Příběhy 20. století: Sovětská okupace jako klíčový moment života. Vzpomínky Landovského, Maišaidra a Koldy

Post Bellum

Adam Drda

V noci z 20. na 21. srpna 1968 k nám vtrhly i jednotky dalších států Varšavské smlouvy – nicméně zásadní rozhodnutí padla v Moskvě a sovětská armáda tu zůstala více než 20 let. Okupace představuje klíčovou českou zkušenost, a podstatné samozřejmě je, co způsobila: O sovětské tanky se opíral kolaborantský komunistický aparát, který ČSSR izoloval od svobodného světa, obnovil totalitní systém vlády, na dalších dlouhých 20 let učinil ze země sovětskou kolonii. Se společenskými následky normalizačního marasmu se potýkáme dodnes.

Landovský: Vylezu ven, a před hospodou tank!

Herce Pavla Landovského netřeba příliš představovat. Narodil se roku 1936 v Havlíčkově Brodě, vyučil se nástrojařem, po maturitě na strojní průmyslové škole se pokoušel o studium herectví na DAMU, ale nebyl přijat. Hrál pak v divadlech v Teplicích, v Šumperku, v Klatovech a v Pardubicích. Nakonec se dostal do Prahy, do Činoherního klubu a od roku 1966 spoluvytvářel jeho nejslavnější éru. V roce 1968 byl také úspěšným a známým filmovým hercem. V noci na 21. srpna 1986 seděl v putyce - v rozhovoru pro Paměť národa líčil počátek okupace a všeobecný šok s příznačným zápalem a dosti plasticky:

 „Seděl jsem v baru Bystrica, byli tam taky Karel Gott, a muzikanti Laco Tropú a Laco Deczi. Hádali jsme se, kdo má nepořádnější manželku, a do toho v rozhlase běžela nějaká hra. Říkal jsem: ´Zacpěte tomu hubu, teď pijeme…!´ A snad Karel Gott povídá: ´To je nějaká hra o přepadení…´ A najednou někdo jiný říká: ´To není hra… to si snad někdo dělá srandu…´  Zkrátka poslouchali jsme vysílání, jak k nám lezou Rusové. Tak jsem vyběhl  ven - a tam, na Národní třídě, stál zbloudilý tank, a do něj dvě ženské mlátily deštníkama a křičely: ´Jděte domů!´ V tu ránu jsem vystřízlivěl, sedl jsem do auta – měl jsem tenkrát Tatru dvanáctku, historické vozidlo, z roku 1926 - objel jsem ten tank a mířil na Václavák, kde už jsem viděl nějaké ´hnutí´ lidí. Pak jsem dorazil k režisérovi Pavlovi Juráčkovi. Bydlel kousek, v Krakovské, vedle stanice SNB, a já řval: Pavle vylez!!!  A on na to: ´Já chci spát!!!  Já zas: ´Ne, jsou tady Rusové!!!´ A on: ´Nekecej!!!´ Z té stanice vyběhl policajt a křičel: ´Ano, pane Juráček, jsou tady Rusové, byli jsme přepadeni!´“

Landovský se pak rychle dostal na místa, kde se shromáždily davy lidí a kde se střílelo: „Viděl jsem prvního mrtvého, střelili do nějakého kluka, a všichni ho vzali na ramena, nesli ho, a pak ho na autě přikryli vlajkou, byla celá zkrvavená… Táhli jsme na Václavák. Rusové tam začali střílet na Národní muzeum, přes nás, přes hlavy…  Bylo to jasně vidět…  Viděl jsem i ty mrtvé, u rozhlasu, postřílené…“ Sovětská okupace určila další Landovského osudy: patřil k lidem, kteří nespolupracovali s normalizačním státním aparátem, jeho život byl docela jiný, než například osud srpnového spolustolovníka Karla Gotta. Na počátku normalizace měl Pavel Landovský ještě role v několika filmech, pár let směl veřejně vystupovat, postupně byl však od veškeré práce jako politicky nežádoucí persona odstaven, což vyvrcholilo vyhazovem z divadla v roce 1976. Herec, který začal také psát divadelní hry – například Hodinový hoteliér (1969), Objížďka (1978) atd. - se pak podílel na zveřejňování Charty 77, kterou rovněž signoval. Jako disidenta ho opakovaně zatýkala, předvolávala a vyslýchala Státní bezpečnost. Nakonec ho vyhnala do Rakouska, kde hrál ve vídeňském Burgtheatru. Vrátil se domů až po listopadu 1989, zemřel v říjnu 2014 na srdeční infarkt.

Petr Maišaidr: Vlajka, namočená v krvi

Skautský vůdce Petr Maišaidr, přezdívaný Kim, se narodil v Praze roku 1940. Jeho otec zůstal po válce v Německu v americké okupační zóně, zaměstnávala ho americká armáda. Petr maturoval v Litvínově, v osmašedesátém žil v hlavním městě a pracoval v podniku Léčiva. To už byl zapálený skaut, během Pražského jara se poznal s politickými vězni z 50. let, kterých si velmi vážil. Byl také členem a nižším funkcionářem Klubu angažovaných nestraníků (KAN). O invazi se dozvěděl 21. srpna v šest hodin ráno od plačící sousedky:

„Říkal jsem si, že když je okupace, začnou brzy domovní prohlídky, začnou chodit estébáci a sbírat pochybné živly. Tak jsem vzal nejdřív adresář členů KAN a spálil ho v kamnech, abych někomu nezpůsobil malér. Potom jsem sbalil rybičku, obvazy, kolem těla jsem si omotal státní vlajku, kterou jsme měli na táboře, a vyrazil jsem ven. Cestou mě dojel mlékařský náklaďák, který už vezl na korbě spoustu lidí, směřujících do centra Prahy.  Počítal jsem, že bude zapotřebí pomáhat, vzdorovat, bránit nějaké budovy, ošetřovat raněné – a tak jsem na vůz také nastoupil. Jeli jsme na tom náklaďáku po Sokolovské ulici - a někde v Karlíně jsme uviděli, že k nám míří sovětské tanky... A kohosi v těch nákladních autech napadlo, že uděláme bariéru, abychom je zastavili... A nastal okamžik, na který do smrti nezapomenu: vyndal jsem vlajku, spustil ji přes postranici náklaďáku, zpívali jsme národní hymnu a ty tanky se na nás řítily. Byl jsem tenkrát přesvědčený, že je konec, že to nikdo z nás nemůže přežít. Jenže to dobře dopadlo – Rusové zastavili a našli si cestu jinudy.“

sinfin.digital