NATO posunulo českou armádu o čtyři koňské délky kupředu, říká výsadkář Zelinka | info.cz

Články odjinud

NATO posunulo českou armádu o čtyři koňské délky kupředu, říká výsadkář Zelinka

Podplukovník Ivo Zelinka (38) slouží na Generálním štábu AČR jako koordinátor výstavby výsadkového pluku, který začala armáda budovat po ukrajinské krizi v roce 2014. Titul magistra vojenských věd získal na americké Univerzitě námořní pěchoty (MCU) ve Virginii. „Byla to skvělá zkušenosti. Učili mě lidé, kteří jsou rozhodujícími mozky v Pentagonu a dalších složkách amerických ozbrojených sil,“ říká o své zkušenosti ze zámoří. V rozhovoru pro INFO.cz jsme spolu hovořili o vnímání české armády v očích veřejnosti, výročí 20 let České republiky v NATO nebo třeba o plánech výstavby nových schopností Armády České republiky.

Na Generálním štábu fungujete jako koordinátor výstavby výsadkového pluku. Co si má pod tím běžný člověk představit?

Začnu trochu ze široka. Když se po roce 2014 změnila bezpečnostní situace vzhledem k ruské agresi na Krymu, byl to jednoznačně budíček pro celé NATO. Česká armáda si následně identifikovala tři nové schopnosti, které musí mít. Jedna z nich je schopnost boje v kybernetické doméně, proto v současné době budujeme velitelství kybernetických sil a informačních operací. Druhá je schopnost zabezpečit pobyt a přesun aliančních sil na našem území. To není jenom o budování infrastruktury, ale také o budování útvaru, který tohle bude zabezpečovat. Ve chvíli, kdy naším územím procházela kupříkladu v roce 2015 operace Dragoon Ride, při níž se přesouvali alianční vojáci na základnu do Německa, my jsme byli schopní jim zajistit zázemí a logistickou podporu, ale vysávalo to zbytečně možnosti armády jako takové, které by byly v potenciálním konfliktu potřeba někde jinde. Proto vytváříme útvar národního logistického zabezpečení.

A poslední schopnost je síla okamžité reakce. Audit národní bezpečnosti z roku 2016 definoval, že AČR nemá schopnost velmi rychlé reakce na neočekávané hrozby, a to se právě snažíme změnit výstavbou výsadkového pluku. Ten bude ve stálé pohotovosti v různých dobách a různé síle. Pro základní představu čtenářů – pluk v síle roty (cca 100 vojáků a více) bude možné nasadit kdekoliv v řádu desítek hodin. Naštěstí ho nebudujeme od píky. V zásadě jde o zdvojnásobení síly výsadkového praporu, který už v současné době v Chrudimi existuje. Naším cílem je, aby se nejednalo o klasickou, jednoúčelovou výsadkovou jednotku, ale jednotku typu komando.

Podle průzkumů CVVM je armáda nejdůvěryhodnější veřejnou institucí v Česku. Čím si to vysvětlujete?

Já si myslím, že důvěra v bezpečnostní složky obecně je velmi svázaná s důvěrou ve stát jako takový. Armáda neměla v 90. letech takovou důvěru společnosti, protože celý stát procházel transformací. Pověst armády byla navíc dlouhodobě poškozená, jelikož byla vnímána jako „ozbrojená pěst dělnické třídy“.

Dnes je armáda nejen profesionalizovaná, ale hlavně profesionální a vztah s obyvatelstvem je mnohem vyrovnanější. Lidé oceňují, že armáda má stanovené schopnosti a dobrý zvuk v zahraničí u našich spojenců. Věří, že by dokázala splnit doktrinální úkoly a v neposlední řadě ničím občanům neškodí. Je to profesionální složka, která je složena výhradně z dobrovolníků. Nad nikým tak nevisí Damoklův meč branné povinnosti, která by se vynucovala základní vojenskou službou. Zároveň je tu generační výměna. Lidé, kterým je padesát a více let, mají pohled na armádu formovaný i tím, co zažili za dob svého mládí, třeba ústrky v době vojenské služby. Tohle však generaci Y a Z nezajímá. Pro ně je voják profesionál, kterého možná znají z okruhu svých kamarádů, ale už to pro ně není něco, co musí dělat, i když nechtějí.

Po roce 1989 se také změnilo to, že prvek armády a vojáků obecně úplně vymizel z běžného života. Přeci jen, dnes je pro mnoho lidí něco neobvyklého potkat vojáka v uniformě. Myslíte si, že je to dobře?

Nemyslím si, že je to dobře, ale zřejmě to bylo nevyhnutelné, když si uvědomíme, jak moc se armáda zmenšila. Současná armáda má zhruba desetinovou velikost oproti té na konci 80. let. To je pochopitelně znát. Velikost je jeden faktor, druhý je, že to je relativně uzavřená profesionální skupina. Lidé v armádě zůstávají poměrně dlouho a není tam velká fluktuace mezi vnějškem a vnitřkem. To bylo samozřejmě u armády braneckého typu něco úplně jiného, vzhledem k tomu, že se tam kádry měnily každé dva roky. Drtivá většina společnosti měla zkušenost s armádou na vlastní kůži. Dnes to tak není a zřejmě už to tak nikdy nebude. O to důležitější je ale aktivní záloha, která i tuhle v zásadě kontrolní funkci plní.

Pokud bych mohl zmínit něco, co by se dalo dělat jinak a co se v minulosti dělalo jinak, byť chápu, proč to tak dnes není, tak armáda za první republiky cvičila především v civilním prostoru. Ve vojenských prostorech se prováděly jen střelby a další nezbytné věci. Ale byl dobrý důvod, proč velké manévry československé armády byly vždy po žních. Byla posekaná pole, dalo se tam cvičit, a pokud došlo k nějaké škodě na úrodě nebo majetku, jednoduše se to zaplatilo. Lidé tak mohli vidět manévry na vlastní oči a dávalo jim to důvěru v armádu. Chápu, že s plukem dragounů se to dělá lépe než s tankovou brigádou, ale přesto mi to chybí. A co já dělám osobně, tak do práce a z práce jezdím v uniformě. Málokdy se mi stane, že mě v dopravních prostředcích nikdo nezastaví a nezeptá se, proč jedu v uniformě, co dělám a tak. Typicky je to část rodiny, třeba otec se synkem a jeden z nich začne rozhovor. Najednou pak vidí, že armáda je úplně jiná, než si představovali. Ještě se mi nestalo, že by to byl nepříjemný rozhovor. Lidé bývají skutečně zvědaví, protože běžně nepřichází do kontaktu s armádou.

Česká armáda dnes a v roce 1989

Takže podle vás profesionalizace armády jak vojsku, tak české společnosti jako takové jednoznačně prospěla?

Bezpochyby. Armáda jako taková je dnes kvalitativně zcela jinde. Já jsem zažil úplné dozvuky branecké armády. Když jsem nastoupil k výsadkářům v roce 2004, už tam pět let žádný záklaďák nebyl. Ale když jsem ještě studoval vojenskou vysokou školu, přicházel jsem do kontaktu s vojáky základní vojenské služby, a to zpravidla nebyli zrovna motivovaní vojáci. Byli tam z donucení a málokdo chtěl skutečně sloužit. Kromě toho je samotné válčení samo o sobě stále komplexnější. Na určité specializace nejste schopní někoho vycvičit za rok nebo rok a půl trvání základní vojenské služby. To je vyloučené. Takže by to byl stejně nějaký hybridní model. To znamená, že z hlediska kvality bojové síly profesionalizace jednoznačně pomohla. Ale jako prakticky s čímkoliv v České republice jsme šli ode zdi ke zdi. Sice jsme armádu profesionalizovali, ale naprosto jsme podcenili budování zálohy.

Ještě když institut aktivní zálohy jako takový vznikl za generála Šedivého, tak její stav fluktuoval kolem 1100 – 1200 lidí. To je strašně málo. Teprve od roku 2015 po ukrajinské krizi se začal početní stav dramaticky zvedat, mladí lidé mají o aktivní zálohy obrovský zájem. Dnes jsme na 3000 lidech, což je slušné, ale máme pořád vyšší ambici. Konečně se vyrovná rezervní komponent, což je důležité, protože ho potřebuje každá profesionální armáda, která je z definice menší než armáda branecká.

Když jsem šel za vámi na Generální štáb, před budovou jsem viděl plaketu popraveného generála Heliodora Píky. Ve středu (27. 3.) zemřel v Bratislavě ve věku 96 let jeho syn a armádní generál Milan Píka. Jak armáda dnes vnímá a připomíná si svoje hrdiny? Přeci jen generál Píka je trochu speciální případ, protože to byl voják, kterého popravili vojáci.

Speciálně generála Píku si každý rok připomínáme před Generálním štábem, ale obecně jak si připomínat hrdiny… Myslím si, že jsme se za ty roky oprostili od toho, jestli si připomínat hrdiny západní nebo východní fronty. Dnes už uznáváme obě skupiny, byť musím přiznat, že pro mne jako pro výsadkáře jsou největším zdrojem hrdosti paravýsadky, které na území Protektorátu byly vyslány z Anglie. To byla skutečně elita elity a dokázaly splnit takové operační úkoly, které nedokázaly splnit žádné jiné výsadkové síly během druhé světové války. Operace Anthropoid jako taková je světovým unikátem v kontextu celé druhé světové války. Připomínání hrdinství má bezpochyby i utilitární důvod. Hrdinové jsou zdrojem našeho esprit de corps (duch jednoty a pospolitosti, pozn. red.). Armáda, která nemá tradice, je vnitřně slabá, nemá se o co opřít a k čemu vzhlížet. Takže to děláme i z těchto prostých důvodů.

Nemyslíte si, že úcta může časem vyprchat s odchodem i zbylých veteránů a pamětníků druhé světové války?

Myslím, že pro vojáky je to mnohem důležitější než pro běžnou populaci. Pro nás jsou to takové pravzory. Já samozřejmě ještě patřím ke generaci, která zažila výsadkové veterány z druhé světové války. Ale máme v naší armádě i jednotky, které vzhlíží k legionářské tradici, i když žádného legionáře ti mladí kluci nikdy neviděli. Takže si nemyslím, že to nutně musí odejít s posledním účastníkem. Vezměte si třeba příklad britské armády. Většina pluků má historii táhnoucí se až do 17. století. A oni si připomínají všechny slavné bitvy a s nimi spojená vítězství i porážky, které ten pluk za tři sta let zažil. Rozhodně nevzpomínají jenom na posledních 70 let. Historie je důležitá, ale vojáci na to jednoduše dbají víc, protože je to pro ně často zdrojem bojové síly a morálky.

Když se vás ptám na tradice spojené s armádou, nemohu se vás nezeptat na ideu evropské armády, která v poslední době rezonuje především díky politikům z Paříže a Berlína. Jak se na tuto vizi díváte jako voják?

Na tohle vám těžko odpovím jako voják, je to navýsost politická otázka. Maximálně mohu odpovědět jako občan a využít své civilní vzdělání magistra mezinárodních vztahů. V první řadě si musíme říct, v jaké fázi se evropská armáda, tedy evropská vojenská spolupráce, nachází. Jediné, co reálně máme, je projekt stále strukturované spolupráce PESCO. To je spolupráce zejména na výzkumu a vývoji, typicky zbraňových systémů. Sdílí se navzájem logistické kapacity, společně se nakupuje vojenská technika. To je myslím horizont událostí, který je představitelný, zvládnutelný a bez problémů funguje. To jednoznačně podporuji. Na dalším horizontu mohou být společné polovojenské síly, třeba četnictvo na ochranu hranic. To je také relativně představitelné, protože na tom se může shoda najít na nějakém nejmenším společném jmenovateli, ale čím víc půjdete do komplexnějších a nebezpečnějších operací, shoda se bude logicky vytrácet. Vnímání nebezpečí při operačním nasazení vojáků ve Francii a v Německu, to jsou úplně jiné světy.

A v tomhle najít nejmenší společný jmenovatel bude vždycky problematické. Krásně se to ukázalo na operaci Serval v Mali. Islamisté ovládli prakticky celou zemi, už stáli prakticky na hranici hlavního města. Původně byl na řešení této situace vyčleněn německo-francouzský battlegroup, který byl připravený jako hotovostní síla Evropské unie. Nakonec byla výsledkem unilaterální francouzská operace, protože se na provedení operace v Německu nenašla politická shoda. Z pochopitelných vnitropolitických důvodů. A tato vnitrostátní omezení nikam nezmizí. Trošku s tou ideou evropské armády přepřaháme pomyslný vůz před koně. Dokud nemáme společně vnímanou evropskou identitu, téměř nemáme sdílenou zahraniční politiku, těžko může mít společné ozbrojené složky na transnacionální bázi.

INFOGRAFIKA: Evropské armádyINFOGRAFIKA: Evropské armádyautor: Info.cz

Takže podle vás nemůže fungovat žádná moderní armáda jako taková bez sdílené identity?

Řeknu to takhle. Každý voják České republiky přísahá na to, že bude ochoten nasadit svůj život za obranu své vlasti. Já jsem nepřísahal, že budu nasazovat život za Evropskou unii nebo za NATO, ale za Českou republiku. Pokud ale naše republika vydefinuje zájmy šířeji než dnes, tak je to představitelné.

Když už jsme u NATO, nedávno jsme oslavili výročí dvaceti let českého členství. Jak jako voják, který byl na několika aliančních misích, vnímáte celý projekt? Nejedná se pouze o přežitek z časů studené války, jak dnes občas zaznívá?

Já NATO vnímám jednoznačně pozitivně. Profesionální voják, který má historickou paměť, nemůže říct nic jiného než to, že nás NATO posunulo o čtyři koňské délky kupředu. Pamatuji si, jak armáda vypadala před 15 lety, když jsem do ní vstupoval, a jak vypadá dnes. Například před 20 lety by bylo nepředstavitelné, že bychom měli nasazených 300 vojáků pět tisíc kilometrů od Prahy, byli jsme schopní je zásobovat, měli sdílený společný operační obraz a šifrované spojení s našimi spojenci, a dokonce byli schopní navádět jejich letouny na ničení cílů. To bylo absolutně nepředstavitelné. Dnes je všechno, co jsem jmenoval, tak běžné, že se nad tím nikdo ani nezamýšlí. Když jsem byl před deseti lety nasazen v Afghánistánu v provincii Logar, byla to malá základna, kde nebyli američtí letečtí návodčí. Ale pro operace v okolí se používala americká letecká podpora ve formě stíhaček, bombardérů, bitevních vrtulníků atd. Američtí vojáci rutinně používali české letecké návodčí pro navádění amerických letounů pro účely blízké letecké podpory manévrových jednotek. Až taková míra kompatibility to byla a nikdo se nad tím nepozastavil.

Co se týče Afghánistánu, tamní operace USA se rozjela po útocích z 11. září 2001. To bylo před osmnácti lety. Netrvá přeci jen celý konflikt už příliš dlouhou dobu? Prezident Donald Trump nedávno prohlásil, že nechá americké vojáky z Afghánistánu stáhnout, ale žádné konkrétní kroky v tomto směru zatím nepodnikl.

V první řadě je nutno říct, že povstalecké konflikty obecně jsou běh na dlouhou trať. Neznám žádný rychlý konflikt podobného typu. I ty nejúspěšnější učebnicové příklady jako třeba konflikt v Malajsii trvaly dekádu plus. A to byl naprosto ideální příklad, kdy se bojovalo na poloostrově a povstalecké hnutí se dalo vytlačovat z jihu na sever. To samozřejmě není případ Afghánistánu. Žádného vojenského teoretika délka zmíněného konfliktu nepřekvapuje, ale veřejnost to prostě vidí jinak a je slušně řečeno netrpělivá. Nicméně, konflikt se přesunul do své třetí fáze. V první se podařilo zničit Tálibán jako státního aktéra. V druhé se prováděla masivní rekonstrukce země po čtyřiceti letech permanentní války, která zemi poslala totálně ke dnu. A dnes jsme ve fázi, které říkáme train, advice and assist. To v praxi znamená, že pomáháme afghánské vládě a jejím ozbrojeným složkám, aby se postaraly o vlastní zemi. A byť jsou tam nějaké karamboly, ta mise se v zásadě daří.

Jak jsem zmiňoval svoji zkušenost z provincie Logar, bezpečnostní situace tehdy a dnes je vcelku podobná. S tím rozdílem, že aliančních vojáků tam bylo v roce 2009 sto padesát tisíc. Dnes jich tam je pouhých patnáct tisíc. Zbytek odpovědnosti už převzali Afghánci. Rozhodně nejsme v cílové pásce, ale jsme jí už výrazně blíž. A to je jeden z aspektů povstaleckých konfliktů. Jsou dlouhé a nepříjemné. Druhý aspekt je, že podobné konflikty vždycky skončí vyjednáváním. Ať už to bylo Baskicko, Severní Irsko, Malajsie nebo Kolumbie, nakonec to vždycky musí skončit vyjednáváním. To pro vojáky rozhodně není sprosté slovo. Jde o to, aby konečný stav, který si představujeme, byl přijatelný pro obě strany. Aby se to nesnažily zvrátit. Mimochodem, to, že obě strany projevují chuť vyjednávat, je důkazem, že si nemyslí, že můžou drtivě vyhrát vojensky. Pokud by si to jedna nebo druhá strana myslela, tak žádné jednání není.

Infografika: výdaje na obranu zemí NATOInfografika: výdaje na obranu zemí NATOautor: info.cz

Vzhledem k tomu, jak dlouho válka v Afghánistánu trvá, mnozí už zapomněli, proč je pro nás důležité, aby v tak vzdálené zemi byl de facto klid a nebyli u moci islamisté. Můžete mi říct, proč je to podle vás jako profesionálního vojáka důležité?

Jsou samozřejmě dva důvody, tak jak jste to vlastně definoval i vy. Potřebujeme bezpečný Afghánistán, který nevyváží terorismus. Pokud by to byl lokální problém, který by se nedostal mimo hranice země, vlastně by nás to moc zajímat nemuselo. Vzpomeňme si ale, proč se tam s Američany v roce 2001 šlo. Nejenže tam měla al-Káida své základny, ale byla pokrevně spřízněná s rodinou Muhammada Umary. Usáma bin Ládin se přiženil do rodiny dnes už bývalého afghánského prezidenta, takže i kdyby Umar chtěl, nemohl bin Ládina vydat Američanům. A nutno dodat, že kdyby to udělal, žádná válka v Afghánistánu by nebyla. Takže to je jeden důvod, aby problém nepřerůstal hranice země. A ten druhý jsou spojenecké vazby. Řekli jsme, že do Afghánistánu jsme společně přišli, takže z něj i společně odejdeme. Jsme tam nasazeni v řádu stovek vojáků, což je udržitelný stav, a armádu jako celek to z mnoha důvodů posiluje. Děláme to i z toho důvodu, aby nám někdo přišel na pomoc, až budeme jednou potřebovat pomoc my. Spojenectví je jako manželství. Je to smlouva na papíře, která se ale musí neustále obnovovat.

I vzhledem ke konfliktu v Afghánistánu zaznívá dnes z některých kruhů kritika, že NATO je přežitek z časů studené války a nepotřebujeme ho. Je něco pravdy na tom, že by se česká armáda obešla i bez členství v Severoatlantické alianci?

NATO definuje tři hrozby, na které používá akronym tří R. Těmi R se myslí Russia, Refugees a Radicals, jinými slovy Rusko, migranti, uprchlíci atd. a islámští radikálové. Mohou to být i jiní radikálové, ale dnes se tím myslí ti islámští. Žádné z těchto tří hrozeb by nedokázal čelit žádný z členských států samostatně. Možná s výjimkou USA. Dokud tady tyto tři hrozby v různé intenzitě budou existovat, NATO má své opodstatnění. A úplně si nemyslím, že by se v nějakém střednědobém horizontu mohlo stát, že jedna z těch tří hrozeb úplně zmizí. Kdybyste se na podobnou otázku zeptali Estonců nebo Italů, každý by vám z těch tří zmíněných hrozeb uvedl jinou na prvním místě, ale určitě by tam byla alespoň jedna z nich.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Články odjinud