Tři klíčové faktory zmaru: Proč se česká zahraniční politika utápí v blátě? | info.cz

Články odjinud

Tři klíčové faktory zmaru: Proč se česká zahraniční politika utápí v blátě?

KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Před třiceti lety přijel prezident Václav Havel s delegací do Moskvy, aby s tehdejším vůdcem SSSR Michailem Gorbačovem vyřešil odsun sovětských vojsk z Československa. Bylo to úspěšné, k odsunu došlo rychle a klidně. Na večeři v Kremlu pak Václav Havel mj. položil otázku: „Jaké by Sovětský svaz chtěl mít Československo za 20 let?” Michail Gorbačov nebyl schopen odpovědět. Nevěděl a neměl představu. Slova se chopil sovětský ministr zahraničí a zkušený politik s přezdívkou „bílá liška“ Eduard Ševardnadze: „Je to jedno, budťe s námi, buďte proti nám, ale nebuďte bláto.“ Byla to rada zadarmo, jak uspět v mezinárodní politice a mít respekt. Náš problém je, že tím blátem momentálně jsme. Je to důsledek několika klíčových faktorů.  

První faktor: Ztráta konsensu a vztahu s realitou – příklad na izraelsko-palestinském tématu

O ztrátě konsensu a kompasu ohledně naší zahraniční politiky jsem již psal ZDE. Zahraniční politika ČR přestala mít v praktické politice svůj původní autonomní význam jako nástroj pro hájení českých zájmů a stala se předmětem vnitropolitických manévrů bez ohledu na zahraničněpolitické zájmy země. Členství v EU nese také fenomén, kdy se zahraničněpolitická témata stávají předmětem stranické politiky na úrovni EU na úkor zájmů vlastní členské země. 

Příkladem je článek „Co bude s Palestinci a izraelskou demokracií“ tří ministrů zahraničních věcí – současného ministra Tomáše Petříčka a jeho předchůdců Lubomíra Zaorálka a Karla Schwarzenberga. Pokud jde o dlouhodobou českou zahraniční politiku, nepřináší vůbec nic nového. Ale kritizuje našeho spojence Izrael, který se snaží řešit své bezpečnostní zájmy, a potažmo pak i USA, dalšího důležitého spojence ČR, za jeho blízkovýchodní mírové snahy. Neříká, co je schopná a ochotná udělat ČR a rozhodně nepřináší žádnou praktickou relevantní alternativu. Jen furiantské invektivy. O zahraniční politiku pak těžko může jít, když je článek uveřejněn v českém deníku Právo, který v relevantním zahraničí těžko někdo čte.

Logicky došlo na reakce. Své stanovisko „Odmítáme podrážet Izrael“ zveřejnil bývalý premiér Mirek Topolánek, a bývalí ministři zahraničí Alexandr Vondra, Jan Kohout a Cyril Svoboda. Zcela logicky v duchu zahraniční politiky, která má sloužit k prosazování zájmů státu, odmítají kritiku spojenců i způsob, jakým je to provedeno. Na to samé i na nedomyšlená tvrzení ohledně hypotetického návratu některých Palestinců do Izraele poukazuje stanovisko „Ďábel je v detailech, megafonová diplomacie vůči Izraeli je zarážející“ tří bývalých velvyslanců ČR v Izraeli Jiřího Schneidera, Michaela Žantovského a Tomáše Pojara. Proto nemůže překvapit, že autoři těchto stanovisek jinak patří k rozdílným názorovým skupinám a politickým stranám v rámci ČR.  

Politická akce ministra Petříčka má z hlediska zahraniční politiky jen samé mínusy. Podrývá spojenecké vztahy, snižuje srozumitelnost ČR, k řešení existujících problémů stejně nijak nepřispívá a v EU oslabuje naše pozice a respekt vytvářením dojmu oslabování vztahů s Izraelem. Ten nám právě v EU dával v dané blízkovýchodní problematice silnou pozici a nutil ostatní s námi mluvit a konzultovat.

ČR přitom ve stále bouřlivějším světě potřebuje spojence, kteří nám pomohou, bude-li to třeba. Suverenitu a územní celistvost vymůžou a ochrání konkrétní armády a schopnosti. Ne papír, na němž je napsána Charta OSN. Baltské země byly 70 let přičleněny proti své vůli k SSSR, a nebyl nikdo, kdo by jejich právo v danou chvíli prakticky bránil.

Druhý faktor: Ztráta schopnosti racionální a efektivní tvorby zahraniční politiky

Paradoxně ale ještě větší škodu nadělal způsob vzniku článku a následné zoufalé snažení, aby nevyšel (proč tedy vznikal?) – viz komentář v MF Dnes a INFO.cz. Liknavostí zaměstnanců MZV byl ale nakonec otištěn v Právu. Všichni – spojenci i protivníci – tedy vědí, že koordinace a racionální tvorba zahraniční politiky je skoro nulová a ještě navíc dosti amatérská. Za tohle respekt těžko získáme. Situaci bohužel už nemůže zachránit ani jinak výborný krok a silné politické gesto v podobě usnesení poslanecké sněmovny ve prospěch spojeneckých vztahů s Izraelem.

Z uvedeného plyne pro okolní svět jen to, že jsme vlastně bláto. Navíc bychom neměli mluvit svým spojencům a přátelům do jejich bezpečnostních záležitostí, když pro ně stejně nejsme schopni prakticky nic kloudného udělat; tak bychom jejich snahy neměli aspoň stěžovat a oslabovat.

Další příklad: čínsko-tchajwanské téma

Uvedené se opakuje i u dalších zahraničněpolitických témat. Nepochopitelně se neumíme vypořádat s tím, že Čína je důležitý aktér mezinárodní politiky s velkým trhem a stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta, ale také komunistická země potlačující základní lidská práva a svobody. Zároveň výrazně zbrojí a snaží se o revizi hranic a globální rovnováhy sil. Spolu s tím se (opět nepochopitelně) nezvládáme vypořádat s faktem, že Čína dělá vše, aby dostala Tchaj-wan pod kontrolu a buzeruje kohokoli, kdo chce mít s Tchaj-wanem kontakty, ale zároveň s ním má ekonomické vztahy.

V případě ČR je přitom faktem, že v roce 2019 byl oproti předchozímu roku zaznamenán výrazný nárůst vývozu na Tchaj-wan v celkové hodnotě 5,6 miliard korun. Dovoz do ČR se pak pohyboval na úrovni 26 miliard Kč. Do roku 2019 došlo k 32 investorským projektům Tchaj-wanu v ČR, které reprezentují 18,7 miliard Kč a 23 986 nově vytvořených pracovních míst. V případě Číny jde za rok 2019 o vývoz ve výši zhruba 59 miliard Kč a dovoz ve výši zhruba 640 miliard Kč. Dle ČNB činil souhrn čínských investic v ČR zhruba 23 miliard korun ovšem včetně nákupu nemovitostí nebo podílů ve firmách. O vytváření pracovních míst se proto raději nehovoří.

Pro srovnání zahraniční obchod v roce 2019 s EU28: dovoz: 2,5 bilionu Kč a vývoz 3,8 bilionu Kč. Z toho Německo – dovoz: 1 bilion Kč a vývoz: 1,5 bilionu Kč.

Z uvedeného plyne, že Čína je pro ČR významný obchodní partner, ale bídný investor (navzdory všem politickým divadlům a slibům) a rozhodně nemá velký zájem otevírat svůj trh. Tchaj-wan je naproti tomu sice formálně horší obchodní partner (ale vezmeme-li do úvahy velikost Číny a Tchaj-wanu, tak jde o srovnatelné veličiny), ale výrazně lepší investor v ČR – investice slouží k rozvoji ekonomiky, nikoli k ukládání peněz.

Pro české zájmy z toho musí plynout zcela jednoduchá zahraniční politika: respektujeme princip jedné Číny; máme strategický bezpečnostní zájem na stabilitě a teritoriální jednotě kontinentální Číny; máme zájem na oboustranně výhodných ekonomických vztazích s Čínou a Tchaj-wanem; máme zájem na dialogu o bezpečnostních otázkách s Pekingem; nesouhlasíme s potlačováním základních lidských práv a svobod v Číně; nesouhlasíme s násilným řešením vztahů mezi kontinentální Čínou a Tchaj-wanem. Proto je zcela legitimní a v zájmu ČR, aby předseda Senátu navštívil Tchaj-wan. Argumentem pro kontinentální Čínu jsou ekonomické zájmy ČR při respektu k politice jedné Číny. Zahraniční politiku dělá vláda. Na Tchaj-wan jede představitel parlamentu. Tečka. Že nejsme schopni této elementární politické a diplomatické sofistikovanosti je opravdu alarmující!

Bohužel vnitropolitická debata a podivně vazalský vztah řady ústavních činitelů k Číně ze strachu z toho, co by se stalo, kdybychom si dovolili mít jasný a pevný názor, opět vede k nejasnému, nesrozumitelnému, nevyváženému a vlastně tudíž nepevnému postoji ČR.

Symbolickým je pak dialog ke koordinaci zahraniční politiky zveřejněný předsedou Senátu Milošem Vystrčilem. Kvůli obavě z nedodání zdravotnických pomůcek (za komerční ceny) z Číny se stavěli nejvyšší ústavní činitelé až nedůstojně proti cestě na Tchaj-wan. Stejně symbolické je vítání letounů z Číny na letišti. Opět – výsledkem je bláto!  

Poslední příklad: česko-ruské vztahy

S Ruskem nás pojí daleko více kontaktů a historie než s Čínou. Ruská říše byla také součástí mezinárodně-politických vizí nejednoho českého či československého politika od 19. století dodnes. Rusko má v Evropě hluboké zájmy; starý kontinent je však pro něj zdrojem inspirace pro rozvoj a modernizaci, nikoli však politických hodnot založených na demokracii, svobodě, občanských právech a vládě zákona. V Rusku vždy byl daleko silnější kolektivismus a zákon představovaný vládcem, který byl také hlavou církve a zástupcem Boha na zemi – to je byzantské dědictví míšené s vlivem turkické Chazarské říše a následně mongolské říše Zlatá horda, k nimž byla ruská zem dlouhá léta připojená vazalstvím.

Ruské pojetí mezinárodních vztahů bylo vždy mocenské (reálpolitické), a to i v období komunismu. Vždy šlo o říši řízenou z Moskvy, která je tou jedinou pravou říší ve smyslu mesianistického třetího Říma. V tomto pojetí je z ruského pohledu klíčové zajištění bezpečnosti spojené s maximalizací zóny vlivu (nárazníkového pásma) a zároveň podrývání vůle a schopností kohokoli, kdo v ruské zóně vlivu není. Dnes to také znamená konstantní snahu o rozklad EU a NATO, protože z mocenského pohledu jsou tyto „bloky“ nepřátelské k ruskému zájmu expandovat a dominovat (rozšiřovat zónu vlivu). Česko již jednou do zóny vlivu pevně patřilo, takže jde o dočasně ztracené území/zónu vlivu.

V 90. letech 20. století Rusko po rozpadu SSSR koketovalo s vytvořením západního typu státu založeného na demokracii, svobodě, občanských právech a vládě zákona. Transformace však dopadla chaosem a rozkradením státního majetku; příklon ruského voliče k tvrdé ruce znamená návrat k původní politické kultuře byzantsko-mongolského typu.

Česko-ruská bilaterální smlouva z r. 1993 a její jazyk odpovídá romantickému demokratickému pokusu v Rusku. Dnes ale čelíme mocnosti, která si váží jen moci a tvrdého jednání. Jde jí o „návrat“ a tedy změnu rovnováhy v mezinárodních vztazích. Pokud má prostor, expanduje, agresivně testuje a provokuje. Psal jsem o tom ZDE.

Čeští odborníci na informační válku a dezinformace umí prokázat, že již roky čelíme tvrdému ataku, jehož cílem je podrýt vůli ČR k obraně, suverenitě a aliančním závazkům. Stejný cíl mají kybernetické útoky přicházející z ruského území. My jsme dosud odmítali vnímat, že jsme předmětem soustředěného ruského zájmu. Nebránili jsme se a nebráníme se. V ruských očích jsme jen potvrzovali historickou zkušenost, že Češi ve smyslu státní vůle nebojují. Nemáme proto ruský respekt a jsme pro něj bláto. To je posilováno i tím, že jako v případě Číny se řada českých ústavních činitelů a politiků chová vůči Rusku a Rusům jakýmsi vazalským a poníženým způsobem. Dost často jde o důsledek strachu z jakési nedefinované akce Ruska, pokud si dovolíme přespříliš a rozhněváme si jej. Výsledkem je, že od chvíle (před zhruba 10 lety), kdy jsme přestali mít schopnost pevného názoru a vůli konat, Rusko absolutně ztratilo zájem s námi jakkoli reálně mluvit a respektovat naše zájmy. Drze nás veřejně a navíc vylhaně peskuje a obviňuje a přitom samo flagrantně porušuje česko-ruskou smlouvu v otázce válečných hrobů.

Rusko je stálý člen Rady bezpečnosti OSN s právem veta a relativně velký nenasycený trh. Dovoz do ČR činil v r. 2019 114 miliard Kč, vývoz do Ruska necelých 99 miliard Kč. V dovozu jsou započteny ruský plyn a ropa. Přístup na ruský trh je v podstatě blokován hradbou byrokracie, korupce a nepřátelským postojem k Západu. Ekonomické vztahy podvazují také sankce EU a USA v důsledku ruského agresivního chování vůči Ukrajině. Ruská ekonomika je na tom dlouhodobě špatně díky strukturálním problémům, korupci, špatné funkčnosti ruského státu a omezování soukromého sektoru, byť z pohledu řadového Rusa se má ruské obyvatelstvo nejlépe za posledních 300 let. Ruskou mocenskou logiku vyložil prezident Putin ve svém čerstvém článku k 75. výročí konce druhé světové války v časopise The National Interest.

Z uvedeného jednoznačně plyne, že Česko potřebuje mít vůči Rusku pevný a akcí podepřený postoj, který neuhýbá ruským velmocenským a revizionistickým choutkám. Jedině pak si může ČR pěstovat efektivní spojence v NATO a EU a zároveň mít respekt Moskvy. Akceschopný stát si Moskva, ať to zní pro některé sebeparadoxněji, bude předcházet. Příklad: Když vláda Mirka Topolánka jednala o umístění základny protiraketové obrany USA na našem území, došlo poprvé a naposled k žádosti ruského MZV na úrovni náměstka ministra o bezpečnostní konzultace. Měli jsme pozornost a respekt. Ani jedna statistika neukázala, že by otázka radaru negativně ovlivnila ekonomické vztahy, obchod rostl.

Z letargie nás trochu vytrhla až provokativní ruská zpravodajská hra (podsunutí anonymního oznámení) ohledně „diplomata s ricinem“ a cílené rozdmýchání zabijáckých vášní vůči třem českým komunálním politikům. Česká reakce Moskvu asi trochu zaskočila, stále však nemůže mít pocit, že má ČR pevný postoj a měla by ji začít respektovat. Jsme pro ni pořád bláto.

Třetí faktor – zahraniční politika musí být podepřena schopnostmi a vůlí konat

Moskva musí mít pocit, že její kampaň proti ČR na podvazování vůle a schopností funguje – příkladem může být mj. neochota dávat na obranu minimálně nezbytná 2 % HDP, ke kterým jsme se navíc v NATO zavázali a neochota k alianční solidaritě. Komentoval jsem v tomto ohledu před časem článek místopředsedy vlády a ministra vnitra Jana Hamáčka.

Chceme-li, aby nás bral někdo vážně a „rozuměl“ tomu, co říkáme, musíme být pevní, konzistentní a musíme mít schopnost konat. Tedy případně uskutečnit, co říkáme, že bychom mohli udělat, abychom podpořili význam našich slov a veřejně i neveřejně sdělených stanovisek.

Proto všichni – spojenci i protivníci – neustále sledují naše slova, schopnost se doma domluvit a projevit jednotnou vůli a činy. Dnes platí, že jsme nejednoznační, nesrozumitelní, do sebe zahledění a bez větší vůle a schopností jakkoli jednotně konat – i jen na svou vlastní obranu, natož poslat armádu třeba do Polska či Pobaltí. Naší hranicí je totiž hranice NATO a EU, ne česko-polská či česko-rakouská hranice. Uhájení českých zájmů je přitom životně závislé na uhájení alianční a unijní hranice a pozice.

Musíme se přestat bát vlastního stínu a racionálně prosazovat český zájem

Česká nejednoznačnost a nepevnost v posledních deseti letech pramení z toho, že se do nás opět vkradl strach. Jsme svobodní, ukotvení v EU a NATO, a přesto se bojíme a nevěříme si. Jako by se nám vrátila otrocká mentalita z dob Rakouska-Uherska a komunismu. Kdyby se takto choval stát Izrael, už by neexistoval. Protivníci prokazatelně náš strach umně živí. Je to výhodné pro jejich zájmy.

Respekt a náš zájem uhájíme a prosadíme, když se nebudeme bát, jasně řekneme, o co nám jde, a když to bude třeba, podepřeme to činy. Na ně musíme být připraveni a okolní svět to musí vidět. Je třeba mj. konečně schválit zákon o kybernetické obraně (řešíme to již přes čtyři roky) a nepolevit v modernizaci armády (s obranným rozpočtem). Na zahraničněpolitické zájmy bychom měli dát daleko více peněz, abychom dokázali realizovat a spolufinancovat projekty důležité pro naši republiku. Nebuďme bláto, nebo skončíme jako první republika za Beneše.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud