Lidem, kteří tady řídí fotbal, bych nesvěřil ani cukrárnu někde na okrese, říká Beniak

Případová studie o úpadkovosti současného českého fotbalu. I tak by se dala stručně popsat nová kniha Luboše Beniaka Dvě minuty mistry světa, která v ojedinělých reportážních portrétech popisuje životy a kariéry patnácti stříbrných medailistů z Mistrovství světa dvacetiletých z roku 2007. Čím to, že se prakticky ani jeden z tehdejších hrdinů výrazněji neprosadil mezi dospělými? Podle Beniaka za to mimo jiné může systémové nastavení českého fotbalu. „Lidé, kteří ovlivňovali jejich kariéry, nehleděli na to, co s nimi bude za tři nebo pět let. To je, myslím, málokdy zajímalo,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ.

Kde spatřuješ příčiny aktuální kondice českého fotbalu? Přece jen, poslední úspěchy, pokud jde o naši reprezentaci, jsme zaznamenali už vcelku dávno…

Navíc ta tendence je sestupná. Samozřejmě je to dané souborem několika příčin. Jednou z nich je nepochybně to, že se fotbal za posledních deset či dvacet let na celém světě, a v Evropě obzvlášť, nebývale posunul. A my prostě za tímto vývojem zaostáváme. Na mistrovství světa jsme byli naposledy v roce 2006 a nebyla to žádná velká sláva.

A pozorovat to lze vlastně i na úrovni rozličných mládežnických kategorií, kde je těch turnajů hodně. Ve své knize popisuju příběhy kluků, kteří získali stříbrné medaile na mistrovství světa dvacetiletých už před dvanácti lety. Potom postoupil do finále Eura ještě jeden výběr, a to devatenáctka v roce 2011 trénovaná Hřebíkem, ve kterém prohrála se Španělskem. Od té doby už ale nic.

Už několik let je to bída a utrpení. Ostatně před několika dny dostala naše sedmnáctka sedmičku od Francouzů… A podobné výsledky, pokud jde o zápasy se světovou nebo evropskou špičkou, jsou v poslední době spíše pravidlem než výjimkou.

Čím to je?

I ve fotbale se zrcadlí vývoj české společnosti. Jak v té knize někde píšu, náš fotbal je jako D1. Sice to není pouze udusaná hliněná silnice, jak kdesi v Africe, ale zrovna tak to ale v žádném případě není nějaký autobahn. Takže když už se tady vyskytnou talentovaní hráči, případně talentované mužstvo, fotbalové prostředí ty kluky nedokáže popostrčit o další krůček nahoru. A toto fotbalové prostředí se skládá především z asociace, jsou to majitelé klubů, trenéři, patří sem ve velké míře také agenti.

A stačí se podívat třeba do Chorvatska, což je na počet obyvatel oproti České republice poloviční země, navíc s horšími podmínkami prakticky ve všech ohledech. A jejich mladí hráči přestupují do velkých klubů za částky šest, osm nebo deset milionů euro. O tom se našim klubům ani nesní. A způsobeno je to mimo jiné tím, jakým způsobem pracují s mladými hráči, jak pracují agenti a jakou pověst má náš fotbal za hranicemi.

Předpokládám, že sis podobné otázky kladl předtím, než jsi do toho projektu šel. Zmapoval jsi příběhy patnácti hráčů, kteří odehráli mistrovství světa dvacetiletých v Kanadě v roce 2007. S jakou ambicí jsi do toho šel a co tě v průběhu několika let, kdy jsi na knížce pracoval, nejvíc překvapilo?

Původně, když jsem si uvědomil, že se tato generace fotbalistů blíží ke konci kariéry, jsem o nich chtěl napsat článek do časopisu Reportér. To bylo někdy na konci roku 2016. Záhy jsem ale zjistil, že dvě třetiny z nich už buď vůbec nehrají, anebo jsou mimo to, co bychom mohli označit za vrcholový fotbal. To znamená, že už nehráli první ligy, případně druhou ligu v Anglii nebo ve Španělsku.

sinfin.digital