„Němci byli hovada! Ta válka byla prohraná,“ vzpomínal Adolf Kůrka na boje v řadách wehrmachtu | info.cz

Články odjinud

„Němci byli hovada! Ta válka byla prohraná,“ vzpomínal Adolf Kůrka na boje v řadách wehrmachtu

Když před 80 lety vypukla druhá světová válka po německém útoku na Polsko (1. září 1939), ocitli se obyvatelé Hlučínska v nezáviděníhodné situaci. Pohraniční oblast na severu Moravy připadla po Mnichovské dohodě k Třetí říši a jeho obyvatelé se stali říšskými občany. Bojeschopné muže čekal povolávací rozkaz do německé armády. Dostal ho i Adolf Kůrka ze Štěpánkovic na Hlučínsku. Na západní frontě byl raněn střepinou. Před jistou smrtí se zachránil, když předstíral mrtvého. Na konci války ho zajali sovětští vojáci. V zajateckém lágru málem zemřel hlady. A jako jeden z mála byl ochotný o své nelehké roli v německé armádě vyprávět pro Paměť národa. „V září 1939 šli Němci do Polska a bylo zle. Největší ztráty měl na Hlučínsku ročník 1919, těm synkům bylo 19, ve válce byli od samého začátku,“ popsal Adolf Kůrka začátek války.

V sedmnácti ve wehrmachtu

Narodil se 17. prosince 1926 ve Štěpánkovicích (německy Schepankowitz) na Hlučínsku. Tak jako většina místních obyvatel se i jeho rodina hlásila k národnostní skupině Moravců. Po připojení Hlučínska k Německu se jeho obyvatelé stali automaticky občany Třetí říše, kteří museli po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády.

Povolávací rozkaz přišel nejdříve jeho bratru Emilovi, kterého do wehrmachtu povolali přímo z kněžského semináře ve Vidnavě. Padl při tažení do Sovětského svazu v létě roku 1941 na Ukrajině.

Adolf Kůrka musel narukovat v den svých sedmnáctých narozenin 17. prosince 1943. Když si poprvé oblékl uniformu wehrmachtu u německé posádky ve Schweidnitzu v Dolním Slezsku (dnes polské město Świdnica), vypadal jako chlapec.

Na Štědrý den skládal nacistickou přísahu: „Před Bohem skládám posvátnou přísahu, že zachovám bezpodmínečnou poslušnost Adolfu Hitlerovi, Vůdci německé říše a německého lidu a nejvyššímu veliteli ozbrojených sil. Jako statečný voják budu připraven za tuto přísahu v každém okamžiku nasadit život.“

Hned po ní mu velitelé oznámili radostnou zprávu: Nejede na východní frontu, ale do Francie. Mezi vojáky se nemluvilo o ničem jiném než o krásných Francouzkách.

„Tak to mě zklamalo. Po ulicích chodily tak ošklivé ženy, žádná neměla šaty, všechny v kalhotách. U nás bývaly hezčí. Ve Francii měli jiné silnice, jiný asfalt, na kterém se úplně jinak a lépe jezdilo na kolech. Jednou jsme měli noční cvičení. Pozoroval jsem hvězdy. Vzpomínal jsem na domov, protože přesně takové souhvězdí jsem vídal u nás ve Štěpánkovicích,“ popisuje nádheru u městečka La Rochelle v západní Francii na břehu Biskajského zálivu. Do té doby oceán nikdy neviděl, ani si ho neuměl představit.

Milenka od partyzánů

Po výcviku v překrásné krajině západní Francie oznámili na nástupu, že jednotka se přemístí na východní frontu. Velitel přitom vyvolal Kůrkovo jméno: „Proč já! Co po mě chtějí? To byla radost, když mi oznámili, že zůstávám! Zjistili, že jsem krejčím a přeřadili mě do štábní dílny.“

Nastoupil k postaršímu krejčímu a dvěma ševcům a obšíval německé uniformy. Hlavně potrhané kalhoty. Ponožky a trenýrky, svetry a rukavice opravovaly najaté francouzské ženy, po kterých mladičký Adolf stydlivě pokukoval.

Starší švec si toho všimnul a řekl, pojď se mnou, vezmu tě někam po práci, kde se ti to bude líbit: „Já, synek z vesnice, netušil, kam mě vede. Přišli jsme na periferii La Rochelle, kde žila jedna z těch žen z dílny se svojí dcerou. Kuchyně a ložnice byla oddělená plentou. A to byl bordel!“

Od této chvíle začal periferii navštěvovat i sám a pravidelně. Do pohledné Francouzky se zamiloval a jejich vztah brzo přerostl ze zákaznického k partnerskému: „Říkala, že musím padnout do amerického zajetí, nechat se uvěznit v lágru v La Rochelle a ona si mě vyžádá a pak se vezmeme. Přes léto budeme žít na břehu oceánu a v zimě pojedeme do Prahy. Takové dětské naivní sny,“ vzpomíná Kůrka, který se jí svěřil, že se bojí.

Ona mu zase vyprávěla, že je členkou jakési odbojové organizace a že ho zachrání. Jejich poslední milostné objetí přerušila siréna: „Na ten zvuk nezapomenu. Znamenalo to poplach pro všechny vojáky na vycházkách. Oblékl jsem si kalhoty. Ona na mě volala: ,Non, Non! Zůstaň!‘ Ale já utíkal do kasáren, kde už byli všichni sbalení,“ popisuje Kůrka 6. červen 1944, kdy se spojenci vylodili v Normandii.

Zranění

Adolf Kůrka odjel s ostatními vojáky k ústí řeky La Loire do městečka Saint Nazaire k družstvu cyklistů u 16. pěší divize (16. Volks-Grenadier-Division).

Spojenci zatím prolomili v Normandii německé zátarasy a rychle postupovali do vnitrozemí: „Už tam hořely domy. To jsem si říkal: ‚Kurnik, včil, půjde do tuhého.‘ Vyfasovali jsme kola a na nich jsme ustupovali. Ve Francii bylo tenkrát nebe černé od letadel, tak jsme jezdili jenom v noci. A za noc jsme na kole ujeli i 150 kilometrů.“

Dojeli až k horskému pásmu Vogézy stojícího poblíž německých hranic. Adolf jezdil na kole vždy společně se svým přítelem Karlem Wagnerem. Jednou si při přesunu vzpomněl, že na jednom zámeckém dvoře zapomněl pušku.

„Za to byl trest smrti, neboť Němci byli hovada. Tak jsem tam Karla nechal a vrátil jsem se dva kilometry zpátky. Přišel jsem do toho zámeckého dvora a můj kvér tam byl pořád opřený. Přehodil jsem ho přes hlavu a odjel. Přijíždím k další obci a na cestě leží kolo. Na předním kole byla osmička a zadní se ještě točilo. Pod předním kolem leží Karel s natrženým krkem. Měl poraněnou tepnu. Tekla z něj taková růžová pěnivá krev. Byl mrtvý,“ vzpomíná Adolf Kůrka, kterého zasáhla střepina do ramene.

Měl štěstí, jeho sousedovi v kulometném hnízdě ta samá střela utrhla nohu. Adolf Kůrka byl převezen do vojenského lazaretu, kde čekal na operaci. Ještě se ani pořádně nedoléčil a opět ho poslali na frontu.

Útěk z obléhaného Breslau

Byl leden 1945, když se Adolf Kůrka se svou novou jednotkou 17. pěší divizí (17. Infanterie-Division) ocitl v kasárnách ve městě Glogau (dnes polské město Głogów).

Krátce po příjezdu zažil v místních kasárnách popravu tří německých vojáků s tím, že třetí popravený se nemohl postavit na nohy, a tak ho místo zastřelení před zraky nastoupených vojáků pověsili. „Vidíte, jaký ti Němci byli hovada! Ta válka byla prohraná.“

Postupující sovětskou armádu zastavila německá urputná obrana města Breslau (po válce Wroclaw), které Adolf Hitler nařídil hájit za každou cenu. Německá armáda město proměnila ve vojenskou pevnost, civilní obyvatelstvo muselo v krutých lednových mrazech město opustit. Na konci ledna posílila německou posádku i jednotka Adolfa Kůrky.

Krátce poté začalo obléhání Breslau vojsky 1. ukrajinského frontu pod velením generála Koněva. Trvalo dva a půl měsíce, od 13. února do 6. května 1945, a Adolfu Kůrkovi se podařilo z obklíčeného města dostat.

Druhá světová válka v Evropě autor: INFO.CZ

Cesta vedla přes bažiny, kde Adolf Kůrka ztratil v bahně jednu botu. Situace se ještě zhoršila, když v blízkosti zaslechli vojáky mluvící rusky. Němečtí uprchlíci se rozhodli předstírat, že jsou mrtví.

„Ležel jsem v příkopě a začal jsem se modlit: ‚Pane Bože, jsem takový mladý, ještě jsem si nic neužil a mám umřít?‘ Vzpomněl jsem si, jak jsem si jednou prohlížel mrtvýho Rusa, který měl od komisaře odbornou ránu do týla. Bál jsem se rány do týla, tak jsem si tu helmu tak nasadil a přál jsem si čtyři pět kulek do hřbetu, a to mě též usmrtí. Jak se blížil ten hluk, tak já jsem od strachu ani nedýchal. Tak jsem tam ležel, ty bosý nohy v příkopě ve vlhku. Kroky dvou se zastavily a já jsem rozuměl v té řeči čtyřikrát slovo ‚němický‘. Od strachu jsem ani nedýchal, aby nepoznali, že se ten hrudník roztahuje. Ten houf šel pryč a zastavily se jen kroky dvou, kteří si řekli, že jsme mrtví.“

Po odchodu sovětských vojáků narazili na část své jednotky, která u sebe měla mapu a kompas, a tak následně během noci dorazili na generální štáb. Sešla se tam jen polovina z přibližně sedmdesáti vojáků, kteří se pokusili dostat z obklíčeného Breslau.

Sovětské zajetí

Od té doby jeho jednotka jen ustupovala. Přes Sněžku se dostala do Čech a pokračovala dále na jihozápad. Mezi utrmácenými pěšáky se nacházelo i velení, které jednotku nenápadně opustilo v civilních šatech někde u Mladé Boleslavi.

Vojáci se snažili dostat k německým hranicím na území ovládané západními spojenci. Tím ale porušili podmínky kapitulace. V rámci rozsáhlé sovětské akce, která měla zamezit postupu německých vojáků do amerického zajetí, na kolonu útočily sovětské letouny.

Adolf Kůrka vzpomínal na útok, který přežil v Mělníku u soutoku Labe a Vltavy. „Sotva jsme přejeli most, tak jsem seskočil z korby a tam byla taková písková zem, a jak jsem seskočil, tak jsem jel po tom písku. Potom jsem měl ještě dlouho strupy.“

Podařilo se mu dojít až ke Krušným horám, kde se setkal s Brunem Spirou z Petřkovic na Hlučínsku. Od něj se dozvěděl, že Američané vracejí všechny vojáky pocházející z východu a ať jde raději s ním domů. Krátce nato byli oba 13. května 1945 zajati sovětskými vojáky.

Nastoupili na pochod do zajateckého tábora v Saganu (dnes Żagań v jihovýchodním Polsku). „Denně jsme šli třicet kilometrů a večer jsme dostali nějakou supu, vařenou vodu,“ popsal.

Jako osmnáctiletý mladík přitom zažil, jak jeden ze sovětských vojáků znásilnil ženu z transportu. „Mezi námi šly v koloně čtyři ženy. Jednoho večera jsme z hlavní silnice odbočili na polní cestu. Měl jsem strach, že to bude náš konec, že nás tu všechny postřílí.“

Průvod však šel dál, jednu z žen ale vytáhl ven sovětský voják. „Hodil ji na zem a už se na ni sápal. A ta dívka se bránila. Rukama, nohama, hlavou. Rus vytáhl pistoli, jeden šus kolem toho ucha, jeden šus kolem toho ucha. Ta ženská ležela ganz v klidu. Rusák se odpravil a odešel. Ženská vstala a znovu se zařadila.“

Putování zajatců skončilo v lágru v Saganu, který za války vybudovali Němci. Označili ho jako Stalag Laft III a věznili v něm spojenecké vojáky, často letce RAF. V červnu 1945 ho Sověti přeplnili více než 10 tisíci německými zajatci.

Nebylo dost jídla, denně umíraly desítky lidí: „Byl tam strašný hlad. Vpředu se mně zuby kolébaly. Po těle se mi udělaly šedohnědé fleky, nevím proč,“ vypráví Adolf Kůrka, kterého propustili po pěti měsících po výzvě z Postupimské konference. Mocnosti v ní apelovaly na věznitele, aby bylo se zajatci zacházeno lidsky.

 Domů se dostal jen díky tomu, že zatajil své celé jméno a řekl, že je z Opavy. „Já jsem neřekl Adolf a že jsem z Hlučínska, lebo jsem měl strach.“

V září 1945 se Adolf s Jindřichem Konečným, který také pocházel ze Štěpánkovic a se kterým se potkali v lágru, vydali na 400 kilometrů dlouhý pochod domů. Procházeli vydrancovanými a liduprázdnými vesnicemi, odkud uteklo nebo bylo vyhnáno německé obyvatelstvo.

Došli až do Nisy, odkud chtěli pokračovat vlakem: „Jak tam ležíme se spoustou lidí na nádraží, tak nás probudil křik a nářek. Rusové na konci řady těch spících lidí zabíjeli německého vojáka. Tak jsme utekli a schovali se.“

Nakonec se jim přece jen podařilo nasednout na jeden z vlaků a dojet do Ratibořic, odkud pak pěšky došli domů.

Po válce Kůrka dva roky pracoval jako krejčí v Opavě. V říjnu 1948 nastoupil na vojnu k PTP, v báňských oddílech v uhelných dolech strávil 20 měsíců.

Když se vrátil, dostal přidělené místo v železárnách. Po několika letech odešel do továrny na lisování hmot. Dnes žije se svou ženou Annou v rodných Štěpánkovicích.


Vzpomínky Adolfa Kůrky zaznamenal Vít Lucuk, dokumentarista neziskové organizace Post Bellum, která spravuje sbírku Paměť národa. Ta vzniká z peněz především od drobných soukromých dárců. Pomoci Paměti národa můžete i vy, formu podpory si můžete vybrat na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!


 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud