Články odjinud

Mrazivý závěr školní inspekce: Děti nezvládají pojmout učivo, je moc obsáhlé. Komentář M. Maňáka

Mrazivý závěr školní inspekce: Děti nezvládají pojmout učivo, je moc obsáhlé. Komentář M. Maňáka

Ministerstvo školství čelí nevídanému odhalení. Jeho vlastní školní inspekce totiž zpochybnila celý školský systém, tedy především práci samotného ministerstva. Ve svém zjištění došla inspekce k mrazivému závěru: výuka na školách je natolik předimenzovaná, že děti nejsou schopny pojmout stále rostoucí rozsah učiva. Žáci tedy nezažívají proklamovanou „školu hrou“, ale jen tvrdou řeholi.


Nemůže být divu, že studijní výsledky žáků neodpovídají tomu, co by (podle centrálních plánů) měli umět. Ministerské rámcové vzdělávací programy (RVP) vymezující obsah učiva jsou totiž podle České školní inspekce příliš obsáhlé. Při jejich plnění nezbývá čas na procvičování látky ani na její opakování, natož na zábavné učení. Není prostor pro vlastní aktivitu žáků; moderní formy výuky jsou většinou pouze utopickým snem…  

Stát už před více než 10 lety nahradil školní osnovy sofistikovanějším pojmem „rámcové vzdělávací programy“, jež mají za úkol zhruba totéž: tedy z nadřazeného ministerského centra diktovat základním školám, co všechno mají učit...

Nejnovější zjištění inspekce ukazuje na fatální závadu státního školského systému. Tedy systému, jehož hlavním cílem se spíše jeví výuka sama o sobě, nikoliv skutečné vzdělávání dětí. Problémem systému je jeho centrální plánování. To se nikdy nikde neosvědčilo. Vzpomeňme namátkou komunistické Československo a jeho neschopnost uspokojivě naplánovat výrobu toaletního papíru tak, aby na konci procesu byl dostatek onoho tragicky nekvalitního produktu… Výsledkem státního plánování byla vždy nekvalita a nedostatek. 

Demokratický stát se však přesto o cosi podobného nadále pokouší – bohužel zrovna i ve školství, respektive v oblasti vzdělávání (školství a vzdělávání však nemusí být vždy totéž). Přičemž právě tato oblast je podle mnohých odborníků absolutně klíčová pro další (nejenom) ekonomický rozvoj země.

V oblasti základního školství/vzdělávání jsou předmětem pokračujícího plánovacího experimentu děti a jejich výuka. A výsledky jsou takové, jaké ozřejmila inspekce. Tedy neradostné až tristní. Inspekce vlastně nepřímo potvrdila něco, co čistě intuitivně a laicky tušil snad každý (s výjimkou ministerských plánovačů). Totiž, že objem učiva, který lze dětem spolehlivě „nalít“ do hlavy, nelze zvyšovat donekonečna. Děti mají stále stejné mozky a zhruba stejnou kapacitu se učit a vstřebávat nové poznatky. Jenže, v dnešní internetové a sociálně síťové době jsou zaplaveny tolika mimoškolními informacemi, že jejich potenciál a ochota absorbovat nové školní poznatky spíše upadá.

Navíc, každé dítě je jiné. Každé má v daném věku trochu (či více) odlišnou mentální kapacitu, zájmy, schopnost soustředění a fyzické možnosti podstupovat ono každodenní, státem předepisované školské martyrium.

A právě v tom je onen fatální omyl centrálně řízené a ještě centrálněji plánované státní „školské výroby“ (tedy povinné docházky spojené se snahou učitelů vtloukat dětem látku do hlavy). Stát a jeho školní plánovači vycházejí z hypotézy, že všechny děti jsou víceméně stejné a univerzálně zaměřené – tedy schopné se během jednotné doby naučit stejný rozsah učiva z předem definovaných oborů a oblastí, které jsou pro každé dítě stejně zajímavé.

Realita je totálně odlišná. Každé dítě baví něco jiného, každé má odlišné vlohy pro ten či onen obor (čest výjimkám). Každé dítě má v daném konkrétním věku odlišnou mentální kapacitu a fyzické schopnosti. Některé se vydrží učit hodiny denně, jiné sotva pár desítek minut. Každé má také trochu jiné rodinné zázemí, atd.

Stanovování jednotných vzdělávacích programů pro všechny školy a všechny děti (zhruba stejného věku) je tedy z tohoto pohledu absolutním omylem. Děti jsou přece do běžných státních škol a třid vybírány ne podle společných zájmů, vloh či mentálních schopností, ale „spadají“ do nich zcela náhodně: zhruba dle věku a místa bydliště. 

Logickým důsledkem univerzálních, centrálně nadekretovaných RVP (novodobých osnov) je to, že taková jednotná výuka s rozsahem učiva stejným pro všechny, vyhovuje optimálně jen menšině dětí. Pro část žáků je objem, náročnost a tempo výuky předimenzované. Škola, tedy povinná školní docházka je pro ně neúměrnou zátěží či dokonce traumatem.

Pro jinou skupinu žáků je tempo výuky naopak pomalé a škola je nebaví. Spokojen s výukou pak následně není téměř nikdo. Snad s výjimkou ministerstva školství, které jako tvůrce, garant a hlavní organizátor systému nemůže dávat nespokojenost najevo...

Školní inspekce (která je součástí resortu) přesto vynesla kritický verdikt, který je objektivním pohledem na ne zrovna skvělou realitu jednotného, centrálně plánovaného státního školství.

Opravdovým řešením vzniklého (a fakticky po generace trvajícího) stavu by byla liberalizace školství, tedy například odříznutí ministerstva a jeho „vševědoucích“ úředníků od tvorby vzdělávacích plánů škol a následné odstátnění celého školství. Cílem by přece měl být systém, jež pokud možno co největšímu množství dětí dokáže nabídnout vzdělávání šité na míru jejich konkrétním schopnostem a zájmům. Tedy stav opačný dnešnímu, státem a politiky řízenému školskému mechanismu.

Spoléhat na zdejší stát, že dětem dokáže zajistit kvalitní vzdělání univerzálně použitelné v dynamickém 3. tisíciletí je stejně naivní, jako spoléhat na stát, že dokáže postavit silnice či dokonce zajistit jejich plynulou průjezdnost. Nedokáže to z principu. Stát neumí poskytovat kvalitní komerční služby. Neexistuje proto jediný rozumný důvod čekat či doufat, že to kdy dokáže v oblasti vzdělávání dětí a mládeže.

Jediné, co vlády spolehlivě dokážou, je expandovat, čehož je školství klasickým příkladem. Počet zaměstnanců celého školského sektoru se vyšplhal ke čtvrt milionu osob a rozpočet pro regionální školství za 2 roky nabobtnal o 40 miliard. A reálné přínosy této expanze pro většinu žáků základních škol? Neznatelné, jak potvrdila školská inspekce.

Kapři ani ministerští úředníci si však svůj státem (tedy poplatníky) mohutně živený školský rybník nikdy sami nevypustí… Zdá se, že všichni přímí aktéři systému se shodují na tom, že lékem na churavějící školskou výuku budou nové a – jak jinak – lepší ministerské osnovy, tedy již zmiňované rámcové vzdělávací programy. Podle inspekce by se programy měly změnit tak, aby odrážely požadavky na vzdělávání ve 21. století.

Jenže, jak mohou ministerští úředníci či inspektoři vědět, co přesně které dítě (jež konkrétně neznají) potřebuje pro 21. století? A proč vlastně mají být – skrze centrální řízení a pro všechny stejné „osnovy“ – organizátorem a garantem vzdělanosti dětí zdejší politici a ministerští úředníci? Děti přece nepatří státu, nýbrž (do určitého věku) svým rodičům… Nebo snad už ne?

Ale zpět k rozsahu učiva a státním rámcovým programům. Jistě, osnovy (tedy RVP) a tedy rozsah učiva lze zredukovat a celkově tím snížit nároky na žáky školou povinné. Takový postup by vyhověl jisté skupině dětí, pro druhou by ovšem vedl k ještě většímu „znudění“ z důvodu nízké náročnosti školy…

Vyhovět či zavděčit se v současném školství všem prostě nejde, neboť, jak bylo uvedeno a jak většina asi tuší, každé dítě je jiné a pro výuku je jinak disponované. Každé ke svému optimálnímu vzdělávání potřebuje jiný přístup, rozsah vyučované látky, ale i cíle apod.

Základní školství tak zjevně i nadále zůstane založeno na centrálním řízení, potažmo ústředním plánování. Stát a jeho resortní úředníci si budou hrát na vševědoucí znalce naší budoucnosti. Prostě se jen, poučeni předchozími chybami a nezdary, budou snažit plánovat nověji a lépe...

Vhledem k výše uvedenému je zřejmé, že to nebude nikdy dobře fungovat a to z důvodu fundamentálně rozporuplné podstaty „školského“ systému: tedy centrálnímu plánování a snahám po univerzálním, jednotném vzdělávání všech žáků, jejichž odlišnosti, schopnosti, vlohy a zájmy jsou nekonečně různorodé.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud