Okamurovo překrucování dějin jsem nevydržel, říká Stehlík. Spustí Youtube kanál o historii | info.cz

Články odjinud

Okamurovo překrucování dějin jsem nevydržel, říká Stehlík. Spustí Youtube kanál o historii

Historik Michal Stehlík, který loni nabídl poslancům SPD doučování z dějepisu, pokračuje ve svých snahách o osvětu a popularizaci dějin. Brzy tak spustí nový historický youtube kanál. „V kratším klipu bych tam měl vždy pojmenovat určitý historický fenomén a vysvětlit ho,“ popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ své záměry náměstek generálního ředitele Národního muzea a rovněž bývalý děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: „Konkrétním impulsem byl právě můj okamurovský dopis, v němž jsem v tak trochu zjevné ironii nabízel poslancům SPD doučování z historie.“ Stehlík se tehdy rozhodl během pár minut: „V šoku a s úžasem jsem sledoval propojení říšské orlice s Evropskou unií na Facebooku Tomia Okamury. Jistě, politik má právo na ledacos, ale ve chvíli, kdy se tímto způsobem sahá do historie, jsem to prostě už nevydržel.“

Chystáte vlastní historické pořady na Youtube, lehce jste se o tom zmínil na Twitteru. O co půjde konkrétněji?

Dlouho jsem uvažoval, jak s tématy z dějin oslovit širší veřejnost. Zatím jsem používal spíše klasické přístupy, hodně často jezdím po republice s přednáškami, ať již o Masarykovi, první republice či o sametové revoluci. Mám ještě v plánu napsat populárnější knihu o 20. století, která by se více četla i mimo akademické kruhy.

Z debaty s kolegy, nejen historiky, ale třeba i těmi, kteří se věnují multimédiím, mi ale vyplynulo, že by bylo vhodné využít Youtube kanál. V kratším klipu bych tam měl vždy pojmenovat určitý historický fenomén a vysvětlit ho, bude se samozřejmě také pracovat s historickými materiály. Spolupracuji se studiem Krutart, které se už podílelo třeba na výstavě Fenomén Masaryk. Chceme prostě zkusit rozbíjet mýty a schematismy.

Jak budou jednotlivé filmy vypadat?

Budou to pěti až sedmi minutová videa. Spíše se budu snažit popsat vybrané fenomény z jiného světla. Začnu symbolicky, první republikou a jejím vznikem, poté bude následovat Masaryk a tak dále. Na tento rok plánujeme asi 10 dílů, poté budeme pokračovat. Nutná je určitá míra zjednodušení, na druhou stranu ale není možné zjednodušovat příliš.

Kam až zjednodušení dějin může jít, aby to pořád byla pravda?

V anglosaském prostředí se to například hodně zlehčuje, vezměme si pořad „Děsivé dějiny“ a další podobné seriály, kde jde o emocionální informace. Vlastně to je na tom to nejtěžší: dostaňte vznik republiky do pěti minut. Na začátku jsme si tak museli uvědomit, co chceme tím videem říct. A došli jsme k tomu, že jde o nasvětlení kontextu, že jsme byli součástí obrovské proměny Evropy. Video je tak o přemalovávání hranic, změně celého systému a stability, není bohemocentrické. Zjednodušování to bezpochyby je, zároveň jsem ale přece jen akademik, a tak logicky nesmí jít o zavádějící informace. Tak jako tak, zásadní bude recepce těch videí, půjde o vnímání těch, kteří si to pustí. Pro někoho to bude moc jednoduché, pro někoho možná nudné. Ale to doufám, že ne, zvolili jsme spíše intenzivnější projev.

Kdy uvedete první díl?

Plánoval jsem, že v březnu, ale možná to bude v dubnu, každopádně v horizontu týdnů. Řešíme ještě, zda předtočíme všech 10 dílů, nebo je budeme postupně dotáčet. Nový díl by měl být minimálně jednou za měsíc. Trochu přehnaně říkám, že by to mělo zaujmout lidi od 12 do 60 let... Prostě širší veřejnost, která už je alespoň trochu poučená. Zároveň mám hodně kolegů, učitelů dějepisu na středních školách, kteří uvažují o tom, že by to mohli využívat při výuce jako jednu z pomůcek. Také ale ještě zvažujeme další rovinu, nakolik budeme reagovat na aktuální věci a na zneužívání dějin ve veřejném prostoru. Protože konkrétním impulsem byl právě můj „okamurovský dopis“, v němž jsem v tak trochu zjevné ironii nabízel poslancům SPD doučování z historie.

Tím jste razantně vstoupil do veřejného prostoru a vymezil se proti překrucování dějin. Bylo to už tak moc, že jste si řekl, že se musíte ozvat?

Ještě pět minut před tím, než jsem ten dopis začal psát, jsem neměl žádnou strategii, neuvažoval jsem o tom, že by to mělo něco způsobit nebo by mělo jít o start kampaně na nový Youtube kanál. V šoku a s úžasem jsem tehdy sledoval propojení říšské orlice s Evropskou unií na Facebooku Tomia Okamury. Jistě, politik má právo na ledacos, ale ve chvíli, kdy se tímto způsobem sahá do historie, jsem to prostě už nevydržel. Dopis jsem napsal během 10 minut, poprosil děti, ať mi ho naskenují a vyvěsil ho na internet.

Dosahuje nyní lhaní o historii vrcholu, když se na to podíváte jako historik?

Dějiny byly instrumentalizovány vždy. Pohledy na historii, kdy se používá určitý historický příklad nebo obraz, jsou více pohledem na aktuální situaci a mnohé o ní vypovídají. V tom nyní nejsme výjimeční. Vypůjčím si ale pohled sociologa Daniela Prokopa a jeho úvahu z knihy „Slepé skvrny“ o populismu a fragmentaci společnosti. Zejména v nových formách populismu, v hledání nepřátel a vyhraňování se ve smyslu „my a oni“ to velmi funguje. Takže je to něco nového, i vzhledem k mediálnímu prostoru. Dějiny se stávají využívanějším klackem i na identifikování domnělého nepřítele, vezměme si třeba pojem „Sudeťák“.

Pořád máme historickou paměť a i to, co je dále v minulosti, prožíváme?

Je to tak. Navíc, když se díváme na to, co používá Okamura, Klaus mladší nebo Foldyna, což jsou typické příklady, jde o věci, které jsou v paměti nějak zakotveny. Nepřicházejí s novými věcmi. Když vytáhnou jména, jako je Hus, Komenský či Karel IV., které všichni znají ze základní školy, a na ně nabalí myšlenku, pracují se schematismy, které máme všichni. Ale oni tam přidávají patřičné znaménko, jež tam patří z hlediska jejich politiky a následné manipulace.

Mimochodem, dostal jste od Tomia Okamury na ten dopis nějakou reakci?

Pouze tu veřejnou, že jsem neúspěšný kandidát do Senátu. Což mě ale těší, byl jsem ve druhém kole a kandidáta SPD jsem v tom prvním porazil. Ale vůbec to nebylo politické. K podobným výzvám a vstupům do veřejného prostoru však patří i to, že mi přišlo určité penzum anonymů od agresivních až po vyčítavé, ale to používám eufemismus. Bylo to poměrně drsné.

Letos budou opět volby do Senátu, budete kandidovat?

Není to nic, o čem bych uvažoval. Definoval jsem si své priority jak v odborné práci, tak v popularizaci. Nemůžu také nezmínit, že máme doma osm dětí a politik, zjednodušeně řečeno „prosedí na schůzích hodně času“, což by mi výrazně vstupovalo do soukromého prostoru. Té myšlenky se třeba za 10 či 15 let nezbavuji, ale aktuální je teď spíše má pozice historika, popularizátora a člověka mezi knihami, výstavami a projekty.

Co dalšího teď tedy plánujete? Loni jste vydal zajímavou knihu Krok do propasti, 37 příběhů roku 1937, tedy roku, kdy zemřel Masaryk. Prostřednictvím těchto příběhů se vám tu dobu povedlo skvěle ilustrovat… 

Dějinami je člověk vždy překvapován. Dělal jsem velkou výstavu o Masarykovi a v rámci ní jsem se rozhodl na sociálních sítích mapovat právě rok 1937. A vyšlo mi z toho množství barvitých příběhů, rok 1937 je v dějinách trochu na škodu ve stínu roku 1938. Mnoho věcí je ale otevřeně viditelných už rok před tím. Byl to ale pro mě nový koncept, díval jsem se na to jinýma očima a také i literárnější formou.

Momentálně mám témat více. V Národním muzeu připravujeme velkou výstavu o Bílé hoře a jejím 400letém výročí. Vznikne mnoho dílčích výstupů, včetně jedné menší knihy.

Předběžně jsem se ale také jednomu nakladatelství upsal, že bych zkusil napsat větší biografii Antonína Zápotockého. Fascinuje mě, že se zaměřujeme na jeho posledních devět let po roce 1948 a vnímáme ho jen jako komunistu, prezidenta a muže, který podepisoval popravy a byl u nich. Ale jeho předchozí životaběh, nemyslím jen koncentrační tábor, ale třeba i sociální boje během první republiky nebo život před první světovou válkou, to vše bylo v rámci komunistické ideologie a historiografie nesmírně pokřivené. Co je pod mosteckými stávkami? Byl o generaci starší než všichni ti „karlínští kluci“, Gottwald a další. Chtěl bych se pod tu pokličku v příštích dvou letech více podívat. Po 30 letech je opět čas se i na sociální témata zaměřit jinak, mohou mít v sobě potenciál diktatury, ale rovněž reálnou snahu lidí se systémem něco udělat. Tento pohled nám chybí. Koncepčně mě zaujal životopis Andreje Hlinky, který loni vydal můj učitel, profesor Roman Holec z Bratislavy. Pojal jej méně chronologicky a více tematicky, to mi přijde zajímavé i pro čtenáře.

Osobně pak také připravuji s Masarykovým ústavem Akademie věd ČR na konec roku výstavu o parlamentu a vývoji parlamentarismu na Vítkov, architektonicky využijeme i tamějšího specifického prostoru. Půjde o pohled v komunikaci – volič a společnost versus parlament, jejich vzájemné proměny.

Zmínil jste výstavu o Bílé hoře v Národním muzeu, chystáte také velkou egyptologickou výstavu…

Bude se jmenovat Sluneční králové a měla by se otevřít na konci června, k vidění bude 90 artefaktů přímo z Káhiry, které do té doby nikdy neopustily Egypt. Měl by to tak být naprosto mimořádný projekt.

Na druhou polovinu roku 2021 pak připravujeme výstavní projekt s názvem Doba ledová, kde budou artefakty nalezené v permafrostu v Jakutsku, biologické tkáně mamutů. V uvozovkách tak „přivezeme mamuty“, budou tam platit opravdu speciální podmínky, tkáně musí být ve vitrínách v minus 20 stupních. Po Egypťanech tak přijdou mamuti. Muzeum má po rekonstrukci velký potenciál, vše bude v Historické budově. Trápí nás teď spíše stálé expozice, máme hotové projekty, ale nyní běží výběrová řízení. Jde tam o velké peníze a o souboje firem na jejich zhotovení. Ještě letos by se ale snad měla v Nové budově Národního muzea otevřít stálá expozice k dějinám 20. století a velmi tlačíme realizaci přírodovědných expozic do Historické budovy Národního muzea.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud