Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Útoky na Duku i na Halíka jsou smutné, mezi lidmi je spousta předsudků, lituje břevnovský opat

Útoky na Duku i na Halíka jsou smutné, mezi lidmi je spousta předsudků, lituje břevnovský opat

Na domluvený rozhovor přichází arciopat břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek přesně na čas. Je ráno, klid, areálem prochází jen pár pejskařů, odpoledne tu ale bývá pravidelně o dost živěji. Může za to vyhlášená restaurace s předzahrádkou i nedávno zrekonstruovaná sýpka, kde vznikl jednoduchý podnik s výčepem piva vařeného přímo zde v klášteře.

Kontrast mezi dezolátním stavem tehdy – těsně po roce 1989 – a nyní snad nemůže být větší. V době, kdy komunisté spolu s hnutím ANO a ČSSD usilují o zdanění ukradeného a po letech dlouhých jednání vraceného majetku, je na místě tenhle propastný rozdíl zdůraznit.

Ve stínu lípy, na lavičce kláštera, ale Siostrzonek mluví nejen o tom, jak to zde vypadalo v roce 1990, ale i o médiích, podnikání a o tom, jak sleduje, že se komunisti a jiní populisté opět derou nahoru.

Převorem břevnovského kláštera jste se stal již v prosinci 1989. To znamená, že jste sem přišel těsně po pádu komunismu, jak to tu po té čtyřicetileté „péči“ státu vypadalo?

Já jsem se kromě vnitřku kostela a pár místností, které byly i za minulé éry vyčleněny pro farní úřad, prakticky vůbec nikam nedostal. V hospodářském dvoře byla Státní bezpečnost, v samotném klášteře byl Státní ústřední archiv ve správě ministerstva vnitra, v sýpce byl zemědělský nákup a zásobování, Vojtěška, kde je pramen Brusnice a historické místo založení kláštera, byla v ruinách a zahrada spravovaná Sady, lesy, zahradnictví, byla zdevastovaná. Až 11. dubna 1990 mi byl umožněn přístup do prostor, které spravovalo vnitro. Bylo to trochu symbolické, protože jen o dva dny později, 13. dubna, je výročí „akce K“ proti klášterům v roce 1950. Takže až po rovných 40 letech se dostal benediktin opět do svého kláštera.

Sám si vybavuji zničenou Vojtěšku, byla obehnána vlnitým plotem, uvnitř byla maringotka, hlídal ji vlčák, bylo to úplně v ruinách… Podobně i všude okolo. Neměl jste pocit bezvýchodnosti, že se s tím už nedá nic dělat?

Samozřejmě to bylo tristní, o to víc, když mi někdo spočítal, kolik asi bude stát celá ta oprava. Do té doby jsem působil jako farář v malých farnostech na Moravě,… Ale bylo mi 33, byl jsem mladý a plný elánu a jezdíval jsem z Moravy do Prahy na demonstrace alespoň párkrát zazvonit klíči. Měli jsme naději, že bude líp. A tím neopakuji současného lídra jedné strany. Tentokrát jsme to mysleli opravdově. Věřil jsem, že se to nějak podaří, ale netušili jsme, do čeho jdeme. Když mi opat Anastáz Opasek ze svého exilu v Bavorsku řekl, budeš převorem, vyrazil jsem – někdy v lednu 1990 – na Národní výbor hlavního města Prahy, abych se zeptal, jak to s budovami kláštera bude. Až postupně jsem si budoval kontakty a učil se chodit v tom pražském světě.

Před komunismus i nacismus

Člověk rychle zapomíná. Dlouho to tu bylo zničené a teď už je to řadu let krásně opravené, jako by vlastně mezi tím ani nic nebylo, což pochopitelně není pravda. Mezi tím byla spousta práce, shánění peněz… Z čeho se ty nákladné rekonstrukce platily?

Moc se neví, že už v roce 1988 psali rakouští benediktinští opati Gustavu Husákovi, že se blíží milénium kláštera, který je ve strašném stavu, a jestli by se s tím nedalo něco dělat. Na počátku roku 1990 jsem pak narazil na lidi ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a Výstavby hlavního města, výstavba účelových staveb a ti měli zpracovány projekty na opravy pláště kostela. A já tak tuším, že to možná byla reakce na ten dopis.

I za komunistů se občas nějaké sakrální památky opravovaly a leccos bylo předpřipraveno i pro Břevnov. Z toho jsme mohli vycházet. Také jsem vyzval vnitro, že když tu má stále archiv, že by mohlo přispět aspoň na opravu pláště. Po vystěhování estébáků jsme pronajali část sýpky a hospodářského dvora americké ambasádě na sklady, peníze z nájmu se pak investovaly do oprav. Takto se to postupně skládalo. Na opravu vnitřku kláštera, míst, kde teď bydlíme, nám přispěli naši spolubratři z německých klášterů. To ale bylo později, protože do kláštera jsme se mohli nastěhovat až v roce 1994.

Už jsme několikrát narazili na StB, která tu desítky let sídlila. Jak dlouho tu po listopadu 1989 ještě estébáci zůstali?

Bylo to zajímavé, do jejich objektu jsem pronikl poprvé až toho 11. dubna 1990. Oficiálně tu byli pod názvem Montážní závod a byla to sekce zaměřená na sledování cizinců. Na federálním ministerstvu vnitra jsme požádali, zda by nám neuvolnili alespoň tu budovu, kde je dnes hotel, kde měli hlavní sídlo, že dvůr bychom ještě nějaký čas oželeli. A oni skutečně dostali za úkol vystěhovat se do týdne. Den poté, co ten příkaz dostali, mne ve Stodůlkách na faře, kde jsem bydlel, hledal místní plukovník StB a prosil mne, zda by nemohli dostat delší lhůtu. Přiznám se, že jsem byl trochu zlomyslný a řekl jsem že já o lhůtě nevím, ale když jim jejich nadřízení dávají takový příkaz, jistě k tomu mají důvod. A po týdnu skutečně zmizeli.

Netajíte se tím, že vaším ideálem je obnovit samostatné hospodaření kláštera a vrátit vše do stavu před nástupem obou totalit, nacistické i komunistické, které postihly jak Břevnov, tak s ním spojený klášter Broumov. Daří se to?

To chci zdůraznit, že je třeba se zaměřit nejen na tu komunistickou totalitu, ale i na tu nacistickou. Obě dvě zasáhly život obou našich komunit, kdy normální život v nich byl před rokem 1938. Rádi bychom to dostali do té podoby, kdy na obou místech, pod jedním opatem, dokázal ten klášter hospodařit, zaměstnávat lidi a dávat příležitosti. Zvláště na Broumovsku, kde bylo majetků mnohem víc a od 13. století to byla taková s nadsázkou řečeno „benediktýnská republika“. V roce 1213 dostali broumovský výběžek od Přemysla Otakara I. Náš přední historik Dušan Foltýn říká, že to byl takový podnikatelský záměr benediktýnů, který vyšel. Přicházeli noví obyvatelé, řemeslníci, začaly vznikat vesnice a po roce 1420, když byl břevnovský klášter zničen husity, tak velká část komunity přesídlila do Broumova.

Tady v Praze v Břevnově je kolem církevních restitucí všechno jasné, ale zejména kolem Broumova a tamních pozemků stále vedete se státem spory…

Vedou se soudní spory a vůbec nikam se nepohnuly. U Krajského soudu v Hradci Králové padl verdikt v náš prospěch, ale stát se odvolal. Vnímám to tak, že odvolací soudy nemají příliš vůli to řešit a přijde mi, že je tu snaha to za každou cenu oddalovat třeba i tím, že se přečíslovaly pozemky a my musíme opět dokazovat, že se soudíme o ty správné pozemky.

Jak se nyní díváte na snahy zdanit náhrady církvím právě v rámci restitucí? Teď s tím přišli komunisté, ale už v roce 2013 to měla v programu ČSSD, pro návrh ještě za minulé vlády hlasoval i Andrej Babiš…

Principiálně je to narušení právní jistoty a stability v tomto státě. Na co se má občan spolehnout, když neplatí ani smlouva se státem? I když to zároveň považuji i za mediální hrátky a vějičku na voličstvo. Znalci a experti v oblasti práva nám říkají, že je to nezpochybnitelné, na druhé straně i z historie víme, že se v této společnosti dá zpochybnit ledacos.

Věříte si, že se dlouhodobě bez pomoci státu obejdete? Že po roce 2030 všechny náklady na duchovní, na opravy budov, na investice takzvaně utáhnete?

My se snažíme obnovit hospodaření tak, aby bylo samostatné. Už léta jsme schopni si na nás život sami vydělat, i když stále ještě dobíhají platy duchovním od státu. Největší pálka jsou ale opravy budov. Jsme proto rádi, že existují různé granty, o něž se hlásíme. Myslím, že je to ale společný zájem, protože sem do Prahy se lidé jezdí dívat na historické památky a je ve společném zájmu, aby byly opravené. V tomto smyslu, při opravách střech, fasád a podobně, budeme i nadále rádi za finanční pomoc.

Chmel ano, řepku necháváme jiným

Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím tu hotel, oblíbenou restauraci, nově otevřený výčep ve staré sýpce… Jste v podstatě i podnikatelé, což si ale člověk spojuje spíše s tvrdým byznysem než s duchovním životem.

Samozřejmě musíme zachovávat i principy, jež jsou běžné v podnikatelské sféře. Dáváme tím ale i práci mnoha lidem, konkrétně tady pracuje šest desítek zaměstnanců. Obnovili jsme například i pěstování chmele na Žatecku. Dostali jsme tam zpět nějaké pozemky a řekli jsme si, že je nechceme jen tak zbůhdarma komukoli pronajímat. Zjistili jsme, že se zrušilo mnoho chmelnic, a přitom je po tom žateckém červeňáku poptávka. Nyní už tam máme 28 hektarů nových chmelnic, z 25 z nich byla vloni první sklizeň. Postavili jsme novou sklizňovou a sušící linku, poradili jsme se u spolubratří v Bavorsku, kteří pěstují chmel. Technologie té linky je právě z Bavorska a už to k nám dokonce chodí okukovat chmelaři na Žatecku.

Takže jste dovezli i technickou novinku.

Tohle myslím vždy bylo v dějinách u benediktinů, že místo, kde založili svůj klášter, kultivovali nejen duchovně, ale i kulturně, vytvářeli školy a přinášeli i nové technologie. Byly to kláštery, kde se pěstovaly léčivé byliny a vařilo se pivo. Heslo benediktinů je modli se a pracuj. To znamená rozvíjej život duchovní i fyzický a to se naplňovalo i tímto způsobem.

Máte ještě další podnikatelské aktivity?

Máme i nějaké polnosti, roste nám na nich nyní hořčice, sója…

Řepka ne?

Tu nepěstujeme, to necháváme jiným. Ale osobně v oboru zemědělství nejsem vzdělán a jsem rád, že v tom můžeme spolupracovat s lidmi, kteří tomu rozumějí. To platí i pro to pivovarnictví, hotel… Převzali jsme lidi, co tu byli zaměstnáni a řekli, že zůstanou, pokud provoz převezmeme my. Šlo jim o lidské vedení a spolupráci. Neříkám, že je vše bez problémů, kde jsou lidé, vždy se vyskytnou problémy, ale vždy se dají řešit a jde o to, aby se řešily lidským způsobem.

Mimochodem ten váš chmel berou i v místním pivovaru?

Do budoucna budou, plánují se i nějaké experimenty s vařením piva. Ale my už máme podepsány obchodní smlouvy, o ten chmel je skutečně velký zájem i směrem do zahraničí.

Pivovar je tu v nájmu. Není váš, ale je s vámi velmi spřízněn, pokud vím.

Je velmi spřízněn. Ten nový výčep tu prakticky vznikl proto, aby tady v místě se mohl návštěvník kláštera občerstvit a mohl okusit vše, co se přímo tady i vyrobí.

Když se ještě vrátím k církevním restitucím – tím, kdo to nyní v politice nejvíc tlačí, jsou komunisté. Vnímáte, že se tady po těch skoro třiceti letech zase derou k moci?

Je mi z toho smutno. Poté, co měli nejhorší volební výsledek, teď mají nejlepší pozici a vlastně si diktují. To určitě není v pořádku. My jsme ti, kdo sice mluví o odpuštění, ale odpuštění musí předcházet lítost. A tu jsem u mnohých komunistů nezaznamenal. Nechtěl bych házet všechny do jednoho pytle, třeba na komunální úrovni můžete lidsky potkat slušné lidi. Dokonce jsem jednomu komunálnímu politikovi – komunistovi – oddával syna. Ale vidím, že na vrcholových úrovních ta ideologie a snaha se za každou cenu udržet působí i to, že se dělají nečestné kopance.

Vy se z titulu své funkce pravidelně setkáváte s mnoha lidmi. Pociťujete nějakou proměnu společnosti třeba právě v souvislosti s tím, jak se daří populismu, jak se mění svět médií… Vidíte nějaký posun ve společnosti?

Myslím, že v Praze dokáží lidé ještě rozlišovat, ale je mi trochu smutno třeba z mého rodného kraje. Když se vracím na Těšínsko, Karvinsko, Ostravsko a mluvím s těmi lidmi… Samozřejmě je to způsobeno tím, že tam není příliš utěšená hospodářská situace, ale zdá se mi, že jsou tam lidé až příliš zvyklí nad vším bědovat a stěžovat si. Nechci zlehčovat jejich obtíže, ale zdá se mi, že to politické smýšlení je tam prapodivné a snadno ovlivnitelné tím, co se produkuje ve světě médií.

Pak se také ustálilo takové klišé – co vy to tam v té Praze? Na to říkám, spočítejte si počet poslanců ve sněmovně, je jich 200 a maximálně padesátka je z Prahy a Středočeského kraje, ty ostatní dodáváte vy, mluvte s nimi. Lidé málo přemýšlejí a jsou snadno ovlivnitelní. Někdy bohužel platí ono goebbelsovské: lžete, lžete, ono se něco ujme. A ujímá se toho bohužel hodně.

Diskuse pod články nečtu

Když jsem vás žádal o rozhovor, na můj mail jste reagoval během chvilky, evidentně nejste zavřen v klášterní cele mezi knihami… Technologie vám nejsou cizí, jaká média sledujete?

Mail je pro mne nejlepší komunikační prostředek. Tím, jak se setkávám s lidmi, nesnesl bych, aby mi při tom mobil zvonil. Mám starou Nokii ztišenou na vibrace, jediné, co potřebuji, jsou esemesky a zavolat. Kolem emailu proběhnu mnohokrát za den. Mnoho lidí se mne ptá, proč neužívám Facebook, že bychom se mohli „sdílet“.

Já říkám, vezmi dobrou lahev vína a přijď, budeme se sdílet. Tím nechci tyto nové technologie démonizovat, ale myslím, že mladí lidé ztrácejí smysl pro reálná setkání a je mi to líto. V tom také vidím náš úkol, zdůrazňovat, že je důležité především být mezi sebou v osobním kontaktu. Tam si mnohé řeknete a vidíte při tom reálného člověka, vidíte, jak reaguje, jaké má emoce… Elektronika může velmi klamat a někdy i zklamat.

A klasická média sledujete – noviny, zpravodajské servery?

Čtu zpravodajské servery, dívám se na Českou televizi, obvykle také přes internet, často zpětně, z archivu, třeba publicistiku z ČT 24.

Zaujalo mne, že jste připravoval k přijetí první svátosti někdejšího premiéra Mirka Topolánka. On není první politik, který se takto v pozdějším věku a po odchodu z politiky obrátil k víře, známý je již zesnulý expremiér Stanislav Gross… Přemýšlel jste o tom, co k tomu tyto lidi vede, zda to není snaha mít nějaký odpustek?

To si nemyslím. Zvláště u toho Mirka. Když mne požádal o to, že by chtěl dokončit přípravu ke křtu, bylo mi sympatické, že se to nijak nemedializovalo, že to byla skutečně jeho osobní, vnitřní věc. Chtěl něco poznat, k něčemu se přihlásit, i u křtu samotného byla jen manželka, syn a kmotr. Byla to jeho vnitřní záležitost.

Často se – třeba teď při strašení uprchlíky – mluví o našich evropských, tradičních hodnotách, křesťanských kořenech… Máte pocit, že se to lidem, kteří o tom mluví „z úst do huby vraziti ráčilo“, že je snad větší zájem o duchovní život?

Lidé, kteří to berou takhle, jsou čistí populisté. Víme, kolik těch uprchlíků tady ve skutečnosti máme a kolik jich u nás chce bydlet. Nemáme vlastně naši zem před kým chránit. Tím neříkám, že se máme otevřít a pouštět sem každého, protože v dnešním světě musíme počítat s tím, že jsou síly zla a síly nepřátelské, i když pro tyto lidi nejsme až tak zájmovou zemí. Nesouhlasím ale ani s tím, když se říká, že jsme ateistická země. Myslím, že je tu spíše spousta nevědomosti a předsudků. Podvědomá touha po tom, co člověka přesahuje, tady je. V novinách a časopisech jsou horoskopy, propagují se nejrůznější kartářky a vědmy… Lidé jako by chtěli vědět něco o tom, co je přesahuje a dá se s nimi o tom mluvit.

Vidím to i tady – tento areál mají rádi i lidé, kteří nepraktikují, nechodí do kostela, ale už před pár lety začaly chodit žádosti, zda by tu mohli být i civilní sňatky. Už to několik let dovolujeme, samozřejmě ne v kostele, ale lze tu přijmout i civilní sňatek. Oddávali tu i duchovní jiných církví. Je mi to sympatické v tom, že lidé chtějí přijmout zodpovědnost za svůj vztah a v době, kdy se běžně žije ve volných svazcích, kladou důraz na klasickou rodinu. To chceme podporovat.

Někteří duchovní i v Česku poměrně hlasitě promlouvají do veřejného života. Páter Tomáš Halík nebo kardinál Dominik Duka dokážou svými názory poměrně dost lidí rozčilovat, štěpit… Vede to až k tomu, že Tomáš Halík říká, že mu chodí i výhrůžky smrtí. Jiná část společnosti zase spílá Dominiku Dukovi kvůli přátelským vazbám na Hrad. Co to vypovídá o téhle společnosti?

V pořádku to není. Souvisí to s tím, že lidé neumějí rozlišovat, neumějí si získávat informace. S Dominikem Dukou se znám ještě z doby před Listopadem. Je to člověk, který vždy hledal kompromis v tom dobrém slova smyslu, nikdy nevyvolával střety. Nemyslím, že by pěstoval – jak mu to někteří podsouvají – nějaký rektální alpinismus směrem k Hradu. Stejně tak Tomáš Halík působí požehnaně v akademické sféře, nikam se netlačí, vyjadřuje se k tomu, co má nastudováno, co zkusil a zažil. Mrzí mne, že je i některými věřícími lidmi považován skoro za démona a ti takzvaně pravověrní jej vylučují z církve. Je mi z toho smutno.

Nemáte vy sám chuť vstoupit více do veřejné debaty – třeba i s ohledem na církevní restituce nebo nárůst vlivu komunistů?

Já dlouhá léta spolupracuji s Českým rozhlasem, to je médium, které je mi nejbližší. Ale mám jinak tolik povinností, že si neumím představit, že bych se měl ještě připravovat na nějaké debaty. Stačí, když je sleduji – to lituji všechny účastníky. Připadají mi jako štvanci. Někdy kladou otázky lidé, kteří se ani neumějí vyjadřovat. Proto také už nečtu diskuse pod články na webech. Nechápu, že má někdo čas sedět a takto bezduše plkat. Tím se nechci vyhýbat odpovědnosti. Jsem-li žádán o rozhovor či o názor na nějaké téma, rád vyhovím. Ale věnuji se jak Břevnovu, tak Broumovu, povinností je mnoho, prosedím spoustu hodin na různých jednáních a schůzích a moc toho navíc nepřijímám. Člověk si musí chránit i své duchovní a duševní zdraví.

Jste vlastně takový manažer.

Ano a každý manažer ví, že když to přesahuje únosnou mez, není to zdravé. Když je člověk vnitřně nervózní, tak nepřenáší dále ten pokoj a pohodu, kterou by měl přenášet.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1