Lidem, kteří tady řídí fotbal, bych nesvěřil ani cukrárnu někde na okrese, říká Beniak | info.cz

Články odjinud

Lidem, kteří tady řídí fotbal, bych nesvěřil ani cukrárnu někde na okrese, říká Beniak

Případová studie o úpadkovosti současného českého fotbalu. I tak by se dala stručně popsat nová kniha Luboše Beniaka Dvě minuty mistry světa, která v ojedinělých reportážních portrétech popisuje životy a kariéry patnácti stříbrných medailistů z Mistrovství světa dvacetiletých z roku 2007. Čím to, že se prakticky ani jeden z tehdejších hrdinů výrazněji neprosadil mezi dospělými? Podle Beniaka za to mimo jiné může systémové nastavení českého fotbalu. „Lidé, kteří ovlivňovali jejich kariéry, nehleděli na to, co s nimi bude za tři nebo pět let. To je, myslím, málokdy zajímalo,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ.

Kde spatřuješ příčiny aktuální kondice českého fotbalu? Přece jen, poslední úspěchy, pokud jde o naši reprezentaci, jsme zaznamenali už vcelku dávno…

Navíc ta tendence je sestupná. Samozřejmě je to dané souborem několika příčin. Jednou z nich je nepochybně to, že se fotbal za posledních deset či dvacet let na celém světě, a v Evropě obzvlášť, nebývale posunul. A my prostě za tímto vývojem zaostáváme. Na mistrovství světa jsme byli naposledy v roce 2006 a nebyla to žádná velká sláva.

A pozorovat to lze vlastně i na úrovni rozličných mládežnických kategorií, kde je těch turnajů hodně. Ve své knize popisuju příběhy kluků, kteří získali stříbrné medaile na mistrovství světa dvacetiletých už před dvanácti lety. Potom postoupil do finále Eura ještě jeden výběr, a to devatenáctka v roce 2011 trénovaná Hřebíkem, ve kterém prohrála se Španělskem. Od té doby už ale nic.

Už několik let je to bída a utrpení. Ostatně před několika dny dostala naše sedmnáctka sedmičku od Francouzů… A podobné výsledky, pokud jde o zápasy se světovou nebo evropskou špičkou, jsou v poslední době spíše pravidlem než výjimkou.

Čím to je?

I ve fotbale se zrcadlí vývoj české společnosti. Jak v té knize někde píšu, náš fotbal je jako D1. Sice to není pouze udusaná hliněná silnice, jak kdesi v Africe, ale zrovna tak to ale v žádném případě není nějaký autobahn. Takže když už se tady vyskytnou talentovaní hráči, případně talentované mužstvo, fotbalové prostředí ty kluky nedokáže popostrčit o další krůček nahoru. A toto fotbalové prostředí se skládá především z asociace, jsou to majitelé klubů, trenéři, patří sem ve velké míře také agenti.

A stačí se podívat třeba do Chorvatska, což je na počet obyvatel oproti České republice poloviční země, navíc s horšími podmínkami prakticky ve všech ohledech. A jejich mladí hráči přestupují do velkých klubů za částky šest, osm nebo deset milionů euro. O tom se našim klubům ani nesní. A způsobeno je to mimo jiné tím, jakým způsobem pracují s mladými hráči, jak pracují agenti a jakou pověst má náš fotbal za hranicemi.

Předpokládám, že sis podobné otázky kladl předtím, než jsi do toho projektu šel. Zmapoval jsi příběhy patnácti hráčů, kteří odehráli mistrovství světa dvacetiletých v Kanadě v roce 2007. S jakou ambicí jsi do toho šel a co tě v průběhu několika let, kdy jsi na knížce pracoval, nejvíc překvapilo?

Původně, když jsem si uvědomil, že se tato generace fotbalistů blíží ke konci kariéry, jsem o nich chtěl napsat článek do časopisu Reportér. To bylo někdy na konci roku 2016. Záhy jsem ale zjistil, že dvě třetiny z nich už buď vůbec nehrají, anebo jsou mimo to, co bychom mohli označit za vrcholový fotbal. To znamená, že už nehráli první ligy, případně druhou ligu v Anglii nebo ve Španělsku.

Kdo je Luboš Beniak?
Začal v kdysi slavném týdeníku Mladý svět jako sportovní redaktor. V roce 1989 ho kolegové zvolili za nového šéfredaktora. Když začala vysílat TV Nova, měl tam svůj rozhovorový pořad “Proč?”. Poté byl skoro dvacet let středoevropským ředitelem amerického vydavatelství Reader’s Digest. Dnes je stálým spolupracovníkem magazínu Reportér a členem Rady České televize. Teď vychází jeho kniha Dvě minuty mistry světa o osudech českých fotbalistů, kteří v roce 2007 hráli finále mistrovství světa dvacetiletých v Kanadě.

Přitom s ohledem na celkový stav českého fotbalu nemuseli čelit nějaké zvláštní konkurenci. Ti kluci až na výjimky nejen že se dlouhodobě nechytli v zahraničních klubech, ale nedominovali ani české lize. A logicky se tak coby generace neprosadili ani v národním týmu dospělých. Přitom třeba Rakousko, které tam tehdy mělo také velmi silný tým, mělo na Euru 2016 dospělých pět těchto hráčů v základní sestavě.

Argentinci, kteří si mají opravdu z čeho vybírat, měli loni na Mistrovství světa v nominaci šest hráčů, kteří byli v roce 2007 v Kanadě. Na posledním velkém turnaji, tedy na Euru 2016, kam jsme se kvalifikovali, byl z této generace jen Marek Suchý a neodehrál ani minutu. Na začátku byla tedy zvědavost a otázka: jak se to stalo?

A tak mi řekni: jde o kolektivní příběh s nějakou jednotící linií, anebo o patnáct rozdílných osudů a tedy do jisté míry o shodu okolností?

Fotbal patří mezi nejkolektivnější sporty. Zároveň ale platí, že kariéry jednotlivých hráčů jsou individuální. Tudíž i příběhy těchto patnácti hráčů jsou odlišné. To, co se mi z toho nakonec vylouplo, je snad kromě jiného popis toho, co to znamená být profesionální fotbalista. Je tam snad zachyceno, co člověka potkává, čemu čelí a s čím se musí vypořádat, pokud se mu fotbal stane obživou a hraje ho na špičkové úrovni.

Ukázalo se také, jak jsou současní hráči závislí na mnohdy náhodných rozhodnutích mnoha lidí, kteří se kolem nich pohybují. Obzvláště v tom mladém věku, který je ale pro jejich budoucnost rozhodující, mají velmi omezený vliv například i na to, kam přestoupí. Pokud by třeba jeden z nejtalentovanějších hráčů posledních let, Marek Střeštík, včas přestoupil do Řecka nebo Německa, mohl vyrůst ve famózního hráče.

Druhá věc je, že mu to nebylo z nějakých důvodů umožněno a on se tím zřejmě nechal otrávit. Anebo Kalouda. Toho chtěl Juventus v čase, kdy tam ještě hrál Nedvěd s Grygerou. Přestup ale pohořel na tom, že Juventus byl za něj ochoten zaplatit pouze rozumnou částku, která odpovídala jeho zkušenostem, zatímco tehdejší majitelé Zbrojovky Brno za něj chtěli víc, což byl ochoten zaplatit pouze CSKA Moskva. A tam ho jako hráče pohřbili.

Moc dobře si vzpomínám, jak se tady občas někteří lidé posmívali Jaromíru Jágrovi, když jako mladíček odcházel do Pittsburghu a šla s ním jeho maminka, která mu tam vytvářela zázemí a pohodu. Hraje právě tato okolnost klíčovou roli, tedy že ti kluci odcházejí velice brzo do naprosto neznámého prostředí, kde navíc – jak tvrdíš – mají velice omezenou možnost ovlivnit svůj osud?

Je fakt, že se nikdo z nich nedostal na úroveň těch nejlepších hráčů, se kterými ještě na tom mistrovství soutěžili jako rovný s rovným: Aguero, Banega, Piqué, Juan Mata, Cavani, Luis Suaréz, Vidal, Alexis Sanchéz, Krychowiak, Willian, Marcelo, David Luis... Příčin to má jistě hodně, ale pokud bych měl hledat nějakou společnou, tak oni na to nebyli vůbec připraveni. Nebyli na to připraveni mentálně. A co je ještě horší, připravené na to nebylo ani jejich okolí. Dnes už si to uvědomují. Třeba Mičola říká, že kdyby ve Francii vydržel déle, jeho kariéra mohla vypadat jinak.

Luboš BeniakLuboš Beniakautor: archiv autora

Zároveň ale říká, že když tam byl, tak se mu stýskalo i po jejich psovi. Že mu to tam strašně pomalu utíkalo. Marcel Gecov, ten strávil rok na lavičce ve Fulhamu a už to nemohl taky vydržet. Tak odešel. Přitom pokud se podíváme dneska na Premier League, tak prostě pokud tam někdo přijde z Liberce, tak asi nemůže čekat, že bude hrát ihned v základu. Byl netrpělivý a především nebyl připravený na to, co to znamená propracovat se v takovém klubu do základní sestavy.

Ti kluci byli zaskočeni příležitostí, která se jim naskytla. Což mimochodem nebyl případ generace okolo Karla Poborského, Pavla Nedvěda a Vladimíra Šmicera. Přitom ani pro tyto hráče to nebylo lehké, ale do zahraničí odcházeli přece jenom o několik let starší. Každý z nich s tím dopředu počítal, pracovali na sobě a pak se to akcelerovalo, když uspěli na Euru 1996, kde získali stříbro. Nějakým způsobem k tomu dospěli.

Avšak třeba Ondřej Mazuch přestupoval do Fiorentiny v osmnácti letech. Z Brna, kde odehrál několik ligových zápasů, přišel v osmnácti jako velký talent do Fiorentiny, kde měli na jeho post stopera čtyři hráče, z nichž každý byl reprezentant své země. A on na tuto situaci prostě nebyl v žádném ohledu připravený.

Takže se potvrzuje osvědčená pravda, že je pro vývoj kariéry optimální zvolit pozvolnou cestu, jak to udělal například Petr Čech, tedy nejdřív odehrát něco v české lize, následně přestoupit do nějakého z menších zahraničních klubů a teprve potom případně zkusit nějaký velkoklub?

Určitě. Postup v kariéře je úspěšný, pokud ty schody nejsou příliš vysoké. Odejít z tempa české ligy, a to platilo v roce 2007 stejně jako nyní, do těch špičkových evropských soutěží, je příliš velký skok. Optimální cesta je, pokud tam bude nějaký mezistupeň. Belgie, Holandsko, Řecko.

Ligy tohoto typu, kam jezdí skauti z velkých klubů, kteří poznají, zda ti hráči mají na další postup. Takto nějak by měla vypadat dobře řízená kariéra. Nikdo z těch kluků ale kolem sebe neměl někoho, kdo by dobře rozuměl tomu, co dvacetiletého hráče čeká, a zároveň by jednal pouze v zájmu toho hráče.

Jak s tím jde dohromady to, cos už řekl? Tedy že mohli jen v omezené míře ovlivnit například to, kam přestoupí?

Třeba Luboše Kaloudy jsem se na to ptal. Samozřejmě, že tehdy chtěl jít do Juventusu a ne někam do Moskvy. A on dneska, když mu je něco přes třicet, říká: „Já byl ťunťa. Bylo mi dvacet a netroufl jsem si odmlouvat“. Jeho vlastně postavili před hotovou věc. Zároveň ale tu smlouvu ve finále podepisoval on, to je pochopitelně pravda.

Ale oni ho prostě přemluvili a vysvětlili mu, že je pro něj dobrý, aby odešel do CSKA Moskva a tam se finančně zabezpečil do konce života – což se mu nakonec ani nemohlo splnit. Lidé, kteří ovlivňovali jejich kariéry, nehleděli na to, co s nimi bude za tři nebo pět let. To je, myslím, málokdy zajímalo.

To je vcelku silná kritika systémového nastavení českého fotbalu…

Pokud to tak zní, tak ano. Je to ale prostě věc, kterou jsem si během těch dvou let, co jsem na knížce pracoval, vzal. A mluvil jsem se spoustou lidí. Řeknu takový detail: agenti mohou podepsat s hráči smlouvy maximálně na tři roky. Což je potom logicky horizont jejich práce. Jeho dlouhodobá perspektiva je moc nezajímá, protože nevědí, jestli se na ní budou podílet.

Kdo o těchto pravidlech rozhoduje?

Agenti jsou licencovaní fotbalovou asociaci. A základní pravidla určuje UEFA.

Když jsem se na rozhovor připravoval, jedna z otázek byla, zda ti hráči zpětně byli schopni identifikovat nějakou chybu, nebo věc, kterou by dneska udělali jinak. Teď mi z toho ale vychází, že je to otázka spíše na jejich okolí…

Samozřejmě to je otázka, kterou jsem položil všem. V naprosté většině případů zněla odpověď ano. Na druhé straně je ale jejich perspektiva trochu jiná. My máme sklon je vidět vedle všech hvězd, proti kterým na tom mistrovství světa hráli. Oni ale zase vidí i spoustu talentovaných spoluhráčů, se kterými hráli v žácích a v dorostu, a kteří skončili v krajských přeborech. Zatímco oni aspoň chvíli hráli na vrcholu.

Dvě minuty mistry světaDvě minuty mistry světaautor: Luboš Beniak

Další věcí, která zásadně ovlivnila jejich a nejen jejich kariéry je štěstí, zdraví, náhody. Čtyři z těch patnácti kluků si přetrhli přední křížový vaz. A každému z nich to kariéru převrátilo k horšímu. Dva z nich, a byli to dva z těch nejlepších, Šimůnek a Janda, skončili předčasně kvůli chronickým problémům s kyčlí. V obou případech šlo o dědičný faktor. Jejich genetický materiál zkrátka nebyl tak kvalitní, aby vydržel brutální zátěž současného vrcholového sportu.

Přesto, co by se mělo v českém fotbale změnit, abychom nějakou podobně talentovanou příští generaci nebo ročník fotbalistů opět neztratili?

K tomu mám minimálně dvě věci. Český fotbal by se měl oprostit od svého strejcovství a vstoupit do 21. století. Je to především o těch strukturách, o lidech, kteří fotbal řídí. A ti musejí pracovat profesionálně. Pokud má přijít zlepšení, musí být také fotbal řízený jako kvalitní podnik. Popravdě řečeno je to ale tak, že spoustě lidem, které známe z novin a kteří mají na chod fotbalu zásadní vliv, bych nesvěřil ani cukrárnu na náměstí zapadlého okresního městečka. Takové jsou jejich manažerské schopnosti.

A druhá věc je, že pokud máme tak talentované hráče, jako byla generace, o které píšu v knížce, tak musíme mít v rámci fotbalové asociace nějakou strukturu, která jim pomůže, dobře poradí. Například: trenér Argentiny, která nás tehdy porazila ve finále, byl zároveň asistentem trenéra „A“ týmu. Takže on, který měl dokonalý přehled o mládeži, byl zároveň v pozici, která mu umožňovala je přivádět o patro výš.

Porovnej si to s tím, že trenér Soukup, který měl tento náš úspěch na svědomí, strávil celý zbytek kariéry v zemích, jako je Egypt, nebo Bahrajn. Pokud by ho tehdy jmenovali asistentem Karla Brücknera se specifickým úkolem, tedy aby se v rámci možností staral o progres mladých hráčů, aby je hlídal, radil jim a rozmlouval špatná rozhodnutí, tak jim to podle mého soudu mohlo dost pomoct.

A co bys naopak doporučil současným talentovaným klukům v tom smyslu, aby se vyvarovali scénáře, který potkal generaci vicemistrů světa dvacetiletých z roku 2007?

V první řadě aby si oni sami a také jejich rodiče tu knížku pozorně přečetli. V příbězích těch patnácti hráčů najdou celou řadu odpovědí na otázky, které je v tuto chvíli ani nenapadnou. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud