Kovář: Dny, kdy se stříhaly dráty aneb vzpomínka na Vánoce, které přinesly skutečnou svobodu | info.cz

Články odjinud

Kovář: Dny, kdy se stříhaly dráty aneb vzpomínka na Vánoce, které přinesly skutečnou svobodu

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V těchto týdnech si připomínáme rovných třicet let od doby, kdy někdejší Československo po dlouhých časech více či méně tuhé totality vykročilo ke svobodě. Všechny bitvy s hroutícím se komunistickým režimem ještě nebyly dohrány, prodemokratické, prozápadní směřování státu již ale bylo nezvratné. V evropském kontextu se ČSSR symbolicky poprvé svobodně nadechlo 17. a poté 23. prosince 1989, kdy jeho ministr zahraničních věcí společně s ministrem zahraničí Rakouska, respektive Západního Německa přestřihl na hranicích dráty, bránící pohybu obyvatel mezi oběma zeměmi. Symbolický význam tohoto aktu převýšilo snad jen zvolení Václava Havla prezidentem republiky na konci roku.

K prvnímu historickému stříhání drátů došlo již zmíněného 17. prosince poblíž dolnorakouského městečka Laa an der Thaya a jeho aktéry byli dlouholetý disident, nyní ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho rakouský protějšek Alois Mock. Krátce poté, pouhý den před Štědrým dnem, si Dienstbier tento akt zopakoval, tentokrát se svým německým kolegou Hansem-Dietrichem Genscherem mezi Rozvadovem a Waidhausem. Televize, rozhlas i další média byly u toho, a proto záběry na oba politiky a jejich doprovod, o četných přihlížejících nemluvě, obletěly bez přehánění celý svět, stejně jako rozhovory s dojatými hlavními aktéry.

Text, který dnes píšu, je nutně osobní víc než většina jiných, jež jsem pro INFO.CZ v letošním roce napsal. Pamatuji se totiž na ty dny, jako by to bylo včera. Svým způsobem pro mě, a jistě nejen pro mě, byly důležitější nežli památné dny po sedmnáctém listopadu v Praze. Právě dráty na hranicích totiž představovaly obludný symbol uzavřenosti, uzamčenosti naší země před světem, dokonce i před některými sousedními státy; smutné vězení, ve které vládnoucí komunisti proměnili Masarykovu a poté Benešovu republiku, podobně jako v okolních zemích, kde vládli, a podobně jako v případě Berlínské zdi.

Dodnes si vzpomínám na vztek a na zoufalou bezmoc, jakou jsem se svými přáteli cítil, kdykoli jsme se v osmdesátých letech při toulkách milovanou jižní Moravou, nejčastěji podél řeky Dyje, blížili k hranicím, před nimiž nás nekompromisně zastavily všudypřítomné varovné cedule a mrazivá vzpomínka na ty, kteří zde zemřeli, jedno zda roztrháni speciálně vycvičenými psy či kulkami ostražitých příslušníků pohraniční stráže sloužících socialistické vlasti, jak slavně přísahali. Svobodný svět, Západ, jak jsme tehdy říkali, byl tak blízko, doslova na dosah ruky, a přece tak strašlivě daleko…

Čekali jsme na ono „stříhání“ s pochopitelnou netrpělivostí a s napětím, i když jsme věděli, že nemůže nepřijít. Komunismus se postupně a neodvratně hroutil v celé střední a jihovýchodní Evropě a vedoucí představitel Sovětského svazu, Michail Sergejevič Gorbačov, nechával věcem k úděsu moskevských satrapů v jednotlivých satelitech volnou ruku. Polsko mělo nekomunistickou vládu již „dávno“ a dráty na maďarsko-rakouských hranicích přestihli ministři zahraničních věcí obou zemí – Gyula Horn a již uvedený Alois Mock – už na konci června toho roku. Vzpomínka na, řečeno s Karlem Krylem „Branibory v Čechách“, kteří v Praze odstavili svá bizarní vozítka a prchali houfně na západoněmeckou ambasádu, jsme dosud viděli živě před očima…

Když ale Jiří Dienstbier s velikými nůžkami v rukou přikročil k drátěnému plotu oddělujícímu svobodné Rakousko od komunistického Československa a poté jej společně s Mockem přestřihl, měli jsme, proč to neříct, u televizní obrazovky i tak slzy v očích; o necelý týden později, tentokrát na hranicích s Bavorskem, to bylo stejně dojemné a stejně neuvěřitelné, všemu tomu, co se dělo kolem nás navzdory. Život v nesvobodě skončil, ten nový, svobodný, právě začínal.

V těchto dnech uplynulo od bez přehánění památných chvil, o nichž – snad s větším patosem, než je nezbytně nutné, ale co už s tím – píšu, třicet let. Třicet let, jež jsme prožili v demokratické zemi, přirozeně se všemi představitelnými i původně nepředstavitelnými průvodními jevy, které k transformaci, jíž jsme si spolu s ní prošli, patří. Nejednou jsme byli rozčarovaní a více či méně zklamaní z toho, jak nám někdy blíže neurčení a někdy konkrétně pojmenovaní „oni“ ukradli „naši“ sametovou revoluci, nikdy bychom se nicméně – alespoň většina z nás – nechtěli vrátit do časů „za oponou“, „za dráty“ nebo „za zdí“. Je-li mi čas od času z některých věcí v naší republice tak říkajíc „ouvej“, vzpomenu si naše toulky jižní Moravou a na zadrátovanou hranicí v „osmdesátkách“, nekonečně vzdálených v čase, a hned je mi na světě líp.

Bizarnost někdejší doby a našeho někdejšího vězení si nezřídka připomenu i tehdy, když sedím za volantem svého auta, jedno zda v něm jsem sám, anebo s rodinou, a blížím(e) se ke státní hranici, na jih či na západ od Prahy. Ne vždycky, ale občas, nedokážu říct proč, se mi v té chvíli při pohledu na bývalé budovy celní služby a pohraniční policie sevře žaludek, než si uvědomím, že mě nečeká žádná ponižující kontrola, žádné přehrabování oblečení včetně spodního prádla v kufru, o případné osobní prohlídce nemluvě, že neskončím u výslechu kvůli pár nenahlášeným dolarům v peněžence, že zkrátka přejíždím z jedné svobodné země do druhé a že se mi nic vážného nemůže stát.

Zatímco moji vrstevníci i lidé o něco málo mladší, než jsem já, velmi dobře vědí, o čem mluvím, protože jim jsou moje pocity vlastní, mladá generace to příliš či skoro vůbec nechápe a (přinejlepším) shovívavě se tomu směje. V zásadě je to tak dobře. Ano, jsem opravdu přesvědčený, že je dobře, když mladí lidé vyrůstají bez svazující zátěže minulosti.

Na druhou stranu je nejspíš pravda, že kdyby měli alespoň část našich nesdělitelných zkušeností, možná by méně snadno podléhali moderním „krysařům“, kteří je vedou do nesmiřitelného boje za ideální rovnostářskou společnost – ve které si budou všichni rovni tak jako nikdy předtím a ve které se jim bude dostávat všeho podle jejich potřeb, aniž by po sobě zanechali sebemenší uhlíkovou stopu, až se jim jednou podaří zamést se starým zkaženým kapitalismem a samozřejmě s těmi, kteří mají za to, že je to, všem jeho chybám navzdory, ten nejlepší společenský systém, jaký kdy lidstvo poznalo.

Možná, že kdyby dnešní mladí pamatovali, jak se v rádoby rovnostářském „lidském ráji“ zvaném tehdy socialismus (ať už s lidskou tváří či bez něj) nebo komunismus reálně žilo, uvažovali by jinak a byli by ke všem vizionářům, lákajícím je za vidinou „světlých zítřků“, kritičtější. Možná ano, ale možná že ne, možná si i oni budou muset prožít natvrdo „svoje“, aby pochopili nevyhnutelné.

To už jsem ale někde jinde, to už je téma na úplně jiný text, pro úplně jinou dobu, než jakou je ta dnešní, adventně a sentimentálně předvánoční. Na závěr bych proto raději ještě jednou poděkoval Jiřímu Dienstbierovi, Aloisi Mockovi a Hansi-Dietrichu Genscherovi, třem dnes již mrtvým politikům, symbolům doby, kteří před třiceti lety přestřihli ostnaté dráty oddělující Československo od svobodného světa, a dali nám tak ten nejhezčí možný dárek pod stromeček. Dárek, na který nejde ani po třiceti letech zapomenout.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud