Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Menšinová vláda ANO a ČSSD? Nejlepší varianta pro zemi, nejhorší pro ČSSD, říká politolog

Menšinová vláda ANO a ČSSD? Nejlepší varianta pro zemi, nejhorší pro ČSSD, říká politolog

Středa a čtvrtek: klíčové dny, které naznačí nejbližší budoucnost české politiky. Právě v těchto dvou dnech kulminují vleklá vyjednávání o vládě. Důvod je prostý: v sobotu se koná druhá část přerušeného sjezdu ČSSD, na kterém její předseda Jan Hamáček delegátům představí detaily a podmínky nového vládního projektu. Zda nakonec vznikne, rozhodnou někdy na přelomu dubna a května řadoví členové ČSSD ve vnitrostranickém referendu. Rozhodování to bude složité. Podle politologa Milana Znoje je totiž za dané konstelace aliance sociálních demokratů s hnutím ANO sice nejlepším řešením pro zemi, avšak nejhorším právě pro ČSSD.

„Menšinová vláda hnutí ANO a ČSSD s podporou KSČM je nejlepší možná koalice ze všech špatných, které reálně hrozí. Byla by to koalice jakžtakž proevropská a je jistá naděje, že zůstaneme v jádru evropské integrace,“ vysvětluje politolog v rozhovoru pro INFO.CZ. Podle něj by šlo zároveň o vládu, která by byla v rámci realistických možností dobrá pro vývoj české demokracie. „Dává naději, že se nevydáme na cestu Polska a Maďarska. Avšak spolupráce s hnutím ANO ve vládě je problematická pro budoucnost ČSSD, neboť tato strana nyní poněkud ztratila schopnost soustředění a orientace, a oboje bude ve vládě jen těžko hledat,“ zdůrazňuje politolog.

Podle něj to ale nutně neznamená, že by ČSSD ve vládě s hnutím ANO musela selhat. „Bude záležet především na schopnostech jejích ministrů. Sociální demokracie může těžit z výhodného postavení menšího koaličního partnera, na němž visí osud celé koalice, pokud se ovšem bude Andrej Babiš a jeho hnutí ANO obávat rozpadu koalice,“ vysvětluje Znoj. V této souvislosti pak zmiňuje, že pořád nevíme, nakolik bude případně Babiš ochoten hledat v krajní nouzi podporu nejen u komunistů, ale především u SPD Tomia Okamury. „V záloze je totiž pořád tzv. sněmovní koalice těchto stran, která pomohla ustavit orgány dolní komory,“ dodává Znoj.

Jde o scénář, kterému musí sociální demokraté případně předejít v koaliční smlouvě. Jan Hamáček nám v minulém týdnu na dotaz, který právě na tento problém jakékoli budoucí vlády upozorňoval, řekl, že budou požadovat záruky, které Babišovi znemožní účinně koaličního partnera obcházet. Zároveň to ale podle předsedy sociální demokratů neznamená, že by nemohly oba koaliční subjekty v některých případech postupovat samostatně, respektive své kroky koordinovat s opozičními formacemi.

Ostatně předseda poslaneckého klubu hnutí ANO a pravá ruka jejího předsedy Jaroslav Faltýnek na sklonku minulého týdne připomněl, že k podobným situacím docházelo také v minulém volebním období, tedy v čase většinové vlády Bohuslava Sobotky složené ze sociální demokracie, hnutí ANO a lidovců. Ať už to v tomto ohledu dopadne jakkoli, spor se v těchto hodinách vede o jinou věc: zatímco ČSSD požaduje pět ministerských křesel, hnutí ANO nabízí pouze čtyři.

Předseda hnutí ANO navíc váhá, zda sociálním demokratům přenechat finance nebo vnitro. Nárok na jeden z těchto resortů sociální demokraté odůvodňují tím, že chtějí zmírnit střet zájmů premiéra v demisi a předsedy hnutí ANO, a to nejen v souvislosti s kauzou Čapí hnízdo. „Vyjednávání jsou před uzavřením a dohoda nejen v programových otázkách, ale i v otázkách personálních se také rýsuje,“ glosuje situaci Znoj s tím, že hlavní balvan zdlouhavých vyjednávání je již evidentně odvalen.

„Andrej Babiš jako premiér už není problémem pro ČSSD, neboť ta bude mít zřejmě ministerstvo vnitra. To je argument, který přesvědčí přesvědčené, ale co řeknou ostatní? Hlavní neznámou pořád zůstává, zda nové vedení ČSSD bude mít dost argumentů, aby o výhodách vládní koalice s hnutím ANO byli přesvědčeni nejen delegáti sjezdu, a hlavně aby dohodu schválili členové v referendu,“ připomíná Znoj.

A vyloučit stále nelze, že to budou právě řadoví členové sociální demokracie, kdo nakonec projekt společné vlády jejich strany s trestně stíháným Babišem takříkajíc zařízne. Ostatně pokud si tento scénář oficiálně všichni klíčoví aktéři odmítají připustit, v zákulisí přiznávají, že jde o hlavní neznámou celého příběhu. Babišovi by v takovém případě nejspíš nezbývalo, než sestavit menšinou vládu, která by se opírala o formace situované na obou okrajích české politiky, tedy nejen o komunisty, ale také o SPD.

Neblahý dopad by to nemělo pouze na vývoj české politiky doma, ale také na její reputaci v zahraničí. Což si Babiš evidentně uvědomuje. Druhou variantou by byla cesta k vypsání předčasných voleb. „Pokud se Andreji Babišovi nepodaří sestavit vládu s důvěrou na tento druhý pokus, vydáme se na cestu k předčasným volbám. Jenomže nikdo zatím neví, jak k nim dospějeme, když se sněmovna nerozpustí a prezident prohlásil, že předčasné volby nepřipustí,“ uzavírá Znoj rozhovor pro INFO.CZ.

Možná se sluší doplnit, že nejčistším způsobem, jak dospět k předčasným sněmovním volbám, je dohoda nejméně 120 poslanců, kteří budou souhlasit s tím, že se sněmovna sama rozpustí. Otázka je, kdo by pro takový scénář hlasoval. Babišovo hnutí ANO disponuje osmasedmdesáti poslanci. Lze si představit, že by pro předčasné volby teoreticky mohli hlasovat také zástupci SPD, Pirátů a ODS. Postup ostatních subjektů nelze dopředu odhadnout, pokud by se totiž předčasné volby skutečně uskutečnily, mohlo by to ohrozit jejich parlamentní existenci.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1