Studenty nezmlátili jen na Národní, šly po nich i Lidové milice. Vím, co je to bát se, říká Bárta | info.cz

Články odjinud

Studenty nezmlátili jen na Národní, šly po nich i Lidové milice. Vím, co je to bát se, říká Bárta

Významný egyptolog Miroslav Bárta, který je v současnosti rovněž prorektorem Univerzity Karlovy pro vnější vztahy, se ještě jako student Filozofické fakultě zapojil po 17. listopadu 1989 do studentské stávky. Tehdy podle něj šlo o život, studenti nevěděli, jestli na vysoké školy nevtrhne armáda a protesty krvavě nepotlačí. „Nebyl to žádný happening na rozdíl ode dneška, kdy stávkovat není tak úplně stresující,“ vzpomínal v pátek profesor Bárta.

Bárta mluvil při představování série akcí, spojených s výročím let 1939 a 1989, které chystá Univerzita Karlova, například o několikatýdenní stávce, která před 30 lety po událostech na Národní třídě probíhala: „Nebyla to stávka, že jste ráno někam přišli, tam jste chvíli stáli a pak jste šli domů. My jsme tehdy na Filozofické fakultě skutečně několik týdnů spali.“

„Nebyl to žádný happening na rozdíl ode dneška, kdy stávkovat není tak úplně stresující. Tehdy jsme, minimálně sedm dní, trnuli, jestli někdo dá pokyn armádě, která stála u Rakovníka, a přijede do Prahy. To se skutečně nevědělo,“ popisoval tehdejší atmosféru Miroslav Bárta.

Mluvil rovněž o organizaci studentských hlídek, které se snažily přesvědčovat společnost a vysvětlovat jí, co se děje: „Já jsem jednou dostal a dvakrát málem dostal, jak se říká, do huby.“

Mapa pochodu 17. listopadu 1989

Podle Bárty studenti vyráželi ve tři či čtyři hodiny ráno do ulic, kde strhávali komunistické plakáty: „A my jsme vylepovali naše studentské plakáty s body, o kterých 17. listopad byl. Problém byl, že byla spousta aktivistů tehdejšího režimu, Lidové milice a tak dále, které po studentských hlídkách šli a často jim dali do držky. A byla spousta lidí, kteří byli zbiti do krve. Dnes se o tom samozřejmě neví, nepíše. A já bych jim chtěl poděkovat, protože vím, co to bylo bát se. Vím, co to bylo trnout a shánět informace tehdy, bez internetu, bez mobilu. Jestli armáda dorazí, nedorazí, jestli to bude všechno udušené v zárodku. Byly tam tisíce statečných pedagogů a studentů, jejichž jména dnes už nikdo nemůže z pochopitelných důvodů říct.“

Bárta ale přidal rovněž úsměvnou historku: „Také to byla doba plýtvání. Spousta pohostinstvích, obyčejných lidí, babiček, nosila fakultě jídlo a pití, které se vůbec nedalo sníst a vypít.“ Na tehdejší dobu prý tak vzpomíná velmi rád: „Naše společnost byla občanská a držela spolu.“

„Když se ohlédnu zpět, tehdejší lídři byli lidé, kteří nabízeli vize, měli pevné postoje a spojovali lidi. Dnešní doba je plná výzev, stále více se mluví o společenské smlouvě, o době na rozhraní a tak dále. Jenom bych chtěl, abychom přemýšleli i dnes o tom, co znamená být skutečným lídrem. Je to člověk, který ostrakizuje, kope příkopy, napadá, je agresivní, nebo člověk, který má postoje, vizi a opravdu soustavně usiluje o to, aby společnost spojoval  a dokázal ji nadchnout pro naši budoucnost? Protože já jsem přesvědčen, že naše občanská společnost má skvělou budoucnost před sebou, ale ta budoucnost k nám nepřijde zadarmo,“ uzavřel své vzpomínky na listopad 1989 Miroslav Bárta.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud