Lesk a bída českého para sportu. Podmínky pro reprezentaci jsou tristní, za světem zaostáváme

Bojují se soupeři, s vyčerpáním i s limity vlastního těla, přesto jejich handicap často není tou největší překážkou. Pro vrcholové české para sportovce jsou to podmínky, které v českém para sportu panují. Podmínky, které se namísto řešení dlouhodobě zametají pod koberec.

Ranní budíček, cesta do práce ještě za tmy, potom trénink. Až pozdě v noci přejezd domů, za rodinou, za synem, který snad ještě nespí. Tak vypadá rutina Jiřího Suchánka, tělesně handicapovaného stolního tenisty. „Reprezentace, k tomu několik prací, rodina, starost o dům. Už je to na hraně,“ přiznává sportovec bez obalu.

To, co by nezvládla většina fyzicky zdravých lidí, Suchánek pravidelně absolvuje s vážným handicapem. Už dvacet let je po autonehodě na invalidním vozíku. Když zjistil, že nikdy nebude chodit, propadnul alkoholu. Pil asi rok, skončil ve chvíli, kdy objevil stolní tenis, živel, který ho vrátil zpět do života. A ve kterém nyní reprezentuje Česko tak, že z poslední paralympiády přivezl bronz.

Po dvou týdnech domlouvání našeho setkání spolu nakonec hovoříme po telefonu, Jiří Suchánek je právě na cestě do práce. Celkem má tři zaměstnání: pracuje ve firmě, která vyrábí mechanické invalidní vozíky, ale dojíždí i do Hamzovy léčebny Luže a působí i v projektu „Trojlístek mobility“. Jeho plán na dnešní den? „Přes den v Liberci trénovat, večer domů a ráno jdu zase do práce. Jo, je to hodně náročný.“

Kerles: Třetí cesta znovu na scéně. Zelení chtějí v Německu zavést „ekosocialismus“

sinfin.digital