Sestra roku: První den jsem myla popáleného, pak brečela ve skladu a chtěla skončit | info.cz

Články odjinud

Sestra roku: První den jsem myla popáleného, pak brečela ve skladu a chtěla skončit

Vrchní sestra anesteziologicko-resuscitačním oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady Ivana Trnková je nejnovější vítezkou celorepublikové soutěže Sestra roku. Tvrdí, že sama nikdy nezapomene na svůj první pracovní den, kdy nedokázala pomalu ani omýt popálená ústa pacientovi, který téměř uhořel. Ten den skončila plačící v kumbále a byla přesvědčená, že do práce už zítra nejde. Je tak ráda, že se rozběhl systém pomoci pro vyhořelé nebo jinak psychicky ohrožené zdravotníky. I proto, že například právě sestry z vinohradské nemocnice letos v březnu musely zpacifikovat střelce s pistolí v ruce, který jednho člověka postřelil a druhého zabil. V rozhovoru pro INFO.cz ale komentuje třeba i problémy s chybějícími sestrami či jejich platy. 

Jak dlouho pracujete jako sestra a co vás k té práci přivedlo, když je to z pohledu veřejnosti sice záslužná práce, ale taky dost otročina?

Ve vinohradské nemocnici pracuji od roku 1986. Teď na klinice anesteziologie a resuscitace jako vrchní sestra. Zdravotní sestrou jsem chtěla být už od malička. Původně jsem ale chtěla pracovat u dětských pacientů, a tak jsem se také na dětské oddělení hlásila. V době, kdy jsem začínala, ale nebyla tak velká možnost volby. V nemocnici tehdy chyběly sestry na oddělení popálenin, konkrétně na JIP, a tam jsem také byla přiřazena.

Pamatujete si ještě na svůj první den?

Na první den asi jako spousta z nás nezapomenu. Dospělý pacient s popáleninami na 90 procentech těla, všude přístroje a spousta neznámých věcí. Omýt popálená ústa pacientovi, byl pro mě nadlidský výkon. Konec služby jsme s kamarádkou strávily plačící ve skladišti materiálu a byly přesvědčené, že tam nemůžeme pracovat, a že tam už nikdy nepřijdeme. Na popáleninách jsem pak ale strávila 10 let a dodnes je mi tento obor velmi blízký.

Co říkáte na platové tarify a jejich změny, dotknou se vás jako sester?

Pokud je mohu hodnotit za obor intenzívní péče, kde sestry dělají specializovanou práci a pracují na směny, a za naši nemocnici, tak celkové zvýšení platů je velmi pěkné. Vlastně takto skokově asi nejlepší, jaké kdy bylo. Nejde jen o  zvýšení platových tarifů o 7 %, ale i finanční polepšení si v ostatních příplatcích, například za směny, a to při zachování osobních ohodnocení. Nejde tedy o "optický" trik s přidáním v platu a na druhou stranu odebráním osobního ohodnocení.

Na druhou stranu je nutné říci, že mimo zodpovědnosti a náročnosti, kterou se ale jistě vyznačují i jiná zaměstnaní, si sestry často nosí svou práci v hlavě domů a je to práce, která přesahuje do jejich osobního života. Každopádně - pokud sestra dělá svou práci nejen profesionálně, odborně, ale i s lidským porozuměním, je pro pacienta k "nezaplacení".

Jaký je vlastně průměrný plat sestry v Česku?

To nedokážu říct. Velmi záleží na tom, jestli je ochotná sloužit na směny, ale také i na příplatcích za přesčasy, i na tom, kde konkrétně, na jakém oddělení pracuje.

Českem teď hodně hýbá kauza Rumburk a krachující nemocnice v insolvenci. Opravdu je finanční situace ve zdravotnictví tak zlá?

Omlouvám se, ale o kauze Rumburk nic nevím a ani nejsem odborník na financování zdravotnictví. Nedokážu proto ani posoudit, jestli je pravda to, že žena nestihla dojet do nemocnice, protože ta nejbližší je daleko a proto potratila. Tam může být totiž tisíc a jedna proměnných, proč se tato situace takto vyvinula.

Ptám se i proto, že některé nemocnice pacienty odmítají, protože k nim třeba spádově nepatří. Nekončí pak takoví odmítnutí lidé u vás, ve velké nemocnici? A stává se i vám, že musíte odmítat pacienty, protože máte plno?

Je pravda, že ač jsme pražská nemocnice, máme řadu pacientů ze Středočeského kraje, ale ti potřebují specializovanou péči, kterou ve svém regionu nemají. Může se samozřejmě stát, že zrovna není volné lůžko pro někoho dalšího, ale od toho je dispečink, který hledá nejvhodnější místo jinde. Rozhodně však platí, že pacient v ohrožení života musí být ze zákona přijatý v každé nemocnici, do níž zamíří.   

Řeší se také chybějící sestry. Jak moc velký to je momentálně v českém zdravotnictví problém? Podle odborů u nás chybí asi pět a půl tisíce sester... 

V systému nechybí jen sestry, ale i ostatní nezdravotnický personál, který neodmyslitelně patří do zdravotnického týmu. Operatér těžko úspěšně odoperuje pacienta, pokud ho někdo na sál nepřiveze a po operaci jej na oddělení někdo nebude hlídat, podávat mu léky, tišit jeho bolest a pomáhat mu ze základními potřebami. Naše práce je týmová. Nedostatek nelékařských pracovníků je dlouhodobým problémem a netýká se jen konkrétních zdravotnických zařízení. Akutně se situace řeší často přesčasy, uzávěry lůžek, předisponováním personálních kapacit. Což pochopitelně nijak nepřispívá k obecné spokojenosti.

Myslím, že je v praxi celkem vidět, že úprava vzdělávacího sytému nelékařských pracovníků zatím dostatek sester do nemocnic nepřivedla. Je důležité pracovat na prestiži povolání sestry tak, aby byla pro mladé zájemkyně atraktivní, aby to bylo povolání výběrové a ne povolání "další" volby. Je velmi těžké a hlavně dlouhodobé.

Nemáme nakonec kvůli vzdělávacím úpravám, kdy sestry tráví delší čas ve škole, dnes víc těch vzdělaných sester s titulem, než těch, které běhají kolem lůžka pacienta?

No ony i ty vzdělané musí běhat a dělají věci, které dělá každá jiná sestra. U našeho oboru na ARO vážně potřebuji u sester oboje: jak vzdělání a specializaci, tak to, že mají vztah k práci a není jim zatěžko běhat kolem pacienta.

Podle čeho si sestry vybíráte?

Upřímně, v situaci, kdy sestry chybí, nemůžete volit moc přísná kritéria. Snažím se dívat na to, jestli je to člověk se srdcem na pravém místě, který má vztah k oboru, protože ne každý se hodí na každé oddělení. Za své oddělení, musím zaklepat, jsem s počty sester spokojená. Je to dáno ale i atraktivností našeho oboru, takže sem míří mladí, vzdělaní lidé a rádi. Ale jsou jistě méně atraktivní obory, kde sestry zoufale chybí. Umím si představit, že v odděleních, kde se pečuje o staré lidi, bude asi problém sehnat personál větší než u nás, kde je určitý adrenalin a jde o přímou a rychlou záchranu lidských životů.

Ministerstvo zdravotnictví nyní mění přístup k psychosociální pomoci pro zdravotníky, co to bude v praxi znamenat?

Systém této péče a podpory, SPIS, již ve zdravotnictví mnoho let funguje zejména v přednemocničních složkách, ale i v několika nemocnicích. V současné době však vydalo ministerstvo nově metodické doporučení k této potřebné činnosti.

Konkrétně jde o jakousi první pomocí v nadlimitních, zátěžových či jinak závažných situacích, které se dějí při poskytování zdravotní péče. SPIS je zaměřen dvěma směry: první je podpora blízkých, příbuzných, či pozůstalých, kteří prožívají často velmi intenzivně a bez varování nějakou tragickou situaci, která se týká jejich blízkého. Ocitají se v nové situaci, v novém prostředí, často jsou sami a bez podpory. My jako interventi jim v tuto chvíli můžeme být oporou, člověkem, který tam je pro ně, pomáhá jim se orientovat v situaci a v prostředí.

A pokud jde o pomoc zdravotníkům? Bylo to právě u vás, kde pacient s pistolí střílel, postřelil dva muže a jednoho zabil, přičemž ho pak zpacifikovaly právě sestry...

Druhý směr, či podpora, je orientována právě na nás zdravotníky. I my jsme jen lidé a ocitáme se v situacích, které jsou bolestivé, tragické, které nás zasáhnou. Můžeme být svědky úmrtí kolegy, můžeme být přítomni neúspěšné záchrany dítěte, může nás napadnout pacient.

Vlastně každodenně jsme obklopeni příběhy pacientů, které jsou plné bolesti, beznaděje, ztrát. I když každý z nás má své ochranné mechanismy, může se stát, že najednou nefungují. Často stačí si s někým promluvit, sdílet s ním svoje prožívání, své pocity, společně zapřemýšlet o možnostech, které pomáhají. Proto jsou tady peeři – kolegové, kteří nás mohou podpořit a nasměrovat. Jsou totiž ze stejného prostředí, znají tyto situace a problémy. Interventi nejsou psychologové, jsou ovšem speciálně vyškolenými zdravotníky, kteří podporují ostatní a pomáhají jim v době, kdy je to akutně potřeba.

Už se vám někdy stalo, že jste vyhořela? Nebo jste kolem sebe měla vyhořelé kolegyně či kolegy?

Určitě každý z nás si prošel obdobím, kdy přemýšlel, jestli je na správném místě, jestli to má zapotřebí. Já jsem vždy měla štěstí, že jsem vždy okolo sebe viděla a vnímala to, co je pro mou práci podstatné a co mě přináší pocit uspokojení. Asi to zní jako klišé, ale je to pomáhání nemocným. Nebo v mé současné funkci vrchní sestry jde o vytváření podmínek pro ty, kteří se přímo o nemocné starají a výchovu a vzdělávání mladých kolegyň. V poslední době mě velmi těší a naplňuje právě práce v systému psychosociální intervenční podpory v naší nemocnici.

Nicméně během své praxe jsem viděla několik kolegyň a kolegů, kteří ve své práci viděli jen to negativní a špatné. Nebyli schopni svou práci dělat tak, jak by se práce ve zdravotnictví dělat měla – s lidským a pozitivním přístupem. Zdravotníci jsou součástí pomáhajících profesí. A i pro ně existují možnosti, jak jim pomoci. Musí ale chtít sami a musí jim být tato péče dostupná. A je pravda, že to se konečně děje.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud