svobodní. Nikdo nás necenzuruje, můžeme svobodně bojovat za své přesvědčení. Svobodně tvořit, podnikat, spolkařit, cestovat, o něco dobrého usilovat, kandidovat. Je odporné, že politici liknavým přístupem dovolili exekuční mafii zbídačit statisíce lidí. Je těžké se dovolat spravedlnosti, když soudy rozhodují v horizontu mnoha let. Stydím se, jak se chováme ke svým evropským spojencům a nadbíháme diktátorským režimům v Číně a Rusku. Zcela jsme vytěsnili občanské vzdělávání, vzdělávání k demokracii běžné v Německu, Francii, Velké Británii a dalších zemích Evropy. Není divu, že vliv získávají neonacistické, xenofobní, antievropské proudy. Chybí moudří politikové. Převažují pragmatici, bývalý komunisté, estébáci a bezcharakterní vypočítaví podrazáci.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Jeden známý herec, milovník bojových umění, bývalý policista, majitel takřka opancéřovaného vozu Land Roveru, s ústy plnými vlastenectví, v diskuzi o tom, co by dělal, kdyby nás třeba napadlo Rusko, prohlásil, že by sbalil rodinu, ujel někam do africké pouště se svým skvělým vozem připraveným na cokoliv. Ostatní jsou mu u pr…ele. Promiňte ten výraz. Všichni přikyvovali. Představoval jsem si, co by mu na to asi řekl třeba generál Tomáš Sedláček, který nasazoval svůj život za 2. sv. války, po válce ho komunisté zavřeli na devět let do lágru. Ale. Také se mi vybavuje rozhovor s nejlepším českým karatistou, kterého se ptali, co by dělal, kdyby ho někdo přepadl. Říkal, že by utekl. Redaktor se zeptal jinak. A co kdybyste tam měl kamarády? Karatista odpověděl, že by jim zavelel, aby utekli a utíkal by taky. Redaktorovi to nedalo a zeptal se: „A kdybyste nemohl utéci a měl byste tam rodinu, tak to byste taky utíkal?“ A on na to: „Ne. Rval bych se jako lev!!!“ Myslím, že tohle jsou Češi. Brbláme, po hospodách vykládáme, jak je svět v hajzlu. Ale když na to přijde, rveme se jako lvi. Jenomže i lva můžete dostat do klece. Chytí se do pasti. Sám vlastní neobezřetností přijde o svobodu. Zatím jsme svobodní lvi.

Gabriela Havlůjová, historička a předsedkyně Spolku pro zachování odkazu českého odboje

Kde jste byla a jak jste se dozvěděla o protestech 17. listopadu 1989?

Tenkrát mi byly 4 roky, ale rodiče mi vyprávěli, že v rámci rodiny byla obava, aby se neopakovaly události z roku 1968, a tak mě a mladší sestru odvezli raději k Mělníku, na vesnici k babičce s dědou. 

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Čím déle se profesně věnuji historii, tím více jsem pokornější v soudech a názorech na tehdejší dobu a její důsledky. Samozřejmě bych měla chuť říct, že tenkrát byla atmosféra na to se definitivně odtrhnout od minulého režimu a zejména vazeb, které fungovaly například mezi vysoce postavenými lidmi. Byla to doba, kdy se domnívám, že prezident Václav Havel mohl například zrušit komunistickou stranu. Pravdou je, že by vznikla určitě jiná platforma, kde by lidé spojeni s minulým režimem byli aktivní, a přesto by se nepodařilo společnost transformovat. Avšak jsem historička, nikoliv soudce. Bohužel i po 29 letech se domnívám, že k transformaci společnosti stále nedošlo. Naopak, opět jsou posty obsazované lidmi bez svědomí, velice aktivními v rámci například bezpečnostních složek před rokem 1989, a to je plivnutí do tváře nejenom pro aktivisty z roku 1989, ale zejména pro ty politické vězně z 50. let, které komunisti zavírali do lágrů a vězení. Je velice smutné, že se toho dožívají právě oni.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Mám radost, když se zejména v Praze svolávají demonstrace, například Milion chvilek pro demokracii, kde se sejdou tisíce lidí, kterým není lhostejná situace v Česku. Bylo by skvělé, kdyby tito lidé kromě aktivní účasti na demonstracích byli aktivní i mimo tato výjimečná setkání. A i vlastním přičiněním dávali pravdě její váhu.

Jiří Padevět, badatel a spisovatel

Kde jste byl a jak jste se dozvěděl o protestech 17. listopadu 1989?

Vzhledem k tomu, že jsem právě plnil „nejčestnější povinnost mladého muže“ v uniformě Československé lidové armády, došlo mi, že se něco děje až ve chvíli, kdy byl ze společenské místnosti odnesen televizor. Až zpětně mi došlo, že pokud by Ústřední výbor KSČ vyslyšel nápady některých vysokých komunistických důstojníků na vyslání tanků a armády do ulic, nejspíše bych dezertoval. Události dolehly do kasáren se zpožděním, ale když začalo být jasno, i důstojníci se začali chovat vlídněji. Kromě jednoho, který prohlásil, že pokud bude zvolen Václav Havel prezidentem, raději si pověsí do kanceláře portrét Hitlera. Naštěstí za pár týdnů odešel do důchodu.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Hodnotím ji rozhodně kladně, byla to první velká pozitivní společenská změna od roku 1918, která nás potkala. Otázka je, zda tehdejší představy měly, alespoň u řady spoluobčanů, něco společného s tím, jak skutečný život v demokracii funguje. Přesto, že demokracii budujeme na čtyřiceti letech komunistického močálu, devastace průmyslu, přírody i lidských vztahů, jsme ušli pořádný kus cesty. Nevím, co přesně jsme nestihli, ale rozhodně nás čeká ještě spousta práce, pokud tedy trvá, a já věřím, že trvá, většinový souhlas společnosti s životem v liberální demokracii západního typu. Vlastně jsme možná nestihli některé spoluobčany přesvědčit, že jednoduchá řešení společenských a politických problémů neexistují.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Myslím, že ano, jenom si nejsem jist, zda budou ochotní a schopní poznat, jestli už je to potřeba.

Jitka Neradová, badatelka a spisovatelka

Kde jste byla a jak jste se dozvěděla o protestech 17. listopadu 1989?

Ten den jsme po obědě odjeli s přáteli na víkend na chalupu, kde jsme bujaře pobývali až do neděle. Teprve po návratu domů jsme zjistili, že se něco děje. Něco jsme se dozvěděli od kamarádů a něco z Hlasu Ameriky a něco málo i z našich tehdy dostupných veřejných sdělovacích prostředků. Revoluce tedy pro mě začala až 19. listopadu, na Národní jsem bohužel nebyla. Ale do demonstrací jsem se vzápětí s nadšením mládí zapojila.

Jak zpětně hodnotíte sametovou revoluci? Respektive, co se Čechům za těch 29 let z tehdejších představ povedlo a co jsme ještě nestihli?

Moje vzpomínka na ty listopadové dny je vzpomínkou na velkou euforii, úžas, nadšení, vlídnost, souznění a pochopení toho, co je to vlastně revoluce. Zpětně už takovou euforii necítím, byť jsem za tu změnu nesmírně ráda. Ale trápí mě staré struktury zpátky na výsluní, to se tedy opravdu nepovedlo. Povedly se svobodné volby, ale nepovedlo se přesvědčit lidi, že k nim mají chodit. Lidové noviny do každé rodiny, jedno z revolučních hesel, má dnes úplně nulový význam. Rozhodně to není výraz svobody, ale naopak, řekněme nesvobody, když nechci použít slovo cenzura. A u cenzury zůstávám, ta se nám vrátila, byť v trochu jiné podobě, ale je tu a je všudypřítomná.

Podařilo se vybudovat sebevědomí, jsme rozhodně sebevědomější než tehdy. Můžeme cestovat, učit se jazyky. Výrazně se zlepšila péče o handicapované lidi, to se nám povedlo. Nepovedlo se změnit myšlení, stále ještě si neumíme vážit svobody, nemáme zažito, že za svobodu je třeba bojovat. Nestihli jsme skoncovat s komunisty, nepovedlo se zabojovat se závistí a s korupcí. Nestihli jsme vychovat elity, hodné toho slova. Zmizely fronty v obchodech, to je pozitivní, máme z čeho vybírat. Negativem je fakt, že se naopak stáváme obětmi konzumu. Povedlo se zlidštit české školství, nepovedlo se ho zreformovat. Abych to zkrátila, povedlo se hodně věcí, ale stále nás čeká ještě hodně dlouhá cesta, než úplně vymýtíme totalitní myšlení z kolektivního povědomí. Ale je dobře, že po té cestě jdeme.

Byli by podle Vás i dnes lidé ochotní a schopní se vzedmout a protestovat, když bude potřeba?

Zda by se lidé dneska zvedli a byli ochotni protestovat, je pro mě dost těžká otázka. Jednu dobu jsem si myslela, že asi ne, ale dnes o tom už nejsem přesvědčena, ba naopak, takže si myslím, že ano, byli. Asi všechno, i revoluce, má svůj čas, a pokud nastane, lidé i dnes budou schopni a ochotni vyjít do ulic a protestovat a bojovat za svá práva.

  

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud