Lesk a bída českého para sportu. Podmínky pro reprezentaci jsou tristní, za světem zaostáváme | info.cz

Články odjinud

Lesk a bída českého para sportu. Podmínky pro reprezentaci jsou tristní, za světem zaostáváme

Bojují se soupeři, s vyčerpáním i s limity vlastního těla, přesto jejich handicap často není tou největší překážkou. Pro vrcholové české para sportovce jsou to podmínky, které v českém para sportu panují. Podmínky, které se namísto řešení dlouhodobě zametají pod koberec.

Ranní budíček, cesta do práce ještě za tmy, potom trénink. Až pozdě v noci přejezd domů, za rodinou, za synem, který snad ještě nespí. Tak vypadá rutina Jiřího Suchánka, tělesně handicapovaného stolního tenisty. „Reprezentace, k tomu několik prací, rodina, starost o dům. Už je to na hraně,“ přiznává sportovec bez obalu.

To, co by nezvládla většina fyzicky zdravých lidí, Suchánek pravidelně absolvuje s vážným handicapem. Už dvacet let je po autonehodě na invalidním vozíku. Když zjistil, že nikdy nebude chodit, propadnul alkoholu. Pil asi rok, skončil ve chvíli, kdy objevil stolní tenis, živel, který ho vrátil zpět do života. A ve kterém nyní reprezentuje Česko tak, že z poslední paralympiády přivezl bronz.

Po dvou týdnech domlouvání našeho setkání spolu nakonec hovoříme po telefonu, Jiří Suchánek je právě na cestě do práce. Celkem má tři zaměstnání: pracuje ve firmě, která vyrábí mechanické invalidní vozíky, ale dojíždí i do Hamzovy léčebny Luže a působí i v projektu „Trojlístek mobility“. Jeho plán na dnešní den? „Přes den v Liberci trénovat, večer domů a ráno jdu zase do práce. Jo, je to hodně náročný.“

Suchánek situaci, kdy jako medailista z paralympiády potřebuje tři různá zaměstnání, aby mohl reprezentovat svou zemi, považuje za absurdní; na rodinu, malého syna, mu zbývá čas až po pracích a tréninku. „Tak se vrcholový sport – byť handicapovaných závodníků – nedělá. Ve světě už se moc nevidí, že by para reprezentanti běžně chodili do zaměstnání,“ říká stolní tenista.

Přestože Suchánek a jeho život – a bronzová medaile z paralympiády z Ria – píší charismatický příběh o síle lidské vůle a o tom, jak pro splnění paralympijského snu dokáže jít člověk daleko za hranice své vědomé komfortní zóny, z čistě pragmatického pohledu jde o zbytečné komplikace, které v Česku brzdí rozvoj sportu handicapovaných.

Pětinásobný medailista z paralympiád, tělesně handicapovaný plavec a výrazný kritik vedení Českého paralympijského výboru (ČPV) Jan Povýšil za nepříznivou situací paralympioniků vidí neschopnost výboru. „O důstojnosti podmínek pro reprezentanty bych moc nemluvil,“ říká pro INFO.CZ. Jako jeden z ústředních problémů vnímá, že v celém odvětví chybí peníze. „Pokud ale nemáte kvalitní projekt, nemáte ani co prosazovat. A v 21. století už ani v Česku nestačí jen přijít s nataženou rukou a říct ‚dejte nám peníze a my vám pak někdy ukážeme na co',“ říká.

Podle tělesně handicapovaného plavce je mimo jiné zapotřebí, aby výbor začal lépe pracovat se sponzory. „Paralympijský sport nabízí jedinečnou věc, kterou u většiny sportů nenajdete. Obrovské osobní příběhy sportovců. To je to, po čem dneska volají jak sponzoři, tak partneři. Jenže my to neumíme uchopit a nabídnout.“ Nejde ale jen o peníze. Podle para sportovců chybí i další podpora, profesionalizace a zázemí. To se promítá v současné situaci, kdy český para sport za světem zaostává a nikdo s tím pořádně nic nedělá.

Koukat Slovensku na záda

Pro důkazy úpadku českého paralympijského sportu není třeba chodit daleko: Když už ne výpovědi samotných paralympioniků, tak například počet medailí, které z paralympiád vozí. Zatímco v roce 2000 v Sydney jsme jich získali 43, o čtyři roky později v Aténách jejich počet klesl na 31. O další čtyři roky později to bylo 27, v roce 2012 jsme získali 11 vzácných kovů a před třemi lety v brazilském Riu naši paralympionici získali medailí sedm.

Vysvětlení poklesu medailové výkonnosti hledá každý jinde. Argumentuje se odrůstáním silné generace talentovaných paralympioniků (což je fakt), snižováním počtu paralympijských disciplín (zde moc pravdy nehledejte) nebo tím, že Český paralympijský výbor dostatečně nereflektuje vývoj ve světě. Právě s posledním vysvětlením se ztotožňuje například Jan Povýšil, podle kterého nastal ve světě strmý nástup profesionalizace para sportu mezi lety 2008 a 2012, který však v Česku neproběhl. „Dokud šlo vrcholový para sport dělat amatérsky vedle zaměstnání, dalo se světu konkurovat,“ míní plavec. Ta doba je však pryč a současné příklady handicapovaných sportovců, kteří se kromě příprav na vrcholové sportovní události mají starat ještě o několik zaměstnání a rodinu, příliš dobrým předpokladem k medailovému úspěchu nejsou.

„Jak to vidím já, tak se hlavně hledají kličky, proč je situace taková, jaká je,“ zamýšlí se stolní tenista Suchánek. Naráží tím na hlasitě artikulované problémy mezi reprezentanty a vedením Českého paralympijského výboru, respektive výkonnou ředitelkou Alenou Erlebachovou, které se táhnou již několik let. Situace vygradovala loni, kdy přes 70 paralympioniků vyzvalo vedení k rezignaci. Bezvýsledně.

Jeden z hlavních systémových problémů, který za úpadkem českého para sportu stojí, je rozdělování sportovců podle handicapu, nikoliv podle praktikovaného sportu. Argumentují, že takto rozdělení jsme přitom v Česku spolu s Estonskem poslední v celé Evropě, v ostatních zemích sdružují sportovce podle sportu, společně se zdravými sportovci. „Dostali bychom se tak k lepší přípravě, taktickým možnostem, dostali bychom se k větší medializaci,“ vypočítává Suchánek.

S tím však Český paralympijský výbor nesouhlasí, podle Aleny Erlebachové zde není dost peněz ani lidských zdrojů, aby se handicapovaní sportovci mohli připravovat zároveň s těmi zdravými. „Já osobně jsem pro dělení po handicapech. Každý druh handicapu má své specifikum a je zde jen velmi málo lidí, kteří by dokázali být trenéři pro všechny vady. Je to otázka dalšího vývoje, na Slovensku to trvalo 12 let, než se dopracovali k tomu stavu, na kterém jsou dneska,“ vysvětluje pro INFO.CZ výkonná ředitelka ČPV.

Na Slovensku však mezitím s tímto přístupem nyní sklízejí ovoce úspěchů, předseda Slovenského paralympijského výboru Ján Riapoš si tento systém pochvaluje. „Je pravda, že na Slovensku jsou paralympionici dělení podle druhu sportu a nikoliv podle druhu znevýhodnění. Pohledem zpětné vazby od sportovců i dosahovanými výsledky na nejvýznamnějších akcích je jasné, že tento způsob dělení je správný,“ říká pro INFO.CZ nejúspěšnější slovenský paralympionik a předseda SPV Ján Riapoš.

Právě sousední Slovensko přitom ve své argumentaci používají i sami sportovci. Zatímco dříve se naši východní sousedé v para sportu inspirovali v České republice, nyní je situace opačná, především i díky dobré práci slovenského paralympijského výboru, který para sport profesionalizuje a kultivuje. „Je to tak, poslední dobou se díváme na záda my Slovákům,“ krčí rameny Suchánek. Vidět to bylo i na poslední paralympiádě v Riu, odkud naši východní sousedé přivezli poprvé více medailí než my. „Šéf slovenského paralympijského výboru Jan Riapoš umí koncepci sportu posouvat, domlouvat nová partnerství, nabírat nové sportovce,“ popisuje Suchánek. S tím souhlasí i Jan Povýšil, podle kterého si Slovensko díky podpoře grantů, projektů a sponzorů dokázalo vybudovat nový tým lidí, kteří se věnují rozvoji para sportu, a právě proto se tam zlepšují podmínky pro sportovce.

Proč to nejde i v Česku? Podle Aleny Erlebachové je ČPV, který sestává ze šesti svazů, plně zaměstnán vnitřními spory. Problém je podle předsedkyně především v tom, že tělesně handicapovaní sportovci mají v rámci výboru dva svazy, zatímco ostatní (mentálně, sluchově, zrakově a spasticky postižení sportovci) pouze jeden. Tyto spory podle Erlebachové výbor vyčerpávají natolik, že se nemůže soustředit na strategické výzvy, před nimiž český para sport stojí. „My tu otázku dvou svazů za sebou dlouhá léta táhneme jako balvan, zatímco ostatní jdou kupředu, tak my neustále řešíme jenom tento problém a nemáme čas se více věnovat koncepci a věcem, které by svazům více prospěly,“ argumentuje Erlebachová. „Dokážu si představit, že pokud bychom neustále neřešili otázku dvou identických svazů, tak bychom měli více času shánět více nových sportovců, měli bychom více času na řešení rozdělení sportovců podle sportu, měli bychom více času na shánění finančních prostředků,“ dodává výkonná ředitelka ČPV.

Nábor nových para sportovců je přitom další z oblastí, kde se profesionální handicapovaní závodníci názorově rozcházejí s vedením ČPV. „V Česku sice máme Paralympijskou výzvu, kde se objíždějí školy specializované na děti s handicapem, podle mě bychom ale také měli hledat v rehabilitačních ústavech: dělat tam předváděcí akce, měl by tam být někdo, kdo se o ten sport stará a nějakým způsobem toho člověka vede dál. Je třeba začít zde od začátku, budovat základy. Dneska jsme tu my, staří ‚ještěři', ale je otázka, co bude po nás,“ říká Suchánek.

Povýšil k tomu dodává, že novým vrcholovým para sportovcům už nemáme co nabídnout. „Umíme přitáhnout lidi s handicapem ke sportu, ale nedokážeme je motivovat k tomu, aby se dali na vrcholový sport. Nové sportovce nabrat neumíme, generace Martina Kováře už skončila po Londýně 2012 nebo Pekingu 2008. Po Riu 2016 začíná končit generace Jirky Ježka a nemá nás kdo nahradit,“ míní Povýšil, čímž opět naráží na dilema, jak vlastně para sportovce v Česku brát – zda primárně z pohledu začleňování do kolektivu, nebo pohledem vrcholových sportovců srovnatelných s olympioniky.

Sponzorské peníze

Ve světě sice v posledních deseti letech množství peněz od sponzorů strmě narostlo, ale v Česku jako by tento trend nebyl znát. Zatímco Český paralympijský výbor jako problém vidí primárně koexistenci dvou svazů pro tělesně handicapované sportovce (ČATHS a ČSTPS), sportovci viní z nedostatku soukromých peněz celkovou strnulost výboru a jeho zastaralou koncepci. „Dárců, pravda, mnoho není. Ale problém je opět v existenci těch dvou svazů, které mají neustále tendence toto rozšiřovat na veřejnost. Myslíte, že pak mají sponzoři zájem nám dávat nějaké peníze?“ ptá se řečnicky Erlebachová. Suchánek naopak soudí, že Česku v této oblasti skutečně ujíždí vlak. „Není možné se takto prezentovat ve světě. Když se o situaci bavíme s přeshraničními kolegy, teprve vidíme, jaká je to tragédie. Já osobně jsem si například musel shánět finance na granty, sponzory, částečně pomohli i kamarádi,“ vysvětluje. 

Podobně – tedy zcela nezávisle na výboru – si řeší svou kariéru i jeden z mála českých profesionálních para sportovců, para triatlonista Honza Tománek. „Situace v českém para sportu je bohužel taková, jaká je. Já jsem si razil tu cestu, že když jsem sportovat chtěl, tak jsem si to také platil. Pokud bych jen čekal na nějaké peníze a zachovával pasivní roli, nikdy bych se neposunul na úroveň, kde jsem nyní. Ale souhlasím s tím, že pokud sportovec obléká reprezentační barvy, tak by mu měl stát pomáhat,“ vysvětluje český handicapovaný multisportovec.

Přitom jak zmiňuje Povýšil, silné osobní příběhy i klima, kdy sponzoři chtějí podporovat znevýhodněné sportovce, tu je. „Jenže současné marketingové aktivity ČPV jsou bohužel spíš k smíchu a ne k radosti,“ dodává Povýšil. „ČPV není dlouhodobě schopen přitáhnout nové partnery.“

Někteří sportovci berou s podivem i to, že pokud se podaří nějaké partnerství domluvit, jeho výhody se k nim nedostanou. Například od loňska navázala na své globální partnerství i lokálně v Česku světová automobilová jednička Toyota, která výboru poskytla několik aut (údajně nízké desítky, přesný počet vozů nechce ani jedna ze stran prozradit) pro jeho potřebu.

Část těchto vozů ale skončila namísto u sportovců na sekretariátu výboru a část jich využívá externí marketingová agentura Premier Sports, s níž ČPV spolupracuje. Podle Erlebachové je ale vše v pořádku. „Auta, která nám poskytuje Toyota, byla poskytnuta Českému paralympijskému výboru, a my jsme je rozdali do jednotlivých svazů. Je pravda, že ne všechna, protože jsme dostali k používání i auta pro sekretariát, a pokud narážejí sportovci na to, že auto má i naše agentura Premier Sports, tak ta je využívá k tomu, že zajišťuje velký projekt Paralympijská výzva, s tím autem objíždějí školy a vyhledávají nové sportovní talenty,“ argumentuje Erlebachová.

Sportovci reprezentanti však mají pocit, že by auta rovněž účelně a smysluplně využili. „Já osobně jsem se absolutně nesetkal s tím, že by mi někdo jakékoliv auto nabídnul, nebo že bych ho mohl užívat. Přitom když se podívám na jiné svazy v zahraničí, tak když tam přijede výprava tak mají Toyotu jako hlavního partnera a mají ta auta k užívání,“ říká stolní tenista Suchánek. „Jak já, tak i ostatní bychom jezdili na turnaje. Ideálně pokud by to byl nějaký velký tranzit, ať můžeme jezdit společně.“

Napjatá situace v českém para sportu je o to obtížnější, že sportovci v současných stagnujících či zhoršujících se podmínkách jen těžko hledají motivaci k dalšímu tréninku a k posunu. „Obecně je systém podpory paralympijského sportu v ČR špatně nastaven. Současný ministr školství Robert Plaga se sice snažil alespoň změnit systém financování, včetně toho, že prosadil stejné odměny za olympijské a paralympijské medaile, za což mu patří nezpochybnitelný dík. Ale změna musí nastat ve vedení českého para sportu, ať už je to vpuštění sportovních svazů do struktur paralympijského výboru, nebo lepší shánění financí od státu a od sponzorů,“ je přesvědčený plavec Jan Povýšil.

Změna v přístupu však musí přijít co nejdříve a nadcházející letní paralympijské hry v Tokiu by mohly být jedním z posledních budíčků k tomu, aby všechny zúčastněné strany konečně začaly táhnout za jeden provaz. „Za tu dobu, co sportuju a co reprezentuju Českou republiku, je tu situace pro paralympioniky žalostná. Je těžké najít další motivaci, když se stav nijak nelepší,“ uzavírá pro INFO.CZ Suchánek. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud