Musíme počítat s tím, že Evropa už pro USA nebude prioritou, říká politický geograf | info.cz

Články odjinud

Musíme počítat s tím, že Evropa už pro USA nebude prioritou, říká politický geograf

„V dlouhodobějším horizontu budou USA Evropu opouštět na úkor JV Asie, kde jim roste silný protivník – Čína. Bude-li Čína pokračovat ve svém rychlém ekonomickém růstu, USA se budou muset soustředit na ni, ne na zajišťování bezpečnosti Evropanům,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politický geograf Jan Kofroň z Institut politologických studií FSV UK. Jak se za posledních 30 let změnilo válečnictví? Jakým výzvám dnes čelí NATO a proč bychom neměli sázet naši bezpečnost na společnou evropskou armádu? 

Vy se jako politický geograf kromě geopolitiky zaměřujete především na vojenství. V listopadu oslavíme třicet let od sametové revoluce, která spolu s dalšími změnami režimů ve východní Evropě předznamenala konec tehdejšího bipolárního světa. Co se ale za tu dobu změnilo na pomyslném poli válečnictví?

Na první pohled hodně: rozvoj komunikačních technologií, nástup nových zbraní, vylepšení stávajících, nové domény válčení, cyber například, a podobně. Při trochu důkladnějším pohledu se ale ukáže, že přes tyto objektivně existující změny není vojenství dnes a v roce 1989 radikálně odlišné. Kdyby nic jiného, velká část nových technologií se začala zavádět dlouho před pádem železné opony – například přesně naváděná munice, radary pro protibaterijní palbu a další.

Zároveň vojenství dnes i před rokem 1989 dominovala schopnost operací kombinovaných zbraní. Kombinace různých druhů techniky ale mimo jiné znamená, že technologický pokrok týkající se určité zbraně má, sám o sobě, jen omezený dopad na válčení. To i proto, že je třeba nové zbraňové systémy vhodně integrovat do stávajících struktur a taktických postupů. Jiná věc je, že mezi roky 1990 a 2006 bylo jen málo konvenčních či semikonvenčních střetů. Velká část válek, které se odehrávaly v našem zorném poli, měla charakter nízkointenzivních konfliktů, které se svou podstatou výrazně liší, a vždy lišily, od konfliktů vyšší intenzity.

Jinými slovy nebyl, laicky řečeno, zase až takový rozdíl mezi válkou v Jugoslávii a první válkou v Zálivu, stejně jako pokud bychom tyto konflikty porovnali s invazí do Iráku v roce 2003?

Spíše takto, rozdíl mezi první válkou v Zálivu a druhou válkou v Zálivu byl překvapivě malý. A jejich výsledek ostatně byl velmi podobný. Válka v Jugoslávii odlišná byla – na počátku šlo spíše o válku občanskou, navíc vedenou v těžkém terénu, kde některé strany, Bosňáci ale i Chorvaté, měly jen omezený přístup k těžším zbraním. Závěrečná chorvatská operace Bouře v roce 1995 však představuje příklad moderních kombinovaných operací. Obecně lze říci, že kompetentní velitel roty či praporu z roku 1990 by, po krátkém zaškolení, byl kompetentním velitelem i dnes.

Jak se za uplynulé tři dekády změnila funkce vojenských aliancí? Přeci jen Varšavská smlouva v roce 1991 zanikla, ale její protějšek NATO tu s námi stále je, ačkoliv je to jeden z pozůstatků studené války.

To je asi otázka teoretického pohledu. Ti, kteří odmítají realistickou teorii, by zřejmě tvrdili, že např. NATO se přetransformovalo do podoby, která je vzdálená tradičním aliancím, jejichž účel tkvěl v odstrašování jiných států. Zřejmě by řekli, že Severoatlantická aliance je především politickou organizací s cíli mnohem širšími, než je teritoriální obrana členských států. Ti, kteří vidí svět prizmatem realistické teorie, k nimž se sám řadím, by takové tezi spíše oponovali s poukazem na to, že hlavní motivací středoevropských a východoevropských států ke vstupu do NATO byla snaha pojistit se vůči opakování historických zkušeností se silnými sousedy.

Faktem ale je, že zatímco v době studené války nebylo o účelu NATO sporu – odstrašení SSSR, po skončení studené války došlo k zamlžení hlavního účelu aliance. Ostatně není to tak dávno, kdy hlavní prioritou byla operace v Afghánistánu. Ostatně i dnes mnozí říkají, že NATO je především sdružením států vyznávajících stejné hodnoty a podobně. Zkrátka, přinejmenším pro některé členské státy či části jejich politiků je vojenská dimenze aliance spíše sekundární, což kontrastuje s dobou studené války.

Nedávno jsme oslavili 15 let od vstupu do aliance. Má naše členství v NATO smysl? Jak se za tu dobu změnila zahraničněpolitická situace České republiky?

Vstup do NATO byl historickým úspěchem Česka. I dnes má členství smysl, protože naše země při její omezené ekonomické a populační síle má jen omezené možnosti, jak generovat vojenskou sílu samostatně. V širší perspektivě se pak přítomnost USA na kontinentu kryje s bezprecedentním obdobím stability ve vztazích mezi evropskými velmocemi – a naším zájmem je, aby tato stabilita pokračovala.

Trochu jinou otázkou však je, zda někdy na NATO nespoléháme až příliš, zda členství v alianci nepovažujeme za automatickou garanci bezpečnosti na věčné časy. A jak se změnila naše zahraničněpolitická pozice? Ze země, která ležela kdesi mezi Ruskem a Německem, jsme se dostali do velmi komfortní situace státu obklopeného spojenci a neutrálním Rakouskem. Zkrátka stran bezpečnosti jsme prožili skvělých 15 let. Nutno podotknout, že zároveň těžíme z členství v EU. Konkrétně z otevřeného trhu a dobrého přístupu na mimoevropské trhy.

Narážíte na fakt, že nejsme schopni plnit závazek 2 % HDP, které bychom měli vynakládat na obranu? Jak by vůbec mělo podle vás NATO nakládat s podobnými „černými pasažéry“ v rámci aliance?

Černé pasažérství, tzv. freeriding, je s aliancemi neodmyslitelně spojeno. Funkční aliance, rovná se freeriding menších členů. Proto ostatně do aliance vstupují – aby ušetřili. Takže NATO kdysi udělalo nešťastnou chybu, když přijalo plošný závazek 2 %. Zároveň je ale třeba říci, že extrémní formy černého pasažérství, a to jsme u mnoha evropských členů opravdu mohli vidět, podkopávají vojenskou dimenzi aliance – mohou zkrátka alianci učinit neakceschopnou. Řešením freeridingu, a teď mluvím z pozice teoretika, nikoli občana ČR, je jen omezení jistoty členů aliance, že jim bude bezpodmínečně poskytnuta pomoc. Zkrátka, chcete-li, aby se spojenci více snažili sami, neříkejte jim, že je bez ohledu na jejich úsilí vždy zachráníte. V mnoha ohledech je to především otázka pro USA – vyplatí se USA garantovat Evropanům bezpečnost? A existuje nějaká hranice, kdy to již pro USA nedává smysl?

Po zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA se v médiích hodně přetřásala možnost, že by Spojené státy NATO opustily. Přijde vám ještě dnes něco takového reálné? Prezident Trump se snažil proti freeridingu v rámci aliance hodně bojovat, i když někteří členové, např. Německo, byli zásadně proti. Byl jeho boj úspěšný?

Nemyslím si, že Donald Trump odejde z NATO v průběhu jeho prvního mandátu. Umím si však představit, že by takový krok mohl učinit po případném znovuzvolení. Neříkám, že se tak musí stát, ale Trump zjevně fanouškem NATO není a zdá se, že to byly především členové administrativy, kteří při nedávném summitu NATO zabránili roztržce. Zároveň se ale domnívám, že v dlouhodobějším horizontu budou USA Evropu opouštět na úkor JV Asie, kde jim roste silný protivník – Čína. Bude-li Čína pokračovat ve svém rychlém ekonomickém růstu, USA se budou muset soustředit na ni, ne na zajišťování bezpečnosti Evropanům. To je něco, s čím musíme počítat bez ohledu na to, kdo bude sedět v Bílém domě.

Co se týče boje proti freeridingu, je třeba říci, že východní křídlo NATO začalo po roce 2014 skutečně výrazně navyšovat své obrané úsilí. V případě států jako například Německo, Itálie či Belgie podobné změny vidět nelze. Absolutní sumy výdajů na obranu se i v těchto státech v posledních letech o něco zvedly – je to však především důsledek ekonomického růstu posledních let. Při jeho ochabnutí lze očekávat opačný trend. Schopnosti prezidenta Trumpa s tímto něco dělat jsou mizivé. Ostatně není to překvapující – západoevropské státy jsou od Ruska daleko, jsou členy NATO, takže přímé ohrožení se jich netýká, nač tedy více utrácet za obranu. Že to podkopává budoucnost aliance je věc druhá.

Jak se vůbec díváte na myšlenku ozbrojených složek EU? Nakolik podkopává budoucnost a jednotu aliance evropská armáda? Tedy konkrétně nápady na její zřízení, které můžeme slyšet především z úst Berlína a Paříže?

Něco jako evropská armáda ve svém úzkém pojetí není na stole. Politici – i ti euroidealističtí – o ní mluví mlhavě s výhledem do daleké budoucnosti, ne jako o aktuálním projektu. V tomto smyslu tedy nejde o něco, co by přímo rozkládalo NATO. Snění o evropské armádě však považuji za potenciálně problematické z jiného důvodu. Zaprvé, evropská armáda je v horizontu dekády, ale třeba se pletu, nerealizovatelná. Státy EU mají odlišné vnímání bezpečnostních hrozeb. Kupříkladu východní část EU se bojí Ruska, západní nikoli. Je příznačné, že nová předsedkyně CDU (Kramp-Karrenbauer), zmiňovala vizi výstavby letadlové lodě EU. Něčeho, co by pro teritoriální obranu např. východního křídla EU, mělo mizivý význam.

Naopak, lze očekávat, že náklady na vybudování takové letadlové lodě by vedly ke škrtům na straně pozemních jednotek – přesně těch, které by východnímu křídlu opravdu mohly pomoci. Zároveň problémem NATO, jak jsme již řekli, jsou evropští spojenci. Evropská armáda by bylo něco jako NATO bez USA, přesněji NATO opírající se o ty členy, kteří obraně moc nedají. To se nezdá jako řešení problému, spíše jako jeho vytvoření. Obávám se však, že vidina budoucí evropské armády může mnohé české politiky motivovat k dalšímu přehlížení naší obrany. Vždyť na místo NATO tu budeme mít evropskou armádu – a ta se o naši obranu jistě postará. Jinak řečeno, místo zvýšení našeho úsilí se upneme k vizi v budoucnu možná vzniknuvší evropské armády. Na konci dne pak zůstaneme bez vlastní obrany, jakož i bez evropské armády. V souhrnu, odmítám dělat z evropské armády strašáka, zároveň říkám, že to je krajně nejistý projekt, na který bychom neměli sázet naši bezpečnost.

Vím, že máte rád kontrafaktuální scénáře. Připusťme teď na chvíli, že bychom se dostali (jako NATO) do ozbrojeného konfliktu s Ruskem. Kdo by měl navrch a jak by takový konflikt probíhal?

Zajímavá otázka. Na místo mé vlastní odpovědi si dovolím vašim čtenářům nabídnout odkaz na dva kvalitní texty, které tuto eventualitu řeší: 1) Studii RAND opírající se o wargaming a 2) článek z amerického časopisu Parameters.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí 1. dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí 2. dílu

Game of Thrones s08e03 - shrnutí 3. dílu

Game of Thrones s08e04 - shrnutí 4. dílu

Články odjinud