Ploština: Nacisté na konci války vypalovali vesnice, nešetřili ani děti. „Lidské maso jsem cítila ještě rok.“ | info.cz

Články odjinud

Nacisty konec války neodradil. Na Moravě stříleli v dubnu 1945 i děti a házeli je do ohně

Válečného hrdinu si většina z nás představí možná jako ostříleného muže s pistolí po ruce, který se nebál vzdorovat nacistům, ani komunistům. Tato románová představa ale značně přehlíží všechny, kdo těmto odbojářům a partyzánům umožnili takové hrdinství prožívat. Třeba tím, že jim obstarali jídlo, nocleh, nebo jen vyprali prádlo. Bez těchto „obyčejných“ hrdinů by ti známí nedokázali fungovat. Do učebnic se většinou tyto statečné ženy a mužové nedostávají, přestože častokrát zaplatili životem. Platí to i v případě vypálení vesnice Ploština, kde na sklonku války nacisté brutálně umučili a upálili 24 místních za to, že pomáhali partyzánům. Od tragédie dnes uplynulo 74 let.

„Já jsem tu spáleninu cítila rok. Furt jsem to pečené lidské maso cítila. To bylo hrozné,“ vzpomíná na 19. duben 1945 ve sbírce Paměti národa Božena Húšťová. Ten den jí nacisté v pasekářské vesnici Ploština na Valašsku upálili 22letého bratra. Rodina stejně jako další místní obyvatelé pomáhala partyzánům, kterých se podle Húšťové pohybovalo v okolí někdy až šedesát. V den zásahu jednotek SS se ale všichni bojovníci v ilegalitě stačili skrýt a nacisté tak zmasakrovali pouze místní drobné rolníky.

Partyzáni přišli z Ruska. Místní jim poskytli jídlo i úkryt

V průběhu roku 1944 začalo být jasné, že válka se chýlí ke konci. V srpnu 1944 spojenci osvobodili Paříž a na podzim rudá armáda začala postupovat přes Maďarsko. I partyzánské hnutí v protektorátě proto sílilo. Na Moravu se vlivem Slovenského národního povstání dostali východní výsadkáři z 1. československé brigády Jana Žižky, ke kterým se začali přidávat partyzáni z jiných skupin i místní a vytvořili oddíl Ploština. Podle Húšťové, které bylo v posledním roce války právě 16 let, se v okolí Ploštiny a samoty Ryliska, kde žila s otcem, nevlastní matkou a sourozenci, objevili partyzáni na Vánoce 1944.

„Byli to samí Rusové. Můj tatínek byl bývalý ruský zajatec, takže se s nimi domluvil. Přišlo jich sedm a dvě ženy. Postupně jich tu bylo kolem třiceti, a to už jsme je nezvládli živit. Tak jsme chodili z Rylisek do Vysokého Pole a z Ploštiny do Drnovic - tam, kde jsme věděli, že dají a nezradí. A lidé jim dávali, protože už opravdu měli války dost. Dávali maso, chleba, co se dalo,“ vzpomíná pamětnice. Navzdory jiným svědectvím ale odmítá, že by se partyzáni chovali špatně, nebo chodili po vesnici i ve dne a opilí.

„Když u nás byli partyzáni, tak Nikolaj vždycky uhlídal, abychom nejdřív jedli my a potom oni,“ dodává. Zmiňuje velitele oddílu Nikolaje Kostina, pod jehož vedením se prý partyzáni chovali disciplinovaně. Kostin 5. dubna 1945 zemřel. Zranil se při manipulaci s pancéřovou pěstí, která mu utrhla nohu, a následně se rozhodl spáchat sebevraždu. Po jeho smrti prý morálka bojovníků částečně poklesla. A této situace pravděpodobně využili i dva konfidenti gestapa, kteří se ke skupině připojili.

Do oddílu se vmísili dva konfidenti gestapa. Navzájem se poprali, aby jim partyzáni uvěřili

Partyzáni se v oblasti zaměřovali především na sabotáže. Ničili mosty, železniční tratě a přepadávali menší vojenské oddíly, od kterých získávali zbraně. Nacisté tušili, že ve válce ztrácí, a začali proti odboji vystupovat s ještě větší brutalitou. V protektorátě působilo několik jednotek, které se zaměřovaly na boj s partyzány. Zároveň se ale nacisté spoléhali i na placené konfidenty, kteří pro ně získávali nezbytné informace a infiltrovali se mezi bojovníky. To předcházelo i zkáze Ploštiny.

Koncem března  (nebo začátkem dubna) se v osadě objevili dva muži, Oldřich Baťa a František Machů. Měli zájem přidat se k partyzánům a uvedli, že utíkají před prací v Německu a skrývají se před gestapem. „Přišli sem dva konfidenti gestapa. Byli samá krev a podlitina. Zbili se totiž předtím mezi s sebou, aby partyzáni uvěřili, že unikají gestapu,“ vzpomíná Húšťová.

Bojovníci jejich lež neprohlédli a přijali je mezi sebe. Baťa a Machů tak měli možnost zjistit, kolik je v oddílu lidí a kdo z místních jim pomáhá. Situace využili a při společné noční hlídce 17. dubna 1945 od partyzánů uprchli a podali hlášení na gestapu (Poznámka: jiné prameny uvádějí, že konfidenti uprchli až 18. dubna). Přestože rudá armáda byla už doslova za kopcem, nacisté se rozhodli zanechat po sobě krvavou stopu a naplánovali zásah proti partyzánům a místním, kteří jim pomáhali. Tragédie se měla odehrát 19. dubna 1945.

Nacisté rabovali a neušetřili ani několikadenní miminko

Operace začala ráno, kdy z několika směrů začali k osadě postupovat jednotky ZbV-Kommando 31, oddíl Jagdverband SS Slovensko s krycím názvem Josef a asi 180 příslušníků gestapa ve Zlíně. Kolem Ploštiny začali ze všech stran utahovat smyčku a při svém postupu s sebou brali i obyvatele okolních vesnic, které potkali cestou. Čtyři z nich na místě zastřelili, aniž by věděli, zda opravdu partyzánům pomáhali.

Jednotka SS JosefJednotka SS Josefautor: INT

„Po obědě k nám přiběhla spojka, že jde na Ploštinu veliká masa vojáků. Tak jsme honem začali po partyzánech uklízet. Maso jsme balili do pytlů. Jedni chlapi kopali jámu. Druhý na to vozili hnůj, aby nebylo poznat, že je to čerstvě nakopané,“ popisuje pamětnice. Její otec totiž den předtím zabil krávu, aby měli partyzáni co jíst. Zanedlouho ale na samotu Ryliska dorazili nacisté a začali vyšetřovat, kdo se zapojil do odboje. Otec František Raška ten den nebyl doma, protože odjel s dcerou k lékaři do Vizovic. To mu zachránilo život.

„Já vypověděla, že jsem partyzána v životě neviděla. Ale jak dorazil (konfident) Baťa, tak ukázal prstem: To jsou Majorovy dcery,“ vzpomíná Húšťová. Partyzáni jejímu otci říkali Major. Toho si stačil všimnout i Baťa. Nevlastní matku Húšťové, Františku Raškovou, která byla osm dní po porodu a vysílená ležela v posteli, nacisté vyvlekli ven, zbili ji a dítě jí vzali. „Jeden voják držel to maličké. Tak jsem k němu šla a poprosila ho, aby mi ho dal. A on mi dal ránu. Upadla jsem a velice jsem plakala. Mezitím vojáci křičeli na spojku Kuníčkovou (Poznámka: která Raškovy informovala, že se blíží vojáci), kde je otec. Oni si ji spletli s mou sestrou. Chtěli našeho otce dostat živého,“ dodává pamětnice.

Nacisté pak začali rabovat a zapalovat domy. Stříleli domácí zvířata, a protože při prohledávání objevili domácí pálenky, opili se a byli ještě agresivnější. 16leté Húšťové dovolili společně s Kuníčkovou vrátit se do domu a vzít nějaké oblečení pro dítě předtím, než stavení zapálí. V domě je ale zabarikádovali a nechtěli je pustit ven. Matce mezitím venku dítě vrátili a utíkala pryč. Její osmidenní chlapec jí ale zemřel v náručí.

Obě dívky nakonec z domu pustili, ale velitel zásahu Werner Tutter jim poručil, aby se za několik dnů hlásily na gestapu a přinesly informace o tom, kde se partyzáni skrývali. Ti totiž v osadách v tu dobu nebyli, nacisté během akce ani jednoho z nich nedopadli.

Muže upálili zaživa. Partyzáni vše sledovali z lesa

V lese dopadli nacisté bratra Húšťové Františka. Všechny zadržené pak odvedli na Ploštinu, kde je mlátili a ponižovali. „Brali lidi na poli, i ty, co nevěděli nic o partyzánech. A dovlekli je sem na Ploštinu a tady ten Machů (konfident) určil, kteří pomáhali partyzánům, kteří je přechovávali. Ukazoval i na ty, které dovlekli z dědiny, kteří partyzána nikdy ani neviděli,“ popisuje pamětnice. Machů ukázal i na jejího bratra.

Nacisté následně několik mužů, včetně Františka Rašky, spoutali řetězem. Odvedli je pak do jednoho z domů, který zapálili. Božena Húšťová má stále kus řetězu, kterým nacisté šest mužů svázali a zaživa upálili. „Byl mezi nimi můj bratr. Když jsem ty upálené pak viděla, to nebylo poznat, že jsou to lidé, to byly jenom škvarky,“ vysvětluje Húšťová. Bratra poznala jen podle kousku košile, který se zachoval nespálený v jeho podpaží. Druhou skupinu mužů nacisté donutili skákat oknem do hořícího domu. Kdo vyběhl ven, toho zastřelili. Na Ploštině ten den zemřelo 24 lidí, včetně jedné ženy.

Ploština po řádění nacistů.Ploština po řádění nacistů.autor: Petr Podroužek

Partyzáni celou katastrofu pozorovali z úkrytu. Nezasáhli. Húšťová jim to ale, i přes smrt dvou bratrů, nevyčítá. „To bylo štěstí, že (předtím) odešli. Baťa později u výslechu řekl, že kdyby tam bývali našli partyzány, že by vypálili i Vysoké Pole a Drnovice. Němců bylo 400 a partyzánů bylo kolem 30. Tak co by bývali dělali? Tady ty dědiny by byly nešťastné. To by bylo jak Lidice,“ dodává pamětnice.

Ploština nebyla jediná. Komunisté ale viníka vzali do vlastních služeb

Neštěstí v Ploštině ale nebylo výjimečné. 3. dubna 1945 nacisté přepadli mlýn rodiny Jana Juříčka v Leskovci u Vsetína, kde se také skrývali partyzáni. Dva z nich zastřelili, ale neušetřili ani rodinu Juřičkových. Otce střelili do hlavy a hodili do hořícího mlýna. Po něm vehnali do ohně i jeho syna. Nakonec zastřelili i matku a dvě dcery Františku a Marušku, kterým bylo 14 a 16 let. Všechna těla pak odhodili do plamenů.

Několik dnů po operaci v Ploštině ty samé nacistické jednotky obklíčily 23. dubna 1945 vesnici Prlov u Vsetína a vyslýchali zdejší obyvatele, zda mají kontakty s partyzány. Následně vojáci zapálili osm usedlostí, ve kterých uhořelo 15 lidí. Další obyvatele také oběsili. Celkem zemřelo 23 osob.

Krvavý seznam měly po válce sečíst Mimořádné lidové soudy. Jeden z nich odsoudil k smrti konfidenta Oldřicha Baťu. Velitel zásahu Werner Tutter ale spravedlnosti unikl. U soudu dostal jen nízký trest a přicházející komunistická totalita se naopak rozhodla využít jeho schopností. Stal se z něj spolupracovník StB a po propuštění agent v Západním Německu. Přestože měl údajně na svědomí život až stovky lidí, zemřel jako vážený občan a člen několika městských spolků 9. března 1983 v Kötztingu.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud