V den výročí srpnové okupace zabíjeli Češi Čechy. Milicionář zastřelil i 14letého chlapce | info.cz

Články odjinud

V den výročí srpnové okupace zabíjeli Češi Čechy. Milicionář zastřelil i 14letého chlapce

21. srpen se nejčastěji připomíná ve spojitosti s výročím vstupu vojsk Varšavské smlouvy, která v roce 1968 obsadila Československo. Šok a strach tehdy ovládly celou zemi, když se lidé ze dne na den museli začít dívat do hlavní pušek a tanků svých údajných spojenců. Podobný šok a pro některé možná konečné vystřízlivění pak přišlo o rok později, 21. srpna 1969. Při 1. výročí okupace už proti protestujícím nestáli cizí síly, ale vlastní spoluobčané – příslušníci Lidových milicí, Veřejné i Státní bezpečnosti a vojáci. Po násilném potlačení protestů zůstalo pět mrtvých a desítky těžce raněných. Vinu za jejich újmu už ale nesou Češi, což se dodnes odráží i v částečné nechuti události srpna 1969 připomínat a v chybějící snaze potrestat ty, jejichž střely tehdy usmrtily pět mladých lidí.

Bouřlivé události roku 1969 začaly už 16. ledna, kdy lidi z šoku a následné letargie probudil Jan Palach, který se rozhodl obětovat vlastní život. Jeho pohřeb 25. ledna se změnil ve velkou celorepublikovou manifestaci. Ačkoli účast na pohřbu monitorovala Státní bezpečnost (StB), společenské a pracovní čistky byly teprve v počátcích.

Bojovnou náladu posílila dvojitá hokejová výhra nad Sověty

Další osten nespokojenosti a protestů se pak objevil v březnu při hokejovém mistrovství světa, které se konalo ve Švédsku. Československý tým dvakrát porazil Sověty (2:0 a 4:3) a nejen v hledišti stockholmského stadionu byly tehdy vidět transparenty s nápisy „V srpnu vy – dneska my!“ nebo „Dnes vám nepomůžou ani tanky!“ V reakci na dvě vítězství proti týmu nenáviděných okupantů se uskutečnilo několik výpadů vůči invazním vojskům. Dodnes není jasné, nakolik mohly být útoky vyprovokovány StB, nicméně občané je víceméně schvalovali a místy se k nim i přidávali.

První větší protest se uskutečnil už týdny před srpnovým výročím. „Jedna z velkých demonstrací se odehrála třeba v květnu 1969 v Plzni u příležitosti výročí osvobození města americkou armádou. Tehdejší zprávy hovoří o shromáždění asi 2 000 osob, které manifestovaly proti politické normalizaci, a bezpečnostní složky rozehnaly demonstraci za použití vodního děla. Tehdy bylo zadrženo asi dvacet osob, vesměs mladých,“ vysvětluje pro INFO.CZ historik Jaroslav Šebek.

Dalo se předpokládat, že protesty budou vrcholit na výročí zahájení invaze. Před 21. srpnem se prý v obchodech objevilo na 'příkaz shora' trochu více zboží, aby lidé vlastní ideologické vzpoury uhasili konzumem. „Strategie režimu pod Husákovým vedením směřovala zejména k dosažení konzumního klidu, tedy zvýšené podpory sociálních programů pro širší vrstvy občanů, výměnou za deklarovanou loajalitu vůči režimní moci. Poté, co se ukázalo, že normalizační režim nezachová žádné z politických reforem z roku 1968, velká část lidí se stáhla do vnitřního světa,“ doplňuje Šebek.

Ani více masa a zásoba nedostatkového toaletního papíru ale nezabránily protestům, které se koncentrovaly právě na 21. srpna 1969. „Největší střety proběhly v Praze a v Brně, kde bylo nejvíce mrtvých a těžce zraněných. Ale protesty se uskutečnily i v jiných městech, Liberci či Českých Budějovicích. Signifikantní ovšem je, že demonstrace na Slovensku byly mnohem menší. To ukazuje na rozdílné vnímání dopadů událostí roku 1968 na obě části Československa, Slovensko bylo uspokojeno realizací federace. Navíc velké slavnosti se ve východní polovině republiky konaly na konci srpna v rámci masově pořádaných vzpomínek na čtvrtstoletí SNP,“ popisuje Šebek.

Češi proti Čechům. Husák chtěl Brežněvovi dokázat, že si poradí sám

Menší protestní akce se začaly v českých městech objevovat už od poloviny srpna. „Demonstranti se v metropoli scházeli už v předchozích dnech, hloučky se v ulicích tvořily již od 16. srpna a počet demonstrantů narůstal, velké střety proběhly 19. a 20. srpna, samozřejmě vrchol nastal o prvním výročí sovětské okupace,“ popisuje historik.

Potlačení nepokojů tehdy už plně leželo na československých bezpečnostních složkách, okupanti se do akce nezapojovali. Záměrně. Cílem totiž bylo ujistit Sovětský svaz, že zdejší problémy si dokážeme vyřešit vlastními silami. Z potyček mezi Čechoslováky a okupanty v roce 1968 se tak o rok později stala konfrontace mezi Čechy navzájem.

„Husák potřeboval Brežněvovi ukázat, že je schopen situaci v zemi zvládnout bez pomoci sovětských vojsk a posílit si svoji pozici na špici stranické verchušky. Jeho postavení totiž nebylo stabilní a musel o svou funkci bojovat zejména s radikálními levičáky, kteří se deklarovali jako ještě oddanější stoupenci Moskvy. Brutalitou v srpnu 1969 si Husák upevnil důvěru Moskvy, což ocenil Brežněv při návštěvě Prahy v květnu 1970, kdy jasně naznačil, že si nepřeje frakcionářský boj proti Husákovi, což byl signál zejména směrem k ultralevičákům,“ vysvětluje Šebek.

Infografika: Emigrace a úmrtí na hranicích

Na popud Husáka se tak do ulic dostali vojáci Československé lidové armády, útvary Lidových milic a příslušníci Veřejné i Státní bezpečnosti. Češi proti Čechům. A ve zbraních měli ostré náboje. „Rozkazy zněly potlačit demonstrace za použití všech dostupných prostředků, což samozřejmě mohlo znamenat i použití střelných zbraní, pochopitelně odůvodněné sebeobranou. Příslušníci armády se do potlačení demonstrací moc nehrnuli, nejaktivnější byli milicionáři,“ hodnotí Šebek. Právě ti zřejmě zabili většinu obětí, které toho dne při protestech padly.

Po výstražné střelbě padaly k zemi mrtví. Jednou z obětí byl i 14letý chlapec

Demonstrací se účastnily desetitisíce obyvatel, zraněny byly tisíce z nich. Bližší odhad není k dispozici, protože mnoho lidí ze strachu z postihu svá zranění léčilo pouze doma, nebo narazili na lékaře, kteří kvůli obavám nenahlásili jejich újmy jako důsledky účasti na demonstracích. Jistý je ale počet mrtvých.

Celkem zemřelo pět lidí. Ani jeden z nich neměl více než 28 let. V Praze padli tři, v Brně dva. Nejmladší byl Bohumil Siřínek, kterého 21. srpna kolem deváté hodiny večer střelil do břicha neznámý milicionář na Tylově náměstí v Praze. 14letý chlapec měl prostřelený žaludek, játra, střeva a levou ledvinu.

„V prostoru toho náměstí byly i bývalé Lidové milice (…) Bylo jich tam dost, stáli proti nám. Oni stáli na ulici, vlastně přes ulici proti nám a mlčeli. Je pravdou, že byli ozbrojeni, měli u sebe samopaly. Za této situace vyšla dávka ze samopalu. (…) Mimo těch milicionářů tam žádné jiné uniformy, tím mám na mysli Veřejnou bezpečnost nebo armádu, nebyly. Okamžitě jak zazněla tato dávka, tak Bohouš Siřínek vedle mě padl na zem,“ vypověděla v 90. letech očitá svědkyně Miroslava Válová.

I přes zásah zdravotníků Siřínek o tři dny později zemřel. Rodina nesměla o vraždě syna mluvit a byla pod dozorem StB. Informace o tom, že milicionář zabil dospívajícího chlapce, nesměla mezi lidi.

Podobné zkušenosti měly i rodiny ostatních zabitých mladých lidí. Jediná žena, 18letá Danuše Muzikářová, zemřela v Brně poblíž Moravského náměstí. Některý ze zasahujících příslušníků ji zastřelil zezadu, když utíkala směrem z Rašínovy ulice. S krvácející hlavou zůstala tato dámská krejčová ležet po střelbě u tramvajových kolejí.

Tragickou smrt Danuše zachytili fotoreportéři časopisu Quick a Corierre della SeraTragickou smrt Danuše zachytili fotoreportéři časopisu Quick a Corierre della Seraautor: Zdeněk Matyáš

„Kolem půl šesté se ozvala střelba, zatím se střílelo do vzduchu. A pak někdo zakřičel: ‚Bacha, to jsou ostrý!‘ Lidé prchali do bočních ulic, já jsem byl mezi těmi, kteří běželi po ulici 9. května směrem ke kavárně Bellevue. Už jsme byli skoro na náměstí, když jsem se ohlédl a uviděl spadnout dívku, která běžela kousek za mnou. Na tom jejím pádu bylo něco divné, že měla ruce pod tělem, při běžném zakopnutí každý člověk z pudu sebezáchovy dá ruce před sebe. Zvedl jsem ji, krvácela z obličeje. Nebyl čas přemýšlet, jestli je zraněná, nebo mrtvá, někdo běžel telefonovat pro pomoc, mezitím přijel nějaký člověk s autem. Naložili jsme ji do auta a on ji odvezl do úrazové nemocnice,“ popsal jeden z demonstrantů Alois Kocourek. Ani zákrok lékařů ji nemohl zachránit. I její vraždu se bezpečnostní orgány snažily ututlat.

V Brně na Orlí ulici zemřel také 21. srpna dřevomodelář Stanislav Valehrach. 28letý muž z Kovalovic se ten den dostal do Brna náhodou a zřejmě se neplánoval protestů účastnit. Po údajně výstražné střelbě milicionářů kolem páté hodiny odpoledne zůstal na ulici ležet s prostřeleným srdcem.

František Kohout a Vladimír Kruba zemřeli při protestech už 20. srpna. Oba zhruba ve stejnou dobu a na stejném místě – poblíž Prašné brány a Královedvorské ulice v Praze. 18letý Kohout se učil na zedníka a 19letý Kruba se živil jako elektrikář. V reakci na jejich smrt se druhý den v Brně pokusil na protest upálit Jen Polášek, kterého ale kolemjdoucí stačili uhasit a 19letý mladík tak přežil s popáleninami na 40 procentech těla.

Ani jedna z těchto pěti vražd nebyla nikdy dostatečně objasněna. Viníci, kteří ukončili dávkami ze samopalů tyto mladé životy, nikdy nebyli potrestáni.

Komunisté tvrdili, že stříleli sami demonstranti

 „Pokusy o vyšetřování událostí, spojených se smrtí demonstrantů, se objevily již v roce 1969, ale v normalizačních podmínkách samozřejmě nebyla žádná vůle něco vyšetřit, a už vůbec ne zahájit trestní řízení proti pachatelům smrtící střelby. K žádnému výsledku nedospělo ani vyšetřování po roce 1989. Podle názoru mých kolegů z Ústavu pro studium totalitních režimů, například Milana Bárty, se však lze domnívat, že hlavní díl viny na smrti demonstrantů mají milicionáři, kteří nebyli na potlačování protestů cvičeni, na rozdíl od příslušníků SNB,“ domnívá se Šebek.

Snaha vyšetřit tyto zločiny byla navíc v přímém rozporu s propagandistickými cíli komunistů. Ti nehodlali veřejně připustit, že by bezpečnostní složky při zásazích jakkoli chybovaly. Za viníky byli navíc označováni sami demonstranti a 'imperialističtí' špióni.

„Oficiální média o smrti demonstrantů informovala, ale vinu kladla manifestantům, kteří byli dobovou propagandou označeni za deklasované kriminální živly, výtržníky, k nimž se v rétorice Rudého práva připojily 'skupiny svedených a zmatených mladých lidí'. Důvodem smrti demonstrantů byl prý fakt, že kriminálníci získali střelné zbraně a stříleli po ostatních. Ani slovo o tom, že lidé zahynuli vinou zasahujících složek. A propagandistický obraz demonstrantů jako nezodpovědných a manipulovaných živlů zdatně používala komunistická propaganda i v dalších letech, zejména v době 1988 a 1989. A v dnešní době podobný slovník přejímají někteří kritici současných demonstrací a příznivci takzvaných alternativních médií,“ popisuje historik.

Tresty chybí, na oběti se ale nezapomnělo. Posledním dvěma odhalí spolek pamětní desku

Ačkoli ve vyšetření tehdejších zločinů, od kterých uplynulo už 50 let, zřejmě vzhledem k velké časové prodlevě nelze doufat, stále existují živé snahy, aby se na oběti tehdejšího - na dlouhé roky posledního - závanu odporu nezapomínalo.

Danuše Muzikářová i Stanislav Valehrach mají v Brně pamětní desky poblíž míst, kde zemřeli. Od roku 2015 je podobným způsobem připomenuta i památka nejmladšího Bohumila Siřínka. O umístění pamětní desky na Hotelu Beránek na Tylově náměstí se zasloužil Spolek Pomníky obětem bezpráví, který vznikl na popud historika Lukáše Cvrčka. Ten nyní s kolegy plánuje odhalení památníku i zbývajícím dvěma zabitým.

Pamětní deska Bohumila SiřínkaPamětní deska Bohumila Siřínkaautor: ČTK

„Před nedávnem se nám podařilo získat svolení k instalaci pamětní desky pro Františka Kohouta a Vladimíra Krubu na fasádu Grand Hotelu Bohemia v Králodvorské ulici, to znamená přímo na místě, kde byli oba mladíci zastřeleni. Na desce pracoval sochař Jakub Grec a odhalíme ji přesně v den výročí protestů,“ uvedl pro INFO.CZ Lukáš Cvrček.

Právě o životě Františka Kohouta (narozen 7. dubna 1951) a Vladimíra Kruby (narozen 12. července 1950) toho dosud není příliš známo, protože se dlouhodobě nedaří nalézt jejich rodiny a známé. Pokud byste měli o mužích nějaké informace, kontaktujte Lukáše Cvrčka na adrese lukas.cvrcek@czech-archives.com.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud