Netrápí mě Babiš, ale impotence zbytku země. Prchal neúspěch opozice nezařídil, říká Křivan | info.cz

Články odjinud

Netrápí mě Babiš, ale impotence zbytku země. Prchal neúspěch opozice nezařídil, říká Křivan

Karel Křivan je marketingový expert. Vyučoval na Vysoké škole ekonomické v Praze a se svou agenturou dělal PR i politikům, jako byl Ivan Langer nebo Svatopluk Němeček. Teď v rozhovoru pro INFO.CZ pojmenovává rysy tuzemské politiky a metody těch, kdo vytvářejí její obsah i veřejný obraz. A říká, že fakt, že je Andrej Babiš úšpěšný a tým marketéra Marka Prchala mu dělá vítěznou kampaň, je jako vztekat se na zrcadlo, když má člověk křivou pusu.

„Kauza“ kolem Marka Prchala, který je jedním z pilířů značky Andrej Babiš, byla výrazným okamžikem léta a k tvůrcům premiérova mediálního obrazu přitáhla pozornost. Pro připomenutí: Vít Klusák svému „skorošvagrovi“ Prchalovi veřejně vyčetl, že takovou práci vůbec dělá, a publikum se rozdělilo na dva tábory. Co vy si o tom myslíte, jako člověk, který taky pracoval pro nenáviděného politika a taky to dostával „sežrat“?

Nejdřív podotýkám, že Marka Prchala samozřejmě znám, ale nejsme kamarádi. A budu zlý: Marek Prchal nemůže za naše neúspěšné kampaně. Marek Prchal nemůže za to, že opozice není schopná jeho šéfa porazit. Ta chyba je jinde. Spousta lidí u nás vlastní porážku a vlastní selhání rádo svede na někoho jiného. A toho si pak démonizujeme, abychom si omluvili vlastní selhání. Jenže porážky a selhání jsou součástí života.

Abych byl spravedlivý – neděje se to jen u nás. Nikdo neřekne: Clintonová byla špatně vybraná, vedla špatnou kampaň a prostě se to celé nepovedlo. Hledáme prostě důvody selhání jinde, místo abychom se soustředili na to, jak sami zvítězit. Takže já to vidím jako naprosté selhání opozice.

U řady lidí na sociálních sítích, kteří se k tomu tématu vyjadřovali, se navíc domnívám, že Marek Prchal je pro ně jen zástupný problém. Jsou to ti lidé, jimž komentátor Bohumil Pečinka říká „antibabišovský svět“, což si od něj vypůjčím, protože pro skupinu těch, kteří jsou prozápadní a liberální, nemáme momentálně lepší termín. Nechceme si přiznat – abych mluvil i o sobě, protože některých debat jsem se taky účastnil na této straně –, že je to především naše chyba. A že hledáme viníka neúspěchu jinde a taháme morálku někam, kam nepatří.

Moment, do byznysu a do politiky morálka nepatří?

To neříkám. Chci tím jen říct, že když někdo udělá na jiný jogurt, než jaký zastupuje má agentura, lepší kampaň a vymyslí hezčí nálepku, tak nám to ještě nedává oprávnění myslet si, že my jsme ti mravnější.

Jenže pracovat pro politika je trochu jiné kafe než propagovat značku whisky nebo jogurtu. Skoro bych řekla, že dnes je lepší mít nálepku toho, kdo dělá PR pro tabákovou firmu, než dělat pro politickou stranu, ne? Co vás na tom lákalo, dělat politické PR kontroverzním lidem, i když jste věděl předem, že vás kvůli tomu budou cupovat?

Dělat pro politika je rozhodně zodpovědnější. Je to taky větší adrenalin, větší hra. Mnohem pestřejší práce, než komerční PR. Všechno je mnohem rozostřenější a člověk vidí, že reálně může ovlivnit mnohé věci. Je to skutečný život. Otevřenější práce, kde vidíte jasné výsledky hned a můžete, ne, dokonce musíte přinést mnohem víc ze sebe.

Nápady jsou tady v podstatě jen vaše, ne že projdou schvalovacím kolečkem obřího koncernu a na konci je produkt který s původní myšlenkou často nemá nic společného. V komerčním PR se člověk pohybuje v úzkých mantinelech, dá se tam spokojeně v závětří přežívat a věci rozhodují jiní – majitelé a šéfové firem. V politice je to jinak. Tam je zodpovědnost konkrétního člověka. A je to vůbec práce s lidmi, ne s konzervami.

Mě na tom bavilo to, že jsem to dělal pro jednotlivce, pro člověka a ta komunikace je pak velmi zajímavá. Nikdy jsem vlastně nedělal pro celou politickou stranu. A že mi kvůli tomu nadávali? Ano, dokonce i mnozí komerční klienti projevili velkou nelibost. Nic to nemění na faktu, že Marka Prchala chápu, protože je to z pohledu agentury rozhodně zajímavá práce.

Takže zpět k němu... Co bude, až nebude pracovat pro premiéra? Je ta nenávist taková, že pak už v Česku nedostane práci?

Myslím, že člověk jako on, zvlášť s touto zkušeností, dostane práci během dvou vteřin. Naše stesky a dštění síry na něj, nijak neřeší fakt, že Andrej Babiš dělá vítěznou kampaň. Nevyřešíme to nadáváním na členy Babišova týmu. Nikdo ostatně nevíme, co tam má Marek Prchal konkrétně na starosti. Mně jde ale o tu podstatu a znovu to zopakuji: doposud se nenašel nikdo, kdo by vymyslel úspěšnou protikampaň. Natož vítěznou kampaň.

Ta frustrace z toho je sice lidsky pochopitelná, navíc, když ji podpoří sociální sítě, kde člověk reaguje obvykle rychle a rozčíleně, ale je nesmyslná. Vznikají takové pseudoaféry, místo aby se opozice zamyslela sama nad sebou. Že nemáme ani vůdce, ani základní myšlenku. Vezměte si, že je dva roky po prezidentských volbách a není tu nikdo, kdo by byl přijímaný jako lídr těch lidí, kteří nevolili Miloše Zemana. A takový lídr se nezjeví sám od sebe, nespadne z nebe. Ten se musí vypěstovat. Takže pokud někdo chce reálnou změnu, musí se soustředit na protikandidáta a nosné myšlenky. Jak vybízejí trenéři ve fotbale: soustřeď se na sebe, ne na soupeře, protože to je ztráta času.

A druhá věc, kterou si nejsem jistý, zda opozice pochopila je, že „Antibabiš“ vážně není politický program. Stejně jako „Antitrump.“

Takže opozice si za svého Babiše vlastně může sama?

Jestli mě něco trápí, tak to není Babiš a jeho tým. Trápí mě totální impotence zbytku země najít vlastního kandidáta a vlastní myšlenky a postavit je proti němu.

Co tedy dělat dál? To nezní zrovna optimisticky.

Já ale jsem optimista. Myslím si, že je to na dobré cestě, už proto, že řada lidí dnes může srovnávat to, co je u nás, se zahraničím. A když i lidé, co projeli Makedonii, tvrdí, že tam jsou lepší silnice než u nás, něco je evidentně špatně. Nedávno jsem viděl dokument o Španělsku, když tam vznikala první demokratická vláda. Jako první věc se chytře chopila toho, že začala budovat rychlodráhy. Něco pozitivního, hmatatelného, jasně viditelného. A to jsou ty podstatné věci, ne to, kdo má na starosti čí facebook.

Tak zpět k otázce: co tedy podle vás bude s českou společností a s politikou dál?

Popravdě? Já se bojím jedné věci. A opět jsem to zaslechl v tom španělském dokumentu a přimělo mě to přemýšlet. Tam se totiž protistrany dostaly v jednu chvíli do situace, kdy se už natolik nenáviděly, že si řekly: s ďáblem se dohody nedělají. My tam míříme taky, když démonizujeme jednu stranu. V tu chvíli se spolu nemůžeme nijak dohodnout, a když nemůžeme najít společnou řeč, tak spolu musíme válčit. A z toho mám strach. Země se může dostat do situace, kdy bude jen radikální levice a radikální pravice. Vezměte si, kolik vysoce inteligentních lidí podporovalo v Itálii fašismus nebo v Německu nacismus.

Situace se podle vás může až tak vyhrotit?

To nevím. Nejsem prognostik. Každopádně říkat o sobě vzájemně, že ten druhý je „čiré zlo“, je strašně nebezpečné. Vůbec nejsme ochotni se zamyslet nad důvody, které má, že volil druhou stranu. A ty důvody mohou být ekonomické, zdravotní, až po to, že tomu člověku někdo ublížil. Místo toho na sebe vzájemně útočíme a používáme válečné termíny. Sám to občas udělám taky, tak té kritiky do vlastních řad raději nechám. Jen je to k zamyšlení.

Země je dlouhodobě rozdělená na dva tábory a otevírá to velký prostor pro radikály na obou stranách. Jen k tomu ještě dodám, že jestliže například s prezidentem nemá problém 57 procent lidí, jak říká čerstvý průzkum, tak my, co jsme na opačné straně, tak bychom měli sakra rychle přemýšlet, co děláme špatně. A že něco děláme zásadně špatně, když je tam prezident, jehož jsme nevolili, už šestým rokem, to je neoddiskutovatelný fakt. I tady pořád jedeme ten stejný „kafemlýnek“ kritiky, místo abychom uvažovali o vlastních chybách.

Co z toho všeho plyne?

Radil bych být mnohem pokornější v kritice druhé strany. Ony se ty věci totiž vždycky vrátí. Nemůžete dlouhodobě uspět jen s negativní kampaní. A znovu opakuji – „Antibabiš“ nebo „Antizeman“ není kampaň.

Proč neanalyzujeme, že nám více než půlka národa ty naše skvělé myšlenky vůbec nebere? Čas přitom strašně rychle letí. Lidé z Milionu chvilek pro demokracii udělali v krátké době víc, než opoziční stranické aparáty pro své politiky. V tom vidím velký potenciál a optimismus.

Není chyba opozice taky v tom, co teď říkal kolega Vratislav Dostál v Insider podcastu na INFO.CZ: že pražští novináři a intelektuálové do zbytku země zkrátka nejezdí, takže ani neví, co se tam děje a jak tam lidi na politiku a život nahlížejí?

Ano. Já bych každému doporučoval, aby si přečetl knížku Triumf a tragika Erasma Rotterdamského. Nebojte, je to útloučké. Už tehdy evropská elita, tehdy v tom nejlepším smyslu toho slova, komunikovala spolu navzájem, ale pak to skončilo šílenou občanskou válkou. A elita byla velmi překvapena, že lidé ve zbytku země si nemysleli to co ona.

Ten průšvih není v tom, že pražský reklamní manažer bude vždycky uvažovat jinak než kadeřnice z vesnice. Ten průšvih je v tom, že nejsme schopni si vzájemně naslouchat. Když teď vyběhl ten zmíněný průzkum se Zemanem, tak se na sociálních sítích hned rozeběhly řeči, že jsou to lidé, co jsou ještě zblblí normalizací, co jej podporují. To je ale špatně. Ti lidé si z nějakého důvodu něco jiného myslí a velkoměstská společnost je automaticky odsoudí, jako hloupé a nestará se, proč si to myslí a co je k tomu vede. Já dělám pro řadu průmyslových společností řekněme z venkova, a vím, že ti lidé vůbec hloupí nejsou. Mají jen jiné životní zkušenosti a jiné životní priority.

Je někdo, pro koho byste vy z principu nepracoval? Kdyby vám zavolal Zeman, že potřebuje kampaň, nebo přišla nabídka stát se „Markem Prchalem po Markovi“, tak byste do toho šel?

Takovou nabídku nedostanu, takže to bych ponechal bez komentáře. Vzpomínám si ale, že kdysi jsme to s agenturou řešili v případě průmyslu, a když jsme si každý napsali, pro koho z nějakých principiálních důvodů nechceme pracovat, tak se ukázalo, že bychom nedělali vůbec nic. Navíc se ukázalo, že máme problém, protože děláme pro jednu velkou banku a ta banka polovinu z těch firem na naší „černé listině“ stejně financuje. Tak jsme toho zase nechali. To znamená, že ten svět je tak propletený, že v tomto jsem cynik. Ještě něco k tomu ale dodám: myslím si, že polovina z těch lidí, co Marka Prchala teď kritizuje, tak kdyby dostala nabídku být Prchalem po Prchalovi, tak po ní rádi sáhnou. Zvlášť by po ní s chutí sáhli tehdy, když tu nabídku dostal on.

Obraťme list a pojďme k dalšímu tématu léta a tím je vznik registru lobbistů. Co na něj říkáte? Opravdu zabrání klientelismu, střetu zájmů a korupci, jak si slibuje vláda? Vás by se jako PR a marketingové agentury taky týkal, že?

Cynicky bych řekl, že to ničemu nepomůže, ale ani to nic nezkazí. Když se tady v Česku člověk chce s někým sejít, tak se s ním sejde.

Třeba na té profláknuté benzinové pumpě?

Jsme malá země, takže kdekoliv. Je pravda, že nějaký řád bychom těm schůzkám dát mohli. Co mne ale bude hodně zajímat, je spíš to, jak bude lobbista definován. Zvlášť u nás, kde řada marketingových a PR agentur poskytuje legálně a oficiálně lobbistické služby. Bude to znamenat, že se budou muset také zaregistrovat? Napsat si to na web, že jsou oficiálně lobbisté? V tom momentu řeknu, že jsem jen komunikační agentura. A neříkám to proto, že zrovna my lobbing neděláme. Je lobbistická firma například pacientská organizace, která logicky lobuje za své léky a léčbu? A v pozadí ji většinou platí nebo řekněme sponzoruje farmaceutická firma? Je předseda svazu zahrádkářů lobbista? V jistých chvílích nepochybně ano. Takže to nálepkování bude zajímavé.

Kde všude ve světě podobný institut existuje?

V Bruselu, či v americkém Kongresu a Senátu například – viz seriál „House of Card“. Tam lobbisté registrovaní být musí, což ovšem neznamená, že se spolu s politiky nesetkávají neoficiálně.

Nepovede nakonec celý ten registr k tomu, aby se lobbisté obloukem vyhnuli Poslanecké sněmovně a Senátu a sešli se s politikem neformálně jinde?

Pokud mám nějakou vysokou firemní funkci, tak určitě má moje společnost zpracovaný kodex stýkání se s těmito lidmi. A v tu chvíli je jedno, kde se setkáme. Například lidé z farmaceutických firem musí nahlásit, že se setkali s někým z pacientské organizace. A neuhrajete to na to, že jste se náhodou viděli na chalupě při grilování, protože máte shodou okolností společné přátele. Pravda ovšem je, že tady chybí něco jako základní etický manuál, který by dostávali poslanci. Velké korporace jej už samozřejmě mají.

Logicky mě napadá, že v tu chvíli začnu všechno řešit přes třetí osoby…

Ano, i to se může stát a děje se to už dnes. Pokud chce jedna strana vyslat vzkaz a druhá jej chce přijmout, tak to jde vždycky nějak zařídit přes třetího člověka. Dobrým trikem je mít stejnou advokátní kancelář a posílat si vzkazy přes advokáta. Oficiálně vás nikde nikdo spolu neuvidí. Advokát navíc musí o klientech a jejich záležitostech mlčet. Ve výsledku to ale znamená, že celý proces předávání informací se tím prodražuje.

Obecně si ale myslím - když se na to budu dívat pozitivně – že vznikem registru jde o to, aby si politici uvědomili, že s některými lidmi, kteří mají své soukromé a byznysové zájmy, není sice důvod se nestýkat, ale od nějaké úrovně už má veřejnost právo to vědět.

Takže vznik registru je správná věc?

Víte, my jsme tady až moc hysteričtí na „setkávání se“. Jak to, že se sešel někdo s někým. Řekl bych, že zbytečně hysteričtí, protože jsme opravdu malá země. Když vezmu za příklad jen pražský mikrosvět, tak polovina lidí spolu chodila do školy a ta druhá v devadesátých letech do stejného baru. Nebo jsou spolu příbuzní. Takže já nevidím žádný problém v těch schůzkách, ani v tom, že se o nich dozví veřejnost. S registrem tedy obecně souhlasím, na druhou stranu to má u složitějších věcí své ALE.

Má zkušenost je, že se řada věcí dá vyřešit právě, když se sejdou zástupci jednotlivých stran, aniž to ví jejich šéfové a aniž to ví veřejnost. Takto přece vznikají všechny mírové dohody. Kdyby nebyly předjednány předem, bez toho, že by to věděli vrchní jestřábi na obou stranách, tak by řada z nich nevznikla. To proto, že se dělají mezi lidmi, kteří se nemají rádi, a existuje celá řada faktorů, jež je mohou zhatit. Takže registr podle mne není nic, čím bychom se měli trápit.

Kde je podle vás ta hranice, kdy už by o schůzkách s protistranou, co chce něco prosadit, měla veřejnost vědět?

Pokud se budeme bavit o poslancích a senátorech, tak by měla platit pro všechny schůzky. O jejich schůzkách by veřejnost měla vědět, protože každý má nějakou funkci. Minimálně na půdě parlamentu by se návštěvy měly registrovat včetně té nálepky „lobbista“.

A jinde, mimo půdu parlamentu?

To už je na morálním kodexu strany či klubu a samotného člověka.

Nestačil by na to místo registru, který se stejně dá snadno obcházet, zdravý rozum a cit pro to, co si člověk v určitém postavení prostě už nemůže dovolit, jinak poškodí svůj obraz a svou stranu?

Normálně by stačil. Jenže my to nemáme zažité. Je pravda, že když politik bude chtít dělat něco, co je na hraně etiky nebo už za ní a jde třeba o kriminální chování, tak mu v tom pochopitelně žádný registr ani etický kodex nezabrání.

Oni si to už ostatně otestovali Piráti a svěřují se se všemi svými schůzkami veřejně. Je to jen marketingový trik, jak stranu odlišit?

Myslím, že ne. Spíš počáteční naivita. Protože i lobbistka má manžela. A ten je kamarád poslance Pirátů. Nemají snad jít spolu proto na pivo? To je přece nesmysl. Stejně se budou s největší pravděpodobností bavit o počítačích a o ženských. Piráti tímto jen zbytečně trýzní sami sebe. Jejich představa, že se všechno transparentně uhlídá, je zcestná. Nebo povede k Orwellovi a to snad nechceme.

A je tu nějaký křiklavý příklad, kdy už taková schůzka, která vyplula na veřejnost, byla za hranou? A nemělo k ní dojít?

Žádný takový případ si teď neuvědomuju. Co ale za hranou zcela jistě je, jsou poslanečtí asistenti, kteří nejsou asistenty. Tedy ti, co jsou sice napsaní na výplatní listině poslance, i když dostávají pětistovku měsíčně, ale ve skutečnosti jsou tam jen proto, aby měli kartičku volného vstupu do Sněmovny. To je podle mne horší, než regulérní lobbistické firmy.

Jsou tedy nějaká pravidla, kdo s kým by se scházet vůbec neměl?

Je pravda, že lobbismus budí řadu otázek. Byl jsem třeba účastníkem debat, kde se říkalo, že novináři by neměli chodit s politiky na pivo. No… Když s nimi chodit nebudou, co asi tak budou o politické scéně vědět? A co budou psát bez znalosti prostředí? Určitě by byla chyba, aby se politik bál s kýmkoliv setkat. Druhá věc je, že když budu šéfem hospodářského výboru a budu řešit ekonomickou krizi, že bych měl nahlásit, že jsem se sešel s šéfy bank.

Totéž bylo v praxi například na Státním ústavu pro kontrolu léčiv. Nevím, jak dnes, ale v jednu dobu tam dokonce nesměl člověk z farmaceutické firmy ani překročit turniket, aby se zabránilo možnému ovlivňování úředníků. Je to tak v pořádku?

Zrovna tady je takový zákaz na místě. SUKL je státní instituce, která rozhoduje o vážných věcech a miliardách státních peněz, které každý rok půjdou do kapes soukromých firem. Tady bych jakoukoliv přísnost směrem k návštěvám a setkávání se, viděl na místě. Ovšem jak říkám: jsem opravdu zvědavý na to, jak bude vypadat definice lobbisty. To totiž vůbec není jednoduché. V principu ale s registrem souhlasím.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud