V 90. letech jsme se snažili utéct ze „země nikoho“, teď se tam zase vracíme, říká Sedláček | info.cz

Články odjinud

V 90. letech jsme se snažili utéct ze „země nikoho“, teď se tam zase vracíme, říká Sedláček

Z ekonomického hlediska se nám povedlo naplnit tak 85 procent našeho potenciálu, říká v rozhovoru pro INFO.CZ ke třicátému výročí sametové revoluce hlavní makroekonomický stratég banky ČSOB Tomáš Sedláček. V čem děláme chyby? A proč má pocit, že už zase směřujeme do „země nikoho“?

Do jaké míry se nám v posledních 30 letech podařilo proměnit potenciál vývoje ekonomiky?

Ve srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi jsme na špičce: jak v přibližování se k Evropě, tak i v celkové stabilitě ekonomiky a v tom, že v Česku jsou rozdíly mezi nejchudšími a nejbohatšími lidmi nejmenší na kontinentě. Podařilo se nám dostat se na 90 procent bohatství průměrného evropského státu, předběhli jsme Portugalsko, Řecko a doháníme nejen Itálii, ale třeba i Japonsko. Na druhou stranu, doba 90. let a éra privatizace je pro mnohé spojována s tunelováním, což je na místě; určitě to šlo udělat o něco lépe. Pokud bych měl hodnotit, podařilo se nám z ekonomického hlediska naplnit tak 85 procent našeho potenciálu, když to vezmu střízlivě.

Co se nepovedlo? A kde jsou nyní pro českou ekonomiku největší výzvy?

Výzvy jsou určitě ve snižování byrokratické zátěže, která je ostudně velká. Mrzí mě, že mnozí ministři si pletou své základní poslání: starat se především o své ministerstvo, aby fungovalo efektivně, aby neobtěžovalo lidi, zejména podnikatele a podnikatelky. Často mám ale pocit, že v české interpretaci je to přesně naopak, že reformy ministerstev jsou to poslední, co mají ministři ve své agendě a místo toho vymýšlí neustálé změny, které jdou mnohdy od extrému k extrému.

Problém je i to, že neumíme navazovat na práci předchozích vlád. Je to vidět v důchodové reformě, nebo třeba u daní. Místo toho, aby se Poslanecká sněmovna dohodla, aby se udělala reforma daní tak, aby celý ten systém fungoval, aby si pravicové vlády jednoduše korigovaly daňovou zátěž dolů a ty levicové naopak, tak tady každá změna daní znamená rovnou předělání celého zákona o danění právnických i fyzických osob. Třeba na Slovensku, kde se strany ve vládě mění víc než u nás, na sebe kabinety mnohem více navazují. V Česku má exekutiva tendenci bořit to, co postavily vlády předchozí.

Jako by tu chyběla dlouhodobější vize...

Ano. Chybí vize, kam by republika měla jít. Přitom jsme tu vizi kdysi měli, alespoň první polovinu těch posledních 30 let, tedy do roku 2004. Tehdy jsme jasně směřovali, od té doby se Česká republika jakoby točila v kruhu – ekonomicky i politicky. Někdy mám dokonce pocit, že imperativem 90. let bylo hlavně utéct z jakési „země nikoho“, což byl poměrně dobrý krok, když se podíváte, jak dopadla třeba Ukrajina nebo další státy na východ od nás. Snažili jsme se z toho prostoru vyrvat, stát se členem mezinárodních organizací, OECD, EU.

Dnes mám ale pocit, jako bychom do té „země nikoho“ opět částečně mířili. Dáváme poměrně ostentativně najevo, že v Evropské unii jsme vlastně jen do počtu a že nás ta hra moc nebaví. Mám pocit, že EU stále bereme jako něco, co nám má hlavně dávat peníze.

To není úplně udržitelný přístup.

Podle mě je špatné redukovat členství v unii na to, že se nám podaří vyhádat si co největší částky peněz. Náš národ by měl spíše co nejrychleji směřovat k tomu, aby se z nás stali čistí plátci. A měli jsme hodně příležitostí k tomu, abychom se dostali z námi vytvořené role žebráka, mohli jsme si důstojně sednout ke stolu. Jenže jsme nikdy nechtěli. My jsme se nechtěli podílet na intenzivnějších integračních rozhovorech, málokdy do Evropy přicházíme s nějakými novými myšlenkami, a když už s něčím přijdeme, tak jsou to většinou nějaké výjimky pro nás. Měli bychom ale spíše usilovat o to, aby byla dobrá pravidla pro všechny.

Když se podíváme do Evropy, ECB má novou předsedkyni, bývalou šéfku MMF Christine Lagarde. Očekáváte nějakou změnu kurzu měnové politiky banky?

Nečekám. Evropská centrální banka bude podle mě pokračovat ve své neúspěšné snaze zvedat úrokové sazby. Jenže to vypadá, že evropská ekonomika stále ještě není ve stavu, kdy by vyšší úrokové sazby byla schopna zvládnout. To je celkem paradoxní, protože původně filozofie nízkých úrokových sazeb měla být krátkodobá, mělo jít jen o dočasné řešení, které mělo nastartovat ekonomiku.

Když se ale podíváme na dobu, jak dlouho v Evropě či USA nulové úrokové sazby máme, tak je to už více než deset let a k nějakému zázračnému nakopnutí ekonomiky stále nedošlo. To znamená jen jedno: monetární i fiskální politika jsou jen takové triky, kterými lze mírně ladit stav ekonomiky, nelze ale na základě těchto nástrojů ekonomiku stavět. Jinými slovy, jediný způsob, jak můžeme mít dlouhodobou prosperitu, jsou reformy. Vzdělávání, technologie, infrastruktura. Západní ekonomiky mají v poslední době pocit, že se ekonomický růst dá koupit penězi. Nedá. Alespoň dlouhodobě ne.

Odebírejte newsletter INFO.CZ

Co se stane, když se o to stále snažíme a do systému sypeme stále více peněz?

Je to hrozně nebezpečné v několika oblastech. Zaprvé je vidět, že ekonomika sama o sobě růst už nechce, že je u stropu, jako Japonsko. Dále je to problém například v tom, že jsme si vychovali další generaci bankéřů a bankéřek, kteří jsou zvyklí na takto výhodné úvěrové podmínky. Nikdy v dějinách jsme takto dlouhé období nulových úroků neměli a vůbec netušíme, co se bude dít, až se od této návykové látky, dopingu, který moc nefunguje, odstřihneme.

Ekonomická teorie si s tím neví rady. Proto předpokládám, že ECB bude pokračovat ve svém  nastaveném kurzu a nějaké dramatické změny její měnové politiky nečekám. Osobně bych si přál, aby byla trochu přísnější, protože nízká úroková sazba zároveň nabízí další drogu, úvěry státu. Když má stát takto levné půjčky, přijde mu, že je výhodné si je brát. Jenže ve finále je to podobné, jako kdyby vám někdo dodával drogy zadarmo.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud