Útoky na Duku i na Halíka jsou smutné, mezi lidmi je spousta předsudků, lituje břevnovský opat

Robert Břešťan

Hlídacípes.org

Na domluvený rozhovor přichází arciopat břevnovského kláštera Prokop Siostrzonek přesně na čas. Je ráno, klid, areálem prochází jen pár pejskařů, odpoledne tu ale bývá pravidelně o dost živěji. Může za to vyhlášená restaurace s předzahrádkou i nedávno zrekonstruovaná sýpka, kde vznikl jednoduchý podnik s výčepem piva vařeného přímo zde v klášteře.

Kontrast mezi dezolátním stavem tehdy – těsně po roce 1989 – a nyní snad nemůže být větší. V době, kdy komunisté spolu s hnutím ANO a ČSSD usilují o zdanění ukradeného a po letech dlouhých jednání vraceného majetku, je na místě tenhle propastný rozdíl zdůraznit.

Ve stínu lípy, na lavičce kláštera, ale Siostrzonek mluví nejen o tom, jak to zde vypadalo v roce 1990, ale i o médiích, podnikání a o tom, jak sleduje, že se komunisti a jiní populisté opět derou nahoru.

Převorem břevnovského kláštera jste se stal již v prosinci 1989. To znamená, že jste sem přišel těsně po pádu komunismu, jak to tu po té čtyřicetileté „péči“ státu vypadalo?

Já jsem se kromě vnitřku kostela a pár místností, které byly i za minulé éry vyčleněny pro farní úřad, prakticky vůbec nikam nedostal. V hospodářském dvoře byla Státní bezpečnost, v samotném klášteře byl Státní ústřední archiv ve správě ministerstva vnitra, v sýpce byl zemědělský nákup a zásobování, Vojtěška, kde je pramen Brusnice a historické místo založení kláštera, byla v ruinách a zahrada spravovaná Sady, lesy, zahradnictví, byla zdevastovaná. Až 11. dubna 1990 mi byl umožněn přístup do prostor, které spravovalo vnitro. Bylo to trochu symbolické, protože jen o dva dny později, 13. dubna, je výročí „akce K“ proti klášterům v roce 1950. Takže až po rovných 40 letech se dostal benediktin opět do svého kláštera.

Sám si vybavuji zničenou Vojtěšku, byla obehnána vlnitým plotem, uvnitř byla maringotka, hlídal ji vlčák, bylo to úplně v ruinách… Podobně i všude okolo. Neměl jste pocit bezvýchodnosti, že se s tím už nedá nic dělat?

Samozřejmě to bylo tristní, o to víc, když mi někdo spočítal, kolik asi bude stát celá ta oprava. Do té doby jsem působil jako farář v malých farnostech na Moravě,… Ale bylo mi 33, byl jsem mladý a plný elánu a jezdíval jsem z Moravy do Prahy na demonstrace alespoň párkrát zazvonit klíči. Měli jsme naději, že bude líp. A tím neopakuji současného lídra jedné strany. Tentokrát jsme to mysleli opravdově. Věřil jsem, že se to nějak podaří, ale netušili jsme, do čeho jdeme. Když mi opat Anastáz Opasek ze svého exilu v Bavorsku řekl, budeš převorem, vyrazil jsem – někdy v lednu 1990 – na Národní výbor hlavního města Prahy, abych se zeptal, jak to s budovami kláštera bude. Až postupně jsem si budoval kontakty a učil se chodit v tom pražském světě.

Václav Klaus: Stydím se za Česko. Volby nic neřeší, tím bahnem tady si musíme projít

sinfin.digital