Nesmíme být naivní. A když už shořet, tak plamenem, který osvítí dějiny, říká Dolejš | info.cz

Články odjinud

Nesmíme být naivní. A když už shořet, tak plamenem, který osvítí dějiny, říká Dolejš

S bývalým místopředsedou KSČM Jiřím Dolejšem jsme hovořili o dlouhodobých trendech v předvolebních preferencích komunistů, o jejich podpoře vlády Andreje Babiše či o počínající dominanci nostalgiků v jádru strany. Dolejš otevřeně mluví o obavách, které se týkají udržení alespoň částečného transformačního kurzu, což je podle něj pro KSČM jediná šance, jak zůstat i v budoucnu relevantní silou české politiky. Všímá si ale také dle jeho slov naivního idealismu mnoha liberálů. A to včetně těch levicových. 

Vím, je to jeden průzkum, ale přesto: podle posledního šetření agentury Kantar CZ byste se nyní nedostali do sněmovny. Co tomu říkáte?

Zkušenost s touto pětiprocentní hranicí má dneska kdekdo. Lidovci, STAN, TOP 09 a další. Nejsme zdaleka jediní, kdo čelí riziku pěti procent. A pokud by se to posčítalo, polovina parlamentních stran tady po příštích volbách nemusí být. Avšak být jednou políben touto hranicí ještě nemusí nic znamenat. Podstatné jsou trendy, podstatné jsou body, na kterých se tyto trendy mohou otočit. Podstatné je mít v tomto jasno. A pak se samozřejmě musí objektivně něco odpracovat.

O trendech jsem chtěl také hovořit. Protože pokud se podíváte na dlouhodobou křivku podpory KSČM, je sestupná.

Není to ale v žádném případě nějaký nenadálý nebo strmý pád. Jde o slábnutí dlouhodobého charakteru, zmapovatelné je zhruba od roku 2016. Už tehdy nám příliš nevyšly krajské volby, naplno se projevil fenomén Babiš. Naplno se tehdy také začala projevovat naše vyžilost. Anebo přestárlost. A také, což s tím souvisí, naše spory.

Tím myslíte vnitrostranické spory…

Ano. Myslím tím spory o naši identitu, o to, co jsme, a jak dál v naší politice. Zhruba touto dobou jsme přestali hledět kupředu a začali jsme se znovu dohadovat o věcech, které jsme měli vyřešené už před dvaceti lety. V 90. letech minulého století byla KSČM subjektem, který prošel nějakou transformací. Ta se promítla jak do programových dokumentů, tak do výběru kádrů. A pokud se podíváte na současnou programovou debatu, zjistíte, že není o nových myšlenkách, nýbrž o vyškrtání programových bodů, které začaly v mezičase vadit. Údajně jsou až příliš modernizační nebo modernizující.

Co tím máte konkrétně na mysli?

Jednak je to neustále náš vztah k minulosti. Jak jsme zestárli, jádro strany se skládá z daleko větší míry z nostalgiků, přitom téma minulosti v podstatě nemá řešení. Formálně jsme od minulého režimu provedli distanci, neformálně o tom nesmíme mluvit, protože to pokaždé někoho vydráždí. Buď k nesouhlasu, anebo k veřejnému vystoupení, které je v opačném duchu. To je jedna rovina problému.

Druhá spočívá v tom, že když už tedy mluvíme o nějakém „lepším příštím“, o sociálně spravedlivé společnosti, logicky musíme odpovědět na otázku, v čem bude jiná než ta, která tady byla před rokem 1989. Pochopitelně, že podstatné rysy byly postaveny na otevření politické i ekonomické plurality a na zobecnění nových prvků, o kterých jsme nemohli mít v 19. i ve 20. století ani ponětí. Na mysli mám důsledky informačního věku, důsledky globalizace a posuny v chápání ekologických hrozeb.

Tím mi chcete říct, že vámi zmínění nostalgici tyto nové výzvy neřeší.

Přesně tak. Respektive je řeší, ale ornamentálně.

Takže mi z toho vychází, že pokud začínají jádro strany tvořit nostalgici, stáváte se pomalu ale jistě stranou výhradně pro starší generace.

Jsme tak trochu v zajetí sebe samých. To nové musí mít nositele a naše elity se z velké části rekrutují z toho starého.

Zmiňoval jste rok 2016. Nejeví se zpětně jako kontraproduktivní, že jste rok a něco poté uzavřeli alianci s Andrejem Babišem a umožnili vznik jeho vlády?

Otázka je, zda u této věci dokážeme rozlišit příčiny a důsledky. To, že jsme v podstatě zastavili transformační proces a v praxi jsme ho nedokázali naplňovat, že se znovu otevřely staré rány, tak to vedlo ke změně našeho obrazu ve společnosti. Někdy v té době se vyjevuje spor o to, kdo napříště povede stranu, zda Filip, nebo Skála. Je to personifikace sporu, ta má ale pochopitelně nějakou hlubší příčinu. A právě tato okolnost přispěla k tomu, že levice ve volbách – na mysli mám tedy i ČSSD, u které to má obdobné příčiny, avšak s jinou diagnózou – dopadla tak špatně.

A to, co přišlo po volbách, to byl pouze taktický manévr. Dohoda, ke které je část společnosti kritická, a zdůrazňuji, jde pouze o část lidí. Avšak to, že levice podrží mocenský tandem Babiš – Zeman, bylo taktickým manévrem. A byl to důsledek, nikoli příčina problémů. Navíc jinak ty počty nešlo složit. Ve hře byly dvě varianty: buď návrat pravice, které by se nějak podařilo zpacifikovat Babiše, anebo kompromis, jehož jsme my nebyli iniciátorem.

Nám to bylo pouze nabídnuto. A měli jsme dvě možnosti: buď jít v nějakém horizontu do předčasných voleb, anebo na tento kompromis kývnout s tím, že voliče přesvědčíme, aby se k nám vrátili z vandru. Ale uvědomte si: tito lidé mají dojem, že pro ně tandem Babiš – Zeman něco dělá. Ostatně proto ho také volí. A teď si představte, že ho začneme kritizovat a tedy se opticky zařadíme po bok pravice. Umíte si představit, že bychom tím ty lidi získali zpět? A přestože chápu všechna rizika a problémy našeho manévru, a vím, že se nám nemusí podařit z toho vlaku včas vyskočit, tak jsem pořád přesvědčený, že by to volič nepochopil.

Možná bychom dopadli ještě hůř. Onen taktický manévr je nicméně něco na způsob appeasementu, koupili jsme si čas. Andrej Babiš podle všeho u moci vydrží do řádných voleb, a teď je otázka, jak KSČM tento čas využije. Popravdě řečeno, jeho kupování voličů je postaveno na tom, že žijeme v čase hospodářského vzestupu. A také na tom, že dělá věci, které by mu ideově čistá pravice nedovolila. Pak je tam faktor Zeman, který naprosto cynicky pracuje s kartou krajní pravice, nebo – chce-li – xenofobních populistů.

Zeman není ideově jejich člověk, naprosto cynicky ale ví, že mají potenciál ve společnosti. Pokud získal jejich podporu při kandidatuře na prezidenta, udržuje si je ve prospěch svých cílů a své politiky. A pokud je tady blok antiBabiš a antiZeman, právě toto mu umožňuje udržovat rovnováhu. A za další: pokud je tady milion lidí, kteří nemají rádi Babiše a Zemana a současně jsou ochotni přijít na náměstí, ještě víc jich sic na náměstí nepřijde, ale podpoří je politicky ve volbách.

V souvislosti se Zemanem jste použil pojem „cynický“. Chci se vás tedy zeptat: není přeci jenom úkolem levice aspoň někdy od reálpolitiky, o které jste hovořil, poodstoupit a zachovat se principiálně?

Tomu rozumím, ale řekněme si natvrdo: je tady skutečně ohrožena podstata demokracie? Je tady opravdu nová normalizace? Hrozí nám autoritářský režim? Myslím si, že pokud si to takto pojmenujeme, každý pochopí, že se nevracíme k roku 1989, nebo ještě dále. Zažíváme zkrátka to, co znají Američané s Trumpem, Italové se Salvinim, Maďaři s Orbánem. Přitom jde ještě pořád o relativně standardní systémy, které splňují určité znaky klasické demokracie. Nejde o nějaké bezprostřední ohrožení společnosti.

A že je tam ta liberálnější složka společnosti bita? No tak musí být silnější a příště ty volby vyhrát. Takže ano, občas je třeba reálpolitiku kritizovat, avšak nesmíme to vyměnit až za naivní idealismus. A já mám prostě pocit, že část té liberální složky společnosti, včetně liberální levice, je ve svém idealismu naivní.

Protože když se oddělí od reálné a realizační složky, dostane se do izolace. A já se obávám, že pokud by se šlo dneska pod jednotlivými prapory do voleb, tak ta nejliberálnější složka, ta, která si navíc hraje na jediného nositele pravdy v tom smyslu, že liberální demokracie je pouze to, jak ji definují oni, jiná prý neexistuje, tak že by obdržela zoufale málo hlasů.

Chci tím mimo jiné říct, že to z naší strany nebyl jen taktický manévr, ale také způsob, jak přežít. Protože pokud budeme pouze naivní, shoříme jasným plamenem. Ale nikoli plamenem, který osvítí budoucí dějiny, jako v případě Jana Husa, ale jako obyčejná můra, která shoří v plamínku svíčky. Zhasne, a nikdo o ní už neví.

Pokud jste řekl, že tady není v ohrožení demokracie, musím se vás zeptat: a co spravedlnost a právo?

A před deseti lety, kdy jméno Babiš a Agrofert znalo jen několik málo lidí, byla ta spravedlnost větší? Anebo platilo, že ten kdo má více peněz a moci, tak že má větší zastání?

Kdybychom se vrátili na začátek: existuje pro vás aspoň teoretická šance, že voliče získate zpět?

Těžko můžeme čekat v krátkém časovém horizontu nějaký zlom v trendech. Co ale dělat můžeme, je učinit obraz strany jasnější, potřebujeme prostě vyčistit šumy. Předpokladem je, že se uvnitř strany shodneme a budeme mít jasnější komunikační strategii. A neplatí to jen k tématům minulosti, ale také k současným záležitostem.

Tak třeba: skoncujeme s těžbou uhlí v roce 2035, nebo 2045? A co to bude znamenat? Bude to sociálně udržitelné? A pokud to dvojnásobně zdraží energii, dopustíme to s ohledem na to, že nechceme, aby obyčejní lidé platili víc za energii? A co sociální systémy? Jsou udržitelné a v jaké podobě? Progrese a modernost řešení musí být v řadě těchto oblastí řešena konsensuálně. A to je v tuto chvíli problém. Proto je náš obraz také, abych tak řekl, konfuzní. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud