Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Mobilní hospice stále fungují jen díky dárcům, pojišťovny by na ně už ale mohly přispívat

Mobilní hospice stále fungují jen díky dárcům, pojišťovny by na ně už ale mohly přispívat

Osm z deseti Čechů by si přálo zemřít doma. Přestože realita je opačná a v nemocničních a pečovatelských zařízeních umírá asi 70 % obyvatel, existuje možnost nechat svého blízkého odejít ve známém prostředí a zároveň mu zajistit potřebné ošetření. V České republice již funguje několik mobilních hospiců, které nabízejí pomoc s péčí o nemocné v jejich posledních dnech. Jejich služby mohou od ledna nově hradit zdravotní pojišťovny, zatím ale nevznikla žádná smlouva, která by to umožňovala. Faktické čerpání příspěvků na činnost mobilních hospiců tak začne pravděpodobně nejdříve v druhé polovině tohoto roku.

 „Mobilního hospicu jsme využili v době, kdy v 88 letech umírala moje prateta. Bylo to už třetí takové podobné úmrtí, které jsme v blízké rodině řešili – před tím umíral děda a prastrýc – a vždy bylo jejich velkým přáním zemřít doma. Ve dvou předchozích případech se nám to bohužel nepodařilo z různých důvodů zajistit a dodnes mě to mrzí. V případě pratety se to naštěstí povedlo,“ vysvětluje pro INFO.CZ Zuzana Šrámková. Služby mobilního hospice pro pratetu využívala asi měsíc, celkem za to zaplatila zhruba pět tisíc korun.

Příbuzní platí dvě stě korun, služba ale stojí reálně až dva tisíce denně

Den péče stojí příbuzné zhruba 200 až 300 korun. Náklady jsou ale ve skutečnosti mnohem vyšší. Podle odhadů domácího hospicu Cesta domů se reálně cena za komplexní péči o jednoho pacienta pohybuje okolo 1 900 korun na den. Většinu nákladů ale v současnosti zaplatí dárci, proto zůstává služba cenově dostupná. Bez darů by měsíc služeb mobilního hospice stál rodinu asi šedesát tisíc korun.

„Je řada rodin, které by se dovedly kvalitně postarat o svého umírajícího, ale buď neví, jak to mohou udělat, nebo jim to systém ani neumožní. My třeba v Cestě domů odmítáme přes 200 pacientů ročně kvůli kapacitě. A jejich rodiny jsou většinou už připravené se o své příbuzné postarat,“ vysvětlil v rozhovoru ředitel Centra paliativní péče a psycholog Martin Loučka.

„O možnosti využití mobilního hospice nám nikdo v nemocnici neřekl. Řekli, že se nedá nic dělat, a pustili dědu domů. Umíral, pohled na něj byl opravdu žalostný a přivítali bychom cokoli, co by mu pomohlo. Když jsme ale začali hledat další možnosti, bylo už pozdě,“ vypráví pro INFO.CZ vnučka zemřelého, která si přála zůstat v anonymitě, a potvrzuje, že o službě mobilních hospiců zatím dostatečně neví ti, kteří by je potřebovali.

Hospice zatím uzavřely pilotní smlouvy jen s VZP, podle některých jsou ale rizikové

Dostupnost služeb mobilních hospiců by se ale nyní mohla zlepšit díky tomu, že zdravotní pojišťovny mají možnost díky novému úhradovému sazebníku jejich činnost proplácet. Zařízení tak budou moci dary sponzorů použít například na navýšení svých kapacit a zpřístupnění služeb pro více zájemců. Zatím ovšem péči proplácí pouze Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP), a to prostřednictvím testovacího projektu, ve kterém má ale uzavřený jiný typ smluv.

„VZP jako jediná zdravotní pojišťovna začala s financováním mobilních hospiců už od roku 2015, a to v rámci pilotního projektu. V současné době tak má VZP jako jediná pojišťovna smlouvu s osmnácti mobilními hospici na území celé České republiky a u dalších dvou je již uzavření smlouvy schváleno, čeká se jen, až doloží všechny náležitosti. Uvedený pilotní projekt bude pokračovat do konce roku 2018, a to mimo jiné i proto, že některé mobilní hospice mají s VZP už z předchozího období uzavřenou smlouvu ještě na celou tuto dobu,“ vysvětluje tiskový mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Nasmlouvaní poskytovatelé působí už v 11 krajích, v jednání jsou nově organizace v Jihočeském a Plzeňském kraji. Ačkoli VZP byla první pojišťovnou, která se už před třemi roky pro příspěvek na paliativní péči odhodlala, její smlouvy s mobilními hospici se od smluv uzavíraných jinými pojišťovnami budou lišit. Pro hospice jsou údajně tvrdší a rizikovější.

„VZP nechce uzavírat nové standardní smlouvy dle úhradové vyhlášky, ale vyjednává si dvoustranné smlouvy s jednotlivými poskytovateli. Prvotní pilotní projekt už skončil a současné překlenovací smlouvy jsou daleko tvrdší, než byl původní program,“ potvrzuje ředitel mobilního hospice Cesta domů Marek Uhlíř. Problém tkví v tom, že jakmile mobilní hospice přijmou pacienta do péče, berou zodpovědnost za jeho další ošetření. Pokud se pacient nakonec po nějaké době rozhodne pro hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení, náklady na toto ošetření jdou za poskytovatelem mobilního hospicu, který pacienta přijal.

Standardní smlouvy dle nových sazebníků nicméně připouští určitou míru rizika, že umírající pacient nakonec skoná ve zdravotnickém zařízení. Pokud organizace, která poskytuje paliativní péči u pacientů doma, množství takových případů udrží pod určitou mírou, pojišťovna ošetření pacientů v nemocnici zaplatí. Podle Uhlíře ale VZP chce každý případ úmrtí pacienta hospice mimo domov posuzovat individuálně. Přestože tak organizace provozující paliativní péči získá od pojišťovny finance na úhradu předchozího ošetřování umírajícího, existuje možnost, že bude hospic muset následně nést zodpovědnost a platit například převoz sanitkou, pobyt na ARO a podobně, což může být ve výsledku vyšší částka, než peníze získané od pojišťovny.

Kraje už rozjely výběrová řízení, konečné slovo ale mají pojišťovny

Ostatní zdravotní pojišťovny nicméně budou pravděpodobně v nejbližší době uzavírat standardní smlouvy dle úhradové vyhlášky. „Česká průmyslová zdravotní pojišťovna (ČPZP) v současné době eviduje několik jednotek žádostí o poskytování domácí paliativní péče ve vlastním sociálním prostředí a je připravena začít uzavírat smlouvy, pokud budou ze strany žadatele splněny všechny zákonné povinnosti. Všechny podmínky pro uzavření smlouvy splňují nyní tři mobilní hospice,“ uvedla mluvčí ČPZP Elenka Mazurová. Další oslovené pojišťovny na dotaz neodpověděly.

Dle nové legislativy, která platí od ledna tohoto roku, se provozovatelé mobilních hospiců, kteří chtějí získávat příspěvky od pojišťoven, musí zúčastnit výběrových řízení, které vypisují jednotlivé kraje. Většina z oslovených správních celků už řízení vyhlásila a vyhodnotila, jinde teprve probíhá sběr přihlášek.

V Jihočeském kraji komise doporučila uzavřít pojišťovnám smlouvu s Hospicem svatého Jana N. Neumanna, v Libereckém kraji řízením úspěšně prošel jediný přihlášený Hospic svaté Zdislavy. Ve Zlínském kraji doporučila komise pojišťovnám tři poskytovatele, v Olomouckém kraji čtyři. Moravskoslezský kraj vyslovil doporučení dvěma zájemcům, Vysočina, Plzeňský a Karlovarský kraj teprve výběrová řízení chystají, stejně jako Jihomoravský kraj, ve kterém se už jedno řízení uskutečnilo.

Úspěšné absolvování řízení nicméně zůstává pouze doporučením. „Ani úspěšné prohlasování v rámci jednání výběrové komise nezakládá povinnost pojišťovně uzavřít smluvní vztah,“ vysvětluje vedoucí odboru zdravotnictví Jihočeského kraje Petr Studenovský. Záleží tedy na konkrétních pojišťovnách, zda s odsouhlasenými mobilními hospici navážou spolupráci. Některé kraje se ale angažují v oblasti paliativní medicíny i jinak než pouze provedením výběrového řízení.

„Karlovarský kraj podporuje mobilní hospicovou péči na území kraje z vlastního dotačního programu, z něhož půjde po odsouhlasení krajským zastupitelstvem pěti organizacím celkem 2,3 milionu korun z krajského rozpočtu," uvádí tisková mluvčí Karlovarského kraje Jana Pavlíková. „V současné době je v intenzivní přípravě Konference paliativní péče na Vysočině 2018 a máme i webovou stránku, kde jsou k dispozici veškeré informace k projektu řešícímu v našem regionu paliativní péči komplexněji,“ vysvětluje Jitka Svatošová z tiskového oddělení Kraje Vysočina.

Češi mohou v současnosti umírat doma hlavně díky štědrosti dárců

Mobilní hospice se v Česku poprvé začaly objevovat zhruba před 15 lety. Tehdy neznámá služba, na Západě už poměrně běžná, mohla fungovat pouze díky obětavosti průkopníků a štědrosti dárců, což do značné míry platí dosud. Délka, po kterou pacienti služeb hospiců využívají, může být různá.

„Ze začátku k nám chodili jednou za týden, poslední dva měsíce pak denně, celkem pět měsíců,“ vysvětluje Tereza Němcová, která pro svého příbuzného zajistila služby mobilního hospice na severní Moravě. Uvědomuje si přitom, že dary a dotace umožňují těmto organizacím fungovat. „Asi bychom do toho šli i za plnou cenu, ale to díky tomu, že jsme se mohli podílet celá rodina. Byl by to ale samozřejmě zásah do rozpočtu nás všech. Kdyby byl na to člověk sám a ještě v důchodu, nešlo by to,“ dodává.

„Chtěli snad dokonce jenom dvě stě korun za den. Kdybychom měli platit 1 900 korun denně, tak bychom do toho asi ty peníze asi stejně dali, jednoduše proto, že doma byly úspory. Nemít ale tenhle polštář, domnívám se, že by to bylo neúnosné,“ potvrzuje Zuzana Fojčíková, která svého blízkého svěřila do péče mobilního hospice v Karviné v roce 2015.

Česká republika se zavázala už v roce 2014 podpořit rezoluci Světové zdravotnické organizace o paliativní péči. Ta vyzývá členské státy, aby zpracovaly a zavedly do praxe opatření pro plnou integraci hospicové péče do národních zdravotnických systémů. Nejde přitom jen o služby mobilních hospiců, ale také o zavádění paliativní péče do nemocnic. Málokdo si totiž představuje své umírání jako minuty osamělého čekání na smrt za bílou plentou.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718