Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Okamžik, který otřásl českou politikou: Před dvaceti lety podepsali Zeman s Klausem opoziční smlouvu

Okamžik, který otřásl českou politikou: Před dvaceti lety podepsali Zeman s Klausem opoziční smlouvu

Málokterý krok v novodobé historii české politiky vyvolal tolik protichůdných reakcí jako smlouva, kterou před 20 lety, 9. července 1998, po sněmovních volbách podepsaly ČSSD a ODS. Dokument známý pod názvem opoziční smlouva umožnil existenci menšinové vlády ČSSD Miloše Zemana a na další čtyři roky ovládl politickou scénu v Česku.

Dohoda obou největších stran byla o to překvapivější, že ČSSD a ODS proti sobě vedly ostrou předvolební kampaň. Těsně před volbami dokonce předseda ODS Václav Klaus prohlásil: "Spekulace o tom, že ODS bude po volbách tolerovat menšinovou vládu sociální demokracie, jsou neopodstatněné a nesmyslné."

Přestože vítězem voleb se stala ČSSD, většinu 102 hlasů ve sněmovně získaly společně ODS, KDU-ČSL a Unie svobody (US). Dohoda těchto stran se však ukázala jako nereálná, neboť vztahy na středopravé části politického spektra vážně narušila vládní krize v závěru roku 1997 a rozpad vlády ODS, KDU-ČSL a ODA v čele s předsedou ODS Václavem Klausem. Sama ODS se v té době rozštěpila a část jejích členů založila právě Unii svobody.

Jednáním o sestavení vlády prezident Václav Havel pověřil předsedu ČSSD Miloše Zemana a vzhledem k nulovému koaličnímu potenciálu KSČM se jeho manévrovací prostor zúžil na ODS, KDU-ČSL a Unii svobody. Vstoupit do vlády s ČSSD byli ochotni lidovci, podmiňovali to ale účastí unie. Ta však setrvala na svém předvolebním slibu a spolupráci s ČSSD odmítla.

Nepřehledná situace nakonec vyústila v překvapivé řešení - ČSSD a ODS spolu uzavřely smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí, která se proslavila pod názvem opozičnísmlouva. Smlouva umožnila vznik vlády ČSSD a ODS zaručila místa předsedů obou parlamentních komor. Obě strany se také zavázaly, že předloží úpravy ústavy a dalších zákonů a především žádná z nich nebude hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě.

Opoziční smlouva sice umožnila vznik poměrně stabilní vlády, na druhou stranu ale podle řady politologů zablokovala politické prostředí a nastolila v něm nestandardní poměry. Proti smlouvě protestovaly menší strany a také prezident Havel.

Menší strany, které smlouva odsunula mimo sféru politického vlivu, zareagovaly v září 1998 vytvořením čtyřkoalice, v níž se spojily KDU-ČSL, Unie svobody, ODA a DEU. Čtyřkoalice profitovala z negativního pohledu veřejnosti na opoziční smlouvu a patřila k favoritům sněmovních voleb v roce 2002. Na počátku volebního roku se však rozpadla.

Přes občasné neshody a mediální přestřelky mezi oběma partnery vydržela smlouva celé volební období. Pouze v lednu 2000 si ODS vynutila podpis pěti dodatků (tzv. toleranční patent), které se týkaly například státního rozpočtu a změn volebního systému.

Při zpětném bilancování opoziční smlouvy se většina politologů shodla v tom, že na ní vydělala ČSSD. Nesplnila se tak prognóza jednoho z autorů opoziční smlouvy a tehdejšího místopředsedy ODS Miroslava Macka, který prohlásil, že "vzhledem k volebnímu výsledku má Miloš Zeman a ČSSD právo historicky se znemožnit".

Smlouva umožnila ČSSD vládnout bez obav, že jí sněmovna vyjádří nedůvěru. Naopak z pohledu ODS se nepodařilo prosadit dva základní pilíře smlouvy - změnu ústavy a změnu volebního zákona pro volby do Sněmovny. Novelizace ústavy omezovala některé pravomoci prezidenta a posilovala roli stran při formování vlády po volbách. Jednání se však protahovalo tak dlouho, až ČSSD a ODS ztratily ústavní většinu v Senátu.

Ještě větší důraz kladla ODS na změnu volebního zákona, když prosazovala zakomponování výrazně většinových prvků do poměrného systému. Zákon nakonec prošel parlamentem i proti vůli prezidenta, Ústavní soud však hlavní části tohoto zákona zrušil.

Přestože smlouva nebyla časově omezená, po odchodu Miloše Zemana z čela ČSSD v roce 2001 se jeho nástupce Vladimír Špidla od jejího pokračování distancoval. Podle politologů bylo právě odmítnutí opoziční smlouvy jedním z hlavních důvodů, proč v roce 2002 vyhrála volby opět ČSSD.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744