Má za sebou měsíc života, kdy si pamatuje den po dni snad každou hodinu. Její rodina je první, u níž se na jihu Itálie potvrdila nákaza koronavirem. A také první, kde kvůli tomu někdo zemřel. Hlas má unavený, ale odhodlaný. A přesto, že Jana Richterová předminulý týden přišla o dva blízké, jimž nikdo z rodiny nemohl ani na pohřeb, na moji otázku, zda by se nebála stát v první linii, odpovídá bez zaváhání: „Naopak! Jsem přece zdravotní sestra a to ze sebe nikdy nesmyjete. Jen co budeme uznáni za zdravé, půjdu se přihlásit jako dobrovolnice k ošetřování,“ říká pro INFO.CZ v rozhovoru, který vznikal na začátku minulého týdne.
Váš příběh první nakažené rodiny na jihu Itálie dostal poměrně rychle dramatický spád...
Ano, pětašedesátiletý tchán zemřel v sobotu 28. března, ani ne měsíc po nákaze.
My jsme o vás psali na INFO.CZ čerstvě poté, co vaše rodina onemocněla. Mimochodem tchán onemocněl ve stejný den, kdy i Česko ohlásilo svého prvního nakaženého. Připomeňte - jak to začalo? Lékaři vás napoprvé „vyhodili“, že?
Ještě v neděli dopoledne 1. března jsme byli všichni na velkém pohřbu, který se u nás konal. A pohřeb je v Itálii vždy veliká událost. Na to se sjedou tak dvě stovky lidí, aby šli zesnulému vzdát úctu, tím spíš, že to tentokrát byl mladý jedenadvacetiletý kluk, který se zabil na Novém Zélandu. Nikoho z nás nenapadlo, že by to mohlo být nebezpečné, vždyť u nás na jihu ještě nebyl prokázaný ani jediný případ nákazy. A jak jsou Italové družný národ, tak jsme se samozřejmě objímali, podávali si ruce, symbolicky se líbali. Nebyli jsme nezodpovědní, ale něco, co je zakořeněno v národu tak hluboce, ze dne na den prostě nezměníte.
Co se dělo pak?
Už ten den večer se tchánovi udělalo zle a naráz mu vyskočila horečka. Jako zdravotní sestra jsem mu podávala paralen na sražení teploty. Tchán, ač jinak zdravý a statný, měl dlouhodobé a vzácné imunitní onemocnění, proto jsem věděla, že se musíme snažit horečku srazit.
