Celkem 1 156 migrantů požádalo v roce 2014 v Česku o mezinárodní ochranu. Za jedním z anonymních čísel se skrývá i příběh Syřana, říkejme mu Farid. Své pravé jméno prozrazovat nechce. V Česku získal mezinárodní ochranu, jeho status je ale dál křehký. A za sebou nechal zemi v několik let trvajícím válečném konfliktu. Za poslední roky se snažil stejně jako řada jeho krajanů začít v Evropě nový život. Překážky tvořil stesk po rodině, shánění bytu i práce a hlavně fakt, že celý svůj dosavadní život nechal za sebou a už se k němu možná nikdy nevrátí.
„Jsou to přesně tři roky, co jsem v Česku,“ říká Farid, když usedáme v chladném zimním odpoledni ke stolu ve vyhřátém bytě na jednom z pražských sídlišť. Po jeho boku sedí v pečlivě uklizeném obývacím pokoji manželka, v pozadí běží televizní pohádky a po novinářské návštěvě zvědavě pokukuje Faridova dcera. Ta si ještě několik měsíců na tříleté výročí od příjezdu do Česka počká. Zatím ale mluví česky z celé rodiny nejlépe.
Do Česka přišla ve třech letech, teď už se pomalu připravuje na první rok ve škole. Postupem času se osmělí a do pokoje přibíhá s princeznovskou korunkou na hlavě. V ruce knížku o krtečkovi. „Ještě mám hračku krtečka,“ říká perfektní češtinou a odbíhá do dětského pokoje. „Ústředním členem rodin se stávají děti, které se jazyk hostitelské země naučí zpravidla nejrychleji a stávají se tak tlumočníky pro své vlastní rodiče,“ vysvětluje sociální pracovnice Organizace pro pomoc uprchlíkům Kamila Muchová. Staví je to ale mnohdy do situací, kdy musí svým rodičům tlumočit i hovory, jejichž součástí by jinak nebyly.