Máma neplakala. Kdyby se nedržela, nikdo by mě do vlaku nedostal, vzpomíná chlapec z kindertransportů

Adam Drda

Dne 18. července 1939 vzali Rudolf a Markéta Auerbachovi své syny Asafa a Rubena na večeři do restaurace Vaňha na pražském Václavském náměstí. Afasovi bylo tehdy jedenáct let, Rubenovi o čtyři roky víc, večeře se konala na rozloučenou. Afas si pamatuje, že restaurace „byla hrozně nóbl, číšníci ve fracích, s mašlí a v bílých košilích, běloskvoucí ubrusy, stříbrné nádobí.“ Ještě ten večer odjeli kluci Auerbachovi z hlavního nádraží v záchranném vlaku pro židovské děti. Mířili přes Německo a Holandsko do Anglie.

 „Odjezd probíhal celkem v klidu. Máma neplakala. Myslím, že kdyby se nedržela, tak by mě nikdo nedonutil odjet, do vlaku by mě nikdo nedostal. Byl jsem na ní hodně závislý… Ale potom, když jsme odjeli, když se vlak blížil k tunelu za hlavním nádražím, kde zmizel, tak to jsem přesvědčený, že už plakala. To asi jinak nešlo. To se asi konečně mohla uvolnit. Jsem si ovšem jistý, že si rodiče nemysleli, že se už nikdy neuvidíme.“

Nesnášela nacisty, přesto pomohla Heydrichovi. Navarová doplatila na svou laskavost

sinfin.digital