Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Útoky na Duku i na Halíka jsou smutné, mezi lidmi je spousta předsudků, lituje břevnovský opat

Útoky na Duku i na Halíka jsou smutné, mezi lidmi je spousta předsudků, lituje břevnovský opat

Na domluvený rozhovor přichází arciopat břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek přesně na čas. Je ráno, klid, areálem prochází jen pár pejskařů, odpoledne tu ale bývá pravidelně o dost živěji. Může za to vyhlášená restaurace s předzahrádkou i nedávno zrekonstruovaná sýpka, kde vznikl jednoduchý podnik s výčepem piva vařeného přímo zde v klášteře.

Kontrast mezi dezolátním stavem tehdy – těsně po roce 1989 – a nyní snad nemůže být větší. V době, kdy komunisté spolu s hnutím ANO a ČSSD usilují o zdanění ukradeného a po letech dlouhých jednání vraceného majetku, je na místě tenhle propastný rozdíl zdůraznit.

Ve stínu lípy, na lavičce kláštera, ale Siostrzonek mluví nejen o tom, jak to zde vypadalo v roce 1990, ale i o médiích, podnikání a o tom, jak sleduje, že se komunisti a jiní populisté opět derou nahoru.

Převorem břevnovského kláštera jste se stal již v prosinci 1989. To znamená, že jste sem přišel těsně po pádu komunismu, jak to tu po té čtyřicetileté „péči“ státu vypadalo?

Já jsem se kromě vnitřku kostela a pár místností, které byly i za minulé éry vyčleněny pro farní úřad, prakticky vůbec nikam nedostal. V hospodářském dvoře byla Státní bezpečnost, v samotném klášteře byl Státní ústřední archiv ve správě ministerstva vnitra, v sýpce byl zemědělský nákup a zásobování, Vojtěška, kde je pramen Brusnice a historické místo založení kláštera, byla v ruinách a zahrada spravovaná Sady, lesy, zahradnictví, byla zdevastovaná. Až 11. dubna 1990 mi byl umožněn přístup do prostor, které spravovalo vnitro. Bylo to trochu symbolické, protože jen o dva dny později, 13. dubna, je výročí „akce K“ proti klášterům v roce 1950. Takže až po rovných 40 letech se dostal benediktin opět do svého kláštera.

Sám si vybavuji zničenou Vojtěšku, byla obehnána vlnitým plotem, uvnitř byla maringotka, hlídal ji vlčák, bylo to úplně v ruinách… Podobně i všude okolo. Neměl jste pocit bezvýchodnosti, že se s tím už nedá nic dělat?

Samozřejmě to bylo tristní, o to víc, když mi někdo spočítal, kolik asi bude stát celá ta oprava. Do té doby jsem působil jako farář v malých farnostech na Moravě,… Ale bylo mi 33, byl jsem mladý a plný elánu a jezdíval jsem z Moravy do Prahy na demonstrace alespoň párkrát zazvonit klíči. Měli jsme naději, že bude líp. A tím neopakuji současného lídra jedné strany. Tentokrát jsme to mysleli opravdově. Věřil jsem, že se to nějak podaří, ale netušili jsme, do čeho jdeme. Když mi opat Anastáz Opasek ze svého exilu v Bavorsku řekl, budeš převorem, vyrazil jsem – někdy v lednu 1990 – na Národní výbor hlavního města Prahy, abych se zeptal, jak to s budovami kláštera bude. Až postupně jsem si budoval kontakty a učil se chodit v tom pražském světě.

Před komunismus i nacismus

Člověk rychle zapomíná. Dlouho to tu bylo zničené a teď už je to řadu let krásně opravené, jako by vlastně mezi tím ani nic nebylo, což pochopitelně není pravda. Mezi tím byla spousta práce, shánění peněz… Z čeho se ty nákladné rekonstrukce platily?

Moc se neví, že už v roce 1988 psali rakouští benediktinští opati Gustavu Husákovi, že se blíží milénium kláštera, který je ve strašném stavu, a jestli by se s tím nedalo něco dělat. Na počátku roku 1990 jsem pak narazil na lidi ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a Výstavby hlavního města, výstavba účelových staveb a ti měli zpracovány projekty na opravy pláště kostela. A já tak tuším, že to možná byla reakce na ten dopis.

I za komunistů se občas nějaké sakrální památky opravovaly a leccos bylo předpřipraveno i pro Břevnov. Z toho jsme mohli vycházet. Také jsem vyzval vnitro, že když tu má stále archiv, že by mohlo přispět aspoň na opravu pláště. Po vystěhování estébáků jsme pronajali část sýpky a hospodářského dvora americké ambasádě na sklady, peníze z nájmu se pak investovaly do oprav. Takto se to postupně skládalo. Na opravu vnitřku kláštera, míst, kde teď bydlíme, nám přispěli naši spolubratři z německých klášterů. To ale bylo později, protože do kláštera jsme se mohli nastěhovat až v roce 1994.

Už jsme několikrát narazili na StB, která tu desítky let sídlila. Jak dlouho tu po listopadu 1989 ještě estébáci zůstali?

Bylo to zajímavé, do jejich objektu jsem pronikl poprvé až toho 11. dubna 1990. Oficiálně tu byli pod názvem Montážní závod a byla to sekce zaměřená na sledování cizinců. Na federálním ministerstvu vnitra jsme požádali, zda by nám neuvolnili alespoň tu budovu, kde je dnes hotel, kde měli hlavní sídlo, že dvůr bychom ještě nějaký čas oželeli. A oni skutečně dostali za úkol vystěhovat se do týdne. Den poté, co ten příkaz dostali, mne ve Stodůlkách na faře, kde jsem bydlel, hledal místní plukovník StB a prosil mne, zda by nemohli dostat delší lhůtu. Přiznám se, že jsem byl trochu zlomyslný a řekl jsem že já o lhůtě nevím, ale když jim jejich nadřízení dávají takový příkaz, jistě k tomu mají důvod. A po týdnu skutečně zmizeli.

Netajíte se tím, že vaším ideálem je obnovit samostatné hospodaření kláštera a vrátit vše do stavu před nástupem obou totalit, nacistické i komunistické, které postihly jak Břevnov, tak s ním spojený klášter Broumov. Daří se to?

To chci zdůraznit, že je třeba se zaměřit nejen na tu komunistickou totalitu, ale i na tu nacistickou. Obě dvě zasáhly život obou našich komunit, kdy normální život v nich byl před rokem 1938. Rádi bychom to dostali do té podoby, kdy na obou místech, pod jedním opatem, dokázal ten klášter hospodařit, zaměstnávat lidi a dávat příležitosti. Zvláště na Broumovsku, kde bylo majetků mnohem víc a od 13. století to byla taková s nadsázkou řečeno „benediktýnská republika“. V roce 1213 dostali broumovský výběžek od Přemysla Otakara I. Náš přední historik Dušan Foltýn říká, že to byl takový podnikatelský záměr benediktýnů, který vyšel. Přicházeli noví obyvatelé, řemeslníci, začaly vznikat vesnice a po roce 1420, když byl břevnovský klášter zničen husity, tak velká část komunity přesídlila do Broumova.

Tady v Praze v Břevnově je kolem církevních restitucí všechno jasné, ale zejména kolem Broumova a tamních pozemků stále vedete se státem spory…

Vedou se soudní spory a vůbec nikam se nepohnuly. U Krajského soudu v Hradci Králové padl verdikt v náš prospěch, ale stát se odvolal. Vnímám to tak, že odvolací soudy nemají příliš vůli to řešit a přijde mi, že je tu snaha to za každou cenu oddalovat třeba i tím, že se přečíslovaly pozemky a my musíme opět dokazovat, že se soudíme o ty správné pozemky.

Jak se nyní díváte na snahy zdanit náhrady církvím právě v rámci restitucí? Teď s tím přišli komunisté, ale už v roce 2013 to měla v programu ČSSD, pro návrh ještě za minulé vlády hlasoval i Andrej Babiš…

Principiálně je to narušení právní jistoty a stability v tomto státě. Na co se má občan spolehnout, když neplatí ani smlouva se státem? I když to zároveň považuji i za mediální hrátky a vějičku na voličstvo. Znalci a experti v oblasti práva nám říkají, že je to nezpochybnitelné, na druhé straně i z historie víme, že se v této společnosti dá zpochybnit ledacos.

Věříte si, že se dlouhodobě bez pomoci státu obejdete? Že po roce 2030 všechny náklady na duchovní, na opravy budov, na investice takzvaně utáhnete?

My se snažíme obnovit hospodaření tak, aby bylo samostatné. Už léta jsme schopni si na nás život sami vydělat, i když stále ještě dobíhají platy duchovním od státu. Největší pálka jsou ale opravy budov. Jsme proto rádi, že existují různé granty, o něž se hlásíme. Myslím, že je to ale společný zájem, protože sem do Prahy se lidé jezdí dívat na historické památky a je ve společném zájmu, aby byly opravené. V tomto smyslu, při opravách střech, fasád a podobně, budeme i nadále rádi za finanční pomoc.

Chmel ano, řepku necháváme jiným

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím tu hotel, oblíbenou restauraci, nově otevřený výčep ve staré sýpce… Jste v podstatě i podnikatelé, což si ale člověk spojuje spíše s tvrdým byznysem než s duchovním životem.

Samozřejmě musíme zachovávat i principy, jež jsou běžné v podnikatelské sféře. Dáváme tím ale i práci mnoha lidem, konkrétně tady pracuje šest desítek zaměstnanců. Obnovili jsme například i pěstování chmele na Žatecku. Dostali jsme tam zpět nějaké pozemky a řekli jsme si, že je nechceme jen tak zbůhdarma komukoli pronajímat. Zjistili jsme, že se zrušilo mnoho chmelnic, a přitom je po tom žateckém červeňáku poptávka. Nyní už tam máme 28 hektarů nových chmelnic, z 25 z nich byla vloni první sklizeň. Postavili jsme novou sklizňovou a sušící linku, poradili jsme se u spolubratří v Bavorsku, kteří pěstují chmel. Technologie té linky je právě z Bavorska a už to k nám dokonce chodí okukovat chmelaři na Žatecku.

Takže jste dovezli i technickou novinku.

Tohle myslím vždy bylo v dějinách u benediktinů, že místo, kde založili svůj klášter, kultivovali nejen duchovně, ale i kulturně, vytvářeli školy a přinášeli i nové technologie. Byly to kláštery, kde se pěstovaly léčivé byliny a vařilo se pivo. Heslo benediktinů je modli se a pracuj. To znamená rozvíjej život duchovní i fyzický a to se naplňovalo i tímto způsobem.

Máte ještě další podnikatelské aktivity?

Máme i nějaké polnosti, roste nám na nich nyní hořčice, sója…

Řepka ne?

Tu nepěstujeme, to necháváme jiným. Ale osobně v oboru zemědělství nejsem vzdělán a jsem rád, že v tom můžeme spolupracovat s lidmi, kteří tomu rozumějí. To platí i pro to pivovarnictví, hotel… Převzali jsme lidi, co tu byli zaměstnáni a řekli, že zůstanou, pokud provoz převezmeme my. Šlo jim o lidské vedení a spolupráci. Neříkám, že je vše bez problémů, kde jsou lidé, vždy se vyskytnou problémy, ale vždy se dají řešit a jde o to, aby se řešily lidským způsobem.

Mimochodem ten váš chmel berou i v místním pivovaru?

Do budoucna budou, plánují se i nějaké experimenty s vařením piva. Ale my už máme podepsány obchodní smlouvy, o ten chmel je skutečně velký zájem i směrem do zahraničí.

Pivovar je tu v nájmu. Není váš, ale je s vámi velmi spřízněn, pokud vím.

Je velmi spřízněn. Ten nový výčep tu prakticky vznikl proto, aby tady v místě se mohl návštěvník kláštera občerstvit a mohl okusit vše, co se přímo tady i vyrobí.

Když se ještě vrátím k církevním restitucím – tím, kdo to nyní v politice nejvíc tlačí, jsou komunisté. Vnímáte, že se tady po těch skoro třiceti letech zase derou k moci?

Je mi z toho smutno. Poté, co měli nejhorší volební výsledek, teď mají nejlepší pozici a vlastně si diktují. To určitě není v pořádku. My jsme ti, kdo sice mluví o odpuštění, ale odpuštění musí předcházet lítost. A tu jsem u mnohých komunistů nezaznamenal. Nechtěl bych házet všechny do jednoho pytle, třeba na komunální úrovni můžete lidsky potkat slušné lidi. Dokonce jsem jednomu komunálnímu politikovi – komunistovi – oddával syna. Ale vidím, že na vrcholových úrovních ta ideologie a snaha se za každou cenu udržet působí i to, že se dělají nečestné kopance.

Vy se z titulu své funkce pravidelně setkáváte s mnoha lidmi. Pociťujete nějakou proměnu společnosti třeba právě v souvislosti s tím, jak se daří populismu, jak se mění svět médií… Vidíte nějaký posun ve společnosti?

Myslím, že v Praze dokáží lidé ještě rozlišovat, ale je mi trochu smutno třeba z mého rodného kraje. Když se vracím na Těšínsko, Karvinsko, Ostravsko a mluvím s těmi lidmi… Samozřejmě je to způsobeno tím, že tam není příliš utěšená hospodářská situace, ale zdá se mi, že jsou tam lidé až příliš zvyklí nad vším bědovat a stěžovat si. Nechci zlehčovat jejich obtíže, ale zdá se mi, že to politické smýšlení je tam prapodivné a snadno ovlivnitelné tím, co se produkuje ve světě médií.

Pak se také ustálilo takové klišé – co vy to tam v té Praze? Na to říkám, spočítejte si počet poslanců ve sněmovně, je jich 200 a maximálně padesátka je z Prahy a Středočeského kraje, ty ostatní dodáváte vy, mluvte s nimi. Lidé málo přemýšlejí a jsou snadno ovlivnitelní. Někdy bohužel platí ono goebbelsovské: lžete, lžete, ono se něco ujme. A ujímá se toho bohužel hodně.

Diskuse pod články nečtu

Když jsem vás žádal o rozhovor, na můj mail jste reagoval během chvilky, evidentně nejste zavřen v klášterní cele mezi knihami… Technologie vám nejsou cizí, jaká média sledujete?

Mail je pro mne nejlepší komunikační prostředek. Tím, jak se setkávám s lidmi, nesnesl bych, aby mi při tom mobil zvonil. Mám starou Nokii ztišenou na vibrace, jediné, co potřebuji, jsou esemesky a zavolat. Kolem emailu proběhnu mnohokrát za den. Mnoho lidí se mne ptá, proč neužívám Facebook, že bychom se mohli „sdílet“.

Já říkám, vezmi dobrou lahev vína a přijď, budeme se sdílet. Tím nechci tyto nové technologie démonizovat, ale myslím, že mladí lidé ztrácejí smysl pro reálná setkání a je mi to líto. V tom také vidím náš úkol, zdůrazňovat, že je důležité především být mezi sebou v osobním kontaktu. Tam si mnohé řeknete a vidíte při tom reálného člověka, vidíte, jak reaguje, jaké má emoce… Elektronika může velmi klamat a někdy i zklamat.

A klasická média sledujete – noviny, zpravodajské servery?

Čtu zpravodajské servery, dívám se na Českou televizi, obvykle také přes internet, často zpětně, z archivu, třeba publicistiku z ČT 24.

Zaujalo mne, že jste připravoval k přijetí první svátosti někdejšího premiéra Mirka Topolánka. On není první politik, který se takto v pozdějším věku a po odchodu z politiky obrátil k víře, známý je již zesnulý expremiér Stanislav Gross… Přemýšlel jste o tom, co k tomu tyto lidi vede, zda to není snaha mít nějaký odpustek?

To si nemyslím. Zvláště u toho Mirka. Když mne požádal o to, že by chtěl dokončit přípravu ke křtu, bylo mi sympatické, že se to nijak nemedializovalo, že to byla skutečně jeho osobní, vnitřní věc. Chtěl něco poznat, k něčemu se přihlásit, i u křtu samotného byla jen manželka, syn a kmotr. Byla to jeho vnitřní záležitost.

Často se – třeba teď při strašení uprchlíky – mluví o našich evropských, tradičních hodnotách, křesťanských kořenech… Máte pocit, že se to lidem, kteří o tom mluví „z úst do huby vraziti ráčilo“, že je snad větší zájem o duchovní život?

Lidé, kteří to berou takhle, jsou čistí populisté. Víme, kolik těch uprchlíků tady ve skutečnosti máme a kolik jich u nás chce bydlet. Nemáme vlastně naši zem před kým chránit. Tím neříkám, že se máme otevřít a pouštět sem každého, protože v dnešním světě musíme počítat s tím, že jsou síly zla a síly nepřátelské, i když pro tyto lidi nejsme až tak zájmovou zemí. Nesouhlasím ale ani s tím, když se říká, že jsme ateistická země. Myslím, že je tu spíše spousta nevědomosti a předsudků. Podvědomá touha po tom, co člověka přesahuje, tady je. V novinách a časopisech jsou horoskopy, propagují se nejrůznější kartářky a vědmy… Lidé jako by chtěli vědět něco o tom, co je přesahuje a dá se s nimi o tom mluvit.

Vidím to i tady – tento areál mají rádi i lidé, kteří nepraktikují, nechodí do kostela, ale už před pár lety začaly chodit žádosti, zda by tu mohli být i civilní sňatky. Už to několik let dovolujeme, samozřejmě ne v kostele, ale lze tu přijmout i civilní sňatek. Oddávali tu i duchovní jiných církví. Je mi to sympatické v tom, že lidé chtějí přijmout zodpovědnost za svůj vztah a v době, kdy se běžně žije ve volných svazcích, kladou důraz na klasickou rodinu. To chceme podporovat.

Někteří duchovní i v Česku poměrně hlasitě promlouvají do veřejného života. Páter Tomáš Halík nebo kardinál Dominik Duka dokážou svými názory poměrně dost lidí rozčilovat, štěpit… Vede to až k tomu, že Tomáš Halík říká, že mu chodí i výhrůžky smrtí. Jiná část společnosti zase spílá Dominiku Dukovi kvůli přátelským vazbám na Hrad. Co to vypovídá o téhle společnosti?

V pořádku to není. Souvisí to s tím, že lidé neumějí rozlišovat, neumějí si získávat informace. S Dominikem Dukou se znám ještě z doby před Listopadem. Je to člověk, který vždy hledal kompromis v tom dobrém slova smyslu, nikdy nevyvolával střety. Nemyslím, že by pěstoval – jak mu to někteří podsouvají – nějaký rektální alpinismus směrem k Hradu. Stejně tak Tomáš Halík působí požehnaně v akademické sféře, nikam se netlačí, vyjadřuje se k tomu, co má nastudováno, co zkusil a zažil. Mrzí mne, že je i některými věřícími lidmi považován skoro za démona a ti takzvaně pravověrní jej vylučují z církve. Je mi z toho smutno.

Nemáte vy sám chuť vstoupit více do veřejné debaty – třeba i s ohledem na církevní restituce nebo nárůst vlivu komunistů?

Já dlouhá léta spolupracuji s Českým rozhlasem, to je médium, které je mi nejbližší. Ale mám jinak tolik povinností, že si neumím představit, že bych se měl ještě připravovat na nějaké debaty. Stačí, když je sleduji – to lituji všechny účastníky. Připadají mi jako štvanci. Někdy kladou otázky lidé, kteří se ani neumějí vyjadřovat. Proto také už nečtu diskuse pod články na webech. Nechápu, že má někdo čas sedět a takto bezduše plkat. Tím se nechci vyhýbat odpovědnosti. Jsem-li žádán o rozhovor či o názor na nějaké téma, rád vyhovím. Ale věnuji se jak Břevnovu, tak Broumovu, povinností je mnoho, prosedím spoustu hodin na různých jednáních a schůzích a moc toho navíc nepřijímám. Člověk si musí chránit i své duchovní a duševní zdraví.

Jste vlastně takový manažer.

Ano a každý manažer ví, že když to přesahuje únosnou mez, není to zdravé. Když je člověk vnitřně nervózní, tak nepřenáší dále ten pokoj a pohodu, kterou by měl přenášet.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718