Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Nikulin i málo peněz na obranu. Ryan česko-americké vztahy chválil, zároveň naznačil, co jim škodí

Nikulin i málo peněz na obranu. Ryan česko-americké vztahy chválil, zároveň naznačil, co jim škodí

Oficiální program měl naplánovaný na dva dny, stačilo to ale na to, aby předseda americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan vyslal k českým spojencům jasné poselství. Jeho projevy se táhla nit přátelství. Mezi státy, ale možná ještě silněji jeho osobní se současným velvyslancem Stephenem Kingem. A několikrát připomněl také obranné závazky.

Paul Ryan si návštěvu Prahy viditelně užíval. Zatímco ve Spojených státech se blíží volby, v nichž by měl obhajovat křeslo ve Sněmovně reprezentantů, v Česku je bezmála za hvězdu. A nejvíce se mluví o tom, proč se nesešel s prezidentem Milošem Zemanem.

„Odkázal bych na prezidentskou kancelář ohledně toho, proč jsme se sešli nebo nesešli,“ komentoval v úterý odpoledne na tiskové konferenci ve Sněmovně. Ocenil ale, že se mohl setkat s premiérem v demisi Andrejem Babišem a předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem.

Díky, Stephene

Ryan měl v úterý naplánované tři velké akce. Před projevem ve sněmovně absolvoval dopoledne v Senátu besedu se studenty. Do prostor horní komory se vrátil ještě jednou – na konferenci o roli USA v evropské bezpečnosti.

Všechna tři vystoupení spojují slova, u nichž Ryanovi zjevně záleželo na tom, aby zazněla. Třeba ta o velvyslanci Stephenu Kingovi. „Je dodnes mým celoživotním přítelem. Tento člověk je opravdovým vlastencem a je skutečná třída. Je pro nás opravdovým požehnáním, že ho můžeme mít jako velvyslance Ameriky v České republice,“ pravil ve Sněmovně.

Podobně o Kingovi mluvil podle informací INFO.CZ i na besedě se studenty a nezapomněl na něj ani v Senátu. Ryan není v Česku na oficiální návštěvě. Akci prezentuje jako soukromou cestu. Z jeho řeči i povětšinou tajného programu je patrné, že nebýt přítele Kinga, hledala by se mu cesta do českého hlavního města obtížněji.

Přesto byl milý, vstřícný a rozdával úsměvy na všechny strany. Ocenil spolupráci amerických a československých státníků při vzniku Československa před sto lety, roli Václava Havla v česko-amerických vztazích, ale i české vojáky bojující po boku Američanů v současných válkách.

Dvě procenta

Ryan dal najevo, že USA považují Česko i nadále za spojence. Diplomaticky mu ale naznačil, že ne všechno je tak růžové, jak by mohlo. A to nejen neuskutečněnou schůzkou na Hradě.

Výstižná je především část projevu o Severoatlantické alianci. „Našimi slovy a akcemi jsme ukázali, že stojíme za článkem 5 naší společné bezpečnostní dohody. Tato dohoda je pevná a my vám děkujeme za to, že ji dodržujete. Také jsme všichni slíbili, že budeme dávat dvě procenta na obranu. A Česká republika má konkrétní cíle a jde v tomto ohledu dopředu,“ řekl a jeho poslední slova doprovázel mírný úsměšek.

Česko totiž dlouhodobě alianční závazek neplní. Jeho dosažení vidí nejdříve v polovině příští dekády. Právě to Trumpova administrativa v minulosti kritizovala nejen v českém případě. Chvíli po nástupu nového prezidenta to dokonce vypadalo, že kvůli nízkým příspěvkům USA nemusí v případě nouze přispěchat na pomoc.

Právě tohle byl druhý stěžejní bod Ryanovy návštěvy. Stejně jako Kinga totiž zdůrazňoval obranu a finance všude. „Jsem rád, že jsme nedávno schválili a prezident podepsal legislativu navyšující výdaje na obranu nejvíce za 15 let,“ komentoval na bezpečnostní konferenci v Senátu.

Víra ve vydání Nikulina

A ještě jedno téma zmínil jakoby na okraj. Prohlásil, že věří, že Česko vydá do USA hackera Jevgenije Nikulina. Právě to je v současnosti jedna z hlavních věcí, o kterou nás spojenci žádají. Hrad však lobbuje za to, aby Nikulin zamířil zpět do Ruska, které o něj také stojí.

Ryan zdůraznil, že USA na nikoho rozhodně netlačí, je však jasné, že tady se rozhoduje o další podobě česko-amerických vztahů. Pokud by ministr spravedlnosti „vyslyšel“ Zemanovo přání, byla by to pro spojenectví s USA další velká rána.

Vždyť americká média čile spekulují, že za neuskutečněním Hradem dlouho proklamované Zemanovy návštěvy Bílého domu byla kauza kolem jiného problematického muže - libanonského agenta Alího Fajáda, kterého Američané chtěli vydat kvůli podezření z napojení na teroristickou organizaci. Česko ho nevydalo a on obratem Američanům zmizel.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1