Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Pes ve střídavé péči: Jak to vypadá, když o domácím mazlíčkovi rozhoduje soud?

Pes ve střídavé péči: Jak to vypadá, když o domácím mazlíčkovi rozhoduje soud?

Páteční Právo otisklo příběh Andrey a Martina, dvou dnes již bývalých manželů. O jejich vztahu se toho z článku moc nedozvíme. Po pětiletém manželství se rozhodli, že svůj vztah ukončí. Děti neměli, na penězích se dohodli, potud tedy poměrně běžná věc, která dnes již nikoho nepřekvapí. 

 
 
 

Jenže tenhle rozvod přece jenom měl, stejně jako už nezanedbatelné množství jiných pří, jeden malý chlupatý háček. Tím se stal společný desetiletý pes, kterého chtěli oba partneři tak moc, že o něm nakonec musel rozhodovat soud. Ten nakonec celou věc vyřešil ke spokojenosti obou stran střídavou péčí, která se realizuje po týdnu.

Deník se bohužel nezmiňuje o tom, zda byla faktická úprava střídavé péče, kterou jsme doposud znávali pouze ze soudních sporů týkajících se výchovy a výživy nezletilých dětí, dovedena do úplné dokonalosti.  Rozhodoval soud o tom, s kým bude pes trávit Vánoce, kde bude na Nový rok, jak bude probíhat styk během Velikonoc a jiných svátků? Budou na jeho výživu přispívat oba jeho majitelé stejně? A jak to bude s veterinární péčí? Které zákroky jsou ještě v pořádku a ke kterým už budou muset dávat souhlas oba majitelé, případně (pokud se nedohodnou) za ně bude opět rozhodovat soud?

Někomu to celé může znít legračně, jinému zajímavě. Bezesporu je ale skutečnost, že se o styku se psem rozhoduje vlastně podobně, jako kdyby šlo o styk s dítětem, hodně smutná. Něco to totiž vypovídá o stavu společnosti, ve které žijeme. Zmíněný případ totiž přestává být výjimkou, nebude trvat dlouho a podobné soudní spory budou naprosto normální.

To, že je (nejen) partnerský vztah zejména o umění společné komunikace, do nás psychologové doslova hustí horem dolem už několik let. Přesto když dojde k problému, nejsme schopni nalézt společnou řeč a soudy za nás rozhodují o kdejaké prkotině. Nechci teď nijak urážet pejskaře či milovníky jakýchkoliv jiných zvířat. Sama jsem pejskař tělem i duší a pro svá zvířata toho obětuji poměrně dost, a tak vlastně mám pochopení pro situaci, kdy zvíře chtějí oba dva partneři natolik, že se nedokáží dohodnout na tom, u koho vlastně bude žít. Nějak si ale ani nechci představit situaci, že bych jednou dávala k soudu podání týkající se úpravy styku se psem a že bych byla veřejnou mocí nucena k tomu, abych dodržovala společné lhůty ke styku. Nedej bože, aby mi kvůli tomu hrozil výkon rozhodnutí.

Psi jsou naprosto samozřejmými společníky našich životů. Jenom během dneška jsem na jednoho narazila v prodejně s oblečením a na druhého, jehož bílou bundičku s hnědou kožešinkou jsem mu mohla leda tak závidět, v kavárně. Nikomu (a ani mně) to nepřišlo divné či v nepořádku. Psi jsou našimi přáteli, často povýšili do role dětí. Opravdu ale ta role může být taková, že ji bude možno přirovnávat ke sporům rodičů o dítě?

Divíme se, že soudy pracují pomalu. Máme k tomu ale vůbec důvod, vezmeme-li v potaz, že soudců je málo a že musí řešit i případy, kde by opravdu měla stačit normální lidská domluva? Na druhou stranu, co kdyby šlo o vašeho Alíka? Dokázali byste se dohodnout, nebo byste byli ochotni „hnát to klidně třeba až do Štrasburku“, jak je to dnes populární?

Každý rok vzniká obrovské množství nových právních předpisů, které má sloužit k tomu, aby se nám na světě žilo líp. V pravém smyslu slova tento legislativní průjem, promiňte mi to slovo, vede nejen k neuvěřitelné legislativní džungli, ale i k tomu, že přestáváme být schopni řešit věci sami – citem a selským rozumem. Přestáváme se namáhat hledat řešení a na všechno si bereme advokáty (v horším případě neděláme vůbec nic a pasivně čekáme, až se to nějak vyřeší samo, třeba deus ex machina), kteří za nás tu lapálii vymyslí tak, aby to pro nás dobře dopadlo. Mají to koneckonců většinou docela dobře zaplaceno. 

Článek vyšel na webu Reflex.cz. Další příspěvky autorky najdete zde.  

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744