Přímo volený prezident musí být schopný vůdce a demagog, nepochybuje Znoj | info.cz

Články odjinud

Přímo volený prezident musí být schopný vůdce a demagog, nepochybuje Znoj

„Miloš Zeman je takřka ideálním typem politika pro roli přímo voleného prezidenta v rámci oslabeného parlamentarismu politických stran.“ Alespoň to v rozhovoru pro INFO.CZ říká politolog Milan Znoj. Zeman má podle něj působivou schopnost přímo oslovit občany, rozdělovat společnost a využít vzniklé konflikty pro své politické záměry. „Stejně tak ale dokáže racionálně vést zákulisní jednání a využít své ústavní kompetence v netušené míře. Miloš Zeman není žádný moderátor konfliktů, ale politik toužící po moci, která v jeho očích je především moc výkonná,“ vysvětluje Znoj.

Označil byste s ohledem na počínání Miloše Zemana na Hradě český politický systém ještě pořád za parlamentarismus, anebo již máme nakročeno k něčemu na způsob poloprezidentského systému?
    
Parlamentarismus a prezidencialismus jsou systémové charakteristiky a výraz nakročeno je mnohoznačný. Náš politický systém – bráno z ústavního hlediska – je parlamentní a dává dosti politického prostoru k tomu, aby se v kritických situacích prosadila vůle parlamentu.

Parlament ovšem musí mít takovou vůli a pak se vůle prezidenta dostane do patřičných mezí. To, že politický prostor daný ústavou u nás opanoval prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, je dáno selháním tradičních politických stran a neschopností opozice získat na svou stranu většinu občanů.

Ptám se mimo jiné proto, že především současná druhá Babišova vláda je zjevně také vládou Miloše Zemana…

Tato vláda není vládou Miloše Zemana, jakou byla ta Rusnokova, a myslím, že ani po případné rekonstrukci, o kterou prezident Zeman usiluje, jeho vládou nebude, ačkoli se do ní prezident pořád montuje. Stále máme parlamentní systém a vůle parlamentu má navrch. Bez Andreje Babiše a hnutí ANO nelze sestavit vládu. Prezident sám nic takového nezmůže. Konec konců v krajním případě se může rozpustit sněmovna a mohou být předčasné volby.

A jak tedy zavedení přímé volby prezidenta změnilo jeho pozici?

Ústavní postavení prezidenta se nijak nezměnilo, jelikož jeho kompetence zůstaly stejné. Změnilo se ale politické vystupování prezidenta, neboť jeho zvolení nyní už nezávisí na parlamentu a na tamějších stranických poměrech, ale prezident se obrací přímo k občanům a vede vlastní volební kampaň. Jeho chování tak získává plebiscitární rysy. Prezident musí být schopný vůdce a demagog, aby získal podporu veřejnosti.

Svůj politický obraz si prezident buduje nezávisle na politických stranách a na ostatních ústavních institucích. Nejenže se tak rozšířilo pole politických konfliktů, do kterých se může prezident zapojit, to podstatné je, že plebiscitární prezident může politické konflikty přímo vyvolávat a štěpit veřejnost, aby realizoval vlastní záměry.

Prezident volený parlamentem něco podobného nečinil?

Nepřímo volený prezident, když se dostal do politických střetů v rámci ústavních kompetencí, třeba o jmenování ústavních soudců, ministrů vlády a premiéra, byl přitom vždy nějak vázán na většinu v parlamentu, a proto měl snahu řešit tyto věci kabinetním vyjednáváním. Přímo volený prezident v takovýchto sporech naopak vystupuje jako samostatná politická autorita, která podporu pro své politické záměry hledá přímo na veřejnosti a může tak štěpit společnost.

A jak by to mělo být podle ústavy?

Původně tvůrci ústavy dali prezidentovi značné kompetence, přisoudili mu silnou symbolickou reprezentaci a doufali, že bude v případě ústavních konfliktů moderátorem, usmiřovatelem a ochráncem ústavy. Přímá volba prezidenta nejenže odhalila, že to vždy byla tak trochu ústavní iluze, neboť i nepřímo volený prezident má vlastní cíle a záměry, navíc se však takto otevřel prostor pro nové politické konflikty, do kterých jsou vtaženi přímo občané a které stávající politické mechanismy stranického vyjednávání nejsou schopny samy o sobě zvládnout.

Do jaké míry jsou tyto posuny ovlivněny přímou volbou, a do jaké souvisí konkrétně s Milošem Zemanem a tedy s tím, jak se v úřadě právě on chová?

Miloš Zeman je takřka ideálním typem politika pro tuto novou roli plebiscitárního prezidenta v rámci oslabeného parlamentarismu politických stran. Nepochybně má působivou schopnost přímo oslovit občany, rozdělovat společnost a využít vzniklé konflikty pro své politické záměry. Stejně tak ale dokáže racionálně vést zákulisní jednání a využít své ústavní kompetence v netušené míře. Miloš Zeman není žádný moderátor konfliktů, ale politik toužící po moci, která v jeho očích je především moc výkonná.
 
Zeman dlouhodobě tvrdí, že si osvojil „tvůrčí“ výklad ústavy…

„Tvůrčí“ výklad ústavy je v jeho případě eufemismus. Vlastně porušuje ústavu, která předpokládá moderátorskou roli prezidenta při řešení politických konfliktů, zatímco prezident Zeman těchto konfliktů využívá k prosazení svých politických záměrů, jež se týkají především výkonné moci.

Takže klidně prosazuje Rusnokovu vládu proti vůli parlamentní sněmovny. Snaží se ji udržet u moci co nejdéle, a tak novou Sobotkovu vládu jmenuje až po obstrukcích. Nebo veřejně odmítá odvolat ministra kultury Staňka. Veřejně v duchu svého plebiscitarismu, nikoli v zákulisí, jak tomu bývalo dříve. Zároveň jmenování nového ministra neustále oddaluje.

V rámci těchto politických hrátek usiluje o politické ponížení ČSSD, potažmo o novou rekonstrukci vlády, která by mu více vyhovovala. Je třeba ale říci, že vždy nakonec literu ústavy dodrží v situaci, kdy už by mělo dojít k jejímu porušení stricto sensu. Rusnokova vláda nevládla do konce volebního období. Ministr Staněk byl nakonec odvolán a nový ministr kultury nakonec bude jmenován.

Jak se v tomto ohledu chovali v pozici prezidenta Václav Havel a Václav Klaus?

Všichni prezidenti nějak využívali prostoru k vlastnímu politickému vyjednávání, který ústava nejen poskytuje, ale také předpokládá, jelikož to není soubor mrtvých formulek, ale soubor pravidel, jak dospět k většinovému politickému rozhodnutí. Mezi literou a rozhodnutím se ovšem otevírá prostor pro zájmovou politiku.

Prezident Zeman samozřejmě nemá od voličů žádný mandát k porušování ústavy, ani mít nemůže, ale využívá plebiscitární zdroj své moci k tomu, že reinterpretuje ústavní pravidla tak, aby posílil prezidentskou moc na úkor parlamentu a politických stran, což žádný z prezidentů dosud nedělal.

Co toto všechno znamená pro budoucnost českého prezidenta. Jinak řečeno: je pravděpodobné, že Zemanův nástupce bude pokračovat v jím nastoupené cestě, anebo spíše čekáte návrat k éře – pokud jde o praktický výkon této funkce – před Zemanem?

Myslím, že příští prezident/ka musí rovněž v sobě najít nějaké plebiscitární schopnosti, pokud chce vyhrát v přímé prezidentské volbě. Ale další stupňování dosavadní série silných prezidentů si lze těžko představit. Možná bude více záležet na proměnách stranické scény než na volbě prezidenta.
 
Obě přímé prezidentské volby mimo jiné ukázaly, že u nás nemají moc šance na úspěch úzce straničtí kandidáti. Nezraje už proto pomalu čas na hledání nějaké širší shody pro potenciální kandidáty pro příští prezidentskou volbu?

Čas vskutku běží, ale trochu jiným směrem. Stranickým kandidátům na prezidenta již odzvonil konec. Ani není vůbec jasné, jak bude stranická scéna po příštích volbách vypadat. Politické strany nyní mají problémy hlavně samy se sebou, a že by se protizemanovská opozice shodla na nějakém společném kandidátovi, není pravděpodobné. Menší protizemanovské strany se tak ovšem mohou pokusit zaujmout veřejnost, jenomže každá z nich potřebuje nějakého toho svého kandidáta. Zatím je to příležitost především pro solitéry.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud