Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: Sovětská okupace jako klíčový moment života. Vzpomínky Landovského, Maišaidra a Koldy

Příběhy 20. století: Sovětská okupace jako klíčový moment života. Vzpomínky Landovského, Maišaidra a Koldy

V noci z 20. na 21. srpna 1968 k nám vtrhly i jednotky dalších států Varšavské smlouvy – nicméně zásadní rozhodnutí padla v Moskvě a sovětská armáda tu zůstala více než 20 let. Okupace představuje klíčovou českou zkušenost, a podstatné samozřejmě je, co způsobila: O sovětské tanky se opíral kolaborantský komunistický aparát, který ČSSR izoloval od svobodného světa, obnovil totalitní systém vlády, na dalších dlouhých 20 let učinil ze země sovětskou kolonii. Se společenskými následky normalizačního marasmu se potýkáme dodnes.

Landovský: Vylezu ven, a před hospodou tank!

Herce Pavla Landovského netřeba příliš představovat. Narodil se roku 1936 v Havlíčkově Brodě, vyučil se nástrojařem, po maturitě na strojní průmyslové škole se pokoušel o studium herectví na DAMU, ale nebyl přijat. Hrál pak v divadlech v Teplicích, v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích. Nakonec se dostal do Prahy, do Činoherního klubu a od roku 1966 spoluvytvářel jeho nejslavnější éru. V roce 1968 byl také úspěšným a známým filmovým hercem. V noci na 21. srpna 1986 seděl v putyce - v rozhovoru pro Paměť národa líčil počátek okupace a všeobecný šok s příznačným zápalem a dosti plasticky:

 „Seděl jsem v baru Bystrica, byli tam taky Karel Gott, a muzikanti Laco Tropú a Laco Deczi. Hádali jsme se, kdo má nepořádnější manželku, a do toho v rozhlase běžela nějaká hra. Říkal jsem: ´Zacpěte tomu hubu, teď pijeme…!´ A snad Karel Gott povídá: ´To je nějaká hra o přepadení…´ A najednou někdo jiný říká: ´To není hra… to si snad někdo dělá srandu…´  Zkrátka poslouchali jsme vysílání, jak k nám lezou Rusové. Tak jsem vyběhl  ven - a tam, na Národní třídě, stál zbloudilý tank, a do něj dvě ženské mlátily deštníkama a křičely: ´Jděte domů!´ V tu ránu jsem vystřízlivěl, sedl jsem do auta – měl jsem tenkrát Tatru dvanáctku, historické vozidlo, z roku 1926 - objel jsem ten tank a mířil na Václavák, kde už jsem viděl nějaké ´hnutí´ lidí. Pak jsem dorazil k režisérovi Pavlovi Juráčkovi. Bydlel kousek, v Krakovské, vedle stanice SNB, a já řval: Pavle vylez!!!  A on na to: ´Já chci spát!!!  Já zas: ´Ne, jsou tady Rusové!!!´ A on: ´Nekecej!!!´ Z té stanice vyběhl policajt a křičel: ´Ano, pane Juráček, jsou tady Rusové, byli jsme přepadeni!´“

Landovský se pak rychle dostal na místa, kde se shromáždily davy lidí a kde se střílelo: „Viděl jsem prvního mrtvého, střelili do nějakého kluka, a všichni ho vzali na ramena, nesli ho, a pak ho na autě přikryli vlajkou, byla celá zkrvavená… Táhli jsme na Václavák. Rusové tam začali střílet na Národní muzeum, přes nás, přes hlavy…  Bylo to jasně vidět…  Viděl jsem i ty mrtvé, u rozhlasu, postřílené…“ Sovětská okupace určila další Landovského osudy: patřil k lidem, kteří nespolupracovali s normalizačním státním aparátem, jeho život byl docela jiný, než například osud srpnového spolustolovníka Karla Gotta. Na počátku normalizace měl Pavel Landovský ještě role v několika filmech, pár let směl veřejně vystupovat, postupně byl však od veškeré práce jako politicky nežádoucí persona odstaven, což vyvrcholilo vyhazovem z divadla v roce 1976. Herec, který začal také psát divadelní hry – například Hodinový hoteliér (1969), Objížďka (1978) atd. - se pak podílel na zveřejňování Charty 77, kterou rovněž signoval. Jako disidenta ho opakovaně zatýkala, předvolávala a vyslýchala Státní bezpečnost. Nakonec ho vyhnala do Rakouska, kde hrál ve vídeňském Burgtheatru. Vrátil se domů až po listopadu 1989, zemřel v říjnu 2014 na srdeční infarkt.

Petr Maišaidr: Vlajka, namočená v krvi

Skautský vůdce Petr Maišaidr, přezdívaný Kim, se narodil v Praze roku 1940. Jeho otec zůstal po válce v Německu v americké okupační zóně, zaměstnávala ho americká armáda. Petr maturoval v Litvínově, v osmašedesátém žil v hlavním městě a pracoval v podniku Léčiva. To už byl zapálený skaut, během Pražského jara se poznal s politickými vězni z 50. let, kterých si velmi vážil. Byl také členem a nižším funkcionářem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). O invazi se dozvěděl 21. srpna v šest hodin ráno od plačící sousedky:

„Říkal jsem si, že když je okupace, začnou brzy domovní prohlídky, začnou chodit estébáci a sbírat pochybné živly. Tak jsem vzal nejdřív adresář členů KAN a spálil ho v kamnech, abych někomu nezpůsobil malér. Potom jsem sbalil rybičku, obvazy, kolem těla jsem si omotal státní vlajku, kterou jsme měli na táboře, a vyrazil jsem ven. Cestou mě dojel mlékařský náklaďák, který už vezl na korbě spoustu lidí, směřujících do centra Prahy.  Počítal jsem, že bude zapotřebí pomáhat, vzdorovat, bránit nějaké budovy, ošetřovat raněné – a tak jsem na vůz také nastoupil. Jeli jsme na tom náklaďáku po Sokolovské ulici - a někde v Karlíně jsme uviděli, že k nám míří sovětské tanky... A kohosi v těch nákladních autech napadlo, že uděláme bariéru, abychom je zastavili... A nastal okamžik, na který do smrti nezapomenu: vyndal jsem vlajku, spustil ji přes postranici náklaďáku, zpívali jsme národní hymnu a ty tanky se na nás řítily. Byl jsem tenkrát přesvědčený, že je konec, že to nikdo z nás nemůže přežít. Jenže to dobře dopadlo – Rusové zastavili a našli si cestu jinudy.“

Petr se později dostal na Vinohradskou třídu k rozhlasu, kde „byly stovky lidí, kteří přišli rozhlas bránit holýma rukama, kteří chtěli proti té ruské agresi udělat cokoli…. Pak už to bylo docela ostré, jeden tank začal vybuchovat, ale naštěstí se neroztrhl, pancíř udržel výbuchy uvnitř. Hodně se střílelo. Já jsem byl potom v Balbínově ulici, kde jsme tahali do průjezdu raněné. Od hořícího tanku chytla kavárna, poblíž navíc explodoval nějaký transportér nebo náklaďák, který vezl střelivo, takže jsme nosili spousty raněných do sanitek…“

„Sovětská okupace byla jedním z určujících momentů mého života. Do ulic a k rozhlasu jsem se vydal jako skaut... když jsem u rozhlasu viděl ty mrtvé, říkal jsem si, že vlajka je nejen atribut státu, ale taky symbol národní svobody – a protože moje vlajka zůstala někde v ulicích, šel jsem k nejbližšímu agitačnímu středisku, strhnul jsem tam jiný prapor a ten jsem namočil do krve čtyř lidí, mrtvých, zastřelených, uložených v průjezdu. Myslel jsem na to, že by se měla stát symbolem mého oddílu, a že právě na ni by měli skauti skládat slib. Což se také od té doby dělo.“ Petr Maišaidr později podepsal Chartu 77 a především vedl 20 let jeden z mála skutečně ilegálních skautských oddílů. Po pádu komunistické vlády založil skautské středisko Atakohan, které se později přejmenovalo na středisko Bratří Mašínů. Dnes je v důchodu.

Rozstřílený Jiří Kolda

Jiří Kolda přišel na svět roku 1942, stal se inženýrem a v létě 1968 pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968 držel spolu s kolegou Václavem Vilímkem noční pohotovostní službu v pražském sídle úřadu. Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali „objevit“ sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“ a na ministerstvu byly zbraně Lidových milicí.

Dva Rusové vstoupili do přízemních kanceláří ve chvíli, kdy Jiří Kolda zrovna odpočíval na lehátku. Musel se postavit, a zatímco jeden voják prohledával Václava Vilímka, druhý poručil Koldovi, aby dal ruce vzhůru a následoval ho. Nevedl ho před sebou, ale couval, v ruce odjištěný samopal. Potom narazil zády do psacího stolu, zřejmě se lekl a zmáčkl spoušť: „Zrovna jsem procházel úzkými dveřmi, byl jsem natočený bokem, a to mi zřejmě zachránilo život. Dostal jsem zásah do levé části hrudníku, naštěstí to byl tečný průstřel, a také do levé ruky.“

Těžce zraněný Jiří Kolda pak ležel na zemi, zatímco Sověti prohledávali kancelář. Za nějaký čas ho vojáci odnesli na nosítkách a se zakrytou hlavou do sanitky. Neodvezli ho však do nemocnice, nýbrž do areálu sovětského velvyslanectví. Tam ho nechali asi hodinu bez pomoci, občas ho někdo zkontroloval, Jiři Kolda si pamatuje, že odkudsi zaznívala otázka: „Uže padachnul?“ Vypadalo to, že Sověti čekají, až zemře. Pak ho ale znovu odvezli pryč - na letiště ve Kbelích.

Do případu totiž tehdy zasáhl velitel pražské vojenské posádky, který měl potřebné styky a intervenoval u Sovětů. Jiří Kolda se v Kbelích dostal do sovětské polní nemocnice – a ze všeho nejdřív prodělal výslech. Teprve pak začala operace (trvala tři hodiny), při níž byl pacient při vědomí, dostal jen injekci na místní umrtvení: „Dozvěděl jsem se, že kulky mne zasáhly asi centimetr od srdce, díval jsem se, jak mi vyndávali roztříštěné kousky žeber… Potom to pokračovalo operací ruky. To všechno v polních nehygienických podmínkách, ve světle žárovky, napojené na autobaterii.“

Navečer, po dalších peripetiích a pohovorech, zastavili Rusové na silnici prázdnou českou sanitku, která Jiřího Koldu naložila a odvezla do nemocnice. Léčil se dlouhé týdny, a když se vrátil do práce a do běžného života, shledal, že jako oběť okupace bude mít potíže. V zemi se už měnil režim. Stejně jako Pavel Landovský a Petr Maišaidr patří i Jiří Kolda k lidem, kteří se po zbytek života drželi svého „určujícího prožitku“. Nevstoupil do KSČ, nepodporoval normalizační garnituru, 20 let žil skromně - a slušně.


Rozhlasový dokument Příběhy 20. století, který vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál) vychází z vyprávění Pavla Landovského, Petra Maišaidra a Jiřího Koldy. Zaznamenali je lidé z neziskové organizace Post Bellum, uložili a zpřístupnili na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů. Máte-li chuť jej podpořit, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo můžete přispět na poslední velký projekt Post Bellum – výstavu „Paměť národa“ k 100. výročí založení republiky, která bude od října pod bývalým pomníkem Stalina na Letné. Jde to přes veřejnou sbírku na www.nastalina.cz. Děkujeme.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718