Největší zásluha Sobotky: Schopnost udržet jednotu vlády tak dlouho, hodnotí politolog | info.cz

Články odjinud

Největší zásluha Sobotky: Schopnost udržet jednotu vlády tak dlouho, hodnotí politolog

O kladech a záporech odcházejícího premiéra Bohuslava Sobotky se povedou nepochybně ještě dlouho debaty mezi politickými pozorovateli i širokou veřejností. Jak jsme už napsali tento týden, v pozici premiéra spíše obstál, ostatně jeho vláda jako teprve třetí vydržela v úřadu po celé funkční období. A podle politologa Lubomíra Kopečka to byla především Sobotkova zásluha. „Problémem je, že sice působil jako schopný vyjednavač a člověk nacházející často velmi kompromisní postoje, chybělo mu ale výraznější charisma. ČSSD tak nedokázala příliš mnoho vytěžit z bonusu, že má premiéra,“ říká Kopeček pro INFO.CZ.

Přesto Kopeček nepochybuje o tom, že velký klad Sobotkovy vlády spočívá v její relativní jednotě. „Po většinu své existence – vlastně až do policejní reorganizace v létě 2016 – dokázaly vládní strany tlumit vzájemné rozpory, díky čemuž jsme dlouho měly politicky stabilní situaci. To není v české politice úplně běžné. Nečasova vlády například brzy po volbách důvěru lidí ztratila díky téměř permanentním vládním sporům,“ připomíná politolog. Zlom podle něj přišel až zhruba v posledním roce a půl existence, kdy začaly vládní spory postupně eskalovat.

Svůj podíl na tom nepochybně měla specifická situace, která spočívala v mimořádně mizerné kondici opozičních formací. V celé polistopadové historii se v podstatě nikdy nestalo, aby nejsilnější vládní stranu neohrožovala nejsilnější opoziční formace. Podle Kopečka byla přitom jednota vlády zásluhou především Sobotky. Ostatně Andrej Babiš a jeho hnutí se v mnoha situacích nechovalo jako koaliční partner, nýbrž protestní a opoziční subjekt.

Babiš toto zdání potřeboval nutně udržet v širším povědomí až do voleb. Do poslední chvíle tak mohl voličům tvrdit, že není součástí systému, ba co víc, že je jeho cílem celé politické polistopadové aranžmá zlikvidovat. Jeho strategie ale není předmětem tohoto rozboru. Zpět tedy k odcházejícímu premiérovi. Pro Bohuslava Sobotku byl po celou jeho politickou dráhu typický nenápadný a spíše zákulisní způsob politické práce, měl tendenci spíše vyčkávat, byl typem politika, kterému se dařilo obratným manévrováním vyvažovat spory a stavět se do jejich středu a tím vytěžit a posílit svou pozici.

Podle Kopečka bylo také programové prohlášení Sobotkovy vlády velkým kompromisem. „Výsledek byl, že se v řadě oblastí nerealizovaly volební představy vládních stran. Dále i ve věcech, na kterých se strany shodly, není výsledek zrovna uspokojivý,“ říká. Jako příklad uvádí vlajkovou loď této vlády a zvláště ministra financí Andreje Babiše, elektronickou evidenci tržeb. „Fakt, že tento obří projekt chtějí určitým způsobem zrevidovat všechny tři vládní strany, je dost zarážející.“

Řada dalších věcí pak zůstala podle Kopečka nedotažená. „Třeba z představy revize Ústavy a vyladění některých problematických momentů, se nerealizovalo nic. Někdy byl výsledek vládní politiky vysloveně skromný. Názorným dokladem je v oblasti dopravy naprosto minimální posun výstavby dálniční sítě nebo v oblasti spravedlnosti neschopnost podpořit zrychlení některých soudních procesů legislativními změnami,“ vypočítává politolog v rozhovoru pro INFO.CZ.

Sobotkova vláda tak má podle jeho mínění jeden souhrnný velký dluh. „Modernizace státu se za jejího vládnutí posunula jen mírně. Naopak některé věci, jako růst některých byrokratických agend působily spíše opačně. Vládě hodně pomáhal hospodářský boom, který začal už před jejím nástupem, proto její vnímání na konci její existence není negativní a je rozhodně lepší, než bylo na konci Nečasovy vlády,“ nepochybuje Kopeček.

Odcházející premiér se začal v politice angažovat krátce po listopadu 1989, ve svých osmnácti letech se spolupodílel už v prosinci téhož roku na obnově sociální demokracie na jižní Moravě. Do sněmovny byl poprvé zvolen o šest a půl roku později, tedy v roce 1996. Postupně se stal předsedou sněmovní frakce ČSSD, ministrem financí a nakonec také předsedou strany a premiérem české vlády. Ke cti mu budiž přičteno především to, jakým způsobem si počínal v kritických momentech své politické dráhy.

Bylo jich několik a pro všechny je charakteristický způsob, jakým z nich dokázal vymanévrovat svým typicky klidným a vlastně i nenápadným způsobem. Připomenout musíme, jak na jaře 2011 jen těsně porazil na brněnském sjezdu Michala Haška v boji o předsedu ČSSD, postupně se mu podařilo tehdy rozdělenou stranu sjednotit. Po sněmovních volbách roku 2013 Sobotka ustál puč, který proti němu od prezidentských voleb v lednu téhož roku osnovali Michal Hašek a Miloš Zeman. Na Sobotku se bude také vzpomínat jako na předsedu, který se straně aspoň pokusil naordinovat modernější a progresivnější tvář. Úspěšný v tom ale nakonec nebyl.

Více než tři roky dokázal zajistit efektivní chod vlády, jehož průvodním znakem byl postupně bobtnající střet sociálních demokratů s Andrejem Babišem o podobu a charakter české politiky. A právě konflikt s předsedou hnutí ANO nakonec obnažil limity Sobotkova pojetí politiky: permanentní hledání kompromisního středu a snaha o vyvažování nejsou z povahy věci v boji s populisty efektivní. A otevřený střet nikdy nebyl Sobotkovi vlastní.

Chyby začal výrazněji kupit loni na podzim po krajských a senátních volbách, ve kterých ČSSD výrazně ztratila pozice. Premiér reagoval zmateně, jednou hlásal nutnost příklonu k městským liberálním voličům, vzápětí z vlády odvolával Jiřího Dienstbiera, který byl pro tyto voliče symbolem proměny ČSSD. V této fázi se premiér a tehdejší předseda ČSSD snažil také minimalizovat spory s prezidentem Milošem Zemanem, ten se ho na oplátku pokusil letos na jaře ponížit tím, že přijal „demisi“, kterou premiér nepodal.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud