Ukradené děti, díl 9. Špatnou komunikaci mezi rodiči zrcadlí špatná komunikace úřadů, říká expert | info.cz

Články odjinud

Ukradené děti, díl 9. Špatnou komunikaci mezi rodiči zrcadlí špatná komunikace úřadů, říká expert

V posledním, 9. dílu cyklu INFO.CZ Ukradené děti jsme hovořili s jedním z nejzkušenějších českých mediátorů Robinem Brzobohatým. Co zmůže mediace s rodiči, kteří se nechtějí dohodnout? Proč je systém české opatrovnické praxe zastaralý a zralý na rychlou revitalizaci a jak si stojí dohody rodičů o dětech ve srovnání s finančním vyrovnáním?

Dokázal byste stanovit rozdíl mezi rozvádějícími se páry, které vaší pomoc vyhledají samostatně, a těmi, co k vám přijdou z nařízení soudu? Liší se nějak jejich přístup nebo ochota spolupracovat?

Rozhodně se liší v počtech. Těch, kteří se rozhodnou sami, je mnohem méně než těch, kdo jsou ke mně „odesláni“ Orgánem sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) nebo soudem. Co se týká motivace, ti, kteří si mě najdou sami, jsou od začátku motivovanější ke spolupráci, což znamená, že nemusím pracovat na tom je k ní získat. Jakmile už ale samotná spolupráce začne, nejsou rozdíly zase tak dramatické. Minimálně jeden z rodičů bývá u mediace na začátku nedobrovolně. Když zjistí, jak to vlastně funguje, a co mediace nabízí oproti jiným procesům, kterých byli účastníky během řešení své krize, často si řeknou, že tohle je vlastně docela fajn, a mají chuť v mediaci pokračovat. Dobrovolnost se tedy dost často mění v průběhu času.

Předpokládám, že poznáte, když je někdo na mediaci přítomen jen formálně – rodič jde na mediaci rovnou s tím, že k ničemu nepovede, on má o svých záměrech jasno a nechce se nechat nikým do ničeho tlačit ani k něčemu inspirovat.

Jedny z těch nejefektivnějších mediací byly leckdy ty, ke kterým oba rodiče šli rovnou s tím, že tam být nechtějí a jdou tam jen proto, že jim to nařídil soud. Lidé většinou něco chtějí, často například to, aby nemuseli být se svým bývalým partnerem v místnosti. Bývá to ale například to, aby už jim všichni dali pokoj. Aby je už nikdo nikam neposílal a oni měli konečně klid. Když se nám jejich zakázku podaří takto přerámovat, najdou se paradoxně mnohem konstruktivnější řešení, než kdybychom ji formulovali jako otázku o podobě jejich péče o děti nebo dělení společného jmění. I ti, co nechtějí mediaci, přeci jen něco chtějí, o něco jim jde.

Dokázal byste na základě své praxe odhadnout, jak často soudy nařízené mediace využívají? A jak s jejími výstupy dál pracují?

Na to nedokážu asi úplně odpovědět, protože já jsem ve specifické situaci. Pracuji na jednom ze státních úřadů, a případy, které se ke mně dostanou, jsou tak spíš přímo „naše“. Nejsem závislý na soudech, které je ke mně pošlou. Tahle čísla se ale nedávno řešila na konferenci v Olomouci a má je jistě k dispozici i ministerstvo spravedlnosti. Soudce může výstupů mediace využít tak, že pokud se strany dohodnou, že chtějí mít z mediace nějaký zápis, mediátor jim ho může samozřejmě poskytnout. Záleží to hodně na spolupráci mezi soudci, OSPODem a mediátorem, kteří by si měli vyjasnit, co lze v daném případě očekávat. Nedávno jsme to řešili na konferenci, a jeden z výstupů zněl, že soudy či OSPOD neposílají jen klienty, ale i písemné vyjádření o tom, co vlastně čekají, že klienti na mediaci udělají. Mediátoři s tím pak mohou snáze pracovat; mají oficiální dokument, který se dá v mediaci zmínit. „Dobře, tohle chcete řešit vy, a pak tu máme ještě informaci od soudu, který říká, že se máte zaměřit na toto. Jak s tím chcete naložit?“ Je to tedy otázka systémové spolupráce jednotlivých profesionálů.

Zeptám se možná trochu brutálně, ale dokázal byste říct, jestli je pro rodiče obecně složitější se domluvit na majetkových věcech, nebo na styku s dítětem?

Rodiče se mnohem snáze domluví na otázkách spojených s péčí o dítě než na čemkoli, co je spojené s penězi. Ani ne tak kvůli tomu, že by to bylo těžší nebo že by to nešlo, ale paradoxně proto, že když jde o peníze, mají pocit, že kdyby udělali nějakou dohodu, nemusela by být v jejich nejlepším zájmu. Kde berou jistotu, že ohledně péče o dítě to udělají v nejlepším zájmu svém nebo svých dětí, netuším.

Když si představíte hypotetickou situaci, ve které během mediace jeden z rodičů toho druhého viditelně šikanuje nebo manipuluje, případně používá jako argumentační nástroj dítě; máte jako mediátor prostor nějak zasáhnout?

To je dost komplikovaná otázka, a nerad bych ji zjednodušil. Bývám v tomto ohledu velmi opatrný, protože v každém vztahu funguje nějaká mocenská nerovnováha, systém jakýchsi mocenských vyvážení, který se mění od tématu k tématu. Muži mívají zpravidla větší moc, co se týče ekonomických otázek, ženy zase ohledně přístupu k dětem. V každém z těch témat má jeden z rodičů větší moc a mohl by zařídit nebo případně zabránit tomu, aby se situace vyvinula určitým směrem. Každý vztah má i svůj modus operandi, který i kdyby mně se nelíbil, může rodičům docela dobře fungovat. Jsem tedy velmi opatrný ve vyhodnocování toho, co je dobře a co špatně. Jednak nejsem soudní znalec, jednak si ani nemyslím, že soudní znalci by měli určovat, co je správné a co ne . Snažím se věnovat pozornost spíš tomu, jestli interakce, která přede mnou právě probíhá, případně jednomu z rodičů neznemožňuje se podílet na formulování či přijímání rozhodnutí. To může vypadat jako jednoduchá věc v naší české kotlince, kde jsou standardy toho, co je vnímáno jako slušný a vyvážený rozhovor, poměrně prosté. Jakmile se ale podíváme za hranice, kulturní rozdíly v tom, co je slušný a konstruktivní rozhovor, se dramaticky liší. I proto jsem přijal pozici velké opatrnosti ohledně toho, co je fér nebo nefér.

Setkáváte se v praxi s tím, že vaše klientky nebo klienti operují během debat o porozvodovém uspořádání péče o dítě se stereotypem, že dítě patří k matce, jako s něčím neměnným a daným?

Je to jeden z častých předpokladů nebo předsudků, s nímž se pořád ještě pracuje. Záleží taky na tom, o jak staré dítě se jedná. Bavíme-li se o dítěti do tří let, může to dávat mnohem větší smysl, než když se bavíme o dítěti pětiletém nebo sedmiletém.

Co na to rodičům říkáte?

Na tohle vlastně ani nic moc. Pokud si potřebují vyjasnit, jak je to vlastně „správně“, doporučuji jim v mediačním programu konzultaci se specialistou-psychologem, který jim může tyto odpovědi poskytnout, protože v té chvíli není v roli mediátora. Ode mě by to byly pouhé „knížecí“ rady. Nesmíme zapomínat na to, jak dlouho ty lidi znám. Bývá to většinou v řádu hodin. Na základě tak krátkého časového úseku by člověk neměl mít tu troufalost říkat jim, co je správně a co špatně, jak by měli dál své děti vychovávat a jak by si to měli uspořádat na příštích 15 let.

Zajímalo mě spíš, jestli v momentě, kdy k vám někdo přijde a operuje s myšlenkou, že dítě patří k matce jako se samozřejmostí, nějak rozporujete jeho předpoklad.

Já jako mediátor s tímto mnoho nedělám, protože to není můj úkol. Ten tkví v tom, umožnit lidem, aby mohli říct a vyslechnout, co je pro ně důležité, s předpokladem, že tam budou oblasti, ve kterých se neshodnou, a toto může být jedna z nich. V případě, o kterém mluvíte, by si pak tedy například otec řekl o to, že to chce zařídit jinak, a společně bychom se snažili najít vhodné řešení. Jsou to ale extrémní případy, které se nevyskytují tak často, jak by se mohlo zdát. S takto jednoznačně formulovaným stanoviskem se člověk setká tak jednou, dvakrát za půl roku. Nejčastějším stanoviskem bývá „chápu, že tě naše dítě nějakým způsobem potřebuje v životě, ale máme rozdílnou představu o tom, jak moc“.

Na ty extrémní případy bych se ráda zaměřila. Ať už jde o extrém nebo ne, zdá se, že to v konečném důsledku vede k tomu, že drtivá většina dětí končí v péči matek. Snažím se dobrat toho, proč to tak vlastně v české společnosti je. Ve vaší praxi tedy není běžné, že byste edukoval rodiče v otázce práva dítěte na oba z nich?

To je zajímavé, protože jde o jeden z postupů, který se právě snažíme zavádět v jednom z mediačních programů. Jeho součástí by měla být i edukativní část, takzvaný model CIP (child-inclusive-practice, pozn. red.), což je jeden ze zahraničních modelů umožňující kromě zapojení dítěte do mediačního procesu také zdůraznění a zvýznamnění potřeb a práv dítěte, včetně zdůrazňování jeho potřeby obou rodičů.

Je mediace jako obor přefeminizovaná podobně, jako příslušný sektor soudnictví nebo opatrovnické orgány?

Ano, sektory, které se věnují rodině, jsou doménou žen. Když ale uvažuji o tom, jak je možné, že většina dětí skončí v péči maminek, kromě sporných případů, o kterých mluvíme, se zhruba ve třech čtvrtinách případů rodiče na tomto modelu dohodnou, protože do značné míry reflektuje stav, který v jejich domácnostech panoval už před rozvodem.

Myslíte si, že v takové dohodě může sehrávat roli i otcův předpoklad, že by u soudu stejně neměl šanci uspět?

To bych se pohyboval v rovině názoru. U mě drtivá většina těchto rodičů neskončí, jsou v situaci, kdy jsou dohodnutí a nikdo je ani nemusí nějak dramaticky soudit. Vycházím tedy z toho, že lidem, kteří se dohodnou, to takto vyhovuje, a ke mně se dostane ta menšina těch druhých.

Dotýká se oboru mediace nějak zásadněji Cochemský model (spolupráce institucí s cílem dovést rozhádané rodiče k dohodě ve prospěch dítěte) a pokusy o jeho zavedení do české praxe?

Určitě ano. To, čemu se říká Cochemský model, je v podstatě pouze interdisciplinární spolupráce, která na mnoha místech republiky funguje už třeba 10, 12 let, jen neměla líbivou nálepku a celostátní kampaň. Jde o jakousi reformu opatrovnického soudnictví zezdola. Přichází jako potřeba systému, a to je skvělé. Lidé se rozhodli, že je potřeba něco změnit, a podle mého názoru se to mediátorů dotýká přímo bytostně, protože je jde o to, jak nastavit situaci mezi mediátorem, sociálně-právní ochranou, soudem a doprovázejícími organizacemi. Moje zkušenost s Cochemským modelem zvenku je ta, že sleduje dobrý cíl, nicméně za tím účelem vyvíjí intenzivní tlak na rodiče. Pominu-li otázku, zda je to dobře nebo špatně, fakt je, že ten tlak je docela silný. Paradoxně právě zkušenost s mediací pak může být pro rodiče jednou z mála, kdy si mohou trochu „vydechnout“ a své potřeby a vůli lépe zvážit. U soudního jednání musí být do hodiny hotovi, na OSPODu na ně taky mnoho času nemívají. Luxus být někde 3 hodiny a věci pořádně zvážit a rozebrat, než udělají rozhodnutí, je perfektně na místě, a je to přesně ta pozice, kterou by měli mediátoři v systému mít.

Mluvil jste o tom, že systém prochází fází obnovy. Co potřebu změny podle vás motivovalo?

Fakt, že všichni dlouhodobě vidí, že to nefunguje. Každá z těch profesí má různé lhůty a postupy na to, aby s rodiči něco udělala. Soud na to má několik týdnů či měsíců, každý úřad má minimálně 30 dnů na to, aby rodičům na cokoli odpověděl, čekací lhůtu může mít i mediátor. V první řadě je to tedy otázka rychlosti, ve druhé i to, že pokud spolu profese nekomunikují, každý chvilku tahá pilku, jeden volá hot, druhý čehý, a často se stává, že rodiče dostávají dokonce protichůdné informace na různých místech. Rodiče, kteří spolu přestali mluvit, zrcadlí systém profesionálů, kteří spolu nemluví a spolupráce nefunguje. Jedna z největších devíz Cochemského modelu nespočívá ani tak v tom, co dokáže udělat s rodiči, jako v tom, jak moc mění spolupráci mezi profesionály. Mluví spolu, učí se od sebe a jsou jednotní v informacích, které podávají rodičům.

Troufl byste si říci, že v současném českém soudním systému nebo v jeho části dochází k diskriminaci mužů, pokud jde o svěřování dětí do porozvodové péče?

Troufl. Říkám to dlouho, a je to obrácená strana téže mince, u niž ženy mluví o tom, že jsou znevýhodněny například v přístupu na trh práce. To se děje, je to fakt, ženy tam znevýhodněny jsou, a podle úplně stejného klíče jsou muži znevýhodněni, pokud jde o péči o dítě. Vychází to oboje z předpokladu, že chlapi jsou tu od toho, aby makali a uživili rodinu, a ženy od toho, aby se o tu rodinu staraly, neboli obstaraly péči samotnou.

Článek je posledním dílem cyklu s názvem Ukradené děti, který skrze trojici příběhů a rozhovory mapuje situaci českých otců při boji o dítě během partnerské krize.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Game of Thrones s08e02 - shrnutí druhého dílu

Články odjinud