Stehlík: Civilista nemá u útvaru šanci, proto se musí o veterány starat voják | info.cz

Články odjinud

Stehlík: Civilista nemá u útvaru šanci, proto se musí o veterány starat voják

Dne 11. listopadu si tradičně připomínáme konec první světové války a s ním rovněž Den válečných veteránů. Těch je v České republice téměř 16 tisíc. Většina z nich se zapojila do konfliktů z poslední doby, účastníků druhé světové války se statusem válečného veterána máme už „jen“ 343. Péči o ně má na starosti vojenský historik Eduard Stehlík, který stojí na ministerstvu obrany jako plukovník v čele odboru pro válečné veterány. Mluvili jsme spolu ještě před tím, než se v médiích objevily informace o plánu na zcivilnění vedení tohoto odboru, což by patrně znamenalo Stehlíkův konec ve funkci. I toto téma ale rozhovorem poměrně jasně prostupuje a z plukovníkových odpovědí je zcela jasné, jak vážně svou práci bere. 

„Pokud máme být hrdí na vlastní stát i předky, musíme vědět o hrdinech. Ti často šli proti hnědé a pak i proti rudé totalitě. A jedním z největších zločinů komunistů před listopadem 1989 bylo, jak se k nim chovali a navíc je takřka dokonale vymazali z dějin,“ říká plukovník Stehlík v rozhovoru pro INFO.CZ. O plánech na změny ve vedení odboru informovalo v pátek Euro.cz.

Kolik je v současnosti v České republice válečných veteránů?

Mnoho lidí si patrně představí, že se staráme jen o dědečky a babičky, hrdiny druhé světové války, ale opak je pravdou. Kapitola druhoválečných veteránů se bohužel pomalu uzavírá. Na začátku listopadu jich bylo v celé České republice 343, což už je velmi malý počet. Když jsem v březnu 2014 přebíral funkci ředitele odboru pro válečné veterány, tak jich bylo 1427. Průměrný věk je 95 let. Čas je však neúprosný a pomalu se blíží doba, kdy se rozloučíme s tím posledním.

Existují ale také „novodobí“ váleční veteráni, kterých máme v České republice přes 15 tisíc. Jde o muže a ženy, kteří po roce 1990 působili v zahraničních operacích naší armády. Počínaje Perským zálivem, přes nasazení na území bývalé Jugoslávie, Irák, Afghánistán, v současné době Mali, Sinaj a další místa. Je to nesmírně různorodá skupina lidí, může jim být kolem 80, ale třeba i jen 24 let. 

Malou skupinku válečných veteránů pak tvoří i ti, co tento statut získali v souvislosti s vydáním osvědčení za třetí, tedy protikomunistický odboj. V tomto případě jde o necelých 100 lidí, žije jich však již jen 52. Staráme se také o vojenské důchodce, což je dalších asi 25 tisíc lidí.

Co dalšího odbor pro válečné veterány ministerstva obrany zajišťuje?

Třeba péči o válečné hroby u nás i v zahraničí. Jen na území České republiky jde o více než 35 tisíc míst, které mají podle zákona charakter válečného hrobu. Je si však potřeba uvědomit, že někdy je jako válečný hrob evidováno místo, kde je pohřben jeden jediný voják, jinde jich mohou být i dva tisíce. Statut válečného hrobu (tzv. válečného hrobu bez ostatků) však mají například i nejrůznější pamětní desky připomínající konkrétní padlé. Staráme se pochopitelně i o hroby našich vojáků v zahraničí, například na území Slovinska, Německa, Francie, Belgie, Itálie, Slovenska, Ukrajiny či Ruské federace. 

Právě v Rusku se však bohužel, jak již bylo ve sdělovacích prostředcích mnohokrát uvedeno, potýkáme s problémy s obnovou hrobů našich legionářů z let 1918 až 1920. I v minulosti šly tyto věci pomalu, ale přesto se nám podařilo obnovit dvě desítky válečných hrobů. V posledních dvou letech se ale vzhledem k neochotě ruské strany tyto práce prakticky zastavily. 

Pokud však jde o práci našeho odboru, je zapotřebí uvést, že řešíme i přidělování dotací Ministerstva obrany ČR nestátním neziskovým organizacím a zodpovídáme za spoluprací ministerstva se spolky, z nichž největším je v současnosti Československá obec legionářská. Vydáváme však také nejrůznější typy osvědčení. Například osvědčení válečného veterána či osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, dodnes však dokonce chodí žádosti i o přiznání charakteru účastníka protinacistického odboje.

Ministerstvo obrany se z velké části zcivilnělo. Proč je podle vás, jako pro plukovníka, důležité, aby se této činnosti věnoval právě voják z povolání?

Odbor pro válečné veterány musí být dle mého názoru v bezprostředním kontaktu nejen s vojenskými útvary a novodobými válečnými veterány, ale například i s rodinami po padlých válečných veteránech, kterých již máme tři desítky. Z mého pohledu je na tomto místě uniforma nezbytná. Nemůžete dorazit k útvaru za vojáky v civilu a tvářit se, že jste jeden z nich. Takto to opravdu nefunguje. 

Obdobná je i situace v zahraničí, kde jsou našimi protějšky generálové či jiní vysocí představitelé armády. To, že jsem já i muž naproti mně v uniformě, vytváří možnost navázání určitého kontaktu. Celou řadu věcí se mi takto podařilo prosadit například právě v Rusku, kde z jejich strany kupříkladu existovaly pokusy unifikovat nápisy na pomnících našich legionářů. Jeden „předschválený“ nápis měl být používán opakovaně bez ohledu na to, jaký tam byl původně. Já jsem proti tomu protestoval, říkal jsem, že jde o texty, které vymysleli kamarádi těch padlých svým přátelům. A právě díky tomu, že jsem to svým protějškům říkal jako voják vojákům, vzali to vážně. Kdybych byl v civilu, tak na můj názor nereflektují.

Proto si myslím, že právě na tomto specifickém odboru ministerstva obrany by v uniformě neměl být jen ředitel odboru, ale i několik dalších zaměstnanců. A pokud jste zmiňoval zcivilňování resortu, jen v rámci naší sekce není vojáků z povolání málo – stačí se podívat na ASC Dukla nebo Vojenský historický ústav, kde jsem řadu let působil. Od nového roku mají přibýt další dvě desítky vojáků z povolání v rámci nově přepodřízeného odboru. Několik vojenských míst na odboru pro válečné veterány by tak ministerstvo rozhodně nepoškodilo. Zdůrazňuji, že nejde o můj výmysl. Civilista u útvarů opravdu nemá šanci. A kromě toho toto místo bylo v minulosti s jedinou výjimkou vojenské. V čele odboru se přede mnou dokonce vystřídali dva generálové.

Co vlastně status válečného veterána prakticky znamená?

V současnosti musí být člověk určitý počet dní nasazen v místech s výrazně zhoršenou bezpečnostní situací. Absolutní minimum je 90 dnů, u nebezpečných misí. Stejně tomu bylo i za druhé světové války, kde musel žadatel doložit tři měsíce odbojové činnosti. U méně nebezpečných misí jde o nejméně 360 dní, mise se mohou sčítat. Je zapotřebí zdůraznit, že při posuzování nebezpečnosti jednotlivých misí úzce spolupracujeme s Generálním štábem Armády České republiky. Bezpečnostní situace se totiž může měnit. Například nasazení v Kosovu v rámci mise KFOR v roce 1999 bylo nebezpečnou misí, nyní by již musel voják v Kosovu strávit celý rok, aby mu byl statut válečného veterána přiznán.

Staráte se rovněž o památku historických veteránů a obecně lidí padlých ve válkách. Jak přistupujeme k vojenským dějinám s ohledem na konkrétní lidi?

Před pětadvaceti lety bych vztah veřejnosti k armádě neviděl jako ideální, ale jsou momenty, na kterých lze ukázat, že se pohled veřejnosti na armádu zlepšuje. Krátce po listopadu 1989 přitom šlo o kombinaci pohrdání a strachu. Část jednotek byla od roku 1969 cvičena a vyčleněna na ochranu komunistického režimu, strach byl tedy oprávněný. Ve vedení ČSLA se našli lidé, kteří v listopadu 1989 vážně zvažovali nasazení armády proti demonstrujícím, což by byla nesmírná tragédie.

Od té doby ušla armáda obrovskou cestu. Loni jsme ztratili čtyři vojáky, nejprve 5. srpna Martina Marcina, Patrika Štěpánka a Kamila Beneše a potom 22. října Tomáše Procházku. A lidé jim připravili důstojné uvítání. Stáli na chodnících se státními vlajkami a tleskali jim. Bylo to nesmírně silné. Pokud jde o úctu k hrdinství našich vojáků, troufám si říci, že se pomalu blížíme tomu, co je standardem v demokratických zemích.

A obdobnou situaci vidím při péči o válečné hroby. Dříve byl postoj řady měst a obcí zvláštní, opravovaly je většinou, jen pokud na to dostaly od ministerstva peníze. Velkou roli ale sehrálo i sté výročí první světové války, teď si je více z nich bere za své. Vždyť ty pomníky postavili jejich předkové jejich předkům. Na to by lidé neměli zapomínat.

Když pak budu vycházet ze svých přednášek a otázek, které dostávám zvláště od mladých lidí, mám mimořádně pozitivní zkušenosti. Mladí lidé o těch věcech přemýšlejí a váží si jich. Nejhorší je to bohužel s mými vrstevníky a lidmi staršími, to znamená 50 plus. Avšak nelze to paušalizovat, i zde pochopitelně existují výjimky. Hovořím o tom, jaký pocit mám z těchto skupin jako celku.

Kvůli tomu, že jde o lidi, kteří značnou část života strávili za bývalého režimu a armádu vnímali tak, jak jste to popisoval?

Bezesporu. Nejen armádu, ale i národní dějiny. Pokud se vám smrsknou na to, že do vás ve škole tlačí jen čísla a nesmyslné věci, ze kterých úplně vypadnou lidé a zmizí souvislosti, tak je to problém. Pokud máte být hrdí na vlastní stát i předky, musíme také něco vědět o hrdinech. Ti často šli proti hnědé a pak i proti rudé totalitě. A jeden z největších zločinů komunistů bylo, že je z dějin vymazali. Podařilo se dokonale odlidnit dějiny, vypadalo to, že vnikaly samy od sebe, ale tak to není, za dějinami jsou vždy konkrétní lidé. Je strašně důležité mít vzory, mít možnost identifikovat se s někým konkrétním.

Nutnost připomínat konkrétní lidi jsem si uvědomil, když jsem před 15 lety připravoval knihu o Lidicích. To, co byl 10. červen 1942 za hrůzu, kdy během jediného dopoledne postříleli mužskou část obyvatel, mezi nimi i kluky, kterým nebylo ani 15, jsem si naplno uvědomil, když jsem si tehdy v Památníku Lidice půjčoval jejich portrétní fotografie a do reversu jsem psal vždy jméno a rok narození těch lidí. Seznam jsem psal tři a půl hodiny. Najednou mi to došlo. Řekl jsem si, že tam potřebuji dostat ne to, že popravili 173 chlapů a kluků, ale konkrétní obličeje a konkrétní jména. Teprve pak si člověk uvědomí tu hrůzu mnoha desítek zmařených lidských životů.

I proto se třeba ve Velké Británii chovají k válečným veteránům s takovou úctou?

Když se teď podíváme na jakýkoliv záběr z Velké Británie, neuvidíme politiky, který nebude mít na klopě mák. Blíží se Den vzpomínek na válečné veterány, přijít bez vlčího máku v klopě, to by bylo podobné jako tady přijít na jednání do Poslanecké sněmovny v plavkách. To nejde, znamenalo by to absolutní společenský konec. Záhlaví novin vycházejí s vlčím mákem. Je to dané i tím, že první světová válka se do dějin Velké Británie zapsala nesmírně krvavým písmem. Při zahájení ofenzivy na Sommě ztratila britská armáda během prvního dne bojů 50 tisíc mužů. To jsou kompletně dvě armády České republiky! Takové ztráty nemohou nezanechat v dějinách země nesmazatelnou stopu.

Zasáhlo to každou rodinu…

Každého. Tradici této úcty tam ale také nikdo nepřerušil. U nás šlo nejdříve o nacisty, pak o komunisty. A na začátku 90. let měli lidé úplně jiné starosti než se starat o válečné veterány. Úcta k veteránům se u nás dostala na normální úroveň až v tomto tisíciletí. Den válečných veteránů 11. listopadu jsme začali slavit až v roce 2001. Znám celou řadu špičkových hrdinů, třeba pilotů RAF, kteří v polovině 90. let zemřeli v zapomnění a v nedůstojných podmínkách. Dožili se listopadu 1989, ale nic pozitivního jim to vlastně nepřineslo. Nedočkali se ani elementárního uznání.

Přitom to nejde odkládat do nekonečna…

Nechci se žádného válečného veterána dotknout, ale v současné době opakovaně oceňujeme ty, kteří se dožili. Nemyslím si, že je to správné. Zůstávají totiž mnohdy zapomenuti ti, kteří padli už na frontě, anebo zemřeli příliš brzy. V Británii potkáte člověka, který má hodnost seržanta, ale má stužky takových vyznamenání, že mu salutují i generálové. U nás jako bychom v posledních letech chtěli z každého seržanta, který se dožil, udělat generála. Ale o to přece nejde. Uznání a úctu je přeci možné prokazovat i jinak. Upřímněji a opravdověji.

Je to tedy nevyčerpatelný úkol pro historiky a pro popularizátory dějin, aby tyto příběhy předávali dál?

Třeba při vyřizování žádostí o uznání odbojové činnosti zkoumáme archivní materiály a zůstáváme mnohdy stát, jak se říká, s otevřenou pusou. Objevují se hrdinské příběhy lidí, jejichž jména nic neříkají ani historikům, kteří se specializují na 20. století. V posledních letech dělám průzkum osudů vojáků z povolání, kteří přišli o život během druhé světové války. Jsem šokovaný, vypadávají na mě desítky jmen mužů, kteří položili své životy za tuto zemi a já o nich nikdy předtím neslyšel. Navrácení těchto lidí do dějin je práce pro celé generace historiků ještě na hodně dlouhou dobu. Ale nesmíme to vzdát. Jejich oběť, kterou pro nás všechny přinesli, nás k tomu zavazuje.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud