Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Příběhy 20. století: Sovětská okupace jako klíčový moment života. Vzpomínky Landovského, Maišaidra a Koldy

Příběhy 20. století: Sovětská okupace jako klíčový moment života. Vzpomínky Landovského, Maišaidra a Koldy

V noci z 20. na 21. srpna 1968 k nám vtrhly i jednotky dalších států Varšavské smlouvy – nicméně zásadní rozhodnutí padla v Moskvě a sovětská armáda tu zůstala více než 20 let. Okupace představuje klíčovou českou zkušenost, a podstatné samozřejmě je, co způsobila: O sovětské tanky se opíral kolaborantský komunistický aparát, který ČSSR izoloval od svobodného světa, obnovil totalitní systém vlády, na dalších dlouhých 20 let učinil ze země sovětskou kolonii. Se společenskými následky normalizačního marasmu se potýkáme dodnes.

Landovský: Vylezu ven, a před hospodou tank!

Herce Pavla Landovského netřeba příliš představovat. Narodil se roku 1936 v Havlíčkově Brodě, vyučil se nástrojařem, po maturitě na strojní průmyslové škole se pokoušel o studium herectví na DAMU, ale nebyl přijat. Hrál pak v divadlech v Teplicích, v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích. Nakonec se dostal do Prahy, do Činoherního klubu a od roku 1966 spoluvytvářel jeho nejslavnější éru. V roce 1968 byl také úspěšným a známým filmovým hercem. V noci na 21. srpna 1986 seděl v putyce - v rozhovoru pro Paměť národa líčil počátek okupace a všeobecný šok s příznačným zápalem a dosti plasticky:

 „Seděl jsem v baru Bystrica, byli tam taky Karel Gott, a muzikanti Laco Tropú a Laco Deczi. Hádali jsme se, kdo má nepořádnější manželku, a do toho v rozhlase běžela nějaká hra. Říkal jsem: ´Zacpěte tomu hubu, teď pijeme…!´ A snad Karel Gott povídá: ´To je nějaká hra o přepadení…´ A najednou někdo jiný říká: ´To není hra… to si snad někdo dělá srandu…´  Zkrátka poslouchali jsme vysílání, jak k nám lezou Rusové. Tak jsem vyběhl  ven - a tam, na Národní třídě, stál zbloudilý tank, a do něj dvě ženské mlátily deštníkama a křičely: ´Jděte domů!´ V tu ránu jsem vystřízlivěl, sedl jsem do auta – měl jsem tenkrát Tatru dvanáctku, historické vozidlo, z roku 1926 - objel jsem ten tank a mířil na Václavák, kde už jsem viděl nějaké ´hnutí´ lidí. Pak jsem dorazil k režisérovi Pavlovi Juráčkovi. Bydlel kousek, v Krakovské, vedle stanice SNB, a já řval: Pavle vylez!!!  A on na to: ´Já chci spát!!!  Já zas: ´Ne, jsou tady Rusové!!!´ A on: ´Nekecej!!!´ Z té stanice vyběhl policajt a křičel: ´Ano, pane Juráček, jsou tady Rusové, byli jsme přepadeni!´“

Landovský se pak rychle dostal na místa, kde se shromáždily davy lidí a kde se střílelo: „Viděl jsem prvního mrtvého, střelili do nějakého kluka, a všichni ho vzali na ramena, nesli ho, a pak ho na autě přikryli vlajkou, byla celá zkrvavená… Táhli jsme na Václavák. Rusové tam začali střílet na Národní muzeum, přes nás, přes hlavy…  Bylo to jasně vidět…  Viděl jsem i ty mrtvé, u rozhlasu, postřílené…“ Sovětská okupace určila další Landovského osudy: patřil k lidem, kteří nespolupracovali s normalizačním státním aparátem, jeho život byl docela jiný, než například osud srpnového spolustolovníka Karla Gotta. Na počátku normalizace měl Pavel Landovský ještě role v několika filmech, pár let směl veřejně vystupovat, postupně byl však od veškeré práce jako politicky nežádoucí persona odstaven, což vyvrcholilo vyhazovem z divadla v roce 1976. Herec, který začal také psát divadelní hry – například Hodinový hoteliér (1969), Objížďka (1978) atd. - se pak podílel na zveřejňování Charty 77, kterou rovněž signoval. Jako disidenta ho opakovaně zatýkala, předvolávala a vyslýchala Státní bezpečnost. Nakonec ho vyhnala do Rakouska, kde hrál ve vídeňském Burgtheatru. Vrátil se domů až po listopadu 1989, zemřel v říjnu 2014 na srdeční infarkt.

Petr Maišaidr: Vlajka, namočená v krvi

Skautský vůdce Petr Maišaidr, přezdívaný Kim, se narodil v Praze roku 1940. Jeho otec zůstal po válce v Německu v americké okupační zóně, zaměstnávala ho americká armáda. Petr maturoval v Litvínově, v osmašedesátém žil v hlavním městě a pracoval v podniku Léčiva. To už byl zapálený skaut, během Pražského jara se poznal s politickými vězni z 50. let, kterých si velmi vážil. Byl také členem a nižším funkcionářem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). O invazi se dozvěděl 21. srpna v šest hodin ráno od plačící sousedky:

„Říkal jsem si, že když je okupace, začnou brzy domovní prohlídky, začnou chodit estébáci a sbírat pochybné živly. Tak jsem vzal nejdřív adresář členů KAN a spálil ho v kamnech, abych někomu nezpůsobil malér. Potom jsem sbalil rybičku, obvazy, kolem těla jsem si omotal státní vlajku, kterou jsme měli na táboře, a vyrazil jsem ven. Cestou mě dojel mlékařský náklaďák, který už vezl na korbě spoustu lidí, směřujících do centra Prahy.  Počítal jsem, že bude zapotřebí pomáhat, vzdorovat, bránit nějaké budovy, ošetřovat raněné – a tak jsem na vůz také nastoupil. Jeli jsme na tom náklaďáku po Sokolovské ulici - a někde v Karlíně jsme uviděli, že k nám míří sovětské tanky... A kohosi v těch nákladních autech napadlo, že uděláme bariéru, abychom je zastavili... A nastal okamžik, na který do smrti nezapomenu: vyndal jsem vlajku, spustil ji přes postranici náklaďáku, zpívali jsme národní hymnu a ty tanky se na nás řítily. Byl jsem tenkrát přesvědčený, že je konec, že to nikdo z nás nemůže přežít. Jenže to dobře dopadlo – Rusové zastavili a našli si cestu jinudy.“

Petr se později dostal na Vinohradskou třídu k rozhlasu, kde „byly stovky lidí, kteří přišli rozhlas bránit holýma rukama, kteří chtěli proti té ruské agresi udělat cokoli…. Pak už to bylo docela ostré, jeden tank začal vybuchovat, ale naštěstí se neroztrhl, pancíř udržel výbuchy uvnitř. Hodně se střílelo. Já jsem byl potom v Balbínově ulici, kde jsme tahali do průjezdu raněné. Od hořícího tanku chytla kavárna, poblíž navíc explodoval nějaký transportér nebo náklaďák, který vezl střelivo, takže jsme nosili spousty raněných do sanitek…“

„Sovětská okupace byla jedním z určujících momentů mého života. Do ulic a k rozhlasu jsem se vydal jako skaut... když jsem u rozhlasu viděl ty mrtvé, říkal jsem si, že vlajka je nejen atribut státu, ale taky symbol národní svobody – a protože moje vlajka zůstala někde v ulicích, šel jsem k nejbližšímu agitačnímu středisku, strhnul jsem tam jiný prapor a ten jsem namočil do krve čtyř lidí, mrtvých, zastřelených, uložených v průjezdu. Myslel jsem na to, že by se měla stát symbolem mého oddílu, a že právě na ni by měli skauti skládat slib. Což se také od té doby dělo.“ Petr Maišaidr později podepsal Chartu 77 a především vedl 20 let jeden z mála skutečně ilegálních skautských oddílů. Po pádu komunistické vlády založil skautské středisko Atakohan, které se později přejmenovalo na středisko Bratří Mašínů. Dnes je v důchodu.

Rozstřílený Jiří Kolda

Jiří Kolda přišel na svět roku 1942, stal se inženýrem a v létě 1968 pracoval jako úředník na ministerstvu dopravy. V noci z 24. na 25. srpna 1968 držel spolu s kolegou Václavem Vilímkem noční pohotovostní službu v pražském sídle úřadu. Nad ránem vtrhli do liduprázdné budovy sovětští vojáci – z propagandistických důvodů potřebovali „objevit“ sklad zbraní, které by mohli později vydávat za „výzbroj kontrarevolucionářů“ a na ministerstvu byly zbraně Lidových milicí.

Dva Rusové vstoupili do přízemních kanceláří ve chvíli, kdy Jiří Kolda zrovna odpočíval na lehátku. Musel se postavit, a zatímco jeden voják prohledával Václava Vilímka, druhý poručil Koldovi, aby dal ruce vzhůru a následoval ho. Nevedl ho před sebou, ale couval, v ruce odjištěný samopal. Potom narazil zády do psacího stolu, zřejmě se lekl a zmáčkl spoušť: „Zrovna jsem procházel úzkými dveřmi, byl jsem natočený bokem, a to mi zřejmě zachránilo život. Dostal jsem zásah do levé části hrudníku, naštěstí to byl tečný průstřel, a také do levé ruky.“

Těžce zraněný Jiří Kolda pak ležel na zemi, zatímco Sověti prohledávali kancelář. Za nějaký čas ho vojáci odnesli na nosítkách a se zakrytou hlavou do sanitky. Neodvezli ho však do nemocnice, nýbrž do areálu sovětského velvyslanectví. Tam ho nechali asi hodinu bez pomoci, občas ho někdo zkontroloval, Jiři Kolda si pamatuje, že odkudsi zaznívala otázka: „Uže padachnul?“ Vypadalo to, že Sověti čekají, až zemře. Pak ho ale znovu odvezli pryč - na letiště ve Kbelích.

Do případu totiž tehdy zasáhl velitel pražské vojenské posádky, který měl potřebné styky a intervenoval u Sovětů. Jiří Kolda se v Kbelích dostal do sovětské polní nemocnice – a ze všeho nejdřív prodělal výslech. Teprve pak začala operace (trvala tři hodiny), při níž byl pacient při vědomí, dostal jen injekci na místní umrtvení: „Dozvěděl jsem se, že kulky mne zasáhly asi centimetr od srdce, díval jsem se, jak mi vyndávali roztříštěné kousky žeber… Potom to pokračovalo operací ruky. To všechno v polních nehygienických podmínkách, ve světle žárovky, napojené na autobaterii.“

Navečer, po dalších peripetiích a pohovorech, zastavili Rusové na silnici prázdnou českou sanitku, která Jiřího Koldu naložila a odvezla do nemocnice. Léčil se dlouhé týdny, a když se vrátil do práce a do běžného života, shledal, že jako oběť okupace bude mít potíže. V zemi se už měnil režim. Stejně jako Pavel Landovský a Petr Maišaidr patří i Jiří Kolda k lidem, kteří se po zbytek života drželi svého „určujícího prožitku“. Nevstoupil do KSČ, nepodporoval normalizační garnituru, 20 let žil skromně - a slušně.


Rozhlasový dokument Příběhy 20. století, který vysílá každou neděli po osmé večer Český rozhlas Plus (a reprízuje v sobotu od 21 hod. Český rozhlas Radiožurnál) vychází z vyprávění Pavla Landovského, Petra Maišaidra a Jiřího Koldy. Zaznamenali je lidé z neziskové organizace Post Bellum, uložili a zpřístupnili na portále Paměť národa. Tento projekt je financován nikoliv ze státních dotací, ale především z drobných darů. Máte-li chuť jej podpořit, vstupte do Klubu přátel Paměti národa. Nebo můžete přispět na poslední velký projekt Post Bellum – výstavu „Paměť národa“ k 100. výročí založení republiky, která bude od října pod bývalým pomníkem Stalina na Letné. Jde to přes veřejnou sbírku na www.nastalina.cz. Děkujeme.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1