Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mobilní hospice stále fungují jen díky dárcům, pojišťovny by na ně už ale mohly přispívat

Mobilní hospice stále fungují jen díky dárcům, pojišťovny by na ně už ale mohly přispívat

Osm z deseti Čechů by si přálo zemřít doma. Přestože realita je opačná a v nemocničních a pečovatelských zařízeních umírá asi 70 % obyvatel, existuje možnost nechat svého blízkého odejít ve známém prostředí a zároveň mu zajistit potřebné ošetření. V České republice již funguje několik mobilních hospiců, které nabízejí pomoc s péčí o nemocné v jejich posledních dnech. Jejich služby mohou od ledna nově hradit zdravotní pojišťovny, zatím ale nevznikla žádná smlouva, která by to umožňovala. Faktické čerpání příspěvků na činnost mobilních hospiců tak začne pravděpodobně nejdříve v druhé polovině tohoto roku.

 „Mobilního hospicu jsme využili v době, kdy v 88 letech umírala moje prateta. Bylo to už třetí takové podobné úmrtí, které jsme v blízké rodině řešili – před tím umíral děda a prastrýc – a vždy bylo jejich velkým přáním zemřít doma. Ve dvou předchozích případech se nám to bohužel nepodařilo z různých důvodů zajistit a dodnes mě to mrzí. V případě pratety se to naštěstí povedlo,“ vysvětluje pro INFO.CZ Zuzana Šrámková. Služby mobilního hospice pro pratetu využívala asi měsíc, celkem za to zaplatila zhruba pět tisíc korun.

Příbuzní platí dvě stě korun, služba ale stojí reálně až dva tisíce denně

Den péče stojí příbuzné zhruba 200 až 300 korun. Náklady jsou ale ve skutečnosti mnohem vyšší. Podle odhadů domácího hospicu Cesta domů se reálně cena za komplexní péči o jednoho pacienta pohybuje okolo 1 900 korun na den. Většinu nákladů ale v současnosti zaplatí dárci, proto zůstává služba cenově dostupná. Bez darů by měsíc služeb mobilního hospice stál rodinu asi šedesát tisíc korun.

„Je řada rodin, které by se dovedly kvalitně postarat o svého umírajícího, ale buď neví, jak to mohou udělat, nebo jim to systém ani neumožní. My třeba v Cestě domů odmítáme přes 200 pacientů ročně kvůli kapacitě. A jejich rodiny jsou většinou už připravené se o své příbuzné postarat,“ vysvětlil v rozhovoru ředitel Centra paliativní péče a psycholog Martin Loučka.

„O možnosti využití mobilního hospice nám nikdo v nemocnici neřekl. Řekli, že se nedá nic dělat, a pustili dědu domů. Umíral, pohled na něj byl opravdu žalostný a přivítali bychom cokoli, co by mu pomohlo. Když jsme ale začali hledat další možnosti, bylo už pozdě,“ vypráví pro INFO.CZ vnučka zemřelého, která si přála zůstat v anonymitě, a potvrzuje, že o službě mobilních hospiců zatím dostatečně neví ti, kteří by je potřebovali.

Hospice zatím uzavřely pilotní smlouvy jen s VZP, podle některých jsou ale rizikové

Dostupnost služeb mobilních hospiců by se ale nyní mohla zlepšit díky tomu, že zdravotní pojišťovny mají možnost díky novému úhradovému sazebníku jejich činnost proplácet. Zařízení tak budou moci dary sponzorů použít například na navýšení svých kapacit a zpřístupnění služeb pro více zájemců. Zatím ovšem péči proplácí pouze Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), a to prostřednictvím testovacího projektu, ve kterém má ale uzavřený jiný typ smluv.

„VZP jako jediná zdravotní pojišťovna začala s financováním mobilních hospiců už od roku 2015, a to v rámci pilotního projektu. V současné době tak má VZP jako jediná pojišťovna smlouvu s osmnácti mobilními hospici na území celé České republiky a u dalších dvou je již uzavření smlouvy schváleno, čeká se jen, až doloží všechny náležitosti. Uvedený pilotní projekt bude pokračovat do konce roku 2018, a to mimo jiné i proto, že některé mobilní hospice mají s VZP už z předchozího období uzavřenou smlouvu ještě na celou tuto dobu,“ vysvětluje tiskový mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Nasmlouvaní poskytovatelé působí už v 11 krajích, v jednání jsou nově organizace v Jihočeském a Plzeňském kraji. Ačkoli VZP byla první pojišťovnou, která se už před třemi roky pro příspěvek na paliativní péči odhodlala, její smlouvy s mobilními hospici se od smluv uzavíraných jinými pojišťovnami budou lišit. Pro hospice jsou údajně tvrdší a rizikovější.

„VZP nechce uzavírat nové standardní smlouvy dle úhradové vyhlášky, ale vyjednává si dvoustranné smlouvy s jednotlivými poskytovateli. Prvotní pilotní projekt už skončil a současné překlenovací smlouvy jsou daleko tvrdší, než byl původní program,“ potvrzuje ředitel mobilního hospice Cesta domů Marek Uhlíř. Problém tkví v tom, že jakmile mobilní hospice přijmou pacienta do péče, berou zodpovědnost za jeho další ošetření. Pokud se pacient nakonec po nějaké době rozhodne pro hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, náklady na toto ošetření jdou za poskytovatelem mobilního hospicu, který pacienta přijal.

Standardní smlouvy dle nových sazebníků nicméně připouští určitou míru rizika, že umírající pacient nakonec skoná ve zdravotnickém zařízení. Pokud organizace, která poskytuje paliativní péči u pacientů doma, množství takových případů udrží pod určitou mírou, pojišťovna ošetření pacientů v nemocnici zaplatí. Podle Uhlíře ale VZP chce každý případ úmrtí pacienta hospice mimo domov posuzovat individuálně. Přestože tak organizace provozující paliativní péči získá od pojišťovny finance na úhradu předchozího ošetřování umírajícího, existuje možnost, že bude hospic muset následně nést zodpovědnost a platit například převoz sanitkou, pobyt na ARO a podobně, což může být ve výsledku vyšší částka, než peníze získané od pojišťovny.

Kraje už rozjely výběrová řízení, konečné slovo ale mají pojišťovny

Ostatní zdravotní pojišťovny nicméně budou pravděpodobně v nejbližší době uzavírat standardní smlouvy dle úhradové vyhlášky. „Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (ČPZP) v současné době eviduje několik jednotek žádostí o poskytování domácí paliativní péče ve vlastním sociálním prostředí a je připravena začít uzavírat smlouvy, pokud budou ze strany žadatele splněny všechny zákonné povinnosti. Všechny podmínky pro uzavření smlouvy splňují nyní tři mobilní hospice,“ uvedla mluvčí ČPZP Elenka Mazurová. Další oslovené pojišťovny na dotaz neodpověděly.

Dle nové legislativy, která platí od ledna tohoto roku, se provozovatelé mobilních hospiců, kteří chtějí získávat příspěvky od pojišťoven, musí zúčastnit výběrových řízení, které vypisují jednotlivé kraje. Většina z oslovených správních celků už řízení vyhlásila a vyhodnotila, jinde teprve probíhá sběr přihlášek.

V Jihočeském kraji komise doporučila uzavřít pojišťovnám smlouvu s Hospicem svatého Jana N. Neumanna, v Libereckém kraji řízením úspěšně prošel jediný přihlášený Hospic svaté Zdislavy. Ve Zlínském kraji doporučila komise pojišťovnám tři poskytovatele, v Olomouckém kraji čtyři. Moravskoslezský kraj vyslovil doporučení dvěma zájemcům, Vysočina, Plzeňský a Karlovarský kraj teprve výběrová řízení chystají, stejně jako Jihomoravský kraj, ve kterém se už jedno řízení uskutečnilo.

Úspěšné absolvování řízení nicméně zůstává pouze doporučením. „Ani úspěšné prohlasování v rámci jednání výběrové komise nezakládá povinnost pojišťovně uzavřít smluvní vztah,“ vysvětluje vedoucí odboru zdravotnictví Jihočeského kraje Petr Studenovský. Záleží tedy na konkrétních pojišťovnách, zda s odsouhlasenými mobilními hospici navážou spolupráci. Některé kraje se ale angažují v oblasti paliativní medicíny i jinak než pouze provedením výběrového řízení.

„Karlovarský kraj podporuje mobilní hospicovou péči na území kraje z vlastního dotačního programu, z něhož půjde po odsouhlasení krajským zastupitelstvem pěti organizacím celkem 2,3 milionu korun z krajského rozpočtu," uvádí tisková mluvčí Karlovarského kraje Jana Pavlíková. „V současné době je v intenzivní přípravě Konference paliativní péče na Vysočině 2018 a máme i webovou stránku, kde jsou k dispozici veškeré informace k projektu řešícímu v našem regionu paliativní péči komplexněji,“ vysvětluje Jitka Svatošová z tiskového oddělení Kraje Vysočina.

Češi mohou v současnosti umírat doma hlavně díky štědrosti dárců

Mobilní hospice se v Česku poprvé začaly objevovat zhruba před 15 lety. Tehdy neznámá služba, na Západě už poměrně běžná, mohla fungovat pouze díky obětavosti průkopníků a štědrosti dárců, což do značné míry platí dosud. Délka, po kterou pacienti služeb hospiců využívají, může být různá.

„Ze začátku k nám chodili jednou za týden, poslední dva měsíce pak denně, celkem pět měsíců,“ vysvětluje Tereza Němcová, která pro svého příbuzného zajistila služby mobilního hospice na severní Moravě. Uvědomuje si přitom, že dary a dotace umožňují těmto organizacím fungovat. „Asi bychom do toho šli i za plnou cenu, ale to díky tomu, že jsme se mohli podílet celá rodina. Byl by to ale samozřejmě zásah do rozpočtu nás všech. Kdyby byl na to člověk sám a ještě v důchodu, nešlo by to,“ dodává.

„Chtěli snad dokonce jenom dvě stě korun za den. Kdybychom měli platit 1 900 korun denně, tak bychom do toho asi ty peníze asi stejně dali, jednoduše proto, že doma byly úspory. Nemít ale tenhle polštář, domnívám se, že by to bylo neúnosné,“ potvrzuje Zuzana Fojčíková, která svého blízkého svěřila do péče mobilního hospice v Karviné v roce 2015.

Česká republika se zavázala už v roce 2014 podpořit rezoluci Světové zdravotnické organizace o paliativní péči. Ta vyzývá členské státy, aby zpracovaly a zavedly do praxe opatření pro plnou integraci hospicové péče do národních zdravotnických systémů. Nejde přitom jen o služby mobilních hospiců, ale také o zavádění paliativní péče do nemocnic. Málokdo si totiž představuje své umírání jako minuty osamělého čekání na smrt za bílou plentou.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4503, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, { id: 30343, date: '2018-05-19 06:00:00', body: '

-1

Link

Link

Link

Online reportáž se svatby můžete sledovat zde>>>

', perex: '

V sobotu čeká Velkou Británii další královská svatba. Ženit se bude druhorozený syn princezny Diany a prince Charlese Harry. Jeho vyvolenou je americká herečka Meghan Markleová a všichni napjatě očekávají, jak budou oslavy vypadat. Inspiruje se dvojice tradicí, nebo bude jejich sňatek naopak netradiční? Jisté ovšem je, že událost přítáhne velkou pozornost stejně jako se to povedlo u předchozích svateb členů britské královské rodiny.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4976045-img-svatba-velka-britanie-kralovna-kralovska-rodina-v0.jpg?v=0', views: 4390, title: 'GALERIE: Století královských svateb. Podívejte se na svatební dort Alžběty II. a zákulisí sňatku princezny Diany', imgCount: 32, type: 'normal', url: 'https://www.info.cz/magazin/galerie-stoleti-kralovskych-svateb-podivejte-se-na-svatebni-dort-alzbety-ii-a-zakulisi-snatku-princezny-diany-30343.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);