Ukradené děti, díl 9. Špatnou komunikaci mezi rodiči zrcadlí špatná komunikace úřadů, říká expert

Adéla Gálová

V posledním, 9. dílu cyklu INFO.CZ Ukradené děti jsme hovořili s jedním z nejzkušenějších českých mediátorů Robinem Brzobohatým. Co zmůže mediace s rodiči, kteří se nechtějí dohodnout? Proč je systém české opatrovnické praxe zastaralý a zralý na rychlou revitalizaci a jak si stojí dohody rodičů o dětech ve srovnání s finančním vyrovnáním?

Dokázal byste stanovit rozdíl mezi rozvádějícími se páry, které vaší pomoc vyhledají samostatně, a těmi, co k vám přijdou z nařízení soudu? Liší se nějak jejich přístup nebo ochota spolupracovat?

Rozhodně se liší v počtech. Těch, kteří se rozhodnou sami, je mnohem méně než těch, kdo jsou ke mně „odesláni“ Orgánem sociálně-právní ochrany dítěte (OSPOD) nebo soudem. Co se týká motivace, ti, kteří si mě najdou sami, jsou od začátku motivovanější ke spolupráci, což znamená, že nemusím pracovat na tom je k ní získat. Jakmile už ale samotná spolupráce začne, nejsou rozdíly zase tak dramatické. Minimálně jeden z rodičů bývá u mediace na začátku nedobrovolně. Když zjistí, jak to vlastně funguje, a co mediace nabízí oproti jiným procesům, kterých byli účastníky během řešení své krize, často si řeknou, že tohle je vlastně docela fajn, a mají chuť v mediaci pokračovat. Dobrovolnost se tedy dost často mění v průběhu času.

Předpokládám, že poznáte, když je někdo na mediaci přítomen jen formálně – rodič jde na mediaci rovnou s tím, že k ničemu nepovede, on má o svých záměrech jasno a nechce se nechat nikým do ničeho tlačit ani k něčemu inspirovat.

sinfin.digital